‚Naše Maruška, klenot regionu.‘ Lidé vzpomínají na učitelku zeměpisu, která zemřela kvůli tornádu
„Byla klíčový člověk mého mládí,” vzpomíná Ivona Remundová na svoji bývalou pedagožku Marii Miklánkovou. Učitelka zeměpisu a matematiky z hodonínského gymnázia je jednou z obětí ničivého tornáda, které minulý čtvrtek zasáhlo část jižní Moravy. Tělo šestašedesátileté pedagožky bylo nalezeno v troskách jejího zahradního domku v hodonínské části Kapřiska. Server iROZHLAS.cz dal jejím blízkým prostor, aby zavzpomínali na oblíbenou učitelku.
„Bydlely jsme blízko sebe, naše maminky se znaly. Školu jsme měly hned za rohem,“ vzpomíná Marie Ammerová, která se zesnulou Marií Miklánkovou chodila na základní školu. Mluví o ní jako o Marušce a hlas se jí občas během hovoru láme.
Autobus strhlo tornádo, s otevřenou zlomeninou došla pro pomoc. ‚Měla jsem celou hlavu od krve,‘ líčí dívka
Číst článek
Už na základní škole se Marie Miklánková dobře učila, vyrůstala v rodině s vysokoškolsky vzdělaným otcem, který byl důstojníkem v armádě. Dobré výsledky se od ní očekávaly a ona jich dosahovala.
„Byla fakt chytrá, komukoliv cokoliv vysvětlila. Byla kamarádská, veselá. Strašně vtipná,“ popisuje svoji kamarádku Ammerová.
Stejně na Marii vzpomíná i Josef Fantura, ředitel Galerie výtvarného umění v Hodoníně a Mariin bývalý spolužák ze střední školy. „Měla zájem o každého, pomáhala těm, co něčemu nerozuměli. Vždycky se kolem ní něco dělo,“ popisuje galerista a fotograf, který má teď sám kvůli řádění tornáda starosti.
Má totiž chatu v oblasti Kapřiska, kousek od místa, kde Marie Miklánková zahynula.
„Mám jen vyvrácené asi čtyři stromy a kus plotu, moje chata to vydržela, měla štěstí,“ říká smutně a je zřejmé, že by ono štěstí rád přesunul o pár metrů dál. „Těžko se o tom mluví. Když někoho znáte dlouhá léta, od patnácti let, padesát jedna let se potkáváte, vzájemně se pozorujete, jak vyrůstáte, odrůstáte a stárnete. A pak...,“ odmlčí se.
Okno do světa
Marie studovala vysokou školu v Bratislavě, kde poznala svého manžela, který se věnuje hydrogeografii. Jako učitelka zeměpisu a matematiky nastoupila na Gymnázium Hodonín v roce 1979. Všichni studenti a studentky, se kterými server iROZHLAS.cz mluvil, na ni vzpomínají jako na nakažlivě veselou a život měnící kantorku.
„Byla klenot regionu,“ říká přesvědčeně dula a filmařka Ivona Remundová, kterou Miklánková učila šest let. „I díky tomu, jaká byla, jsem si vybrala zeměpis jako jeden z hlavních předmětů na škole, chodila jsem k ní na speciální seminář,“ popisuje Remundová. Ze zeměpisu nakonec i maturovala.
Tornádo na Moravě
Silné bouře s kroupami a tornádem zasáhly jižní Moravu ve čtvrtek večer. Prohnaly se Břeclavskem a Hodonínskem a zpustošily část Hodonína, obce Moravská Nová Ves, Hrušky, Mikulčice a Lužice. Poškozená jsou ale i další místa. Bouřky si vyžádaly šest lidských život a desítky zraněných. Tornádo mělo sílu přes 200 kilometrů za hodinu, takové se v České republice objevilo poprvé.
„Ovlivnila mě v celkovém vnímání světa. Nechtěla jen splnit osnovy. Je to těžko představitelné pro někoho, kdo vyrůstá se širšími možnostmi rozhledu ve větším městě, ale pro nás v Hodoníně otevřela okno do celého světa,“ vzpomíná.
„Dokázala nás zajímavým způsobem učit o tom, jak žijí lidé v Ázerbájdžánu, na Sahaře, v Austrálii. Zároveň v nás podněcovala chuť poznat své vlastní město, své okolí, chápat, na jakém podloží žijeme,“ vyjmenovává Remundová.
Ze studia si odnesla i zájem o příběh zaniklého Kobylského jezera, o kterém teď bude točit film. „I proto jsem tak zdrcená. Chtěla jsem jí ještě poděkovat, že to byla ona, kdo mě k tomuto přivedl a inspiroval mě.“
Pozornost vzbudila také vzpomínka Zuzany Boháčové. „Velmi nekonformní a inspirující pedagog. Mám takový dojem, že kdyby věděla, jak zemře, dost by ji to pobavilo. Tornádo. V Hodoníně,“ napsala na twitter manažerka a další bývalá studentka hodonínského gymnázia, která díky zesnulé pedagožce maturovala ze zeměpisu.
„Díky ní dodnes vím, jaké jsou v jižní Americe řeky. Dokázala ten předmět zlidštit, byla královna slepých map a hlášek, měla milion hlášek,“ vzpomíná a z jejího hlasu je slyšet smutek.
Na slavné hlášky své oblíbené učitelky vzpomíná i advokát Evžen Morávek, který se po maturitě ze zeměpisu u Marie Miklánkové přihlásil a dostal na obor geologie. Nakonec se ale rozhodl pro práva.
„Když se dělala slepá mapa a já jsem napsal, že se třeba v Kyrgyzstánu pěstují brambory, byla schopná si to ověřit. Když zjistila, že je to pravda, tak jásala a říkala: ‚Studente, dávám vám za jedna!‘ Jiní učitelé by se tím ani nezabývali a považovali by to za nesmysl,“ myslí si Morávek.
Před čtyřmi lety na kantorku narazil na setkání absolventů. Překvapilo ho to, protože mu už před osmi lety spolužák řekl, že je Miklánková po smrti. „Byl to šok, že tam stojí živá a zdravá. Tak jsme si z toho ještě dělali legraci. Říkala, že to znamená, že tady s námi ještě dlouho bude. A teď… se stalo, co se stalo.“
Pořád byla naše
„Jaká byla Maruška? Už z toho, že jsme jí všichni říkali Maruška, můžete poznat, že jsme ji měli rádi. Nikdy to nebyla kolegyně Miklánková, vždycky Maruška,“ říká tichým hlasem Zdeněk Nešpor, učitel zeměpisu a tělesné výchovy na hodonínském gymnáziu. Každou jeho větu doprovází povzdech a je slyšet, že potlačuje pláč.
Smrt dědy s vnučkou
- Mezi obětmi ničivého tornáda na jižní Moravě se ocitl také starší muž s malou vnučkou. Když živel udeřil, byli spolu s dalšími členy rodiny v horním patře prázdninového domu. „Dědeček M. byl na místě mrtvý. Jeho dcera E. a tři vnoučata zůstali zavaleni spadlou střechou, kde dlouhé desítky minut čekali na záchranu,“ uvedla rodina na webu Donio, kde žádá veřejnost o pomoc.
- Nejmladší holčička však po převozu do nemocnice svým zraněným podlehla. Její matka utrpěla těžká poranění páteře, zbylé dvě děti pak vyvázly pouze s pohmožděninami. „Po psychické stránce jsou na tom ovšem velmi špatně. Prošly si peklem, které z jejich hlaviček nikdo nesmaže, a přišly o příbuzné.“
- Rodina proto založila finanční sbírku (zde) a žádá o pomoc. Vybrané peníze chce použít zejména na „na zdravotní péči o přeživší a výlohy spojené s tragédií.“ Rodině poskytne finanční pomoc ve výši 400 tisíc korun také moravskoslezské hejtmanství. V pondělí to oznámil hejtman Ivo Vondrák (ANO).
„Odborně byla skvělá pedagožka, i já jsem se od ní mohl leckdy něco přiučit. Měla osobitý smysl pro takový zvláštní humor, byla to velmi veselá žena,“ popisuje. „Zapsala se v nás velice hluboko. Jsou lidé, kteří píšou dějiny každé školy. Ona byla jedním z nich.“
Nešpor také vypráví o vzpomínce, která se minulý čtvrtek změnila během pár minut z milé v nepříjemnou. „V zeměpise učila samozřejmě i o tornádech. Pamatuju si, jak studentům říkala: ‚Moji milí mladí přátelé, takové tornádo může přijít i k nám do Hodonína. Bacha na to!‘ To jim říkala. A tornádo tu skutečně bylo. A podepsalo se na jejím osudu,“ uzavírá.
I když Nešpor s Marií Miklánkovou sdílel předmět, nesdílel s ní kabinet. V tom s ní seděl učitel společenských věd a výtvarné výchovy Tomáš Válka. „Měla nakažlivou energii, všechny nás to zasáhlo,“ říká.
Zesnulá kantorka byla kromě kolegyně i jeho přítelkyní. „Hned poté, co jsem do školy přišel, si se mnou potykala. Byla ohromně vtipná a taky velká profesionálka,“ používá Válka slova, která ve spojení s Miklánkovou opakují všichni oslovení.
Kromě starosti o studenty a sdíleného kabinetu měli společný rituál. Skoro každý pátek si po vyučování sedli v kabinetu a kromě uzavírání třídní knihy a další administrativy pili kávu a povídali si. „Otevřela zprávy a komentovala aktuální dění, hodně jsme se nasmáli,“ popisuje a potvrzuje, jak ironické je, že život paní Marie ukončilo právě tornádo.
„Kdyby věděla, že tady bylo tornádo, hned druhou hodinu zeměpisu by tomu věnovala celé vyučování, možná i v matematice by počítali rychlost toho víru,“ věří Válka.
Autobus strhlo tornádo, s otevřenou zlomeninou došla pro pomoc. ‚Měla jsem celou hlavu od krve,‘ líčí dívka
Číst článek
S Marií byl Válka v kontaktu i poté, co po náročné operaci odešla v roce 2015 do předčasného důchodu. „Jezdila ráda k Moravě, kde sledovala meandry, žila těmi zeměpisnými tématy. Fotila stěhovavé ptactvo a další přírodní scenérie. Byla neúnavná,“ vzpomíná Válka.
A zůstávala součástí školního dění. „Po operaci zvládla změnit životní styl a navzdory prognózám jenom kvetla,“ líčí učitelka dějepisu z hodonínského gymnázia Andrea Baumannová.
Miklánková i v důchodu jezdila se školou do Slováckého divadla, účastnila se akcí školy a studenti se s ní potkávali třeba na stužkovacím večírku. „Pořád byla naše,“ tvrdí Baumannová. „Někdo odejde a vyšumí to, u Marie to dost dobře nejde.“
‚Co už včil‘
Po Marii Miklánkové zůstali v Hodoníně syn a manžel. Oba s vydáním textu souhlasí, na vzpomínání ale teď nemají sílu.
„Teď se k tomu nechceme vyjadřovat, to bychom asi nezvládli,“ vysvětlil po telefonu manžel zesnulé Marie. „Ať se vám článek podaří, snad vyzní pozitivně,“ doufá a loučí se.
Poslední rozloučení s Marií Miklánkovou se koná v pátek 2. července od 13 hodin na hodonínském hřbitově. Na tom se potkají bývalí studenti, kolegové i kamarádi z dětství.
„Je to hrozná škoda, byla to bezvadná ženská. Ale co už včil,“ povzdechne si spolužačka ze základní školy Marie Ammerová, než zavěsí telefon.
