Na frontové linii na Ukrajině strávil jako reportér měsíc v doznívajících bojích. Další tři roky pak o Ukrajincích natáčel dokument. Martin Ocknecht teď působí v organizaci Post Bellum, se svými známými na Ukrajině je ale v kontaktu pořád. „Mají od neděle připravené evakuační zavazadlo. Jsou připravení jít do chaty 20 kilometrů za Kyjev, kde očekávají, že by je případný útok nemusel zasáhnout tak silně,“ říká v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha 12:09 23. února 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vy jste byl na východě Ukrajiny v době doznívajících bojů v červenci 2016 jako reportér. Jaké to tehdy bylo?
Pro mě to bylo náročné. Byl jsem předtím v Africe, v Náhorním Karabachu, ale to, co jsem viděl na Donbasu, byl pro mě absolutní šok. Především kvůli kontrastu toho běžného života a všudypřítomné války. Ty boje už na rozdíl od let 2014 a 2015 nebyly tak tvrdé a nebyly ani na každodenním pořádku. Ale válka se tam stále ozývala. Přes den byla občas slyšet střelba, z ručních zbraní a lehkých kulometů. Večer pak začala střelba z granátometů, minometů a samohybných houfnic ráže 152 milimetrů. 

Rusko uznalo republiky v hranicích Doněcké a Luhanské oblasti. Většinu území ale kontroluje Kyjev

Číst článek

Bylo to pro mě hodně hrozivé, když jsem si uvědomil, jak si místní rychle zvykli na realitu války. Například jsme byli v obchodě ve městě Avdijivka u tehdejší frontové linie a nakupovali jsme běžné věci. A do toho zněla minometná palba mířící na předměstí, kde byli ukrajinští vojáci. Od té doby prostě nemám rád ohňostroje, vrací se mi ty zážitky z Ukrajiny, je mi to opravdu nepříjemné.

Když teď sledujete, co se na Ukrajině děje, co to ve vás vyvolává?
Protože mám na Ukrajině už spoustu známých, přátel – mám o ně strach. To je přirozené. Takže ty pocity, které to ve mě vyvolává, jsou strach, beznaděj a asi i do jisté míry vztek. 

Říkáte, že na Ukrajině máte přátele a známé. Jak tu současnou situaci prožívají? Jste s nimi v kontaktu?
Mluvil jsem s naší spolupracovnicí ukrajinské pobočky Paměti národa, která třeba pozoruje za posledních několik dní ve Lvově daleko větší množství aut s kyjevskou nebo charkovskou poznávací značkou. To znamená, že se bohatší lidé opravdu přemisťují na západ země. Je tam tedy patrná určitá nervozita.

Na druhou stranu zmiňovala, a potvrdili mi to i další známí na Ukrajině, že lidé si tam na podobný tlak za posledních osm let už zvykli. Já bych řekl, že jde o jakési zvýšené napětí, ale nic, co by pro ně bylo úplně nové.

Jak to vypadá třeba právě v Kyjevě? Hlavní město je blízko hranice s Běloruskem, kde jsou také ruské vojenské jednotky...
Podle známých z Kyjeva můžu říct, že ta situace tam je napjatá. Ale lidé pokračují v běžném životě – doprava, obchody, všechno funguje jako dřív. Na druhou stranu ale třeba známí mají už od neděle připravené evakuační zavazadlo. A protože nemají dost finančních prostředků na cestu za hranice, tak jsou připravení jít do „dači“, tedy chaty dvacet kilometrů za Kyjev. Na venkově totiž očekávají, že by je ten případný vojenský konflikt nemusel zasáhnout tak tvrdě.

Zjišťovali si třeba, kde jsou v Kyjevě od druhé světové války protiletecké kryty. Těm ale moc nevěří, navíc z části z nich jsou teď třeba kluby. Takže počítají s tím, že v případě potřeby půjdou opravdu na venkov.

Nepanuje už na Ukrajině únava z toho dlouho se táhnoucího konfliktu? Nebo byly události posledních dnů nějakou vzpruhou?
Někteří lidé už jsou opravdu unavení, apatičtí. Je to vzhledem k situaci docela pochopitelné. Stejně jako je naše společnost nějak rozdělená, rozvrstvená, je tomu tak i na Ukrajině. 

Zdrtilo mě to, myslela jsem, že blafuje, hodnotí Putinovy kroky Ukrajinka žijící na Ostravsku

Číst článek

Já sám jsem byl na Ukrajině naposledy v lednu. A i když se tam mluvilo o možné ruské invazi, tak tam vše fungovalo normálně. Lidé jsou už prostě válkou unavení. A tak ta míra aktivismu, pozornosti, už zdaleka není tak silná, jaká byla na začátku toho konfliktu v letech 2014 kolem Majdanu.

Už tam zkrátka nejsou tak silné emoce?
Podle toho, co mi říkají známí a co sám sleduji, tak už ne. Je třeba si uvědomit, že na Ukrajině panuje určité nebezpečí už od roku 2014. Minské dohody ho sice na čas nějak omezily, pořád ale hrozila možná invaze silnější ruské armády.

Jak je na tom teď ukrajinská armáda oproti tomu roku 2016, kdy jste byl na frontové linii?
Je v daleko lepší formě. Když jsem byl na východě Ukrajiny před šesti lety, tak tam byli osmnáctiletí kluci, kteří měli nepadnoucí uniformy. Potkal jsem tam třeba i vojáka, který byl v montérkách, vysvětloval mi, že se mu tak lépe bojuje. A když mi dávali ochutnat jejich menáž, tak se mi udělalo nevolno, protože se to nedalo jít.

Teď tam ale jsou profesionálové v padnoucích uniformách, s odpovídajícím vybavením. A na frontové linii jsou pouze profesionální vojáci. Branci teď už na frontě nejsou, bývají až na druhé, třetí linii u nějaké strážní služby. Přímo nebojují. 

Jaký je pohled Ukrajinců na lidi, kteří zůstali na separatisty ovládaných územích?
Na tohle jsem se ptal zrovna v pondělí známé ze Lvova. A ona s nadsázkou říkala, že ten, kdo to s Ukrajinou myslí vážně, tak měl osm let na to, aby z těch separatisty ovládaných oblastí odešel. Oni tedy nechápou, proč ještě někdo žije v Doněcku a Luhansku, a tím vlastně podporuje separatisty. Ale je to pohled skutečně Ukrajinců ze západní části země.

Starší lidé se ale neumějí a ani nemůžou prostě sebrat a odejít. Lidé, kteří nemají, kam jinam jít, prostě zůstávají. A ti jsou samozřejmě vnímáni jako oběti války. Naopak velice negativně jsou vnímáni takzvaní „sepaři“. To jsou lidé, kteří měli před tím konfliktem většinou pochybnou pověst. Byli to vyhazovači, majitelé kasin, lidé z podsvětí. A teď se najednou stali „státními představiteli“. Právě kvůli své minulosti jsou na Ukrajině vnímáni velmi negativně. 

Připravuje se teď Ukrajina na nějakou další uprchlickou vlnu z té frontové linie?
Takovou informaci nemám. Já vím, že mí přátelé ve Lvově jsou připravení ubytovat případně někoho z Kyjeva, kdyby bylo potřeba. Ale, že by se připravovala nějaká speciální akce, tak o tom informaci nemám. Každopádně míra solidarity a spoluodpovědnosti je na Ukrajině opravdu silná. 

Charita, Člověk v tísni nebo i vy v Post Bellum jste připravili sbírky na Ukrajinu. Kde chcete cílit tu vaši finanční pomoc?
My jsme vycházeli z požadavků Ukrajiny. Psali nám, že potřebují neprůstřelné vesty, laserová značkovače, dálkoměry, brýle, drony... To jim samozřejmě sehnat nemůžeme, protože se zaměřujeme víceméně na vyprávění příběhů. Ale pověřili jsme ředitelku naší pobočky na Ukrajině, aby nám vytipovala organizaci, která je profesionální. Ona vybrala organizaci „Vrať se živý“ – ta už osm let zásobuje ukrajinskou armádu nesmrtícím vybavením. To znamená neprůstřelnými vestami, chirurgickým materiálem a tak dále. Zájem české veřejnosti nás příjemně překvapil, za první den se vybral milion korun.  

Tomáš Pika Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít