Vojenské úkoly jsme v Afghánistánu splnili. Odchod nebyl chaos, říká náčelník generálního štábu Opata
Mise v Afghánistánu byla podle náčelníka generálního štábu Aleše Opaty úspěšná. Řekl to Radiožurnálu v prvním rozhovoru po ukončení dvacetiletého působení české armády na místě. Poslední čeští vojáci se z Afghánistánu vrátili na konci června. V polovině srpna, kdy hnutí Tálibán ovládalo už většinu území včetně hlavního města, armáda za vyhrocené situace pomáhala z Kábulu evakuovat českou ambasádu a afghánské spolupracovníky s rodinami.
Po dvaceti letech skončila mise v Afghánistánu, sám jste v roce 2007 české misi velel. Čekal jste, že to skončí takto?
Čekal jsem určitě, že jednou v Afghánistánu skončíme, že to nebude operace, která bude trvat osmdesát let. Ale bylo pro nás těžko předvídatelné, kdy je ten správný moment k ukončení operace.
A proč?
Poválečná rekonstrukce státu je vždy složitý proces. Občas mě mrzí, že naši bezpečnostní analytici zapomínají na Balkán. Do Kosova jsme šli v roce 1999, doteď jsou tam vojáci. Do Bosny jsme šli v roce 1994/95, doteď jsou tam vojáci, je tam operace OSN. Poválečná rekonstrukce státu je vždy složitým procesem a těžko se předvídá, kdy je ten správný moment pro armádu z operace odejít.
S ukrytou pistolí jednal s Tálibánci, aby zachránil lidi. ‚Neustále se střílelo,‘ říká kapitán ochranného týmu
Číst článek
Byl teď ten správný moment?
Je těžké předvídat, jestli právě nastal správný moment. Zároveň si musíte položit druhou otázku, co se změní, když tam budeme dalších deset let. Je to velice složité a nemá to jednoduché odpovědi. Každopádně musím říct, že vojenské cíle operace, které jsme měli a které měla Armáda České republiky, byly splněny.
Můžete být konkrétní?
Viděl bych to ve dvou fázích, ta první fáze byla zřejmá, byla podpořena i rezolucí Rady bezpečnosti OSN. To byla eliminace Al-Káidy a Usámy bin Ládina. Myslím si, že operace proběhla velice dobře a své úkoly splnila. Pak jsme se přehoupli do druhé fáze – budování, rekonstrukce státu. Na tom se nepodílí jen armáda, ale i vládní a nevládní organizace, stát, Evropská unie, OSN. Je tam spousta hráčů. Armáda tam plní svou roli. My jsme plnili svou roli ve fázi výstavby bezpečnostních sil obecně v rámci Afghánistánu, což není nikdy jednoduchý proces. Jsem přesvědčen o tom, že vojenské úkoly, které stály před námi, jsme splnili.
U misí se často mluví o ztrátách na životech, i Česko přišlo o své vojáky, je naopak něco, co mise armádě dává?
Určitě operace v Afghánistánu dala armádě hodně. Vezměte si, že v roce 2005 se začala Armáda České republiky profesionalizovat, což je velice složitý a velice dlouhodobý proces. Operace v Afghánistánu celý proces urychlila. Vojáci získali obrovské zkušenosti, které nezískáte na žádném cvičišti. Získali sebevědomí, spoustu dovedností, schopností. Naučili se rozhodovat a nést odpovědnost. To jsou všechno příklady, které můžeme dnes demonstrovat, a celá společnost to vidí.
Je úplně jedno, jestli operujeme v Afghánistánu, Bamaku nebo v Hruškách na Moravě po tornádu. Armáda získala schopnosti pracovat rychle, efektivně, plnit úkoly. Nastavila velice dobrý systém velení a řízení. Vojáci na všech úrovních dostali obrovský pocit sebedůvěry, když viděli, že ty věci umí dělat, spoustu věcí se naučili. I velitelé od těch nejnižších úrovní se naučili rozhodovat a nést odpovědnost. Můžete mít deset skvělých vojáků, ale ti pořád čekají na rozhodnutí velitele. To všechno armáda po těch dvaceti letech získala, nejen bojové jednotky, ale v podstatě všechny odbornosti.
Nebude teď toto chybět, když skončila mise v Afghánistánu?
Ty zkušenosti nabíráme v celé řadě dalších operací. Obrovská zkušenost pro armádu byl covid. Jen to demonstrovalo to, že armáda se různým situacím díky zkušenostem, které jsme nasbírali v zahraničních operacích a v Afghánistánu, dokáže velmi rychle přizpůsobit. Na pragmatických základech je schopna stavět, ať je to systém velení, řízení i zabezpečení.
‚Odešli jsme organizovaně‘
Odchod aliančních zemí z Afghánistánu doprovázel velký chaos, dalo se podle vás udělat něco jinak?
Nejsem si jist, jestli odchod spojeneckých sil doprovázel chaos. Odchod byl dlouhodobě plánován. Byl nastaven způsob, jak dojde k odchodu jednotek z Afghánistánu, včetně snižování počtu. Když se vrátím historicky zpět, tak snižování počtu nastalo 1. 1. 2015, kdy se předala odpovědnost za bezpečnost země vládě Afghánistánu.
Kdo jsou Afghánci, které Česko evakuovalo z Kábulu? Příběhy dvou rodin očima těch, kteří je zachraňovali
Číst článek
Přesto všechno jsme tam ještě byli dalších šest let, ale postupně se snižovaly počty vojáků. Byl to plánovaný proces. Určitě stojí za zmínku, že Česká republika byla jednou z posledních armád, která z Afghánistánu odcházela. Nemyslím si, že jsme z Afghánistánu odcházeli v chaosu, ale odcházeli jsme organizovaně.
Já mířím k tomu úplnému závěru, k posledním odletům…
Proces stahování skončí tím, že tam jednoho dne vojáci nebudou. Tímto směrem to šlo. Co se týká následné evakuace ambasád, spolupracovníků, podporovatelů, afghánských občanů, je potřeba říct, že se rozjela obrovská evakuační operace, kterou si myslím v současné době není schopen nikdo jiný než alianční země naplánovat a uskutečnit. Když si jenom vezmete, kolik evakuačních letů provedla americká armáda, bylo to hrubě přes tři sta.
Do bezpečných prostorů se přemístilo nějakých 120, skoro 130 tisíc lidí. Účinkování Armády České republiky bylo, že jsme během tří dnů provedli evakuaci lidí, kteří s námi spolupracovali včetně naší ambasády a jejich zaměstnanců. Náš první let startoval asi pět hodin po rozhodnutí Bezpečnostní rady státu. Myslím si, že je to další důkaz toho, že tyto věci umíme.
Česko evakuovalo 170 Afghánců, mezi nimi i tlumočníky, kteří pomáhali české armádě. Jak se seznam těchto tlumočníků tvořil?
Byl to komplikovaný proces, není tlumočník jako tlumočník. To je třeba si férově říct. Byli tlumočníci, kteří měli bezpečnostní prověrky, ti už jsou dávno v České republice. Byli tlumočníci, kteří byli zodpovědní, loajální, a byli tlumočníci, kteří úplně loajální nebyli. Takže jsme dodali seznam tlumočníků, o kterých jsme byli přesvědčeni, že splnili věci, které jsme po nich požadovali.
To celé prošlo procesem bezpečnostního screeningu cestou zpravodajské služby. Na základě toho byl identifikován ten seznam. V podstatě stejný proces vznikal v tom prvním programu přemístění tlumočníků do roku 2014, kde screening také probíhal po všech stránkách.
Jednal jste o seznamech s ministrem obrany, zahraničí nebo premiérem?
K tomu byl vytvořen pracovní tým, stejně jako před několika lety. Ten řídil náměstek Sekce obranného plánování a strategie (na ministerstvu obrany – pozn. red). My jsme v tom figurovali jako armáda, s tím, že jsme dodali seznam lidí, kteří s námi spolupracovali. Pochopitelně nejsme schopni nastavit seznam všech spolupracovníků, byli tam lidi, kteří spolupracovali s vládními a nevládními organizacemi, ministerstvem zahraničí. Náš pohled byl zaměřen na spolupracovníky armády.
Česko zvládlo rychle evakuovat 170 lidí. V celkových číslech to ale není až tolik v porovnání s jinými státy. Bylo to za armádu dostatek lidí, nechtěl jste na palubu evakuačního letadla dostat víc lidí?
Nejsem si úplně jist, jestli v poměru našeho zastoupení v operaci ISAF jsme evakuovali málo lidí. Myslím si, že to není pravda. Pokud se poměřujeme se státy, jako jsou Spojené státy nebo Německo, tak je to o něčem jiném. Pokud se poměřujeme se státy o velikosti České republiky, tak mi řekněte, kdo evakuoval víc lidí než my?
Nejtěžší operace v mém životě, říká úřednice a bývalá velvyslankyně v Egyptě o evakuaci Afghánců
Číst článek
Maďarsko, Belgie…
Pořád se bavíme o spolupracovnících armády. Co se týká spolupracovníků armády, tak jsme evakuovali ty, které jsme evakuovat potřebovali. Plus ten seznam byl rozšířen o celou řadu dalších lidí.
Snaží se armáda ještě někomu pomoct, nebo je to pro vás uzavřená kapitola?
V podstatě v současné době je to pro armádu uzavřená kapitola. Dostali jsme rozkaz provést evakuační operaci s nějakým zadáním. To jsme provedli. Ministerstvo zahraničních věcí určitě spolupracuje s dalšími institucemi a orgány o další evakuaci, pokud by ještě nastal nějaký problém.
Jaká je teď nálada mezi vojáky, když mise v Afghánistánu skončila?
Tady je potřeba říct, že jsme v Afghánistánu působili 20 let. Pro každého z nás, kdo tam byl, kdo tam působil, je to osobní. Strávili jsme tam spoustu času, neplnili jsme zrovna jednoduché úkoly, nikdy jsme nestáli nebo se neskrývali za někým jiným. Působili jsme ve složitých oblastech, provinciích. Jsem přesvědčen o tom, že vojáci vědí, stejně jako vím já, že naše vojenské úkoly jsme splnili.
Jak vnímáte to, že Afghánistán teď ovládl Tálibán?
Pořád říkám jednu věc. Afghánistán je velmi komplikované území a velmi komplikovaný stát. To, co je pro Evropu normální, v Afghánistánu normální není. Bude to trvat desítky let, než se to normálním stane. Průměrné afghánské rodiny nejsou malé. Z pohledu mých zkušeností najdete v každé rodině někoho, kdo pracoval pro vládu. Stejně tak tam najdete někoho, kdo pracoval pro Tálibán. Společná linka je asi ta, že afghánská vláda nedokázala úplně přesvědčit jednotlivé Afghánce, že je tam pro ně.
Druhá věc je, že když se zeptáte průměrného Afghánce v údolí Panšíru, jakou má národnost, tak vám řekne, že je Paštůn nebo Tádžik nebo Hazár. Takže jeden ze zásadních problémů je geografická rozloha území, jeho členitost a vnímání lidí něčeho, co je pro ně bližší a bezpečnější než vláda v Kábulu. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že když jsem byl nasazen třeba v provincii Badachšán, tak tam bylo pět distriktů, kam jednotky ISAF nejezdily, protože tam nebyly vítány.
Velmi cíleně jsme pracovali na tom, aby místní stařešinové pochopili, proč tam jsme. Různými cestami jsme je museli přesvědčit, že nám můžou důvěřovat a že jim chceme pomoct. Po nějakých pěti měsících jsme do těch provincií jezdili jako do každé jiné, protože jsme ty vztahy vybudovali. To si myslím, že je to, co afghánské vládě, zejména té poslední, chybělo.
Ze svých zkušeností, troufáte si odhadnout, co bude dál?
To bych věštil z křišťálové koule. Jsem přesvědčen o tom, že Afghánistán nebude stejný, jako byl v roce 2002. A že i Tálibán se bude chovat trochu jinak, než se choval těch pět let, kdy byl u vlády. Každopádně jsem pořád přesvědčen o tom, že Tálibán je organizace, která je značně nedůvěryhodná, a nepatřím k těm, kteří by jim věřili.
Pandemie nás neomezila
V dřívějších rozhovorech jste zmiňoval, že armáda zvládá pomáhat při pandemii koronaviru díky schopnosti se přizpůsobit, byly nějaké úkoly, které podle vás ale vojáci dělat neměli?
Armáda České republiky je tu pro obranu tohoto státu a pro lidi tohoto státu. Jestliže dostaneme úkol třeba v oblasti pandemie některé věci začít řešit a pomoci státu a institucím, prostě to uděláme. Moc nepřemýšlíme o tom, jestli je to pro armádu určené, nebo ne, díváme se na to z pohledu, co je dobré pro lidi. To si myslím, že je aspekt, který podporuje důvěru občanů vůči armádě. Myslím, že by ničemu nepomohlo, kdybychom se někde dohadovali, jestli můžeme dělat to či ono. Jestli je potřeba, abychom byli všichni zdravotníci a pomáhali v této oblasti, tak prostě budeme všichni zdravotníci.
Hlavním úkolem bylo rozložit síly a nevyčerpat se rychle, povedlo se to nebo řešíte například vyhoření vojáků a podobně?
Občas se nějaký problém najde, nebavíme se o jednoduchých věcech. Ale základní princip fungování armády je dlouhodobá udržitelnost. Být schopen dělat věci dlouhodobě. Což samotný Afghánistán ukazuje, že jsme tam byli schopni dlouhodobě působit dvacet let. Takže rok a půl pandemie určitě není to, co by armádu výrazným způsobem omezilo. Nicméně máme nastavené mechanismy, jak to dělat. A to se nám podařilo.
Připravujete se na případnou další vlnu koronaviru?
Pochopitelně se připravujeme na případ další vlny. Máme připravené nějaké předběžné plány, máme připravený modus působení. Vzhledem ke zkušenostem, které jsme během covidu načerpali, jsme schopni reagovat v řádu hodin.
Armádní rozpočet
Minulý týden vyjednal ministr obrany rozpočet na příští rok 92 miliard korun, je to pořád o tři miliardy méně, než loni vláda schválila ve střednědobém výhledu, zkomplikuje to podle vás fungování armády?
Co se týče rozpočtu, je třeba říct, že rozpočet Armády České republiky roste a posunuje se směrem nahoru. Je celkem jasné, že v roce 2024 nedosáhneme na dvě procenta (HDP na obranu – pozn. red). Pro nás je celkem zásadní, aby pokračovala modernizace Armády České republiky. A to pokračuje. Nepokračuje sice tak rychle, jak bychom si představovali, ale pokračuje. To je pro nás dobré zjištění.
Jednání o rozpočtu na příští rok pokračují. Víc peněz by měly dostat resorty školství, zahraničí i obrany
Číst článek
Je celkem logické, že tři miliardy chybějící v rozpočtu budeme muset nějak saturovat. Vzhledem k tomu, že obecně počítáme s tím, že rozpočet v České republice na armádu je vždy turbulentní, tak jdeme cestou priorit. Máme stanovené jasné priority, které jsou pro nás klíčové na úkor některých ostatních. V směřujeme investice do modernizace armády bojových jednotek, naplňování našich schopností a budování nových schopností, jako jsou kybernetické a informační operace, prapor logistické podpory a další.
Už víte, co se kvůli snížení rozpočtu nepovede udělat, co se posune?
Odložili jsme celou řadu věcí. Já bych tady nejmenoval všechny projekty, které jsme odložili, ale odložili jsme to, co v dané době není nezbytně nutné k dosažení schopností k 1.1.2025.
Jakým způsobem spolupracujete s ministerstvem obrany na akvizicích?
Moje spolupráce s ministrem obrany je, myslím, na velice dobré úrovni. Jsem přesvědčen o tom, že ministr svým příchodem na tento resort akceleroval celou řadu investičních projektů souvisejících s rozvojem Armády České republiky. Naše spolupráce funguje, a když se podíváte na seznam mých priorit, které jsem prezentoval jako náčelník generálního štábu, tak se víceméně většina z nich daří plnit. Dnes jsme ve fázi před podpisem smlouvy na dělo NATO a systém SHORAD. Jediné, co nám zatím pokulhává a má zpoždění, je bojové vozidlo pěchoty.
Dříve jste kritizoval, že na ministerstvu obrany je málo lidí, kteří nákupy pro vojáky řeší, že i kvůli tomu se nákupy nedaří nebo jsou zdlouhavé. Je teď situace jiná?
Situace je jiná v tom, že se nám společně s panem ministrem podařilo vytvořit akviziční pracoviště Armády ČR. O tom se v současné době moc nemluví, ale každopádně je to pracoviště, které generuje stovky smluv a rámcových dohod důležitých pro provoz armády. Tím jsme určitým způsobem vytvořili podmínky pro sekci vyzbrojování, aby se zabývala hlavně důležitými věcmi.
Zároveň vidíme určitou personální nedostatečnost na sekci vyzbrojování, posílili jsme je výrazným způsobem důstojníky a lidmi z generálního štábu. Což pochopitelně neříká to, že s tím systémem, jak funguje, jsem v současné době spokojen. Není to motor, který funguje na plný výkon. Je ale třeba férově říct, že problémy nastaly v minulé době. To, že se bude armáda modernizovat, že se změnilo bezpečnostní prostředí, bylo zcela zřejmé. Myslím si, že čtyři pět let dozadu se zaspala doba, aby se minimálně sekce vyzbrojování na nárůst akvizic a akvizičních procesů lépe připravila. Je to o lidech, sehnat lidi, kteří umí obchodovat, kteří se umí v systému pohybovat. To je moment, který se v přípravné fázi podcenil.
Hybridní konflikty
Jak se změnilo bezpečnostní prostředí?
Když vezmu dvě základní, o kterých hovoří vojenská strategie NATO, je to terorismus a Rusko. Vznikla i celá řada nových fenoménů, jako je kyberprostor, informační operace. Dá se to v kostce shrnout jako hybridní hrozby, které fungují pod úrovní toho, čemu říkáme válka. Ti, kteří tyto hrozby podporují, toho využívají a velice přesně vědí, jak to funguje. Na druhou stranu je třeba říct, že to není nic nového, tyto věci v minulosti vždy byly, ale dnes se technologicky dostaly do naprosto jiné dimenze.
Zájem dodat Česku 210 bojových vozidel pěchoty mají firmy BAE Systems, GDELS a Rheinmetall Landsysteme
Číst článek
Umí čeští vojáci čelit hybridnímu působení?
V momentě, kdy bude armáda čelit hybridnímu působení, už to bude velký problém, protože tomu budeme řešit vojensky. Hybridní působení je převážně zaměřeno na měkké cíle – infrastrukturu státu, na společnost, na lidi. Není to jen o tom, jestli armáda umí, nebo neumí, je to o celkové odolnosti státu.
Kde je hranice mezi hybridním válčením a válkou?
Těžko se na to hledá odpověď. Kdyby ta hranice byla jasně definovaná, tak bychom se nebavili o hybridním válčení. Takže hranice, kdy hybridní operace přechází do operací válečných, je velice komplikovaná a složitá. Klade to vysoké nároky na lidi, kteří o tom rozhodují, aby byli schopni definovat, kde to končí a kde se to mění v něco naprosto jiného.
A umí to?
Těžko říct, jestli to umíme pragmaticky a přesně definovat. Jsou to složité procesy. Pochopitelně známe modus operandi, máme vytvořené instituce, které jsou schopné věci předjímat, analyzovat, získávat informace, dávat doporučení a navrhovat. Společnost obecně vnímá to, co je hybridní válčení, co jsou to fake news. Před pěti lety nikdo netušil, co to jsou fake news. Celkově hybridní hrozby jsou o odolnosti společnosti a to se daří nějakým způsobem naplňovat. I když ne vždy je to jednoduché.
Máte před sebou poslední rok jako náčelník generálního štábu, budete usilovat o prodloužení mandátu?
Je to věc, o které v současné době nepřemýšlím, protože moje orientace je na priority, které jsem stanovil a které bych rád v průběhu svého funkčního období dotáhl do konce. To se nám z velké části daří – změnil se systém velení a řízení, budujeme schopnosti s orientací na kybernetickou a informační doménu, začínáme se společně s Vojenským zpravodajstvím profilovat v doméně vesmír. To je to, co mě teď primárně zajímá. Až to dotáhneme do konce, tak budu přemýšlet o své budoucnosti.
