Chyba ve jméně, osamělá Čechie i vyboulený roh.
12 tajemství fasády Národního muzea v podrobném fotoprůvodci


Nezměnila se pouze barva. Vrátily se například vlajkové stožáry, které musely před čtyřiačtyřiceti lety ustoupit stavbě metra. Kde předkům před téměř sto třiceti lety došly peníze, blyští se nyní zlato. Ale nejen to. Nová fasáda Národního muzea skrývá řadu skvostů, které kolemjdoucí míjí bez povšimnutí. Odhalte se serverem iROZHLAS.cz v podrobném fotoprůvodci příběhy, které jsou do opraveného pláště vepsány.

Praha

Na fasádu budovy se nejvýrazněji podepsala invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Před padesáti lety dopoledne začali sovětští vojáci z dosud ne úplně jasných příčin střílet na budovu Národního muzea. „Dávky šly hodně přes sloupy. Poškodilo to hlavně fasádu a některé věci v interiéru,“ popisuje serveru iROZHLAS.cz Michal Stehlík, náměstek generálního ředitele Národního muzea.

Na počátku 70. let došlo k opravě – díry po kulkách byly vysekány a místo nich vloženy plomby ze stejného druhu pískovce. Restaurátoři následně šrámy na fasádě uměle začernili, jenže to na novém podkladu nedrželo. Výrazně světlá místa se tak stala historickým mementem a dostala přezdívku „El Grečkovy fresky“ podle tehdejšího ministra obrany Sovětského svazu Andreje Antonoviče Grečka.

Kontrast světlých míst a tmavé fasády není v současném provedení tak výrazný. To by se ale mělo časem změnit. „Přepokládá se, že ve chvíli, kdy fasáda trochu ztmavne, tak budou výrazněji vidět,“ dodává Stehlík.

Masivní stavba muzea dominující horní části Václavského náměstí měla být oázou klidu. Požadavkem českého zemského sněmu z druhé poloviny 19. století bylo, aby muzeum „od středu města nebylo příliš vzdálené, avšak přece tiché a klidné, ze všech stran svobodné a přístupné“ a „jehož čistota a klidnost proudem života všedního příliš rušena býti nemá“. Dnes je z přední a zadní strany obehnané magistrálou, která historickou budovu odděluje od Václavského náměstí.

„Otcové zakladatelé to brali tak, že muzeum bude trošku stranou. Že si lidé budou chodit odpočívat přes park do muzea, kde budou mít krásné sbírky a kulturu. Už jenom spojení s Václavským náměstím by z toho udělalo kulturní prostor,“ říká Stehlík.

Fasáda budovy se honosí celkem dvaasedmdesáti nejdůležitějšími jmény mužů české historie, která jsou zlatým písmem napsána mezi okny muzea. Jedním z nich je i jméno Jana Husa, které v současnosti těžko vzbudí velké emoce. Přesto tomu v minulosti tak nebylo. „Když se jednalo o jménech a sochách do Pantheonu, tak se věc řešila na zemském sněmu. A kníže Karel Schwarzenberg (dědeček současného poslance za TOP 09 Karla Schwarzenberga) konstatoval, že husité byli lupiči a že žádný Jan Hus na našem muzeu nebude,“ vypráví Stehlík.

To vzbudilo vlnu nevole a vyvolalo českou nacionální kampaň, která skončila sbírkou na pomník pro Jana Husa. „Takže kdyby nebyl spor o tohle jméno, tak není na Staroměstském náměstí socha Jana Husa. A nakonec se i muzejní výbor rozhodl tam jméno Husa dát,“ shrnuje Stehlík.

Z tmavé do světlé. Muzeum se vrací do podoby z konce 19. století


Budova muzea se po mnoho desetiletí vyznačovala tmavou barvou. Nešlo přitom pouze o znečištění, které na fasádě ulpívalo. Ve 20. letech byla budova uměle ztmavena, aby budila dojem historické památky. Nyní se vrací do podoby z konce 19. století – mnohem světlejší.

Rozzářily se také dvě zadní kopule. Původně byly zlatou barvou pokryty jen ty přední, pohledové od Václavského náměstí. Důvod? „Našim předkům došly peníze,“ říká Stehlík. Není to přitom jediná věc, která téměř sto třicet let čekala na dostatečné prostředky. „Třeba podlaha v jedné z dvoran bude žlutočervená, jak si ji architekt muzea Josef Schulz vymyslel, ale protože nebyly peníze, tak ji tam nedali,“ poznamenává náměstek.

Jednu z historických jizev nese také levá nárožní věž muzea, která se v roce 1978 kvůli stavbě metra odtrhla a začala se propadat. Na fasádě jsou stále vidět praskliny. Pod věž bylo nutné „vstříknout“ velké množství betonu. „Je pod ní velmi výrazná vrstva betonu, která zachraňuje to, aby se muzeum nepropadlo,“ popisuje Michal Stehlík.

Kdo se pozorněji zadívá na pravý sloup levé věže, spatří, jak je vyboulený.

Pražskému metru musela ustoupit také fontána před muzeem. Byla rozebrána a na své místo se vrátila až v roce 1995. Úplně původně přitom místo kašny měla stát socha svatého Václava, která je nyní dominantou Václavského náměstí. Po protestech odborníků i autora sochy Josefa Václava Myslbeka byla umístěna na své současné místo. S rekonstrukcí se také na své místo vrátily vlajkové stožáry, které byly taktéž odstraněny kvůli stavbě metra v roce 1974.

Během rekonstrukce se propojila i stará a nová budova – bývalé Federální shromáždění – podzemním tunelem


Stručná historie Národního muzea

Jako instituce bylo založeno v roce 1818
Hlavní budova byla vybudována v letech 1885-1891
Vůbec první oprava omítky proběhla v letech 1901-1904
Poničené průčelí z roku 1968 bylo opraveno v letech 1971–1973
Novou budovu převzalo Národní muzeum v červnu 2009
Součásná rekonstrukce trvala 42 měsíců a stála téměř 2 miliardy korun

V podzemní chodbě, která spojuje starou a novou budovu, se před úplným rozpadem ukrývá originál sousoší Géniů. To až do roku 2006 kralovalo tympanonu nad hlavním vchodem, ačkoli poslední roky pro něj byly spíše utrpením – bylo v tak dezolátním stavu, že ho nyní musela nahradit replika. Sousoší z dvou kusů vápence poškodily boje během druhé světové války a poté ho také zasáhla střelba ze sovětských samopalů v roce 1968. Svou daň si ale vybrala dlouho odkládaná rekonstrukce.

V květnu 2006 se tak originál stal nechtěným symbolem rozpadajícího se Národního muzea. Dalším takovým symbolem byl také tympanon, z kterého v červenci 2006 odpadly kusy materiálu přímo před vchod. Nikoho naštěstí nezranily.

Muzeum bylo na několik dní uzavřeno, aby průčelí mohli zkontrolovat horolezci a akademický sochař Petr Váňa. Nájezdové rampy ale přesto zůstaly pro jistotu uzavřené. „Netušíme totiž, co by mohlo spadnout z postranních věží,“ řekl tehdy generální ředitel muzea Michal Lukeš.

Prozatím zakrývají originální sousoší dřevěné desky, aby nedošlo k jeho poničení. Se zprovozněním chodby propojující dvě budovy se ale představí návštěvníkům, kteří si ho budou moci detailněji prohlédnout. Na replice sousoší Géniů pracoval Petr Váňa asi jedenáct let, vyšla zhruba na pět milionů korun.

Ve špatném stavu byly také alegorické ženské postavy čtyř živlů z roku 1888 – vzduchu, ohně, vody a země. Prostřední sochy jsou návrhem Tomáše Seidana. Oheň znázorňuje žena s pochodní a blesky, na soše Vody je vyobrazena ryba, mořské korále, čelenka z rákosí a trojzubec.

Krajní postavy pocházejí od tehdy velice mladého umělce Vojtěcha Šaffa, který se naopak inspiroval antikou. Vzduch na levé straně znázorňuje řecká bohyně Héra, Zemi pak Rheia, matka nejvyššího boha Dia. Na zem byly sneseny pomocí jeřábu v roce 2016.

„Překvapilo mě, že mladý sochař Vojtěch Šaff dostal o třetinu víc peněz než zkušený Tomáš Seidan,“ zmiňuje Lubomír Sršeň, kurátor oddělení starších českých dějin Národního muzea.

Východní strany obývají také čtyři sochy, tentokrát ale znázorňující ctnosti – krásu, pravdu, ušlechtilost a pilnost. Zatímco živly vydržely na svém místě až do roku 2016 pohromadě, socha Krásy musela opustit svou družinu kvůli špatnému stavu už v roce 2007.

Vchod Národního muzea střeží dvě sochy znázorňující vědění – po levé straně přírodní vědy a astronomie, po té pravé historie a literatura. „Muzeum sloužilo ve své době jako symbol vědy,“ přibližuje tehdejší poslání muzea Stehlík.

Na východní straně jsou jména významných astronomů včetně špatně napsaného Tycha de Braheho.


Tycho Brahe patří mezi 72 jmen vědců i panovníků spojených s českou historií. Jméno je ale napsáno špatně – dánský astronom „de“ nikdy neužíval, ostatně k tomu neměl ani důvod. Tycho Brahe sice pocházel ze šlechtického rodu, takže by užití šlechtického přídomku „de“ dávalo smysl, jenže v Dánsku se to nepoužívalo. Chyba vznikla až v pozdějších stoletích.

Mezi dodnes slavnými astronomy i lékaři se nachází i jméno dnes už pozapomenutého Martina Bacháčka z Nouměřic, u kterého v Michli, na dnešní Praze 4, bydlel slavný astrolog Johannes Kepler. Bacháček byl také rektorem Univerzity Karlovy na počátku 17. století.

„Je to stejné, jako kdybychom si dnes vybrali 72 nejvýznamnějších vědeckých jmen naší doby a minulosti, tak za dalších sto let nebude půlku nikdo znát, protože to běží v čase, kdo koho vnímá jako významného,“ říká Stehlík.

Na západní straně je také jméno Joachima Barranda, po kterém jsou pojmenované Barrandovské skály, od roku 1928 jeho jméno nese i pražská čtvrť Barrandov a od roku 1990 pražský most přes Vltavu. Fasádu budovy zdobí také emblémy odkazující na vědní obory, kterými se muzeum pyšní. „Zde je nejemblematičtější trilobit v kartuši. Muzeum má světové sbírky prvohorního moře, což se zdůraznilo i na fasádě,“ popisuje Stehlík.

Z historického pohledu jsou zajímavé tři výjevy nad vchodem muzea nad jmény českých panovníků Václava II., Karla IV. a Rudolfa II. Vlevo je založení cisterciáckého Zbraslavského kláštera Václavem II. na konci 13. století, uprostřed založení Karlovy univerzity v roce 1348 Karlem IV. a napravo Rudolf II. a alchymisté. „Takže optikou 19. století jsou naše vzdělanostní dějiny Cisterciáci a Přemyslovci, Karel IV. a univerzita a Rudolf II. a alchymistická Praha,“ shrnuje Stehlík.

Na Václavské náměstí shlíží ze zábradlí nad kašnou pět soch. Trochu odstrčeně působí dvě rohové sochy znázorňující Moravu a Slezsko. Celému uskupení vévodí majestátní socha Čechie s mečem, kterou po levici doplňuje mužské znázornění Labe a po pravé straně ženská alegorie Vltavy. Ale i to má svůj důvod.

„Dnes to bereme jako Národní muzeum, ale nejdříve bylo vlastenecké, poté zemské, království českého. Je to v logice země, nikoli České republiky. Jedná se o stejné muzeum, jako mají v Brně (Moravské zemské muzeum) a v Opavě (Slezské zemské muzeum),“ upozorňuje Stehlík.

O tehdejším ukotvení muzea, tedy primárně zemském, svědčí i jeho výzdoba. Například emblém „M“, který je možné nalézt v horní části každé z věží, odkazuje na Muzeum království českého.

Dalším prvkem odkazujícím na zemské ukotvení muzea je opakující se symbol českého lva.

Na oslavu 100. výročí vzniku Československa se Národní muzeum slavnostně otevřelo 27. října, po více než sedmileté pauze, kdy bylo pro návštěvníky zavřeno. Poprvé byla novorenesanční budova otevřena v roce 1891. Michal Stehlík k tomu přidává zajímavost, na kterou restaurátoři narazili při rekonstrukci, tentokrát ovšem interiéru. „Když se řešil starý nábytek a jednu z vitrín jsme otočili, tak jsme našli vzkaz dělníků, že dělají zadarmo a nedostali zaplaceno už v době, kdy se to muzeum stavělo.“

Michaela Danelová a Jaroslav Hroch