Neznají slovo česky. Přesto se jim ve škole zakrátko daří
V českých školních lavicích zasedá čím dál tím víc cizinců. Přijíždějí z Číny, Ukrajiny ale i z Itálie. Většina z nich neumí slovo česky, a přesto chodí do našich běžných základních škol. V češtině jim učitelé vykládají látku z fyziky, chemie, matematiky. Se svými českými spolužáky chodí i na hodiny slohu, literatury. A učitelé nemají zrovna lehkou práci. Pro žáky-cizince vymýšlejí individuální programy tak, aby se co nejdříve mohli zapojit do práce s celou třídou.
Jednou z takových je třeba pražská základní škola Na Smetance.
Když učitelka Ivana Černá otevře dveře 7.A, nikdo neztichne, nikdo nemá v očích strach. Vítají ji jako svoji kamarádku a za hodinu slohu pochopím proč. Ve všech svých žácích vzbuzuje pocit jedinečnosti, umí je vyburcovat k tvůrčí činnosti a hlavně se všemi mluví. Ve třídě sedí s ostatními žáky i Italka Laura a dva chlapci z Číny, Li sian a Zu.
„Jeden z Číňanů neuměl vůbec česky, přišel rovnou z Číny. Další je tady sice dva roky, ale je na tom teď stejně jako čerstvě příchozí. Laura uměla malinko česky a strašně se zlepšila,“ popisuje žáky učitelka Ivana.
Na to, jak si vedou cizinci v českých školách, se jela zblízka podívat Klára Bílá
V obličeji všech tří čtu ještě trochu zmatený výraz, stydlivost. Oči chlapců z Číny zabloudí hned po česko-čínském slovníku. To ale není jediný pomocník ve spleti českých slov. Mezi oběma totiž sedí spolužačka Natálie, která si bez třech cizinců neumí třídu představit.
„Prostředí mi přijde úplně stejné a spíš jsem radši, protože je s nimi ještě větší sranda než s ostatními. Sice si navzájem často nerozumíme, takže si to musíme najít ve slovníku. Už jsem je naučila slovní druhy a základní slovíčka jako auto, knížka, sešit, pravítko,“ říká Natálie.
Přesně tato slova a další pojmy jsou středobodem celé třídy. Na stěnách visí velké cedule s názvoslovím slovních druhů v češtině a čínštině. Třem cizincům totiž pomáhají samozřejmě i ostatní spolužáci.
'Nevěděl jsem nic, teď už znám všechno'
„Máme tam česko-čínsko-italské věci na dvou velkých papírech, což dělaly všechny děti už na začátku seznamovacího období. Máme i čínský rozvrh,“ ukazuje Černá.
Symbióza. Slovo, kterým se dá vyjádřit práce učitelky a žáků. Po půlročním snažení všech to dokládá i slohová práce Li siana, ze které čtu pár řádek.
„Když jsem prvně přišel do školy, byl tady táta, tlumočník, Vítová, Ivana, Liang. Nerozuměl jsem nic. Ivana se mnou přišel do 7.A. Já si viděl hodně malý děti. Nic jsem nemyslet. Žádný pocit. Game over, to mě napadlo. Oni malovali něco a napsali česky postel, tužka, oko, okno. My hráli hru. Bylo těžké pamatuju jméno, ale dnes já vím všechno.“
Pomáhají děti i učitel
A dokonce rozumí i zadání práce, i když ho v psané formě dostal už den předtím. Všichni si obkreslují ruku, na ni pak malují náramek s kaligrafickým čínským znakem. Důkaz, že učení funguje na obou stranách. Na ruku pak všichni napíší jména vybraných spolužáků, ale i to své a dopíší vlastnosti.
Možná zvláštní hodina slohu, učitelka Černá ale má jasný záměr. „Patří k sobě a je jedno odkud jsou, kolik jim je let a jakou mají barvu.“
Ivana Černá za svoji dlouholetou praxi rozmluvila už několik cizinců. Je to těžké, říká, už jsou to skoro dospělí lidé a v českém zákoně chybí pro takové učitele podpora. Nejdříve pomáhaly děti. Malovaly obrázky a učily nové spolužáky, co na nich je. Satisfakcí je hlavně to, že cizinci po půl roce se svou učitelkou alespoň trochu mluví. A to i přesto, že jsou velice stydliví, obzvlášť, když je ve třídě cizí osoba a před obličejem jim mává diktafonem. I to se ale počítá.
