Noviny dnes hlavně o volbách
Dnešní tisk se věnuje především druhému kolu doplňovacích voleb do horní komory Parlamentu - Senátu.
Vítězství Zieleniece nad Klausnerem či Rögnerové nad Benešovou přináší jasné poselství, píše Jiří Leschtina v Mladé frontě Dnes. Dřív nebo později se prosadí i u nás pojetí politiky běžné v rozvinuté demokracii. Stále lepší pozici by měly získávat strany, které v rámci zásadních ideových mantinelů připouští větší rozmanitost dílčích názorů a proudů. Na druhé straně mohou poněkud ztratit na významu politické formace, založené na dominanci jedné osoby, kde trvání na vlastním - odlišném - názoru je handicapem. Skutečně symbolická je porážka předsedkyně Senátu, která i v těch nejproblematičtějších věcech vždy souhlasila s Václavem Klausem. Lze věřit předsedovi ODS, že upřímně nechápe, proč jím tak protěžovaná favoritka Benešová pohořela na celé čáře. Zřejmě obklopen málo inspirujícími přikyvovači si není schopen - opakovaně - uvědomit, že pro voliče, když si mohou vybrat, není veřejně proklamovaná stranická oddanost až tak přitažlivou hodnotou. Tolik Jiří Leschtina v Mladé frontě Dnes.
Zastánci Senátu druhdy jeho zřízení obhajovali tvrzením, že horní komora změní chování českých stran - konstatuje Pavel Jégl v Zemských novinách a Českém slovu. Většinový volební systém měl zajistit větší odpovědnost volených představitelů vůči voličům obvodu na úkor jejich loajality k partajním sekretariátům. Dále měl nabourat uzavřený, ideologický charakter stran. Tyto předpoklady se ale ukázaly jako liché. Letošní senátní volby byly nejen střetem pravice s levicí, příležitostí k vyjádření názorů na smluvní partnerství sociálních a občanských demokratů. Staly se rovněž neformálním hlasováním o potřebnosti Senátu. A horní komora v něm opět prohrála, tvrdí Pavel Jégl v Zemských novinách a Českém slovu.
Nízké volební účasti si všímá Miroslav Korecký v Lidových novinách.Jak si vysvětlit tento hlas lidu? Odpůrci Senátu mají jasno - bylo to samovolné referendum o jeho existenci. Zůstaňme ale na zemi. Kolik lidí by asi přišlo volit předsedu Ústavního soudu nebo prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu? Přitom o smysluplnosti těchto institucí na rozdíl od Senátu není pochyb. I když Senát sotva kdy bude institucí oblíbenou, nezlehčuje to význam včerejších voleb, ve kterých se hlasovalo hlavně na chatách a v obývácích. Už předloni se ve stotisícovém obvodu stal senátorem ten, kdo přesvědčil každého dvacátého voliče. Letos stačilo ještě méně. Je to ještě vítězství v demokratických volbách? Jak blízko je okamžik, kdy se senátorem stane každý, kdo si do volební síně přivede širší příbuzenstvo? - ptá se Miroslav Korecký v Lidových novinách.
A závěrem zamyšlení z pera Jiřího Fraňka v Právu: Má-li většina z nás po letošních volbách takzvané smíšené pocity, jak zní kulantní spisovný ekvivalent jadrnějšího lidového rčení, pak na ty docela nejsmíšenější mají nárok školníci. Nejsou to ale jen oni, kdo by si měl položit otázku, zda se vyplatí vytápět o víkendu celé školy pro tak málo voličů. Půjde-li totiž vývoj i nadále směrem, kterým zatím kráčí, měly by stačit přístřešky u autobusových zastávek.
