Oběsil se kvůli vězení za odpírání vojny, soud ho po 40 letech očistil. Život mu to nevrátí, říká bratr
Utekl, držel hladovku, úmyslně si ubližoval a nakonec se oběsil. Komunistické soudy trestaly dělníka z Lovosic Jaroslava Žáčka za vyhýbání se vojně tak dlouho, až si raději v roce 1979 vzal život. V listopadu 1989 požádali pozůstalí o jeho rehabilitaci. Očištění se dočkali až 38 let poté, co Jaroslava Žáčka našli oběšeného ve věznici v Praze Na Pankráci. Nejvyšší soud v úterý vyhověl stížnosti ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO).
"Nejvyšší soud ve veřejném zasedání 11. 7. 2017 rozhodl o tom, že byl v minulosti porušen zákon v neprospěch obviněného Jaroslava Žáčka. Zrušil také napadená rozhodnutí a dále zrušil v celém rozsahu také rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně a veškerá další rozhodnutí na ně obsahově navazující," potvrdil informaci serveru iROZHLAS.cz mluvčí Nejvyššího soudu Petr Tomíček.
Na těchto několik vět čekala Žáčkova rodina skoro 40 let a dlouho to vypadalo, že se jich nikdy nedočká. Jeho rodiče se ostatně očištění syna nedožili. Raduje se tak pouze jeho bratr Jan. Je to však radost s hořkou pachutí. "Rozsudkem jsme potěšeni, bohužel to život nevrátí," komentuje verdikt Nejvyššího soudu.
'Odmítá chránit socialistické zřízení.' 87letý muž musí před soud kvůli obžalobě z roku 1956
Číst článek
Byl slušný a tichý
Abychom tragédii Jaroslava Žáčka pochopili, je potřeba vrátit se o 42 let zpět do doby tuhé normalizace. Tehdy mu bylo 19, miloval sport, především kulturistiku, podle sousedů šlo o slušného, tichého a bezproblémového chlapce. Na přání rodičů chodil pravidelně do kostela v Lovosicích.
První problémy přišly na sklonku léta 1975, tehdy musel Žáček nastoupit povinnou vojenskou službu. Vydržel v ní jen krátce, hned jak přišla šance, utekl do Polska. Tam byl ale zadržen a obratem vrácen do Československa.
"Při výslechu pak uvedl, že k zběhnutí do ciziny se rozhodl zejména proto, že nesnášel řvaní a nerad se podřizoval. Podle výpovědí jiných příslušníků jeho jednotky se vyjádřil, že ho vojna nebaví, raději se nechá zavřít," líčí advokát Lubomír Müller, který rodině pomáhal s rehabilitací.
V prosinci 1975 kvůli útěku skutečně Žáček dostal 20 měsíců vězení, odkud vyšel v červnu 1977. Tři měsíce mu ve schránce přistál povolávací rozkaz, aby vojenskou službu dokončil. Žáček sice dorazil, ale netajil se tím, že znovu uteče, a to ani před nadřízenými.
„Právo na svobodu myšlení a svědomí jsou zakotveny v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a v ustanovení čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Kde je obsaženo i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím jednotlivce. Odsuzujícím výrokem o vině obviněného trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby bylo popřeno právo obviněného na svobodu myšlení a svědomí, neboť byl odsouzen za jednání, kterým uplatňoval toto právo.“
Petr Tomíček (mluvčí Nejvyššího soudu)
Raději vězení než vojnu
"Situace pak vygradovala, když se měl konat výcvik ochrany proti zbraním hromadného ničení. Žáček prohlásil, že znalosti, které by výcvikem získal, k ničemu nepotřebuje, že cvičit nebude, že ho to nebaví, že raději půjde do výkonu trestu. Od tohoto okamžiku začal držet hladovku,“ popisuje Müller.
'Problémového' vojáka pak vyšetřovali znalci, jimž zopakoval, že vojna mu připadá jako blbost, on si ji nevymyslel, už ho na ni nikdo nedostane, to raději zdrhne a nechá se zavřít. Vojenský soud v Brně pak konstatoval, že má záporný vztah nejen k vojenské službě, ale i k socialistické společnosti. Navíc již jednou zběhl do ciziny. Verdikt zněl 30 měsíců nepodmíněně.
Další pobyt za mřížemi dohnal Žáčka k dalšímu zoufalému činu: pokusil se z vězení utéct, jenže ho zase chytili. V říjnu 1978 mu kvůli tomu kladenský soud přidal dalších 20 měsíců za pokus trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Mužova frustrace pak vyústila v sebepoškozování, do oka si nasypal prášek z inkoustové tužky, za což od soudu v Kladně v lednu 1979 vyfasoval dalších šest měsíců.
Snědl kusy trubky, pak se oběsil
V listopadu ho pak z věznice v Minkovicích museli eskortovat do vězeňské nemocnice Praha - Pankrác kvůli nesnesitelným bolestem břicha. Žáček přiznal, že zhruba před měsícem spolkl několik úlomků olověné trubky. Lékaři mu je museli vyoperovat, do zprávy ještě stačili zapsat, že pooperační průběh je bezproblémový. Několik dnů na to brzy ráno Žáčka našli oběšeného.
Jeho bratr Jan nepochybuje o tom, že si sáhl na život právě kvůli zoufalství z pobytu za mřížemi, kam se dostal kvůli odmítání vojenské služby. "Udělal to vzhledem k bezvýchodnosti situace, do které se v době před jeho smrtí dostal: soudy, prostředí nápravného zařízení pro člověka, který nevykazoval chování kriminálníka, pouze chtěl žít jako svobodný člověk a netajil se tím, že v této zemi, za těchto podmínek nechce a nebude žít," popisuje bratr Žáčka.
Rodiče s bratrem se proto hned, jak to bylo možné, pokoušeli o očištění. To se však dlouho nedařilo. Po vleklých soudních tahanicích se jí podařilo zrušit úplně první trest za útěk do Polska, ovšem v případě druhého rozsudku brněnského soudu se v roce 1993 pozůstalí dočkali pouze snížení trestu, vina zůstala.
Bratr: Soudy potvrdily nesvobodu
"Porevoluční právo potvrdilo bývalou ideologii jako správnou co se týká nesvobody člověka, schválilo šikanu ze strany státu vůči jednotlivci a dle mne šlo o výsměch pozůstalým," zlobí se doteď Žáčkův bratr.
Do smutného příběhu zasáhl až letos v červnu ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO), který podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch Žáčka. Soudy podle ministra měly zkoumat i výrok o vině. "Žáček byl uznán vinným za něco, čím uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Neměl přitom legální možnost výkon vojenské služby odmítnout a zvolit si alternativní službu," cituje z Pelikánovy stížnosti mluvčí Nejvyššího soudu Tomíček. Senát Petra Hrachovce nakonec ministrovi vyhověl.
Stejně jako Žáčka již Nejvyšší soud očistil řadu odpíračů vojny z dob komunismu, podobné případy se dostaly také až na půdu Ústavního soudu a Pelikán na ně ve své stížnosti také upozorňoval.
