Samota je stejné zdravotní riziko jako 15 cigaret denně. Na věku nezáleží

Absence sociálního kontaktu zvyšuje riziko úmrtnosti o polovinu – podle výzkumníků jde o rizikový faktor silnější než alkohol nebo obezita. „Osamělost není diagnóza, proto ji nesledujeme,“ říká ministerstvo zdravotnictví.

V lednu 2018 tehdejší britská premiérka Theresa Mayová jmenovala „ministryni pro osamělost“. Problém s lidmi bez sociálních vazeb se stal tak závažný, že si v očích vlády vysloužil samostatnou agendu. O několik měsíců později premiérka spustila strategii, která v péči o osamocené propojila několik ministerstev.

„Osamělost je pro zdraví horší než 15 cigaret denně,“ argumentovali tehdy Britové.

Existuje řada studií, které překvapivě silný vliv osamělosti na fyzické zdraví – u duševního je propojení zřejmé – potvrzují.

Srovnání osamělosti s pravidelným kouřením cigaret vychází z klasické studie Sociální vztahy a riziko úmrtí Juliane Holt-Lunstadové a Timothy Smithe. Ta tvrdí, že lidé s dostatečnými sociálními vazbami mají o polovinu větší pravděpodobnost přežití než ti, kterým takové vztahy chybí. Efekt samoty je podle výzkumníků srovnatelný s účinkem pravidelného kouření, a je dokonce vyšší než dobře prozkoumaná zdravotní rizika – například obezita nebo nedostatek pohybu.

„Účinek osamělosti je srovnatelný ve všech věkových skupinách a u obou pohlaví, nerozhoduje původní zdravotní stav ani příčina úmrtí,“ upozorňují výzkumníci na fakt, že vyšší zdravotní rizika se netýkají jen starších lidí. Vyšší úmrtnost je také mezi mladými „singles“. Připomíná to také zmiňovaná strategie – podle ní se „stále samy“ cítí tři procenta Britů nad 65 let, ale osm procent ve věku 16 až 34.

Jedním z mechanismů, kterými se samota projevuje na fyzickém zdraví, je podle studie zhoršení imunity. Další zmiňuje publikace Světové zdravotnické organizace (WHO) Sociální předpoklady zdraví: Tvrdá fakta.

„Sociální izolace je spojena s vyšším rizikem předčasného úmrtí a horší šancí přežití po infarktu,“ upozorňuje WHO. „U lidí, kteří mají nižší sociální a emocionální podporu od okolí, je také větší pravděpodobnost deprese, vyšší risk komplikací v těhotenství a výraznější komplikace spojené s chronickými nemocemi.“

Holt-Lunstadová a Smith, autoři původní studie, navíc upozorňují, že padesátiprocentní zvýšení rizika úmrtí spojené s osamělostí je možná podhodnocené. Většina studií, ze kterých jejich práce vychází, totiž pracuje s binárním hodnocením, kdy respondenti na otázku po osamocení odpovídali pouze ano/ne. Studie, které ale zkoumaly mimo to také kvalitu sociálních vazeb, naznačovaly ještě vyšší – až devadesátiprocentní – zvýšení úmrtnosti u osamocených lidí. Podle výzkumníků například „přibývá vědecké literatury, která upozorňuje na různorodé efekty spojené s kvalitou manželského soužití.“ Mezi řádky tak naznačují, že efekt sociálních vazeb nemusí být vždy pozitivní. Jinými slovy, manželství může pravděpodobnost úmrtí i zvyšovat.

Osamělost není diagnóza

„Osamělost není diagnóza, proto ji nesledujeme. Spadá do gesce ministerstva práce a sociálních věcí,“ odpovědělo serveru iROZHLAS.cz ministerstvo zdravotnictví na dotaz, zda v Česku existuje strategie pro řešení vyššího rizika osamělých lidí.

„V Česku máme oddělenou zdravotnickou a sociální statistiku,“ vysvětluje argument ministerstva ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) Ladislav Dušek.

„Strategii, která by s osamělostí pracovala, skutečně nemáme,“ dodává Dušek. „My o pacientech nevíme ani to, čím se živí. Na to, abychom se k takovým informacím dostali, by se musel zásadně změnit zákon, a na to nevěřím. Ale rozhodně to není tak, že bychom sociální vazby ignorovali, ty samozřejmě řeší služby na zdravotně-sociálním pomezí.“

Dušek také upozorňuje, že interpretace studie není bez rizik.

„Nejsem si vůbec jistý, jestli je opravdu samota tak závažný rizikový faktor. Spíš se domnívám, že za zvýšené riziko mortality mohou skryté faktory, které podobné studie nedokážou odfiltrovat. Pro metastudie to platí dvojnásob. Problém s osamělostí se navíc týká spíš zemí jako Spojené státy, Velká Británie nebo Švýcarsko. U nás jsou zatím významnější ty klasické rizikové faktory: Češi mají třicetiprocentní prokouřenost a třetina trpí rizikovou obezitou,“ tvrdí.

Atlas samoty

Zdravotnická statistika tedy počty osamocených lidí nesleduje. Napovědět, kde v Česku žijí, nicméně mohou data ze sčítání obyvatel v roce 2011. V nich totiž figuruje ukazatel počtu lidí ve společné domácnosti. Není tak těžké ukázat, kde je nejvyšší podíl jednočlenných domácností.

První pohled na mapu ukazuje na dva zjevné rozdíly: mezi městy a venkovem a mezi Čechami a Moravou.

„Méně jednočlenných domácností na Moravě může souviset s vyšší religiozitou,“ vysvětluje při pohledu do mapy Jan Holčík, profesor veřejného lékařství v důchodu.

„Právě církve někdy upozorňují na sociální prediktory nemocnosti a úmrtnosti. Připomínají, že jednou z jejich rolí je vytvářet hlavně na venkově komunitu, která pak zlepšuje i zdravotní stav,“ dodává.

„Kromě Čech a Moravy jsou zřetelné rozdíly v menším měřítku, profilují se periferie i vnitřní periferie,“ dodává sociální geografka Jana Jíchová z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Upozorňuje také na jev, který je zřetelný na další mapě: větší velikost obcí na Moravě. Velikost obce nebo městské části kóduje velikost kruhu.

„Tradičně se liší nejen velikost, ale i prostorová struktura obcí v různých částech Česka,“ upozorňuje Jíchová. Najít skutečný důvod pro rozdíly v podílu jednočlenných domácností je tak podle ní složitější.

Rozdíl mezi městem a venkovem má naopak poměrně jednoduchý důvod: větší podíl studentů, více pronajímaných bytů, větší pestrost životních stylů a oproti venkovu nulová stigmatizace „single“ života u mladých lidí.

Že jde ve městech častěji o mladé „singles“, ukazuje i srovnání podílu jednočlenných domácností a podíl obyvatel nad 65 let. Mapa sice ukazuje pouze Prahu, ale podobný obrázek je ve většině metropolí.

Poslední mapa – podíl domácností v důchodovém věku v celém Česku – může ve spojení s mapou jednočlenných domácností napovědět, ve kterých regionech se pojí samota se stářím.

„Pokud by se skutečně povedlo ukázat, kde je v Česku nejvíce osamocených starších lidí, dávalo by to smysl i z pohledu zdravotní péče,“ říká Ladislav Dušek, ředitel ÚZIS.

„Myslím, že téma je daleko komplexnější a vyžaduje vhled skrze další ukazatele,“ upozorňuje Jíchová. „Interpretace, že v jižních Čechách se bude pravděpodobně jednat o osamělé starší lidi, může být zjednodušující. Pokud neznáme věkovou strukturu oblasti, může se stát, že tam naopak bude hodně mladých singles a starší lidé budou žít v páru.“

Co s bezdomovci? Vyléčit a do domácí péče

Jak vyplývá z vyjádření ministerstva zdravotnictví, v Česku je osamělost výsostná agenda ministerstva práce a sociálních věcí.

„MPSV řeší tuto problematiku například podporou nestátních organizací skrz dotační tituly Rodina a Podpora veřejně účelných seniorských a proseniorských organizací s celostátní působností,“ píše serveru iROZHLAS.cz tisková mluvčí ministerstva Barbara Hanousek Eckhardová. „Součástí těchto programů jsou aktivity rodinných či komunitních a mezigeneračních center.“

„Dalším způsobem podpory osamocených lidí jsou terénní sociální služby,“ dodává Eckhardová.

Podle kritiků ovšem terénní programy nejsou příliš účinné – jednak jim často chybí provázání se zdravotními službami, jednak očekávají „standardního“ klienta a příliš nereflektují specifické potřeby skupin, které z tohoto profilu vybočují.

„Jeden příklad za všechny: když se náhodou podaří zachránit bezdomovce s infarktem, vzápětí se odevzdá do ‚domácí péče‘, takže na ulici,“ zlobí se Barbora Antonová ze Žít Brno.

„Občas se podaří ty lidi uklidit do léčebny dlouhodobě nemocných, čímž se trochu oddálí jejich návrat na ulici,“ pokračuje. „To zase nedává smysl systémově, protože LDN je zdravotní lůžko, na kterém ale leží sociální klient.“

Jedním z řešení by podle Antonové byla podpora sociálních lůžek s následnou intenzivní sociální prací. Taková lůžka podle ní v současnosti prakticky neexistují.

Druhou mezeru – kdy stát vyloučí část osamocených ze sociální péče – zmiňuje Jolana Novotná z nestátní organizace Proud.

„Ve strategických dokumentech o stárnutí se obvykle vychází z toho, že péči zajišťuje rodina,“ vysvětluje. „U LGBT+ lidí to tak fakticky není, při stárnutí jim pomáhá takzvaná rodina volby: kamarádi, bývalí partneři. Z tohoto rozporu plyne řada komplikací: nemají právo na informace a podobně.“

„U většinové populace zajišťují asi 80 procent péče rodinní pečující, nejčastěji manželky nebo děti. LGBT+ lidé mají podle zahraničních studií oproti heterosexuálům dvojnásobnou pravděpodobnost, že budou stárnout bez partnera, a čtyřnásobnou, že bez dětí,“ dodává Novotná.

Česká populace rychle stárne, zároveň přibývá osamocených „singles“ v nižším věku. Problémů, které jsou s tím spojeny, přibývá, jen část z nich se týká zdraví. Je tak pravděpodobné, že bez strategie napříč resorty se veřejná politika neobejde.

„Existuje paralela: před mnoha desítkami let jsme evidovali vysokou úmrtnost kojenců v náhradní péči, například v sirotčincích,“ upozorňuje studie Sociální vztahy a riziko úmrtí. „Zjistilo se, že mortalitu zvyšovalo málo kontaktu s lidmi. Lékařská profese byla ohromena, když zjistila, že děti umírají prostě nedostatkem sociální interakce.“

„Toto zjištění vedlo ke změně praxe, která úmrtnost v náhradní péči snížila. Současná medicína by mohla podobně vytěžit z toho, co ukazují data: sociální vztahy podstatně ovlivňují zdravotní stav dospělých,“ tvrdí výzkumníci.

Jan Boček