Česká majorka: Chtěla jsem ukázat místním, že žena může nosit uniformu, a ne jen okopávat pole

Majorka Jana Poláčková byla teprve třetí Češkou, která vyrazila na mírovou misi OSN v Africe jako vojenský pozorovatel. Modrý baret, který v případě nebezpečí vyměnila za modrou přilbu, nosila nejdříve rok v Demokratické republice Kongo a poté ve Středoafrické republice. Jaké to je žít v místě, kam létá vrtulník dvakrát měsíčně, a co dělat, když padne noc a ozbrojená eskorta, která vás má hlídat, zmizí? popsala v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jana Poláčková na společné patrole nepálských „forsáků“ a vojenských pozorovatelů v provincii Jižní Kivu, Demokratická republika Kongo

Jana Poláčková na společné patrole nepálských „forsáků“ a vojenských pozorovatelů v provincii Jižní Kivu, Demokratická republika Kongo | Zdroj: Archiv Jany Poláčkové

Kde se vzal nápad odjet na rok do Demokratické republiky Kongo jako vojenská pozorovatelka tamní mírové mise OSN? Jednak je dvanáct měsíců dlouhá doba, jednak centrální Afrika není úplně místo, kam se běžně jezdí… Byl to váš splněný sen, nebo třeba touha po změně?
Ne, nesnila jsem o tom, bylo to víceméně o náhodě. Jednou jsem na našem intranetu viděla nabídku, tak jsem se prostě přihlásila a ani jsem popravdě řečeno moc nevěděla, co to bude obnášet.

To mi došlo až po absolvování třítýdenního přípravného kurzu ve Vyškově. Kromě teorie je tam i praktická část, kdy tým instruktorů sehrává scénky, které vycházejí ze situací, které se vojenským pozorovatelům OSN skutečně staly. Vyzkoušíte si tam únos a to, jak se k vám únosci mohou chovat a na co se vás mohou ptát.

Česká armáda bude moci nasadit na východní hranici NATO až 1200 vojáků, schválila sněmovna

Číst článek

Nenahlodalo vás to? Já bych si asi řekla po – byť jen po fingovaném – únosu: Sakra, tohle opravdu nechci zažít…
Ne, takhle jsem neuvažovala. To, co jsem se naučila v kurzu, jsem stoprocentně zužitkovala. 18. prosince 2017 jsem pak nastoupila na letadlo, byl to takový „vánoční dárek“ a s krátkým pobytem a přestupem v Ugandě jsem odletěla do Demokratické republiky Kongo.

Vrátila jsem se v prosinci dalšího roku, protože mise OSN jsou na 12 měsíců, na rozdíl od těch pod mandátem NATO, které trvají půl roku. V roce 2020 jsem znovu dostala možnost vyjet do mise OSN, tedy také na rok, tentokrát to byla Středoafrická republika.

A byla jste předtím na nějaké „klasické“ zahraniční misi české armády – třeba v Afghánistánu?
Nebyla. Vojenské útvary, u kterých jsem sloužila, nebyly primárně určené k vysílání do zahraničních operací.

Zajímá mě každodennost života vojenských pozorovatelů. Ráno vstanete, nasadíte si modrou přilbu, jak se ostatně vojákům působícím pod OSN přezdívá, a co dál?
Většinou jsme nosili modré barety, v případě nebezpečí jsme je vyměnili za ty známé modré přilby. Jinak hlavním úkolem vojenských pozorovatelů je sběr informací o vojensko-politické situaci.

Majorka Jana Poláčková

Majorka Jana Poláčková vstoupila do armády hned po střední škole. V roce 2017 vyjela na mírovou misi OSN jakožto vojenská pozorovatelka, a 12 měsíců tak strávila v Demokratické republice Kongo. Podruhé se mírové mise zúčastnila v roce 2020, kdy vyrazila do Středoafrické republiky.

Každý den se jezdí na patrolu. Ty jsou různě dlouhé, někdy se jelo do vesnice vzdálené pět kilometrů, jindy se jelo tak daleko, že jsme museli po cestě někde přespat.

Každý pozorovatel má ještě „druhý job“, stará se třeba o logistiku, plánování patrol, personalistiku nebo spojařinu… Vojenští pozorovatelé si také sami vaří.

Kolik lidí jezdí na patroly?
To závisí na bezpečnostní situaci, ale většinou dva a v případě potřeby také překladatel.

Dva se mi zdá málo, neměli jste s sebou nějaký doprovodný tým? Předpokládám totiž, že jako vojenští pozorovatelé u sebe nenosíte zbraně.
To je pravda, vojenský pozorovatel působí v místě konfliktu beze zbraně. V Demokratické republice Kongo to bylo různé. Někdy jsme jezdili opravdu jen ve dvou, někdy jsme měli ozbrojenou eskortu, takzvané „forsáky“.

Ubytování a kancelář pro vojenské pozorovatele v provincii Jižní Kivu v Demokratické republice Kongo | Zdroj: Archiv Jany Poláčkové

Všechno to záviselo na aktuální bezpečnostní situaci, a navíc každá cesta měla přidělený bezpečnostní status, který nám určoval, v jakém počtu můžeme na patrolu vyjet. Oproti tomu Středoafrická republika je úplně jiná, tam se bez ozbrojené eskorty nesmělo jet nikam. Eskortu tvoří vojáci sloužící pod OSN, nás chránili Pákistánci a Bangladéšané.

Cíl je jinde

Mise OSN jsou vždy mnohonárodnostní. Jak funguje či nefunguje spolupráce mezi národy, které jsou jinak znepřátelené?
Rozdělení podle národností se úplně smazává, protože ten společný cíl je jinde. Už na první misi jsem byla překvapená, že po anexi Krymu se spolu baví Rusové a Ukrajinci, jako by se nic nestalo. To samé je mezi Pákistánem a Indií, několik let bojují o Kašmír, ale chovají se k sobě vřele a navzájem si pomáhají.

Jak si mám představit základny, na kterých jste žili a ze kterých jste vyráželi právě na ty patroly?
Říká se jim teamsite. Bylo to zase různé, v Demokratické republice Kongo vojenští pozorovatelé zpravidla bydlí v pronajatém „domě“ ve vesnici, tedy přímo mezi místními. V případě napadení se pak evakuujete k „forsákům“. Vzdálenost od jejich základny ale mohla být klidně i několik kilometrů.

Mírové síly OSN

Mírové síly OSN jsou ozbrojené síly, které pod mandátem OSN působí v oblastech, kde hrozí propuknutí ozbrojených konfliktů, a snaží se v těchto regionech udržet mír. Podle typických helem, které jejich příslušníci nosí, se jim přezdívá „modré přilby“. Působí hlavně v Africe a na Blízkém východě. Jednou ze složek mírových sil OSN jsou vojenští pozorovatelé. Ti mají za úkol sbírat informace o bezpečnostní situaci. Vojenští pozorovatelé u sebe nenosí zbraně. Česká republika, respektive česká armáda má aktuálně na mírových misích OSN sedm vojáků: dva v Demokratické republice Kongo, dva v Kosovu a tři ve Středoafrické republice. Vojáci pod mandátem OSN vyrážejí na mise na 12 měsíců.

Oproti tomu ve Středoafrické republice kvůli bezpečnostní situaci bydlíte v rámci vojenské základny. V obou misích byly teamsite dostupné převážně vrtulníkem.

A ten létal kolikrát týdně?
Létal dvakrát měsíčně, ale i to záviselo na počasí: když nebylo příznivé, nepřiletěl. Jindy sice vrtulník přiletěl, ale přivezl nám něco jiného, než jsme potřebovali.

Zásobování probíhalo také po zemi, ale v období dešťů se cesty stávaly nesjízdné, a tak se častokrát stalo, že zásobovaní nedorazilo. Jednou nám třeba nedovezli naftu a my tam byli závislí na naftových generátorech.

Co jste dělali?
Museli jsme naftou šetřit. Stalo se nám i to, že jsme ji museli vytáhnout z auta, abychom vůbec mohli fungovat. Velkou školou pro mě byla moje první mise, na prvním teamsitu nebylo nic. Cesta do civilizace trvala sedm osm hodin, a když člověk zůstal někde viset, tak byl v pasti.

Stalo se to někdy vám?
Stalo. To bylo v Kongu. Vraceli jsme se se zásobami z logistické základny, měli jsme auto naložené pitnou vodou, jídlem, vezli jsme s sebou také nějakou hotovost. Chytil nás liják a cesta byla absolutně nesjízdná, blížila se noc.

Asfaltka to si nebyla, že?
Ne, to ne, cesty tam jsou vlastně udusaná hlína, tedy v tom lepším případě.

Cesta v období dešťů, provincie Jižní Kivu, Demokratická republika Kongo | Zdroj: Archiv Jany Poláčkové

Takže jste zapadli a co se dělo dál?
Snažili jsme se auto vyhrabat, vždy jsme ujeli dva metry a zase zapadli. V deset večer velitel usoudil, že to nemá smysl. Neměli jsme ale spojení na vysílačce a ani na satelitním telefonu. Nebyla to úplně příjemná situace, protože jsme věděli, že v té oblasti se pohybují různé ozbrojené skupiny. Byli jsme snadný cíl. Nakonec ve tři ráno přijela pomoc. Vyjeli nás totiž hledat, když jsme nedorazili zpět na teamsite.

Klidně by nás zastřelili

Co jste si říkala od deseti večer do tří ráno, když jste seděla v noci, v dešti, v autě naloženém až po střechu někde uprostřed neobydlené oblasti?
S kolegou, který byl z Indie, jsme prostě seděli a povídali si příběhy z dětství…

Takže žádné takové, jak to bývá ve filmech, že jeden drží stráž, zatímco druhý spí?
Ne, to by stejně nemělo cenu. Jediné, co mi k tomu kolega řekl, bylo: Jano, víš, co máš dělat, kdyby došlo na nejhorší?

Sucho a nedostatek jídla. Země Afrického rohu se ocitají na pokraji humanitární katastrofy

Číst článek

Co je správná odpověď? Co dělat, když dojde na nejhorší?
V klidu vystoupit z auta a zdvihnout ruce. Důležité je neklást žádný odpor, pokud chtějí peníze nebo zásoby, tak jim je dát. On měl asi strach, abych se do toho případného konfliktu nějak nezapojila, protože by nás klidně zastřelili.

Tohle byla nejvyhrocenější situace, do které jste se dostala? Nebo to ještě něco „trumflo“?
Horší to bylo ve Středoafrické republice, tam jsem se opravdu bála. Jednou jsme společně s UNHCR (Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky, jedna z pomocných organizací OSN – pozn. red.) měli za úkol odvézt konvoj humanitární pomoci k hranici s Čadem.

V té oblasti byly časté přestřelky mezi místní armádou a ozbrojenými skupinami, čímž docházelo k vysidlování celých vesnic. Doprovázet nás měla ozbrojená eskorta, tedy ti forsáci, jenže oni se v půli cesty otočili a odjeli zpět, nechali nás tam.

Vojenští pozorovatelé mírové mise OSN v Demokratické republice Kongo. Jana Poláčková s kolegy z Burkina Faso, Pákistánu Indonésie a Indie | Zdroj: Archiv Jany Poláčkové

My všichni, kdo jsme tam zůstali, jsme byli neozbrojení a celá oblast byla pod kontrolou rebelů. Když si vybavíte třeba film Hotel Rwanda, jak tam jezdí pickupy s rebely, kteří mají v ruce kalašnikovy a pásy s nábojnicemi, tak přesně takhle to vypadalo. Říkala jsem si, že jsme prostě v pasti. Měli jsme čtyři náklaďáky naložené humanitární pomocí a nikoho, kdo by nás přes noc hlídal.

To zní hrozně. Jak jste to vyřešili?
Byť to pro nás bylo těžké, tak jsme museli jít za tzv. bilaterálními spojenci a místní armádou. Požádali jsme je, zda by nám přes noc neohlídali perimetr. A oni to udělali.

Lavrov v Africe ukázal, že Kreml má stále vliv. Přesvědčoval, že Rusko za nedostatek obilí nemůže

Číst článek

Co to znamená bilaterální spojenec? O kom vlastně mluvíme?
Bilaterální spojenec je jednotka, která nepůsobí pod mandátem OSN, ale přijela do země, v tomto případě do Středoafrické republiky, na pozvání tamního prezidenta. Jejich jediným úkolem je oblast vyčistit od ozbrojených skupin.

Prezident Středoafrické republiky tyto bilaterální spojence tedy původně pozval, aby pomohli uklidnit situaci v zemi. Vy říkáte, že jejich úkolem je „vyčistit“ oblast od ozbrojenců, případně ve vojenské mluvě ozbrojence „eliminovat“, tedy prostě je zabíjet, je to tak?
Ano, Středoafrickou republiku mají rozdělenou různé ozbrojené skupiny. Původní spor byl mezi křesťany a muslimy a dalšími frakcemi, které se z těchto dvou štěpí. Když jsem tam byla, tak se mi zdálo, že ozbrojené skupiny byly už bojem unavené, ale tím, jak tam přišli bilaterální spojenci, se situace změnila.

Na začátku byli místní z jejich přítomnosti nadšení, byli rádi, že přijel někdo, kdo jim chce opravdu pomáhat, kdo je zbaví sporů ozbrojených skupin. Tak to fungovalo jenom chvíli. Bilaterální spojenci ozbrojence eliminovali. Bylo jim asi úplně jedno, jakým způsobem to dělají. Zatýkali a postihovali lidi i jen pro podezření, že by s ozbrojenými skupinami mohli spolupracovat.

Odzbrojení a banánové plantáže

Řekla jste, že místní lidé byli na začátku z bilaterálních spojenců nadšení, protože si mysleli, že „přijel někdo, kdo jim chce opravdu pomáhat“. Není ale právě tohle úkolem OSN? Nebo místní OSN nevěří?
Úkolem OSN je ochrana civilních obyvatel a podpora přeměny Středoafrické republiky ve stabilní stát. Mise zde je ještě mladá a je na ní vidět, že se OSN poučilo z chyb, které udělalo třeba v Demokratické republice Kongo, a tak místní obyvatelé OSN stoprocentně věří.

Jana Poláčková (uprostřed) jako operátorka dronu, vesnice Bezomo, provincie Ouham, Středoafrická republika | Zdroj: Archiv Jany Poláčkové

V Demokratické republice Kongo, kde mise OSN působí přes 20 let, je situace a úhel pohledu na OSN již jiný. Když jsme dojeli do nějaké vesnice, tak se třeba stalo, že nám lidi řekli, ať už tam nejezdíme, nebo že nám příště vybijí zuby, že pro ně stejně nic neděláme.

Nepropadala jste třeba beznaději, když jste tohle slyšela?
Věřím tomu, že to funguje a že to má smysl. I lidi tady v Česku často říkají: Vždyť vy jste tam nic neudělali, vždyť není nic vidět a tak dále. Ale ty výsledky nebudou ze dne na den. Navíc to není o tom lidi v Africe předělat, ale ukázat jim, že mohou žít i jinak.

Chybějící olej, nedostatek hnojiv a dvojnásobné ceny pečiva. Keňa si zvyká na dopady války na Ukrajině

Číst článek

Vedle jiných programů má OSN v Africe například program DDR – disarmament, demobilization and reintegration – tedy odzbrojení, demobilizace a reintegrace do společnosti. Jedná se o program, ve kterém ozbrojené skupiny odevzdávají zbraně, ale zároveň je jim nabídnuta alternativní možnost obživy.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Já jsem se třeba účastnila předávacího ceremoniálu banánových plantáží mezi zástupci OSN, místním ministrem zemědělství a skupinou bývalých bojovníků a jejich žen. Tím jim vlastně OSN dává možnost znovu začlenění do společnosti, možnost vydělat si peníze a uživit rodinu jinak než jen rabováním.

První vlaštovička

Letos v červnu proběhla v Mongolsku konference OSN za účasti žen v mírových misích, kde jste i vy sdílela své zkušenosti. Podle OSN by 30 procent účastníků těchto misí měly ideálně tvořit ženy. Některým zemím se to naplní asi snadněji, jiným obtížněji. Zajímalo by mě, zda podle vás specificky účast žen v takových misích přináší nějakou přidanou hodnotu?
Tak jednak žena ženě víc řekne, chlapi jsou v tomhle občas neohrabaní. Zadruhé, a to byl takový můj osobní cíl, můžete místním ženám ukázat, že i žena může něčeho dosáhnout a mít postavení ve společnosti.

Představte si, jak jako žena voják přijedete do nějaké vesnice, kde jsou ženy chápané jako nižší bytosti, sedíte za volantem Nissanu Patrol, pak vystoupíte, já osobně se snažím vždy působit jako perfektní voják: upravený, vyžehlený, usměvavý. Ukážete jim, že žena může mít třeba tu uniformu a nejen okopávat pole a nosit vodu.

Byla jste teprve třetí Češkou, která do mise OSN v Africe v roli vojenské pozorovatelky vyrazila, je to tak?
Ano, ani česká armáda ženy jako vojenské pozorovatelky vždy nevysílala. První vlaštovička, která nám to v afrických misích prošlápla, byla kapitánka Petra Kudová.

Majorka - na fotografii ještě v hodnosti kapitánky - Jana Poláčková teprve jako třetí Češka vyjela na mírovou misi OSN do Afriky. | Zdroj: Archiv Jany Poláčkové

Obecně: nechci říkat, že ženy mají v armádách svoje místo – to už je všem známá věc. Posílat ženy do zahraničních operací je fajn, ale je pravda, že ženy na to musí být připravené.

Je podle vás tedy nějaký odlišný způsob, jak připravovat ženy na působení v zahraničních misích? Myslím tím nějak odlišný od toho, jak se pracuje s muži.
To si nemyslím, záleží to na člověku, ne na pohlaví. Příprava do misí OSN, jak ji máme nastavenou, funguje dobře, chlapi a ženský dělají to samé. Stalo se mi ale, že jsem měla kolegyni z Asie, která netušila, o čem ta práce je. Ta země, ze které pocházela, dbala na to, že musí vyslat jako vojenského pozorovatele ženu, tak ji poslali, a ona vůbec nevěděla, do čeho jde.

Zapomenutá válka aneb Konflikt v severní části afrického Mosambiku. V zemi jsou již tisíce obětí

Číst článek

Pak je to těžké, když máte takového člověka na místě, kde není tekoucí voda, elektřina, internet nefunguje, ale potřebujete řešit věci a do toho tam máte děcko, které se o sebe neumí postarat. Já jsem pro, aby ženy byly klidně úplně všude, ale ať vědí, co budou dělat, a jsou dobře připravené.

Dejme tomu, že si někdo přečte náš rozhovor a řekne si: To je super, chci taky někam takhle vyrazit. Co by měl ten člověk zvážit? Jaké byste mu nebo jí dala doporučení?
Člověk musí zvážit hlavně jednu věc, aby si tam nejel pro peníze, ale proto, co ho baví a naplňuje. A to samozřejmě dopředu nevíte, jestli vás to bude bavit. A i když se stane, že tam přijedete a zjistíte, že to není pro vás, tak aby tam i tak byl člověk, který bude dobře reprezentovat naši armádu.

Nikdo si totiž neřekne: No jo, ta Poláčková, ta byla hloupá. Řeknou si: No jo, vojáci z České republiky, to jsou lemplové. Já jsem tam zažila holku z Jižní Ameriky, která byla hodně autoritativní a nedalo se s ní skoro mluvit, a pak už se ta pověst s jejími krajany táhla dál. Bohužel je to tak.

Drony se používají například ke snímkování vesnic pro mapové podklady OSN. Na fotografii vesnice Boro-Jardin, provincie Nana-Mambéré, Středoafrická republika | Zdroj: Archiv Jany Poláčkové

Nejedete tam za sebe, ale za svůj stát…
Ano, to ať si každý ujasní, že tam nejede za sebe. A pak je také dobré myslet na to, že za ten rok, co budete pryč, se může stát cokoliv.

Mně třeba během té doby zemřel táta, byla jsem v tu chvíli někde, kam létal vrtulník dvakrát měsíčně, do toho ještě covid. Takže jsem na pohřeb neletěla a člověk se s tím musí nějak vyrovnat. Na to vás nikdo nepřipraví. To, že je člověk silný fyzicky, ještě neznamená, že je silný také psychicky.

Kateřina Gruntová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme