O hroby českých válečných dobrovolníků se nikdo nestaral, říká bývalý český konzul ve Skotsku
„Otec si stoupl do fronty britského letectva, na konci fronty prý voněla kuchyň,“ popisuje bývalý honorární konzul, Paul Millar (89), ve svém prosluněném domě na okraji Edinburghu. Zasadil se o pomník věnovaný českým parašutistům v Arisaigu na severozápadě Skotska. Výcvikem tam prošlo přes tři sta příslušníků československé brigády včetně parašutistů z operace Anthropoid.
Jak jste se stal honorárním, později generálním konzulem ve Skotsku?
Honorárním konzulem jsem se stal až po 32 letech v Británii. Měl jsem tu výhodu, že jsem tu měl odjakživa zázemí díky mému otci, který byl v 311. peruti za druhé světové války.
Pomník v Arisaigu
V roce 2009 Paul Millar slavnostně odkryl památník českým parašutistům, kteří trénovali v malé vesnici Arisaigu na severozápadě Skotska. Pomník zobrazující padák těsně po přistání je vyroben ze žuly z lomu v Sedlčanech. Pomník navrhl akademický sochař Josef Vajce a byl vypracován v kamenictví Svoboda v Pečkách. Před odhalením byl symbolicky zabalen do padáku. Celý projekt stál zhruba 2,5 milionu korun a byl financován soukromými dárci, organizacemi, firmami a městy, odkud parašutisté pocházeli.
Byl jsem také členem sboru zahraničních poradců Václava Havla. Po rozpadu sboru v roce 1993 mně byla tahle pozice nabídnuta, tak jsem ji vzal, ač je to pozice čestná, tedy neplacená.
A v čem to spočívalo?
Agenda byla z 80 procent administrativní, z dvaceti procent reprezentativní. Poté, co byla ustavena skotská samospráva, tak s námi byla ve styku skotská vláda. Do té doby jsme spadali pod Londýn, později pod Manchester, ale nikdy jsem s nimi žádné styky neměl, vše jsem si obstarával sám. Historicky to bývala spíš obchodní záležitost než politicko-diplomatická.
V mém případě se v podstatě jednalo o zápisy o úmrtí a o sňatku a takové každodenní starosti lidí. Ze začátku té práce bylo málo, po českém vstupu do EU sem přišla hromada lidí a my víceméně kopírovali činnost profesionálních konzulátů. Konzulát nikdy nebyl fyzický dům, já úřadoval ze své „trucovny“ - pracovny ve sklepě.
Jak to vypadalo v roce 2004, kdy Česko spolu s dalšími devíti státy vstoupilo do Evropské unie?
V roce 2004 se do severní Anglie nastěhovalo tisíce lidí z Česka, převážně Romů. V té době ještě nebyl český konzulát v Manchesteru a tudíž všichni jezdili za mnou. Měl jsem před domem fronty 10-15 lidí. Vycházel jsem s nimi dobře, jen sousedé nechápali, co se tu děje. Někteří z nich pak odešli do Kanady, někteří se vrátili a někteří zůstali v severní Anglii. Děti těch, kteří sem přišli, jsou často již britští občané, pro které je hlavním jazykem angličtina.
Stejně jako vy tu také zůstali potomci válečných veteránů. Jste s nimi v kontaktu?
Byl jsem, ale buďto se odstěhovali nebo zemřeli. O nikom, kdo stále žije, nevím. Myslím, že jsem poslední naživu.
Také se staráte o hroby válečných veteránů.
Ano, kvůli otci, který byl v letectvu. S manželkou jsme objížděli Skotsko a zjistili, že se nikdo nestará o hroby českých válečných dobrovolníků, tak jsme to tam občas jeli zamést. Je jich 136 a jsou rozprostřené po celém Skotsku. Těch vojáků tu ale bylo víc, jenže jich spousta spadlo do moře.
Ve Skotsku odhalí pomník československým parašutistům
Číst článek
Návrat jen na demobilizaci
Jak se váš otec ocitl v 311. peruti?
Otec sem přijel v roce 1939 poměrně komplikovanou cestou. Z Brna jel do Maďarska, z Maďarska do Jugoslávie, pak do Řecka, Turecka a nakonec skončil v Libanonu, kde britské armádní úřady sbíraly uprchlíky a zapisovaly je do britské armády. V Libanonu je pak naložili na loď a odvezli do Liverpoolu. Tam je odvezli do výcvikových táborů. Otec mi popisoval, že tam stály dvě fronty, jedna byla do pěchoty a druhá do letectva.
Lyžařské větrovky z padákového hedvábí i boty ze žluté kůže. Muzeum vystavuje předměty paravýsadkářů
Číst článek
Otec si stoupl do letecké fronty, ačkoliv s letectvem neměl co dočinění. Prý na konci byla kuchyně, která voněla lépe než ta na konci té druhé fronty. Nevím, jestli si dělal legraci, ale prostě se octl v letectvu. Tam po dobu války působil jako rádiotelegrafista hlavně v západní Anglii. Ve Skotsku byl jen krátce, když tu byly české letouny.
A po válce se do Československa nevrátil?
Ne, otec tu už zůstal. Ještě, než odjel, se s matkou rozvedli. To se dělalo, aby Němci nemohli postihnout rodinu. Aby matka případně mohla říct: „Já jsem rozvedená, já nevím, kde je.“ Do Česka se vrátil jen na demobilizaci, když šel zpět do civilu, tak musel do civilu odejít v Česku, ale pak se sem hned vrátil a žil v Cambridgi, kam jsme za ním jezdili.
A pak jste se za ním přestěhovali?
Ne tak úplně, jezdili jsme za ním, ale vždy jsme se poctivě vrátili do Brna. Když jsem poprvé dostal vízum a odjeli jsme sem s manželkou navštívit otce, tak lidé v brněnském veterinárním ústavu stáli s otevřenou pusou: „Ty ses vrátil.“
Jezdil jsem sem i za prací, spolupracoval jsem se zemědělským ústavem Commonwealthu (Britské společenství národů, pozn. red.). V roce 1968 jsem tu pak dostal práci a už jsme tu s manželkou Pavlou a dcerou Veronikou zůstali.
Otevřené Skotsko
Podle stávající konzultantky žije ve Skotsku nejméně šest tisíc českých občanů a občanek. Co je na Skotsku láká?
Lidé často chtějí do Británie, ale ve Skotsku je jednodušší se usadit než třeba v Anglii. Ta společnost je přátelštější než třeba Londýn nebo Birmingham. Angličani jsou často víc odměření. Skot vás přijme snáze. Skotsko jako země je mnohem otevřenější Evropě, zatímco Anglie je více insulární a lidé tam stále žijí v domnění, že jsou součástí impéria.
Hodně lidí sem jezdilo na ovoce. Můj kamarád ovocnář měl dokonce pobočku v Praze, kde nabíral české pracovníky. Hodně z nich pak zjistilo, že se jim tu líbí a už tu zůstali. Ostatní sem přijedou na studium, protože v Česku převládá dojem, že je tu kvalitní vzdělání a že s diplomem z britské univerzity máte otevřenější dveře. A pak tu jsou lidé, pro které je Skotsko romantickým ideálem – nějakým místem, kam mohou utéct. Myslím, že Čechy také láká, že je tu jiný životní styl než v Česku.
Vyhrožování i masové popravy. Německá reakce na atentát na Heydricha byla rychlá a razantní
Číst článek
Co tím myslíte?
Češi mají nejdelší nos na světě, každého zajímá, co dělají sousedi, jaktože si koupili nové auto. Skotové jsou spokojení s tím, co mají, přistupují k životu víc racionálně, než třeba v Česku. Znáte nějakého Čecha, který je spokojený? Čech by chtěl vždycky víc a z neznámého důvodu si myslí, že na to má právo.
A je něco, co máme se Skoty společného?
Realismus a špatné zkušenosti s velkým bratrem, díky kterým jsme psychicky odolnější, protože jsme vždy museli zápasit s větším sousedem. A také to, že se jak Čech, tak Skot rádi najedí.
Možná je to právě ta povědomá hrozba velkého bratra, díky které se v Česku strhla obrovská vlna solidarity v souvislosti s válkou na Ukrajině. Jak na to reagovali lidé tady?
Reagovala na to místní ukrajinská komunita, která tu žije už po druhou nebo dokonce třetí generaci. Jinak se obávám, že sympatie, které tady společnost má vůči utlačovaným komunitám, se odráží jen od toho, že Skotsko se odjakživa považovalo za utlačovanou komunitu. Většina Skotů na to moc nereagovala, je to daleko od nás a Rusko Skoty nikterak nevzrušuje. Geograficky jsme Evropa, ale reálně ne. Mezi námi a Evropou je padesát kilometrů vody. Bohužel se domnívám, že většina Britů je v tomhle případě ignorantní.
Skotsko má svůj vlastní boj a tím je skotská nezávislost. Myslíte, že je reálné, že se Skotsko oddělí od zbytku Británie?
Myslím, že jsou to šílené sny a doufám, že se toho nedožiju. Je to ekonomická sebevražda. Skotsko nemá dostatečně rozvinuté zázemí, musí dokupovat spoustu surovin. Většina obchodních styků Skotska je s Anglií, nezávislost by znamenala se úplně přeorientovat. Poslední referendum o nezávislosti se konalo v roce 2014. Tenkrát bylo zhruba 45 procent pro nezávislost a 55 proti.
Je pravda, že Skoti jsou víceméně nezávislí, co se energie týče. 97 procent elektřiny pochází z obnovitelných zdrojů, a to převážně z větrných elektráren. Skotsko má také prvotřídní zemědělství. Je to dobrým základem, který si drží za posledních 400 let. Tady zemědělství spoléhá na dobytkářství. Kromě mléčných produktů mají nejlepší maso světě.
Jenže to jejich maso se vyváží především do Anglie a k tomu, aby mohli vyvážet, musí také dovážet. Myslím, že Skotsko, ačkoliv by chtělo, se od Anglie neodpoutá a bude se s tím velkým bratrem muset smířit.
