Rychetský k výročí sametové revoluce: Nejsem si jistý, zda v Česku už zakořenily svoboda a demokracie
Zatímco v ostatních zemích východního bloku byly protikomunistické revoluce v roce 1989 motivovány touhou po lepší životní úrovni, v tehdejším Československu byla hnací silou především touha po svobodě. Na konferenci k 30. výročí pádu železné opony pořádané Českým rozhlasem to v pondělí řekl předseda Ústavního soudu a někdejší disident Pavel Rychetský.
Vyjádřil nejistotu ohledně toho, zda již v Česku zcela zakořenila svoboda a demokracie. Upozornil, že v důsledku globalizace se mnoho lidí cítí opuštěných elitami a ohlíží se po silných vůdcích, kteří jim nabídnou jednoduchá řešení problémů. Stejný problém se podle něj objevuje i v dalších evropských státech.
DOKUMENT: Projev předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského na konferenci k výročí pádu železné opony
Číst článek
Kritizoval zejména situaci v Polsku a v Maďarsku, kde podle něj tamní politická reprezentace přímo útočí na liberální demokracii a právní stát. Podle něj zůstává otázkou, zda 30 let od revoluce stačilo na to, aby se zotročená společnost změnila na skutečně svobodnou a demokratickou společnost.
Rychetský v projevu řekl, že bychom se měli zamyslet nad příčinami naší civilizační krize. On sám je totiž spatřuje mimo jiné v dehumanizačních dopadech globalizace, která kromě pozitivních výsledků sebou přináší i narůstající pocit osamělosti a beznaděje v nezanedbatelných skupinách obyvatelstva, které mají pocit, že již nejsou efektivně zastoupeny tradiční politickou reprezentací a ve své beznaději hledají novou změnu – nejraději nějakého mesiáše.
Političtí spasitelé
Jednotlivec, který se, jak řekl Rychetský, v této situaci ztratil a rozplynul, má pocit, že ztratil identitu a zákonitě propadl sociální úzkosti a strachu. „A právě strach je živnou půdou pro všechny populistické směry, které nabízejí obraz nepřítele – ať již to je bohatší soused, nebo dokonce imigrant, nežádoucí přistěhovalec, člověk jiné barvy pleti nebo náboženství,“ reflektoval volební programy některých politických stran.
Ve svém projevu vyjádřil také nesouhlas s tím, že část české politické a mediální sféry označuje jako viníka svých osobních neúspěch dokonce i Evropskou unii. Optimálními podmínkami pro nové politické spasitele, kteří s nimi velmi dobře pracují, jsou podle soudce strach, bezradnost a pocit bezmocné opuštěnosti.
Promarnili jsme v roce 1989 šanci? Na unikátní konferenci debatovali politici, akademici i novináři
Číst článek
„Tak, jako Francie má svou Marine Le Penovou, my máme svého Okamuru a Slováci fašistu Kotlebu. Jejich populistický koktejl je namíchaný z odporu proti tradičním a ustáleným politickým ‚bratrstvům kočičí pracky‘,“ komentoval předseda Ústavního soudu politickou situaci. „Může to vypadat směšně nebo dokonce nebezpečně, ale právě pocit sounáležitosti je pro dnešní populisty základem úspěchu,“ dodal.
Slova jako solidarita nebo humanita se podle něj začaly vytrácet z veřejného prostoru. V moji zemi se dokonce odkaz Václava Havla obrátil v opak, kritizoval českou společnost. „Slova jako havloid, sluníčkář, pravdoláskař nezastírají svůj pejorativní náboj,“ řekl ve svém projevu Rychetský.
Revoluce v roce 1989
Signatář Charty 77 se vyjádřil i k samotným sametovým revolucím v roce 1989, podle jeho názoru byl hlavní příčinou pádu režimu v českém prostoru totální kolaps v Sovětském svazu, jehož společným podhoubím bylo zhroucení direktivně řízené a centrálně plánované ekonomiky.
„Troufám si vyslovit smělou myšlenku – v Polsku, Maďarsku, NDR a dalších zemích – šlo o ‚vzpouru žaludků‘. Lidi vyhnala do ulic bída a hlad. To ovšem neplatí o tehdejším Československu,“ pokračoval Rychetský.
Vzpoura ducha
Důvodem tohoto rozdílu podle něj bylo to, že si Československo díky své průmyslové vyspělosti dokázalo udržet relativně dobré materiální podmínky až do konce komunistického režimu. „Na druhou stranu, stejně tak do posledního okamžiku bylo (Československo) baštou té nejhlubší nesvobody, byla to země okupovaná s loutkovou vládou zcela závislou na kremelské věrchušce,“ řekl Rychetský.
„Masové demonstrace v Praze, Bratislavě a později dalších částech země nebyly vzpourou žaludku, ale vzpourou ducha. Lidem se zachtělo svobody, chtěli, aby jim byla vrácena lidská důstojnost,“ dodal.
