Ústavní soud není Agrofert, říká jeho šéf Rychetský. Některá vládní opatření jsou podle něj za hranou

Ústavní soud v minulém týdnu zrušil část volebního zákona, který byl podle soudců protiústavní. Především předseda soudu Pavel Rychetský sklidil od premiéra Andreje Babiše (ANO) za tento krok velkou kritiku. Ten ale veškerá nařčení odmítá. „Je potřeba si uvědomit, že Ústavní soud není součástí holdingu Agrofert,“ říká v rozhovoru Dvacet minut Radiožurnálu.

DVACET MINUT RADIOŽURNÁLU Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Předseda Ústavní soudu Pavel Rychetský | Foto: Anna Vavríková / MAFRA / Profimedia | Zdroj: Profimedia

Ustanovení volebního zákona, která jste minulý týden zrušili, platila 19 let, použila se u pěti sněmovních voleb. Jak byste vysvětlil normálnímu voliči, že to těch devatenáct let nevadilo a najednou osm měsíců před dalšími volbami je kvůli protiústavnosti musíte okamžitě zrušit?
Především nevím, kdo přišel na to, že nám to nevadilo. 

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským

Nic jste proti tomu neudělali.
Jestli se domníváte, že soudci Ústavního soudu mají možnost, když se jim zdá nějaké ustanovení v právním řádu protiústavní, aby ho zrušili sami od sebe, tak to je hluboký omyl. Mnohokrát jsem zdůrazňoval, že Ústavní soud je soud a nemůže zahájit řízení sám ze své iniciativy. Musí čekat, až aktivně legitimovaný subjekt podá návrh na zrušení nějakého zákona nebo jeho části. Teprve poté se tím může začít zabývat. 

Rozhodnutí Ústavního soudu žádný z kritiků věcně nezpochybnil, říká bývalý ústavní soudce Balík

Číst článek

Na druhé straně není úplně pravda, že Ústavní soud nikdy některá ta ustanovení neposuzoval. Mám před sebou rozhodnutí z roku 2008, kdy senát Ústavního soudu odmítl stížnost lídra Strany zelených Petra Pávka. Připomenu, že tehdy v roce 2006 diskutovaný přepočet hlasů Stranu zelených postihl tak, že i když získala na Liberecku 9,5 procenta hlasů, tak na mandát nedosáhla. Tehdy byla ústavní stížnost odmítnuta a mimochodem mířila na stejné paragrafy. V odůvodnění vaši kolegové mimo jiné napsali: „Integrační prvky obsažené v nyní platné úpravě, byť vedou k patrnému znevýhodnění malých politických subjektů, neznamenají ani zdaleka příklon k většinovému volebnímu modelu.“ O několik vět dále vaši tehdejší kolegové pokračovali: „Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že cílem voleb není pouze vyjádření politické vůle voličů, pořízení zrcadlového obrazu názorových proudů, nýbrž především utvoření funkčního a akceschopného parlamentního systému.“ Jak je možné, že tehdy vašim kolegům tato ustanovení nevadila a o dvanáct a půl roku později jste velkou většinu ustanovení zrušili?
Nemohu se snažit za kolegy, kteří v roce 2008 rozhodovali, vysvětlovat jejich rozhodování. Zdůrazňuji, že zákon o Ústavním soudu stanoví, že vykonatelné nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány i osoby. V daném případě nešlo o nález Ústavního soudu, ale o usnesení jednoho ze senátů. Mám pocit, že dva soudci senátu již vůbec nepůsobí na Ústavním soudu.

Můžu to chápat tak, že podle vás rozhodli špatně? Nebo bylo to podání špatně formulované?
Ani tak, ani tak. Zřejmě neznáte základní postup Ústavního soudu. Je-li podána ústavní stížnost proti nějakému rozhodnutí orgánu veřejné moci, lze k ní připojit aditivní návrh i na zrušení nebo přezkoumání nějakého zákona. Platí ale princip, že tento návrh sleduje osud té ústavní stížnosti. Jinými slovy, je-li ta ústavní stížnost shledána bezdůvodnou, pak se nemůže Ústavní soud vůbec zabývat tím připojeným návrhem na přezkoumání zákona. Pouze, pokud by chtěli ústavní stížnosti vyhovět, poté teprve mohou přerušit řízení a postoupit věc plénu. To může přezkoumat napadený zákon. To se ale nestalo a plénum tak nemělo možnost se k tomu vyjádřit.

Neústavní přepočet hlasů na mandáty. Podívejte se, které strany na něj v minulosti nejvíc doplatily

Číst článek

Kdy jste vy osobně přišel k přesvědčení, že konkrétní ustanovení jsou v rozporu s ústavou?
Pochybnosti jsem vyslovoval již před dvaceti dvěma lety na půdě Senátu jako senátor.

Na druhé straně jste ale na půdě Senátu tehdy pro ten návrh hlasoval a to dokonce dvakrát. Nejdřív 23. června 2000 pro tu původní verzi, kterou následně částečně zrušil ústavní soud, 17. ledna 2002 pro tu aktuální upravenou verzi. Jak to vysvětlíte, že jste tehdy hlasoval pro a teď jste proti?
Bylo by asi trochu jednoduché odpovědět slovy pana prezidenta Zemana, že pouze idiot nemění své názory. Ale nepochybné je, že k poznatku, ke kterému dospělo plénum Ústavního soudu, o protiústavnosti, vedla analýza všech uplynulých voleb a až v tuto chvíli se zjistila neústavnost s ohledem na různou velikost volebních krajů. 

To znamená k té otázce, kdy jste k tomu dospěl, tak odpověď je: „Až teď na základě zkoumání aktuální ústavní stížnosti“?
Až na základě toho, jaký dopad měla uzavírací klauzule ve spojení s těmi nestejně velkými obvody v poslední době. 

‚Vyzýval jsem dvakrát ročně‘

Stížnost senátorů, které jste minulý týden částečně vyhověli, čekala na projednání tři roky. Vy jste ve čtvrtečním Interview ČT24 řekl, že jste opakovaně soudce zpravodaje žádal a vyzýval, aby zrychlil tempo v této věci. Kolikrát to odhadem bylo?
Tipoval bych tak vždy dvakrát za rok.

To znamená celkem šestkrát.
Ale statistiku si prosím nevedu.

Jak reagoval? Co vám na to říkal?
Samozřejmě, že mně říkal, že na tom pracuje a že to bude co nejdříve. 

To říkal i po těch dvou letech?
Ano, ano. Vy si zřejmě neuvědomujete, že předseda Ústavního soudu není šéf podniku a nemá jinou možnost, než vyzývat kolegy k tomu, aby zrychlili tempo. Ale to, že u nás nějaká věc leží například rok, dva, je u plenárních věcí běžné. Některé jsou jednoduché a můžete o nich rozhodnout během půl roku, roku. Průměrná délka plenárních věcí se u nás pohybuje okolo jednoho roku. Některé věci vyžadují delší dobu a evidentně v daném případě soudce zpravodaj ji prostě potřeboval.

Ústavní právník Kysela: To, co bylo zrušeno, se v podstatě týká jen softwaru statistického úřadu

Číst článek

Chápu to dobře, že kdyby soudce zpravodaj potřeboval ještě několik dalších let, tak by s tím nikdo nic nezmohl a na ten verdikt bychom mohli čekat třeba deset let?
Když se podíváte na zákon o Ústavním soudu, tak zjistíte, že předseda Ústavního soudu má možnost odebrat věc jednomu ze soudců zpravodajů a přidělit jinému nejdříve tehdy, kdy on předloží návrh rozhodnutí do pléna a nezíská pro něj většinu. Do té doby nesmím žádným způsobem zasahovat do práce jednotlivých soudců tak, že bych jim věc odebral. Můžu na ně jenom apelovat.

Čistě teoreticky to znamená, že kdyby se ústavní soudce nechtěl k nějakému případu dostat, tak neexistuje páka, jak ho k tomu přimět a případ tam může ležet až do konce jeho mandátu?
To asi ne. Dovedu si představit, že jeden ze soudců měl ohromné množství nedodělků, to už se tu stalo. Začal jsem tedy uvažovat, že bych s ním zahájil kárné řízení. Musím říci, že když jsem to přednesl na plénu, tak to docela pomohlo, už jenom to, že jsme o tom jednali. Podařilo se tak zrychlit jeho práci. 

Ale v tomto případě to nedošlo do takových rozměrů, abyste o něčem takovém uvažoval?
Ne, tady to opravdu zůstalo jen v rámci mé komunikace vůči soudci zpravodaji, že bych byl rád, kdyby ten návrh přece jenom už předložil. 

Je víc věcí a víc kolegů, které takto musíte urgovat?
Zatím to řeším tak, že každý měsíc se uvnitř ústavního soudu zveřejňuje statistika, ze které všichni vidíme, kdo má kolik nevyřízených věc, kdo má kolik věcí starších jeden rok, dva roky. Zdá se, že už samotné toto zveřejnění začíná být docela účinné. 

Posílení pravomocí? ‚Ne‘

Nebylo by na místě třeba posílit pravomoce předsedy Ústavního soudu?
Já si nemyslím. Přece jenom soudci Ústavního soudu nejsou ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti a neměli by být. Je to patnáct nezávislých osobností, které byly vybrány složitým procesem. Někteří kandidáti dokonce několikrát neprošli. Kdybychom to zavedli, tak by se celé ústavní soudnictví významně poškodilo. I u obecných soudů rozhodují senáty ve sboru. Považoval bych za vyloučené, aby předseda soudu jakkoliv zasahoval. 

Když se dostaneme k nálezu z minulého týdne, ten je takový, že poslanci a senátoři se teď musí urychleně shodnout na nové úpravě přepočtu hlasů na mandáty. Vy jste byl místopředsedou vlády, šéfem legislativní rady vlády, senátorem. Ze všech těchto zkušeností, přijde vám čas, který zbývá do voleb, opravdu dostatečný?
Myslím si, že nepochybně je osm měsíců dlouhá doba. 

Sněmovna by měla o volebním zákonu jednat standardně, uvedl Vondráček po jednání s Babišem

Číst článek

I na volební zákon, kde jsou zájmy různých stran často proti sobě. Kde se musí opravdu dohodnout obě komory parlamentu?
Vy si neuvědomujete, že se neprojednává volební zákon, ale jenom jedno ustanovení. To stanoví přepočet hlasů z jednotlivých krajů na jednotlivé mandáty. Ve skutečnosti je to spíš téma pro matematiky, než předsedy politických stran. Jde o matematickou formuli, jak přepočítávat odevzdané hlasy, když jsou nestejně velké kraje. Je potřeba zajistit takový přepočet, aby váha hlasů voliče v Karlovarském nebo Libereckém kraji měla stejnou sílu jako váha voliče v Jihomoravském kraji.

Na druhé straně oba víme, že modely, které se používají ve světě, mohou vést k mírně odlišným výsledkům, i když bude zachováno to, o čem teď mluvíte. Vrátím se tedy zpátky k otázce, jestli osm měsíců není na tohle opravdu málo?
Mně se zdá, že asi není, protože velice rychle a pohotově se schází jak komise pro Ústavu, tak představitelé jednotlivých politických stran. Zdá se, že spějeme k poměrně zdárnému konci. 

Mimochodem soudce zpravodaj na tiskovém brífinku řekl, že zkoušel nové paragrafy napsat a trvalo mu to 48 minut. Když vezmeme v úvahu, že je to člověk, kterému trvalo napsat 60 stránek nálezu tři roky, není tohle vyjádření směrem k politikům arogantní, protože nejde pouze o napsání...
Nemyslím si, že by šlo o aroganci. Pouze uvedl příklad, že legislativně technicky to není otázka na dobu delší než pár hodin. Jsem si vědom toho, že politicky se to může zdát být složité. Nejde o nic víc než o to, aby volič v této zemi měl skutečně pocit, že jeho hlas má stejnou váhu bez ohledu na to, kde zrovna bydlí. 

Dobře, ale sám říkáte, že již nyní existuje několik variant. Může to vést k tomu, že se politici budou dohadovat. Když jste jednali o nálezu, zvažovali jste, co by se stalo, kdyby se poslanci a senátoři nestihli do voleb dohodnout?
Já si to nedovedu představit, že by to nestihli. Zaznamenal jsem ale slova předsedy volebního senátu na Nejvyšším správním soudu vypuštěná do veřejného prostoru. Jasně řekl, že je přesvědčen, že se samozřejmě dohodnou, protože to není nic tak složitého, ale současně vyslovil názor, že když se nedohodnou, tak se nic moc nestane, volby mohou proběhnout. Volební senát Nejvyššího správní soudu rozhodne tak, aby bylo učiněno spravedlnosti za dost.

To by z pohledu ústavy bylo v pořádku? Kdyby o rozložení mandátů rozhodl soud bez mechanismu v zákoně?
Bylo by to velmi nemilé, ale tomu soudu by nic jiného nezbylo. To je fakt, který jde napříč všemi demokratickými právními státy. 

‚Mají asi něco slíbeného.‘ Soudcovská unie a Unie státních zástupců se distancovaly od výroku Benešové

Číst článek

Proti nálezu Ústavního soudu ve věci volebního zákona se dost ostře vymezila čtveřice ústavních soudců. Publikovali takzvané disentní stanovisko. V něm se dočteme výrazy jako „vrchol arogance“, „značně ponurý obraz o rozhodování ústavního soudu“, je tam vysloven názor, že to rozhodnutí může podlomit důvěru občanů ve fungování demokratického systému. Už jste si tyto formulace s kolegy vyříkali?
Ještě jsme si je nevyříkali. Ani neočekávám, že bychom si je měli nějakým způsobem učinit předmětem vzájemné diskuze. Každý soudce Ústavního soudu má nárok na to, je-li přehlasován při rozhodování, ať už v plénu, nebo v senátu, zveřejnit své disentní, to znamená odlišné, stanovisko k tomu výroku nebo odůvodnění, které většina přijala. Toto jim samozřejmě nikdo neupírá. V činnosti Ústavního soudu to je velmi častý jev, i když méně častý než v tom minulém období.

Není ale tak časté, aby se tam objevovala takováto slova, aby tam ta menšina označovala většinu slovy jako arogance, aby tam někdo psal o ponurém obrazu o rozhodování Ústavního soudu. To opravdu nejsou věci, které byste si měli vyříkat?
Jsou to možná výrazy expresivní, které se některých soudců Ústavního soudu dotknou. Budou-li mít moji kolegové pocit, že bych se měl vyhranit vůči těm čtyřem, je to jejich problém. Můj problém to není. Do značné míry zřejmě podlehli emocím a napsali disent způsobem, který u nás není běžný.

To znamená, že necítíte potřebu se s nimi o tom bavit?
Ne, ne. Respektuji, že někdo, kdo má odlišný názor, ho vyjádří někdy i způsobem, který může, zejména vůči těm ostatním soudcům, být trochu nekorektní. To je ale spíše věc toho, kdo se pro takovou formulaci ve svém disentu rozhodne.

Mimochodem, v Interview ČT24 jste řekl, že tři z těch čtyř nesouhlasících soudců se vůbec nebo prakticky vůbec nezapojili do debaty o tom, k čemu dospějete, potom napsali takhle ostré stanovisko. Čím si to vysvětlujete?
Pro mě to je těžké vysvětlení. Skutečně respektuji právo každého kolegy nebo kolegyně na to, aby uplatnili k tomu rozhodnutí odlišné stanovisko. Trochu nelibě nesu, když to odlišné stanovisko, nebo ten svůj odlišný názor neuplatní v rozpravě, která probíhá na Ústavním soudu, a nechá si ho až do disentu. V průběhu projednávání přitom své připomínky k projednávanému návrhu neuplatní.

Berete to třeba jako podraz, pokud postupují tímhle způsobem, že argumenty neřeknou, ale potom je napíší do disentního stanoviska?
Beru to jako spíše poněkud neobvyklý postup.

‚Nejsme Agrofert‘

Může to narušit spolupráci ústavních soudců do budoucna?
Pevně doufám, že nikoliv. Uvidíme, jak bude dál komunikace probíhat. Je potřeba si uvědomit, že Ústavní soud rozhoduje nejenom v plénu, což je každý týden v úterý, ale rozhoduje dennodenně v senátech. Senáty se navíc občas promíchávají, musíme proto prostě být korektní respektovat a i odlišné názory toho či onoho kolegy.

Ústavní soud rozhodl pozdě, politické strany teď začnou bojovat o moc, varuje právník Kudrna

Číst článek

Proti nálezu ve věci volebního zákona ostře vystoupili také někteří politici, zejména premiér Andrej Babiš (ANO) a také ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO), jak ta jejich slova s odstupem skoro týdne vnímáte?
Náhodou jsem sledoval živě vystoupení Andreje Babiše, které tedy bylo velmi expresivní, velmi vzrušené. Pak jsem si ale řekl, že to je jeho věc, jak se veřejně prezentuje. Jenom jsem si v duchu řekl, že je potřeba si uvědomit, že Ústavní soud není součástí holdingu Agrofert. Ústavní soud je nezávislá soudní instituce.

Máte pocit, že pan premiér vás považuje za součást Agrofertu?
No tak on nejednou prohlásil, že chce řídit stát jako podnik. Toto rozhodnutí jsem ochoten respektovat, ale nemůže rozhodnutí řídit stát jako podnik vztahovat i na nezávislý Ústavní soud.

Premiér vás osobně vyzval, abyste se vyjádřil, zda jste udělal s hnutím STAN politickou dohodu o kandidatuře na prezidenta. Vy jste na to od té doby opakovaně reagoval, opakovaně jste říkal, že nechcete být prezidentem. Na druhé straně ale před třemi lety jste v rozhovoru pro iROZHLAS.cz řekl, že jste odmítl už kandidaturu na prezidenta v roce 2003 a že jste si potom s odstupem času, když vyhrál ty volby Václav Klaus, říkal, že to možná byla chyba. I s touto zkušeností opravdu kandidaturu na prezidenta v příštích volbách absolutně vylučujete, anebo byste si za určitých okolností dokázal představit, že byste ten názor ještě změnil?
I když mám hodně živou představivost, mohu vás ubezpečit, že v žádném případě bych nepřijal nominaci na kandidaturu na prezidenta republiky, až skončí funkční období současného prezidenta. V době, kdy končil druhý mandát pana prezidenta Václava Havla, jsem jasně vyslovil názor, který tedy opakuji, v žádném případě se nehodlám ucházet o kandidaturu na funkci prezidenta republiky.

Ani to, když jste potom tedy uznal, že to možná byla chyba, tak na tom nemůže nic změnit a je to prostě stoprocentní rozhodnutí?
Mohu vás ubezpečit, že to je stoprocentní rozhodnutí.

Ještě ke slovům ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Ta naznačila, že někteří ústavní soudci mohli být motivováni tím, že se chtěli zalíbit senátorům, protože senátoři budou rozhodovat o případném jejich znovujmenování k Ústavnímu soudu. Vylučujete tutou motivaci u všech kolegů?
Naprosto ji vylučuji. Paní ministryně to podle mého soudu trochu přehnala. Mohu vás ubezpečit o tom, že Ústavní soud je složen skutečně z nezávislých, výrazných osobností. Představa, že by se snažili se podbízet, aby mohli ještě jednou takový mandát získat, to je pro ně urážlivé a musím jich se zastat. Považuji to skutečně za nevhodnou větu. U nás prostě neexistuje princip něco za něco, já se zalíbím a někdo se mi odmění.

Na druhé straně je šťastný ten mechanismus, kdy je možné opakovaně kandidovat a kdy toto podezření, že se někdo může chtít zalíbit senátorům v české společnosti, která je podezíravá, může vzniknout?
Tak teďka dost přesně nerozumím, protože vy jste nepoložil otázku, ale vyslovil názor.

Jestli je šťastné, že to tak je. Názor jsem nevyslovil. Ptám se, jestli je šťastné, že je možné kandidovat opakovaně a že o opakovaném jmenování ústavním soudcem rozhodují senátoři, kteří předtím mohou být stranou sporu u ústavního soudu?
K tomu jsem se opakovaně vyjadřoval spíš v akademické rovině, ale mohu to zopakovat. Ústavní soudci by neměli mít možnost více než jednou, někdy dokonce vůbec opakovat mandát. Ale na druhé straně je potřeba jistá kontinuita. Optimální model by byl takový, jako byl zvolen u Senátu. Mělo by docházet k částečné obměně členů Ústavního soudu. Model, že Ústavní soud je všemi 15 členy vytvořen a najednou se vyprázdní a přijdou 15 úplně jiných lidí, není vhodný. Ale už s tím nic neuděláme.

Část senátorů podala k Ústavnímu soudu návrh na zrušení omezení vleků. Žádá přednostní projednání

Číst článek

Skupina senátorů oznámila, že dává podnět Ústavnímu soudu k přezkoumání vyhlášení nouzového stavu a dalších vládních krizových opatření. Dá se odhadnout, kdy nejdříve byste se k projednání této stížnosti mohli dostat?
Předpokládám, že to bude relativně brzo, protože jsme podněty dostávali opakovaně, ale nebyly od aktivně legitimovaného subjektu. Promiňte, že tomu říkám naší hantýrkou. Teď to bude konečně návrh skupiny senátorů, kterým se dokonce musíme zabývat.

To otevírá prostor, aby se Ústavní soud zabýval otázkou, jaké jsou kompetence vlády, když je vyhlášen nouzový stav. V současné době je to podle krizového zákona tak, že tím, kdo má kontrolovat vládu, je sněmovna, protože vláda ten stav nemůže vyhlásit bez jejího souhlasu.

Vy jste říkal, že to konečně přichází od aktivně legitimovaného subjektu. Máte radost, že se tím budete zabývat?
Pro nás je to svým způsobem oživení, když nemusíme jen odmítat a můžeme se začít zabývat tak závažnou věcí, jako je současná situace. Jsme svědky střetu dvou ústavně chráněných hodnot. Na jedné straně je ochrana veřejného zdraví. Vláda nepochybně je povinna hledat, nalézat a vyhlašovat opatření, která šíření pandemie buďto zamezí, nebo dokonce sníží. Na druhé straně je tady svoboda jednotlivce, a ta opatření do ní zasahují.

Teď Ústavní soud musí začít posuzovat střet těchto dvou skutečné úctyhodných, Ústavou chráněných zájmů. V daném případě – jestli opatření vlády nejsou přes míru, nezasahují až nepřípustným způsobem do svobody a práv jednotlivce, a na druhé straně musí Ústavní soud přihlížet k veřejnému zájmu, který je nepochybný. To není jednoduché rozhodování, ale mohu vás i posluchače ubezpečit, že to nebudeme odkládat tři roky, rok ani pět měsíců. Rozhodneme velmi rychle.

Kdy se rozhodne?

To znamená, rozhodnete do pěti měsíců?
Nechtějte po mně, abych řekl datum. Ale možná budete překvapeni, že to bude mnohem, mnohem dřív.

Aniž bych se teď ptal na tu konkrétní ústavní stížnost. Předpokládám, že jako právník neustále analyzujete a přemýšlíte o proticovidových opatřeních. Máte u některých z nich vážné pochybnosti, že jsou za hranou ústavnosti a že neobstojí v tom poměřování hodnot, jak jste o nich před chvílí mluvil?
Záměrně se nebudu vyjadřovat k současné situaci, protože se to projeví v našem rozhodnutí za nedlouho. Když například vláda v rámci opatření zakázala i konání bohoslužeb, tak se mi to nepochybně zdálo přes míru, takový zásah do osobní svobody a svobody vyznání. Tam by Ústavní soud patrně zasáhl, ale nestihl to, protože vláda si to uvědomila a rychle tuto část krizových opatření stornovala.

Vím, že mi neodpovíte konkrétně, ale je něco ze současných opatření, kde si myslíte, že to za tou hranou je?
Je, ale neřeknu vám to.

Něco takového ale podle vás existuje.
To je názor jednoho z patnácti soudů. Myslím si, že vláda musí velmi vážit právě konflikt její povinnosti chránit veřejné zdraví a současně ctít, uznávat a respektovat osobní svobody a práva jednotlivých občanů.

U vládních krizových opatřeních chybí odůvodnění. Je to z vašeho pohledu v pořádku?
To je zase problém, na který bude muset Ústavní soud odpovědět – a odpoví. Nechci předjímat. Nepochybné je, že natolik zásadní opatření, která vláda přijímá ve vztahu k občanům, by měla být odůvodněná tak, aby občané pochopili jejich nezbytnost a akceptovali je.

Před chvílí jste říkal, že co jste řekl, byl názor jednoho ústavního soudce, ale bavíte se o tom s kolegy? Tušíte, jaké je rozložení názorů u ostatních členů Ústavního soudu?
Ústavní soud, ač se vám to může zdát podivné, pracuje nepřetržitě. Co tím chci říci: svolávám plénum jednou za týden, každé úterý. Předtím rozešle soudce zpravodaj návrh rozhodnutí a komunikace mezi soudci, mimochodem převážně tedy elektronická, probíhá nepřetržitě. Dnes jsem po mnoha hodinách dorazil z Prahy do Brna, a když jsem otevřel internet, tak jsem zjistil, že skutečně nejméně polovina soudců navzájem komunikuje, navzájem si e-mailem předávají názory a připomínky. Jinými slovy, tvoří se to konečné rozhodnutí z dialogu mezi soudci, který probíhá – abych to tak řekl – ve dne v noci.

Jeden e-mail je tam ostatním soudcům dokonce poslán někdy v jednu ráno, takže my skutečně pracujeme a žijeme tím 24 hodin denně, a to i v sobotu a v neděli.

Ústavní soud odmítl stížnost senátorů proti Zemanově rozhodnutí o termínu voleb. Říjnové datum platí

Číst článek

A tím spíš, shodujete se v tom směru, že některá vládní opatření mohou být problém?
Tak to vám samozřejmě nepovím. To se dovíte, až když Ústavní soud rozhodne.

Poslední věc. Váš mandát předsedy Ústavního soudu má skončit v srpnu 2023. V minulosti jste uvažoval o tom, že byste funkci opustil předčasně. Uvažujete o tom stále, nebo jste v tuto chvíli rozhodnut, že pokud to bude možné, pokud vám to hlavně zdraví umožní, tak budete chtít vydržet ve funkci až do konce?
Už jste odpověděl za mě. Zatím se nezdá, že by existovala fyzická překážka, která by mě přiměla k tomu, abych rezignoval. Takže se pokusím mandát naplnit celý.

V listopadu v rozhovoru pro Českou televizi jste se vymezil proti premiérovi. Opakovaně jste kritizoval prezidenta Miloše Zemana, jeho funkční období přitom má být právě do roku 2023. Souvisí to s vaší chutí zůstat tam až do konce?
To s tím nesouvisí. Souvisí to s tím, jak se psychicky i fyzicky cítím. Ale to, co zmiňujete, není zcela fér, pane redaktore, protože to byl takový bilanční půlhodinový rozhovor s paní (Světlanou) Witowskou, kde se mě jako pamětníka ptala, jak vnímám vývoj od listopadu 1989. A já jsem mimo jiné řekl, že ho vnímám převážně pozitivně, ale že to neznamená, že nevidím jisté vady nebo nedostatky.

A pak přišlo to, co jsem citoval. Přesto, po této zkušenosti, protože i ten rozhovor jste poskytoval, když jste byl předsedou Ústavního soudu, dáváte si a budete si dávat větší pozor na to, co v rozhovorech říkáte?
Vyjádřil jsem své pocity slovy: „Tenkrát jsem nepředpokládal to všechno, co za těch 30 let se odehraje v naší zemi.“ Vůbec necítím důvod lhát nebo měnit to, když se mě někdo zeptá, co jsem předpokládal před 30 lety.

Tomáš Pancíř, vtk, kro Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme