Platí někdo reklamy vložené mezi černotu?
Ivan Hoffman se zamýšlí nad tím, koho přijde draho reklamní spot generálního ředitele České televize a kdo televizi zaplatí ušlé příjmy ze spotů pravidelných inzerentů.
Tmu náhle vystřídalo světlo a poděkování za to, zdá se, patří Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Její verdikt je šalamounský. Legální zprávy jsou ty pana ředitele Hodače, neboli ty, které sice nejsou, ale mohou být, pokud budou. To je pro pana ředitele Hodače dobrá zpráva.
Naopak špatnou zprávou, která potvrzuje názor zaměstnanců televize, je ta, že vypnout televizi bylo nezákonné. Televizi tím vznikla slušná škoda, ale nebude těžké najít pachatele. Novináři mají neprůstřelné alibi: kompetentní pro komunikaci s Radiokomunikacemi je jedině pan ředitel, který umístil na obrazovku bezkonkurenčně nejdražší spot v historii českého mediálního byznysu. Teď by mu logicky měl přijít účet na čtyři či sedm miliónů. Přejme mu štědré sponzory, protože takovou částku u nás nelze slušně vydělat prací.
Po včerejšku se zdá, že situace s neodvysílanou reklamou se opakovat nebude. Divákovi, který se potřebuje dovědět že i muži mají své dny stačí vyčkat patnáct minut u oznámení, že se v televizi pohybují neautorizovaná individua, a pak z obrazovky zavoní hořký bylinný likér. Autorizovaný. Další reklama přijde po oznámení, kterým jsme ušetřeni nezákonného počasí či neautorizovaného sportu.
Vysílání podle zákona je sice netradiční, ale podle agentury Median si textové vzkazy na obrazovce pochvaluje sedm celých tři desetiny procenta občanů dotázaných ve výzkumu veřejného mínění pořízeného pro Mladou Frontu Dnes. Zbylých devadesát procent se s tím musí nějak srovnat. Máme parlamentní demokracii a tudíž možnost vyměnit poslance za jiné, kteří zvolí jinou radu a rada ředitele, který zautorizuje zprávy, na jaké jsme zvyklí. Parlamentní demokracie prý už je taková.
