Prosím vás, hlavně tu Němcovou čtěte, nabádá bohemistka. Ikona české literatury stále poutá pozornost

Paní Heczková, Božena Němcová asi nikdy nebyla v naší historii pozapomenutá, je stálicí čítanek literární vědy. Na jaře jsme si připomínali 200 let od jejího narození. Teď poutá pozornost nový seriál o této spisovatelce. Řekla byste, že se o ní dozvídáme po těch letech něco zásadně nového?
To je těžká otázka. Seriál vychází ze současného bádání o Boženě Němcové. Samozřejmě, že si ho upravuje podle toho, jak potřebuje on sám, ale je to poučený seriál. Nevím, jestli je něco, co bychom se už někdy předtím nedozvěděli. Zároveň je to takové vyvrcholení toho, co už vidíme mnoho a mnoho let, že se hlavně soustřeďujeme na Boženu Němcovou - ženu vášní a ženu rozumu a částečně ženu, která měla pozoruhodný osud a byla velmi otevřená všemu, co přicházelo. A trochu přitom zapomínáme na to, co skutečně psala.

Lze ale její psaní posuzovat, aniž bychom detailně znali její život? Můžeme dobový kontext odstřihnout od toho, jakým způsobem ona píše?
To můžeme s literaturou dělat vždycky, koneckonců to často děláme. Vůbec neznáme kontexty děl. A dílo Boženy Němcové může existovat bez kontextu. Samozřejmě nám to přinese mnoho pozoruhodného, když budeme opravdu dobře znát dobu, kdy Božena Němcová psala, jaké byly její zdroje literární, filozofické, osobní, jaké byly její vztahy a kdo všechno ji obklopoval v pražské společnosti, anebo i šířeji v celé české společnosti. A případně slovenské společnosti, protože na Slovensku nebyla osamělá a stýkala se s mnoha intelektuály. To nám může pomoci, ale dílo samo může fungovat i bez toho. A koneckonců když si budeme číst třeba její pohádky, tak budou nás bavit bez ohledu na to, že o ní nic nevíme.

Božena Němcová má status národní ikony. Je to uctívaná spisovatelka a do jisté míry se asi dá říct, že i trochu mytizovaná postava. Když se podíváte na její obraz v novodobé kultuře, posouvá se, nebo zůstává víceméně konstantní? Jak se díváme na to, co napsala?
Božena Němcová je výborný příklad toho, jak si do osobnosti projektujeme a projektovali jsme si během 200 let od její smrti mnohé různé potřeby, které naše společnost měla. Je to dáno také tím, že to prostě byla žena a nějak vypadala. Byla opravdu krásná, respektive se o ní traduje. Máme onen emblematický obraz z roku 1845...

Vždycky sloužila jako pozadí nějakým otázkám, které si společnost kladla nebo které potřebovala vyřešit. Lidé v ní hledali i útěchu nebo únik. Souviselo to s tím, jak se pojímalo ženství, jaké na něj byly nároky. Ve 20. století se obraz Němcové radikálně mění různorodým způsobem, od opravdu velmi ctnostné ženy až po ženu drakonickou, tak jak ji můžeme vidět v nedávnem komiksu Ve stínu šumavských hvozdů, který je skvělý a mám ho velmi ráda.

V něm Božena Němcová vystupuje jako nejstrašnější figura, která svým ženstvím zabíjí veškerou morálku. Němcová je někdo, kdo nám v české společnosti hodně moc slouží. My dnes narážíme na problém, že v čítankách a v učebnicích máme zafixovanou určitou její podobu, kterou společnost už dlouho nezná. Učebnice mají dost často až strašidelnou setrvačnost, speciálně ty z 19. století. My si dnes pamatujeme její obraz ze socialismu a jeho tehdejší, velmi specifické využívání.

Ten obraz se ale liší a nový se objevuje už asi 30 let. V něm to je žena vášnivá, plná dobrodružství a emocí. Žena, která má mnoho milenců. K tomu se během těch 30 let všichni vrací.

A dá se říct, co z toho všeho Božena Němcová opravdu je a co z toho je pouze kolektivní mýtus? Nevytváříme si tady nějaký nový mýtus?
Jistě. Ten seriál má velkou sledovanost a hodně se o něm diskutuje, protože překvapivě pro mnohé je trošku zvláštní, že Božena Němcová měla milence. O nich se ale mluví opravdu už dlouho. Možná jen v literární historii, ale spíš obecně. Už v roce 1903, když vyšla poprvé její korespondence, tak Marie Gebauerová, editorka, psala o vášnivém románu. Dobře tedy věděli, co to vlastně znamená.

Ale tento seriál přichází v době, kdy nemáme moc co na práci, mnohé věci nás nebaví a Němcová je takový zajímavý úběžník. Všichni ji nějak známe a všichni se s ní nějak chceme vyrovnat. Najednou je tady seriál, který sice není úplně vrchol filmového umění, ale je velmi otevřený a přístupný mnohým divákům. Prostě takové seriálové melodrama, ze kterého si vytvoříme novou Němcovou. Tento obraz tady nejspíš zůstane, uvidíme.

Je z pohledu literární vědkyně, bohemistky, která se zabývá dílem Boženy Němcové a její osobností, dobře, že se takovým způsobem přetřásá a přetváří ten obraz, který u takto významné národní spisovatelky známe? Může to posunout právě i to, jakým způsobem chápeme její dílo?
Víte, já mám s tím seriálem jeden problém. Ani ne ten, jak zobrazuje Němcovou, ale že velmi málo pracuje s texty Boženy Němcové. Zvlášť oproti slavným filmům o literátech, jako je Bright Star od Jane Campionové nebo Total eclipse Agnieszky Holland. Ty filmy pojednávají o Keatsovi, respektive o Rimbaudovi a Verlainovi. A nám v tom seriálu vypadává její raison d'etre. To, že ona je spisovatelka. Pořád se tam o tom mluví, někdo něco někdo říká, takzvaně se čtou dopisy, které se ale příliš nečtou, jsou to opravdu velmi krátké ukázky. Nevím, jestli se tvůrkyně a tvůrci obávali do toho vložit více textu. Ale ty texty i dopis by nám Němcovou mohly představit možná blíž a možná i radikálněji, než to je možné ve filmu. Mrzí mě, že ty texty samy nedoprovází film a že necítíme tu kvalitu jazyka, jazykové mistrovství, se kterým Němcová přichází. A ještě, a to se opravdu omlouvám, musím říct, Aňa Geislerová má velmi špatnou dikci. Ona mluví „pražsky“. Ne že by to Němcová neuměla, ale jsme úplně v jiné době. Ta řeč není nositelem krásy, což je u Němcové podstatné. A trošku si myslím, že nám to ten seriál zakrývá, a to je podle mého názoru hodně velká škoda. Vždycky si v různých obrazech děláme s Němcovou, co chceme, prostě to tak je. Ale toto mě trochu mrzí.

Takže se tam příliš přenáší i dnešní doba? Projevem i tím stylem, jakým je ten seriál, provedený? Nebo jakým herci mluví?
Příliš možná, ale to by mi taky úplně nevadilo. Ale ta krása řeči a způsoby, to je něco, na čem má stát. Němcová je spisovatelka, opravdu uměla skvěle psát. A ten jazyk se tam podle mého názoru trochu měl projevit. Všichni literární historici, historici, všichni znalci Němcové říkají: „Prosím vás, hlavně tu Němcovou čtěte! Jsou tady skvělé dopisy, které už jsou oceňované od začátku 20. století. Je to neuvěřitelný vášnivý román, skvělá komunikace s mnohými dalšími lidmi, jazyk, který má mnoho poloh.“ A v tom nám ten seriál úplně nepomáhá.

Chtěla jsem se na chvíli zastavit u té korespondence. Čím jsou dopisy Boženy Němcové výjimečné, co o ní a době, ve které žila, prozrazují?
Dopisy Boženy Němcové, které vyšly nedávno ve velice skvělém vydání komentovaném, prozrazují mnohé. Ty dopisy jsou určené mnoha různým lidem, řekněme, s různým sociálním statutem. Jsou to osobní dopisy, obchodní dopisy, dopisy přátelům, dopisy, které žádají mecenášů pomoc. A Němcová umí velice jasně odlišovat, kdo je adresátem. Skrze ty dopisy se dozvídáme o široké společenské škále té doby, o různých typech detailů, způsobech zacházení třeba s dětmi. Dozvídáme se o tom, jak fungovaly i některé instituce. Takže to není jen nějaký vášnivý román, ale ty dopisy opravdu jsou schopny prozradit mnohé o situaci české společnosti v letech čtyřicátých, padesátých 19. století. Jsou opravdu mimořádné.

Ale ukazuje to, jaký život tedy vlastně Božena Němcová žila? Je to opravdu v intencích toho, co jsme se učili na základní škole? Že to byla výjimečná spisovatelka, která žila chudý život s manželem, možná násilníkem, který ji ale zároveň odvedl do té vlastenecké společnosti... To je hodně velké zjednodušení, samozřejmě!
Mnohé se tam dozvídáme a mnohé v těch dopisech koriguje ten zjednodušený obraz. V dopisech Boženy Němcové se nám skládá dost komplexní obraz Boženy Němcové. Nejenom, že byla vášnivá a měla velmi těžký život, byla chudá, nemocná a její muž byl násilnický. To asi z té korespondence vcelku nevyplývá. Nacházíme tam spíše velmi pečlivou matku, velmi vzdělanou ženou, ženu, která si je sama sebou v některých chvílích dost jistá. Nacházíme tam i ženu nemocnou, která chce být tím, čím chce. A zároveň ženu, která je velmi empatická vůči svým přítelkyním i přesto, že často se říká, že byla ošklivá k těm sestrám Rottovým atd. Ale tomu tak úplně není, ty vztahy mezi přítelkyněmi jsou velmi pozoruhodné.

Co byste z literárního odkazu Boženy Němcové doporučila dnešním čtenářům? Teď tedy víme, že jistě zajímavá je cesta korespondence. Co z těch klasických děl si z máme znovu přečíst, vzít k ruce a jak na to dílo nahlížet?
Božena Němcová je spisovatelka 19. století. Samozřejmě to je od nás dost vzdálené, my máme rádi něco, co bychom mohli číst právě bez toho kontextu. A pro každý věk by se asi hodilo něco jiného. Pokud chceme třeba teenagery na střední škole něčím z Němcové pobavit, tak bychom se mohli spíš obrátit k pozdním povídkám Boženy Němcové, jako je Cesta z pouti, Dvě sestry anebo velice pozoruhodný text Čtyři doby.

Jsou to texty vášnivé, romantické a trochu bližší tomuto věku. Když budeme starší, asi opravdu sáhneme po té Babičce, protože má opravdu zvláštní útěšnou sílu. Nejde tam jen o ten příběh Viktorky, může nás bavit jazyk, způsoby popisu, způsoby konceptualizace celého světa, který se v Babičce objevuje. A když máme ty menší děti, tedy spíš trošku větší, tak by nás mohly bavit Němcové pohádky. Ale možná bychom měli stáhnout k těm skutečně napsaným pohádkám Boženou Němcovou. Mají zvláštní charakter původních pohádek, u kterých jsme zapomněli, že jsou to temné pohádky, vůbec ne veselé. Jen některé jsou komické, ano. Zase bych zdůraznila, že Němcová si je dost předělávala podle obrazu svého. Jsou charakteristické velmi bohatým jazykem a zvláštními dějovými zákruty.

Takže pohádky jsou skvělé, nebude je číst každý, asi proto, že jsou možná příliš rozsáhlé, komplikované. Ale ta dramatičnost a hororovost je v nich docela silná. Mám ráda její krásné pohádky Černá princezna a Alabastrová ručička.

Dá se říct, čím je pro vás odkaz Boženy Němcové aktuální nebo inspirativní v roce 2021?
Pro mě osobně je velmi inspirativní poloha Němcové, ze které vychází v současné době její výklad. Tedy poloha, nechci říct feministická, to vůbec, ale spíše myšlenková. Její zájem o utopický socialismus, její zájem o dění v českém mladohegeliánském společenství. Ten je pro mě velmi významný, protože tam se objevuje jeden rys. Často vidíme ženy zvláště na počátku 19. století že to byly prostě matrony, ale není tomu tak. Tradice jiného myšlení, jiného chování tady zůstávají i přes velice silnou restauraci té první poloviny 19. století po napoleonských válkách. A tím je pro mě Němcová.

Dá se říct, že v jistém slova smyslu by mohla být vnímána i jako symbol odvahy? Odvahy jít jinou cestou a chovat se svobodně, i když to pro ni mohlo mít docela dramatické společenské následky?
Ano, rozhodně, to můžeme říct. A takto byla Němcová interpretována ženami už od její smrti. Toto základní téma se objevuje v recepci žen od konce 19. století až řekněme do roku 1948, pak už je trochu něco jiného. Nejen pro ženy je žena symbolem odvahy, síly, možnosti být silný jinak než být agresivní. To se potom hodně tematizovalo ve druhé světové válce.

Takže se dá říct, že nakonec ta touha po svobodě, kterou ona tak odvážně demonstrovala, je věc, která spojila celý ten národ chvíli, kdy se k ní vztahoval v problematických obdobích?
Rozhodně, rozhodně. Já si myslím, že ten význam vynikl třeba za druhé světové války. Jedna taková drobnost nám to může připomenout. Ženy za druhé světové války, respektive ženská Národní rada vytvořila systém škol Boženy Němcové. Ten měl i za války otevírat ženám možnost se nejen vzdělávat, ale i být sebou samými, vracet jim naději tím vzděláváním a posilovat je. To je takový drobný historický fakt, ale může nám demonstrovat i tu šíři akceptace Němcové za druhé světové války jako ikony síly a schopnosti se něčemu vzepřít.