Datový novinář o českém Národním plánu obnovy: Projekty za skoro 200 miliard často neměly obsah, chybí vize

Národní plán obnovy je reakce na iniciativu Evropské rady, která členským zemím EU nabízí balík 750 miliard eur. Je to reakce na covid a na recesi ekonomiky, která po covidu pravděpodobně ve většině zemí bude následovat. Evropská rada v červenci 2020 schválila právě tento plán, kde v rámci nástroje pro obnovu a odolnost alokovala jednotlivým členským zemím 750 miliard eur. Jednak v grantech a jednak v půjčkách, které ty země mají čerpat v letech 2021–2027. Ten plán je postaven tak, že ekonomicky slabší země dostanou více peněz. Záleží samozřejmě na počtu obyvatel, ale tato úprava tam je. Česko má z toho plánu dostat 172 miliard korun.

Jaké jsou hlavní parametry těch financí? Co EU na oplátku od členských států požaduje za to, že jim rozděluje takto velké prostředky?
Požaduje, aby plány splňovaly nějaká pravidla – je jich konkrétně 11, ale většina z nich jsou volnější: například že ten plán musí být kvalitní a musí reagovat na problémy, které ta země má a chce je řešit. Tvrdé cíle jsou tam dva. Zaprvé je to 20 % peněz na tzv. digitální tranzici, tzn. na projekty směrem k digitální změně. A zadruhé 37 % na projekty klimatické mitigace a adaptace. Mitigace znamená snižování emisí uhlíku. Adaptace je reakce na globální klimatickou změnu. To jsou dva milníky, jichž jednotlivé země musí dosáhnout. Přes to nejede vlak.

Jak s tím vším naložila Česká republika? Jak vypadá český plán na využití těch 172 miliard korun?
Popíšu, jak jsme se k tomu dostali my jako datoví novináři iRozhlasu. Původní představa byla, že vezmeme tabulku celého národního plánu, všech projektů, které tam jsou – v té verzi jich bylo 123. Pak že se podíváme projekt po projektu, co znamená – spojíme nějaké tabulky, tam jsou milníky a cíle u každého projektu. A nakonec z toho zkusíme pochopit, na co ty peníze doopravdy mají jít. Nejen ty buzzwordy, které jsou v názvu projektů, ale opravdu pointa jednotlivých projektů. Postupně jsem se začal potýkat s tím, že i když to byla vlastně jedna verze dokumentu – ty tabulky vůči k sobě neseděly. Některé projekty v některých tabulkách chyběly. Jedna z těch tabulek byla v angličtině, přestože to je český web a byly tam úplně nesmyslné překlady – jako třeba cargo kola byla přeložená „cargo cola“. Takže jsem měl pocit, že ten dokument je polotovar, že není hotový. V tu chvíli jsem se začal vyptávat lidí, kteří mají zkušenost s Národním plánem obnovy hned od začátku, zhruba od srpna nebo září 2020. Mluvil jsem s Tomášem Jungwirthem z Asociace pro mezinárodní otázky, s Annou Kárníkovou z Hnutí DUHA, s Danem Vondroušem ze Zeleného kruhu a s několika úředníky. Ani mě to vlastně nepřekvapilo, ale spíš rozesmutnilo, že popisovali totéž, co jsem zažíval já s těmi tabulkami: verze nesedí, dostat se k aktuální verzi bylo problematické v průběhu schvalování Národního plánu obnovy, projekty, které tam jsou, jsou často opravdu jen ty buzzwordy, projekty nemají žádný obsah, projekty se tam dostávaly nekoncepčně, není žádná vize za strategií – což je jedna z těch věcí, které EU požaduje. Měl jsem z toho pocit, že je to takový šlendrián. Postupně, jak jsem se prokousával těmi dokumenty a zjišťoval o tom víc, tak se mi tato představa nerozpustila. Ten pocit šlendriánu přetrvává.

V souhrnu má tedy Česko k dispozici obrovské prostředky ze strany EU, která za to de facto nic nepožaduje – jen to, aby ty prostředky byly namířeny na projekty, které nějak reflektují klimatickou změnu, snaží se o její zmírnění. Druhým akcentem má být digitální Česko. V tu chvíli jsou ty projekty, které podává Česká republika do EU chaotické?
Přesně tak. Alespoň to tak působí, a to nejen na mě, ale i na řadu lidí, se kterými jsem mluvil. Důvod, proč Národní plán obnovy nedrží pohromadě, tkví zřejmě v tom, že nemáme připravenou žádnou vizi pro většinu oblastí, do nichž mají ty peníze jít. Typicky je to třeba klimatická strategie. Většina evropských zemí už má nějaký plán, jak dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality. Česko nikoli. Je tedy velmi těžké vymýšlet konkrétní projekty, které směřují k nějakému cíli – v tomto případě je to uhlíková neutralita nebo snižování emisí uhlíku – když my vlastně nemáme představu, jak toho chceme dosáhnout. A podobně je to i v dalších oblastech.

Jak vypadaly všechny kroky a jednotlivé stupně, na nichž se toto odehrávalo? Jak se ty plány připravovaly? Jaké všechny oblasti jsou cílem Národního plánu obnovy? Čeho všeho se to dotýká?
Ten plán se skládá ze šesti pilířů, které jsou stanoveny přímo v zadání od Evropské komise.

Ty pilíře jsou zaprvé digitální transformace, pak je tam fyzická infrastruktura, vzdělávání, instituce a podnikání, výzkum a vývoj a zdravotnictví.

Nejvíc peněz z těch 172 miliard, které mají přijít z Unie, půjde na tu fyzickou infrastrukturu, tj. 91 miliard. Druhá největší kapitola je vzdělávání. Tohle vlastně zní, že je to v pořádku. Fyzická infrastruktura původně zahrnovala mimo jiné dostavby dálnic a silnic – a tam Evropská komise celkem logicky řekla, že to není úplně klimaticky pozitivní opatření. A teď jsou tam železnice. Takto se ten plán postupně dostává do nějaké verze, která dává smysl. Ale pořád za tím chybí nějaká logika, proč zrovna tyto projekty.

Když se podíváme na samotný vznik českých plánů krok po kroku – kdy se ta česká odpověď vůbec začala tvořit a jak to probíhalo?
Já to zkusím popsat nějak ve zkratce. Z toho, co vím – samozřejmě spousta věcí mi uniká, spousta věcí se děje na ministerstvu průmyslu a obchodu, které má ten plán na starost, takže je tam řada věcí, které se ke mně nedostaly. Popíšu to, co se ke mně dostalo. V srpnu jsme se z Evropské unie dozvěděli, že je tady k dispozici tento nástroj a máme vytvořit Národní plán obnovy. Někdy v září vznikla první verze toho národního plánu, do které si každé ministerstvo napsalo, co chtělo. Ten plán byl nafouklý asi na 240 miliard a snesla se na něj kritika ze všech stran.

Ministerstvo průmyslu a obchodu postupně začalo komunikovat s dalšími subjekty, kterých se to nějak může dotýkat. V listopadu uspořádalo kulaté stoly. Problém byl, že nikdo, kdo byl k těm kulatým stolům pozván, neměl aktuální verze plánů. To bylo podpultové zboží. Organizace, které se k nějaké verzi plánu dostaly, tak si je tedy přeposílaly, aby vůbec věděly, o čem se mluví. To je z mého pohledu jeden z hlavních problémů, že vlastně nikdy není jasné, která verze z těch, o kterých se zrovna mluví, je finální. I pro nás, když jsme zpracovávali článek na iRozhlase, kde ukazujeme ty tabulky, aktuální verze, to měla být verze, která šla už na Evropskou komisi. A teď jsme zjistili, že vznikla nějaká další verze a zřejmě pravděpodobně vznikají další a další. Je tedy těžké o tom plánu kdykoli cokoli říct. Hrozně málo věcí je tam definitivních.

Proměňuje se v čase a pod rukama.
Přesně tak. I teď je pro mě těžké mluvit o konkrétních projektech, protože nevím, jestli ty projekty v další verzi plánu nejsou jinak nebo jestli 10 miliard na konkrétní projekt třeba nezmizelo, nebo zda se neobjevily nové verze.

Zpět do listopadu – v tu chvíli začaly kulaté stoly, co se dělo potom?
Potom to nějak dospělo do dubnové verze, kterou ministerstvo průmyslu nebo česká vláda dojednávaly s Evropskou komisí. Ta tu verzi odmítla, hlavně kvůli klimatickému rozpočtu, ale i právě to, že jednotlivá opatření nijak na sebe nenavazovala. Tak to prostě neprošlo.

To, co jsme chtěli v dubnu odevzdat, nám Komise vrátila.

A vznikla zatím jedna z těch finálnějších verzí, která na konci května už opravdu odešla na Evropskou komisi. Ale jak říkám, tato verze nemusí být – a velmi pravděpodobně ani není – finální. Pořád se mění dál.

Na konci května odešla do Bruselu finální verze Národního plánu obnovy. Co v ní nakonec je?
To, co měla být ta finální verze, která odešla do Bruselu, zřejmě finální verze není. Takže budu mluvit o verzi z konce května. Tam se počítalo s projekty za 200 miliard. Nově, jak mi napsali z ministerstva průmyslu a obchodu, je tam 181 miliard, což je prý jen technická změna – jde jen o DPH.

V té předfinální verzi, se kterou pracujeme, ministerstvo průmyslu obchodu tvrdí, že jsme překonali požadovaných 37 % peněz klimatických projektů. To znamená, že ta verze už by měla být schválitelná, podle MPO je tam 42 % klimatických projektů.

Digitální projekty jsme neřešili, ale tam by zřejmě neměl být problém. U této verze už ministerstvo a obchodu počítá s tím, že je definitivní a bude schválena.

Zároveň ale pořád vyjednává s Komisí. Což naznačuje, že se ty verze mění, takže ministerstvo si asi také není úplně jisté v kramflecích. I podle analytiků z Asociace pro mezinárodní otázky a Anny Kárníkové z Hnutí DUHA se ten plán výrazně změnil k lepšímu oproti předchozím verzím. Je to z velké části tím, že Evropská komise tlačí na to, aby plán byl nějak propojený. Aby tam to, co tam Česko původně nemělo vůbec, bylo alespoň částečně. Aby byla alespoň nějaká logika za tím, proč jsou tam ta klimatická opatření a jak jsou propojena, jak spolu souvisí a jestli se pomocí nich opravdu dá dosáhnout nějakého snížení emisí. Třeba hezky to ilustruje projekt výsadby odolných lesů, kde se Česko zavázalo k tomu, že bude vysazovat zejména listnáče a jedle. Je to projekt za osm a půl miliardy. Původně měl ten tag od Unie jen 40 %. Cílem je samozřejmé 100 % do klimatických projektů. A Unie dosáhla toho, že Česko se zavázalo, že kromě toho, že budeme vysazovat tyto lesy za osm miliard, tak ještě změní zákon tak, aby to byly opravdu klimaticky odolné lesy a opravdu se dosáhlo toho, co Česko v projektu slibuje. Takto kostrbatě se dospělo k tomu, že ta opatření opravdu mohou dávat smysl. V aktuální verzi plánu už některá ta opatření mohou dobře fungovat. Ale pořád to není úplně mezi sebou propojené.

Zároveň z toho ale vyplývá, že v těch plánech zůstaly i projekty, které jsou kontroverznější než ten, který jsi zmínil?
Kontroverzí je tam poměrně dost. Je to třeba desetimiliardový projekt v pilíři infrastrukturních projektů a týká se zejména zateplování budov a výměny nevhodných uhelných kotlů za plynové. To jsou všechno projekty, které dnes platí Česko v rámci plánu Nová zelená úsporám z emisních povolenek. Teď nově dojde ke změně, pokud projde tento národní plán. Zelená úsporám bude z velké části placena právě z Národního plánu obnovy. A velká část peněz z klimatických povolenek může jít například do rozpočtu. Uvolní se a dají se tím lepit díry v rozpočtu, dají se dát na Dukovany, na cokoliv. Problematické je, že i když to vypadá jako klimaticky příznivý projekt, tak reálně se v Česku ta realita nezmění, změní se jen způsob financování Nové zelené úsporám. Další zajímavá kapitola jsou třeba pětimiliardové brownfieldy nebo peníze na výstavbu na brownfieldech ve městech. V jedné z původních verzí Národního plánu obnovy tyto projekty byly, potom zmizely a teď se znovu objevily. A nikdo si není úplně jistý proč. Protože ony nepomáhají s těmi 37 klimatickými projekty, nemají klimatický tag. Původně se v nich třeba počítalo s fotovoltaikou, takže pořád zůstává v názvu, že budovy by měly mít nějaké fotovoltaické panely. Ale když se potom člověk podívá na popis toho projektu, tak už tam nic takového není. Vypadá to jako projekt, který právě takto mizí, objevuje se schrödingerovsky a nikdo z těch, kteří to čtou, si není úplně jist, co v tom projektu nakonec bude a jestli to tam zůstane.

Jednu z původních verzí českého Národního plánu obnovy Evropská komise vrátila zpět do Prahy. Může se totéž stát teď ještě s tím novým plánem, který Česko odevzdalo do konce května?
Tu předchozí verzi technicky vzato Komise nevrátila, Česko ji totiž neodeslalo. Po jednání s Komisí jsme se rozhodli, že ji nebudeme posílat. Teď se to může samozřejmě stát znovu. Evropská komise má od okamžiku, kdy ten plán odevzdáme, dva měsíce na to, aby zareagovala. Pravděpodobně budeme v nějaké druhé vlně odpovědí, tu oficiální odpověď dostaneme někdy v polovině července. Zároveň ale Evropská komise nechce ten plán shodit. Česko není jediná země, která bude mít problémy právě třeba s tím klimatickým tagem nebo s tím digitálním tagem. Je více takových zemí, které národní plány zřejmě nemají kvalitní, takže EU bude asi tolerantnější a zřejmě nám neřekne prostě jednoduše: takto se nám to nelíbí a pošlete nám nový plán. Zřejmě tam budou pokračovat vyjednávání, pokud nám to neschválí na konkrétních projektech, dokud se nedostaneme tam, kam si Evropská komise představuje, že se máme dostat. Takže nám pravděpodobně ten plán neshodí se stolu, v nějaké podobě projde. Ale oficiálně dostaneme vyjádření pravděpodobně v půlce července.

Víme, jak na tom Česko v porovnání s jinými členskými státy EU?
Mluví se o tom, že pro srovnání třeba slovenský plán je velmi kvalitní, že se jim podařilo udržet nějakou konzistentní strategii napříč tím plánem. Navíc slovenská vláda celou dobu komunikovala se všemi ostatními, kteří k tomu plánu mají co říct.

Slovenský plán je tedy údajně kvalitní.

Podobně třeba litevský nebo lotyšský plán. O těchto zemích se říká, že mají kvalitní plány. Zahlédl jsem dánský plán obnovy, který má asi 400 stran, kde se vysvětluje, kde chce země být za 10 let a jak jí peníze z toho plánu mají pomoct se tam dostat. Což je asi ideální postup. Zatímco Česko se na to dívá z druhé strany: máme tady nějaké peníze, tak je do něčeho dáme a uvidíme, kam se dostaneme.

Existuje nějaké vysvětlení, proč Česko nemá v klíčových oblastech jasnou strategii?
Částečně tu strategii v některých oblastech máme. Třeba pro digitální pilíř existuje strategie Digitální Česko, která sjednocuje více původně izolovaných strategií do jednoho balíku. V některých oblastech nějaké strategie máme. Je otázka, jak moc jsou kvalitní. Ale jinak to z mého pohledu perfektně ilustruje, jak vypadá Česko v roce 2021. My prostě nemáme žádnou vizi, nemáme představu, kde bychom za těch deset let chtěli být. Takže k čemu bychom potřebovali strategie, když se ty peníze mohu dát do projektů. Když se vrátím k těm konkrétním tématům – je tam otázka, jak bude vůbec vypadat administrace peněz, které z Národního plánu obnovy dostaneme. V tomto není úplně jasno. Každý, kdo je zodpovědný za nějaký ten projekt, by si ty peníze měl administrovat sám. To znamená, že tam jsou desítky různých subjektů, různá ministerstva, různé státní agentury. Každá by si měla nějak nastavit pravidla pro jednotlivé projekty. A tam samozřejmě může být spousta různých ukrytých průšvihů, které zjistíme časem. Vhledem k tomu, jak je ten plán napsaný, může být problém s korupčními tlaky, jak upozorňuje spousta zdrojů, které o tom plánu píšou . Je tam totiž spousta různých projektů, které nejsou provázané, takže o nich nic moc nevíme. A ta administrace je zatím také v mlze. Tam může být třeba jeden z problémů.

Jak reálná je tedy hrozba, že ty peníze nemusí doputovat tam, kam měly, a sice na obnovu klíčových sektorů české ekonomiky, které byly postiženy koronavirovou pandemií?
Kdybych to měl shrnout, tak kolem národního plánu vidím takové dva opakující se velké příběhy. Jeden z nich je, že v něm chybí vize, Česku chybí vize a vlastně nevíme, kam se chceme posunovat. Nemáme ty strategie připravené. Takže logicky, pokud ty peníze musíme přidělit třeba do roku 2023, tak bez té strategie to nepůjde jinak, než aby to byl takovýto souhrn projektů. To je ten první příběh. Druhý příběh je chaos v tom, jak ministerstvo průmyslu a obchodu plán vytvářelo, jak vznikaly jednotlivé verze a jak ty verze spolu nekomunikují. Takový šlendrián, amatérismus... Celkově to ukazuje nějaký obraz země ve středu Evropy v roce 2021, která vůbec neví, co chce. A tím méně, jak se tam dostat.