(Před)silvestrovský díl Vinohradské 12: Aneb co se do podcastu nevešlo...
Ve Vinohradské 12 dostává prostor záznam okamžiků, co se “do vysílání” nevešlo.
Rok 2020, poznamenaný tragickými důsledky pandemie covidu-19, zpřevracel život lidem po celém světě. Mnoha z nás se odchodem do home officů dramaticky změnil pracovní rytmus. Do obýváků, ložnic nebo kuchyní se na podstatnou část roku 2020 přesunul i podcast Vinohradská 12. V poslední letošní epizodě dostávají prostor momentky, které jsme nejen při práci z domova v uplynulých dvanácti měsících nasbírali.
Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Matěj Válek, Ondřej Franta, Martin Hůla
Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.
Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.
„Dobrý den. – Dobrý den, já Vás zdravím, slyšíme se, jo? – Slyšíme se krásně. Děkuju moc. – Já budu mít možná – jenom předesílám – my s partnerkou jsme v bytě 1+1 a ona ve vedlejší místnosti učí. – Aha… – A budu doufat, že to nebude slyšet v pozadí. “
Jan Beneš (amerikanista, Ostravská univerzita)
„Ty jo, tady někdo začal vrtat něco. Ale doufám, že to nebude slyšet… no… slyšíš to, nebo ne? To je něco. – Už jsem tu, pardon. – To je teda v devět večer, jo? – Co se stalo? – Začali nám tu vrtat. – No neke, fakt? To je jak tady u mě. – Ty jo v devět večer, chápeš to? – Ne. To je fakt strašný. Ale já to neslyšim teda za tebou. – Teď to totiž přestalo. – Teď to přestalo, jo? Tak zkusíme dál?“
Matěj Skalický (reportér Radiožurnálu)
Pozvat si hosta do studia a v rozhovoru společně tváří v tvář rozebrat aktuální téma ze všech důležitých úhlů – tak právě tento ideální scénář natáčení Vinohradské 12 se letos až příliš často nekonal. Rok 2020, který je na celém světě orámovaný tragickými důsledky pandemie covidu-19, poslal také nás a naše respondenty nahrávat do obýváků, ložnic nebo kuchyní. V posledním letošním díle dostávají prostor momentky, které jsme nejen při práci z domova v uplynulých dvanácti měsících nasbírali.
„Hele, tak já to zapnu teda jo, a ještě tě poprosím, jestli bys byl tak hodnej a zkusil něco říct. – Jo, tak říkám, že mi tu začíná bejt pod dekou vedro, takže možná budem muset dělat pauzy na dýchání. – Jo a když tak prosím tě klíďo deku sundáme, to je taky v pohodě. – Jo, já vím, ale já jsem hroznej perfekcionista a ono to pak zní líp. – No, já vím, no. – Tak jo, tak ať se tam nemučíš, tak jdem na to teda.– Jo dobrý, tak můžem.“
Matěj Skalický (reportér Radiožurnálu)
Reportér Matěj Skalický má jako dlouholetý rozhlasák pravdu – zvuk z natáčení pod peřinou zní v rámci domácích možností snad úplně nejlépe. Možná i proto jeho líčení o vědeckém pozadí boje proti koronaviru nebo připravenosti českého státu na očkování znělo tak dobře.
„Takže skutečně závisí na tom, jestli dokážeme změnit své chování. – Teď bych tam chtěl dát hrozně nějakou osvětovou větu, ale neumím ji v rychlosti vymyslet. – No, stačí říct asi, že jo. (smích)“
Matěj Skalický (reportér Radiožurnálu)
Výborné akustické podmínky si dokázal zajistit také rozhlasový analytik Filip Nerad, když nás zasvěcoval do sankcí Evropské unie proti režimu prezidenta Alexandra Lukašenka.
„Nějaký data, netuším, jak moc výživné to bude, nebo nebude, myšleno datově. – Ty máš Filipe, no ale máš pěknej zvuk. To je dobrý. – Já mám pěknej zvuk? Tak o tom vážně pochybuju, že mám něco pěknýho. No a zvuk… (smích). – Ale máš pěknej zvuk. – Nevím, no, tak dobře, no.“
Filip Nerad (analytik ČRo)
A Filip se k tomu všemu ani nemusel pařit ve vlastní posteli.
„A kde sedíš? Nesedíš v chodbě někde viď? – Ne, nesedím v chodbě, sedím ve své kuchyni, a nikam jinam nemůžu, protože abych měl ten famózní zvuk a měl vůbec nějakej přenos, tak musím sedět blízko routeru, takže kamkoli dál bych se přesunul, už by to bylo na pytel. – Jasně, tak tos mi vzal z pusy, pod peřinu tě nepoženu. – Tak to jsem velice rád, protože 40 minut pod peřinou, to myslím, že bych umřel. (smích)“
Filip Nerad (analytik ČRo)
Koronavirus nekoronavirus, dobrý zvuk je pro Vinohradskou 12 zkrátka základ, z něhož jen neradi slevujeme. Další recept, který nám letošek nadělil, je schopnost přiblížit se ideálu pomocí obyčejných sluchátek s mikrofonem, která jste dostali ke svému mobilnímu telefonu.
„Eliško, ty ses soustředila…můžu? – Ano. – Hele, já tě možná poprosím o jednu věc, Eliško, dala by sis možná sluchátka? Ono to asi pomůže tomu, že ti to nebude vazbit z toho počítače totiž, i do tý nahrávky. – Aha, jo. Jsem tady vyhrabala z kabelky... Mám teda pecky. – No, to je úplně v pohodě. – No, v tom je zádrhel to, že jsou trošku zamotaný. – Jo, takhle. Tak pardon, to jsem nechtěla narušit soustředění. – Ne, to je v pohodě, už to je. “
Eliška Kubátová (reportérka iRozhlas.cz)
Reportérka iRozhlasu Eliška Kubátová nad svými zamotanými sluchátky nakonec zvítězila. A poněkud nepokojné příslušenství dokázala zkrotit i vedoucí domácího oddělení Hospodářských novin Jana Klímová.
„Nejde jenom o snížení daní, ale sněmovnou prošel celý daňový balíček, kde jsou ještě další (hlasité cinknutí)… Ty jo, to bylo u mě, viď? – Asi jo, no. – Jo, hele, počkej, já vím, co to je. Mně tady chodí četka, jasně. Počkej, já ji vypnu, už jsem ji shodila. – Vidíš to, to nám nedělá, takovýhle zvuky. – No, já nevím prostě.“
Jana Klímová (vedoucí domácí redakce Hospodářských novin)
Nad svéhlavostí techniky nám někdy nezbude než zavrtět hlavou a raději se zaposlouchat do obsahu. Ten Janin – pozadí důležitých ekonomických a politických témat – je vždy prvotřídní. Děkujeme, Jano, že s námi máš trpělivost.
„Tak já to řeknu ještě jednou, ať to nemusíš stříhat, jo? – Tak jo, já to vezmu ještě jednou od začátku, jo? – Dobře.“
Jana Klímová (vedoucí domácí redakce Hospodářských novin)
„As the relationship now stands till we will achieve like … because you are not cutting off the US from China, you are not cutting off western nations from China…“
Edward Wong (novinář New York Times )
Spoustu nervózních chvilek, které bychom si raději odpustili, tradičně obstarává spojení.
„Hi, Ed, sorry. – Yeah, my phone cut off… - I´m sorry. OK, we´re nearing the end. I wont take much more of your time. – Just to continue, I think that will be very difficult for the US (začne se sekat zvuk)“
Edward Wong (novinář New York Times )
„Pane Kopečku, dobrý den haló? – Krásný den, slyšíme se? “
A zákon schválnosti velí, že příliš nezáleží na tom, jestli jste na home officu nebo v zázemí vybaveného rozhlasového studia. Občas nezáleží ani na vzdálenosti. Problémy může dělat spojení za Atlantik, ale třeba i takové Brno.
„Jo, já vás výborně slyším. Jojo, já vás slyším. – A teď já pana Kopečka zase neslyším (smích). Ne, teď taky ne. – Já vás pořád slyším. – Tak teď už pana Kopečka zase slyším. – No, tak vidíte, tak to je dobrý. – Tak jenom abych vám to nějak popsala, my tady nemáme nějaký expertní zvukaře, my to tady všechno děláme sami. – Zvukař je v karanténě, nebo?“
Lubomír Kopeček (Masarykova univerzita)
K profesorovi Lubomíru Kopečkovi z Masarykovy univerzity jsme se nakonec zdárně probojovali, což potěšilo určitě i jeho samotného.
„Jo, hlavně že to funguje, jak říkají Poláci, wszystko gra i śpiewa. - Wszystko gra i śpiewa, to si musíme pamatovat, to je krásné. Zdokonalujeme se, už jsme schopni navázat spojení i s Brnem!“
Lubomír Kopeček (Masarykova univerzita)
Naopak blízkovýchodnímu zpravodajovi Štěpánu Macháčkovi jsme se do Bejrútu dovolali překvapivě hladce. A to i přesto, že libanonskou metropoli jen několik dní předtím poničily mohutné exploze v tamním přístavu.
„Libanon od války ovládají vlastně jednotlivé elity…“
Štěpán Macháček (Blízkovýchodní zpravodaj ČRo)
Právě tento díl nám potvrdil – a všimli jste si toho i vy, kteří jste nám psali – jak moc na zvuku záleží. O napjaté atmosféře ve městě, které si nese traumata občanské války, toho jeden nečekaný ruch může prozradit víc, než slova.
„...trošku se libanonská společnost – zase vrtulník… máme na vrtulníky štěstí, já si pamatuju, že když jsme spolu mluvili z Izraele, tak taky lítaly vrtulníky, nebo co to bylo, už nevím.“
Štěpán Macháček (Blízkovýchodní zpravodaj ČRo)
I když pandemie zkomplikovala cestování a na místa zásadních událostí nebylo nejlehčí se dostat – rozhlasoví zpravodajové pro nás mapovali dění z nejrůznějších míst. A občas plnili i naše poněkud neobvyklá přání – jako třeba Martin Dorazín v arménském Jerevanu.
„A můžu tě ještě poprosit, můžeme si nahrát tak 30 vteřin ticha? – Jako ticha ulice, jo, chceš? Jo, tak to zapni a jedem.“
Martin Dorazín (zahraniční zpravodaj ČRo)
A to ještě kolega Martin Dorazín, který reportoval o válce v Náhorním Karabachu, v tu chvíli netušil, že překvapivě mnoho sil ho bude stát i závěrečné rozloučení.
„Martin Dorazín, zpravodaj Českého rozhlasu, momentálně v Jerevanu. Martine, šťastnou cestu. – Děkuju, na slyšenou. – Promiň, já jsem ti do toho skočila. Martine, díky. Děkuju, na slyšenou. – A teď nám to vypadlo, můžu tě poprosit, jestli bys mohl říct ještě jednou rozloučení? – Tak ještě jednou. Děkuju, na slyšenou.“
Martin Dorazín (zahraniční zpravodaj ČRo)
Na možná nejbizarnější místo, odkud letos nahrávala Vinohradská 12, nás ovšem zavedl další rozhlasový kolega Pavel Sladký. Smutnou zprávu o úmrtí Jiřího Menzela a odkaz tohoto slavného režiséra pro nás Pavel komentoval tak trochu z pohyblivé plochy při návštěvě filmového festivalu v Benátkách.
„Takovej jako zákulisní vtipná historka, já bydlím na lodi tady v Benátkách. Kdyby tady bylo slyšet do toho nějaký nepřiměřený šplouchání nebo projíždějící motory okolních lodí, nebo tak, tak mě když tak zastavte. – Jasně, když tak jo. – A něco z toho zopakujeme, já jsem tady pozavíral všechna okna, ale kdyby do toho něco pronikalo a znělo to nevhodně i vůči nekrologovýmu tématu, tak mě určitě zastavte, jo? – Jo, určitě, tak to se teda omlouvám. Doufám, že se tam teda nepečete vedrem kvůli nám. To by mě mrzelo. – Nene, tady přešla bouřka, je tady krásnej, vyčištěnej vzduch. – Jo, no tak jo, tak super!“
Pavel Sladký (filmový publicista, spolupracovník ČRo)
„Tak jo, tak jdem na to. Je pondělí 4. října, tady je Lenka Kabrhelová… aha, zítra je pátého. Pardon, pardon.“
Lenka Kabrhelová
„Je čtvrtek 17. září, tady je Lenka Kabrhelová a Vinohradská 12, zpravodajský podcast Českého rozhlasu. Artur Janoušek, reportér Radiožurnálu. Ahoj Autore. Ahoj Autore – ty vado! (smích) Tak takhle přesně začínáme, ano. A nyní jsme si vytvořili silvestrovské vysílání. Ahoj Autore, ahoj Arture, autore dnešního podcastu. – Hezký den. – Ahoj Arture. Ne, počkej, já to řeknu ještě jednou (smích). – To tam zůstane, škodolibě. – Óooo, nesmim se smát, nesmim se smát.“
Artur Janoušek (reportér Radiožurnálu)
„Vojtěch Srnka, reportér Radiožurnálu. Ahoj Vojto. Já řeknu Vojtěchu, jo? Vojtěchu… já nikdy nevim. Jak máme být oficiózní, a jak ne. Nevadí? Tak já řeknu ,Vojto‘.“
Lenka Kabrhelová
„Jakub Troníček, reportér Radiožurnálu, dobrý den. – Dobrý den. – Jakube… Já tady mám napsaný ,ty jsi zjistil, no, pardon‘. – Ne, to je v pohodě. – Teď je to zmatený. Tak teď nevím. Můžeme si tykat? – No jasně. – Tak jo, v přímým přenosu. – Kuba… – Tak já tím pádem se s tebou pozdravím ještě jednou. Jakub Troníček, reportér Radiožurnálu. Ahoj Jakube. – Ahoj.“
Jakub Troníček (investigativní reportér Radiožurnálu)
Ujasnit si datum a oslovení je samozřejmě nutné. Letos jsme to provedli ve Vinohradské 12 celkem 251-krát – o své prožitky z koronavirového roku se s námi podělily tři desítky dětí, seniorů, dobrovolníků a dalších spoluobčanů a také 175 novinářů, analytiků a expertů. Všem vám patří náš velký dík – za to, že s námi vylepšujete, opravujete a snažíte se o co nejpřesnější vyprávění. A neustáváte ani tehdy, když vám to úplně neulehčujeme.
„To rozhodnutí… – Je ona vrchní, nebo nejvyšší? – Tys řekl vrchní? – Já jsem řekl vrchní. – Nejvyšší. A to už byla v tu dobu taky, ne? – Jo, to už byla určitě. Tak asi to dáme ještě jednou. – Díky, žes to chytil, počkej, no, vrchní. – Jo tak, ne, vrchní, vrchní, ne nejvyšší. Nejvyšší je Zeman. – Pražská vrchní státní zástupkyně. – Jo, dobrý, uf, uf, uf. – Tak jsi řekl vrchní a nejvyšší je Zeman. – No právě, já jsem si nebyl jistej, kterej z nich tam, no… dobrá. – Tak jo. – Tohle jsme vyřešili, uf.“
Jan Cibulka (datový novinář iRozhlas.cz)
S datovým novinářem iRozhlasu Janem Cibulkou jsme na chvilku zaváhali u funkce pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Tituly, pozice, jména – například členů unijní exekutivy – to vše vás dokáže nachytat.
„Evropská komise přišla s návrhem, jak řešit imigraci a tys na to konto dostal rozhovor s komisařem Margaritisem [schinasem]. – Promiň, Leni, [skinasem]. – [skinasem]. Jak mu říkáme? – [skinas], že jo. Ano, díky, krásně jsme začali. – Je to lepší než obvykle, protože Češi, kteří jsou často německy mluvící, mu říkají [šinas], ano. “
Viktor Daněk (zahraniční zpravodaj ČRo)
Naštěstí máme v Bruselu rozhlasového korespondenta Viktora Daňka, s nímž jsme možnou reformu imigračních pravidel Evropské unie rozebírali na dohled od víkendu, i to občas do natáčení promítne.
„Schinas – já jsem mu ještě předtím chtěla říkat Margaritas, jo, to pozor jako. – Margarita? Tu si dáme pak. – Právě. Takže už jsme tady zkoumali podvědomé mechanismy, jako že prostě už je pátek a já už to nemůžu vydržet, prostě. Já chci margaritu. Takže [margaritis skinas], děkuju mockrát. Prostě to se moc omlouvám. Tak jo, takže ještě jednou.“
Viktor Daněk (zahraniční zpravodaj ČRo)
A to už je z posledního letošního dílu Vinohradské 12 téměř vše. Zbývá poděkování vám, našim posluchačům – děkujeme, že s námi trávíte čas, vážíme si toho a budeme rádi, pokud s námi vydržíte i v roce příštím. Tím že o nás ví, nás potěšil třeba i herec Petr Čtvrtníček, když jsme se ho vyptávali na jeho zkušenosti s covidovou nákazou.
„My jsme se rozhodli, že bysme chtěli udělat takovej trochu netradiční díl, že bychom malinko vybočili z tý naší produkce každodenní, která je hodně zpravodajská. – Já vás poslouchám, jinak to chválím. – Faaakt? – Jo, no tak samozřejmě, tak dyť já jsem rozhlasovej posluchač. – Jee, děkujem, tak toho si vážím. – S rádiem trávím strašnýho času. “
Petr Čtvrtníček (herec)
Tak ještě jednou díky. Kdykoli se za námi vraťte na stránky iRozhlasu a aplikací. Celý podcastový tým Vinohradské 12 vám přeje dobrý, úspěšný a šťastný rok 2021, plný zdraví. Snad přinese veskrze šťastnější události. Třeba se nám v něm povede rozlousknout i stále nedořešenou otázku, jak se vlastně mají loučit podcasteři. Své návrhy – a samozřejmě i další podněty – nám můžete posílat na e-mailovou adresu vinohradska12@rozhlas.cz. V kauze rozloučení totiž stále není jasno.
„Tak ještě se s Vámi rozloučím. Janetta Roubková, která se v domácí redakci zabývá zdravotnictvím. Děkujeme, Janetto. – Na shledanou. – Tak jo, super. – Na slyšenou, nebo se říká co? – Co chcete, můžete říct, co chcete, klidně na slyšenou nebo na shledanou. – Na slyšenou.“
Janetta Roubková (redaktorka ČRo)
„Eliška Kubátová, reportérka serveru iRozhlas.cz, děkujeme. – Já děkuju, mějte se. – Díky! – Ježišmarja, to je asi blbý, já si zase asi opravím konec, protože ,mějte se‘, to je jak do telefonu. – Tak stačí, no, jasně, tak jo. – Já děkuju, děkuju hlavně za pozvání a ještě jednou. Já děkuju za pozvání a budu se těšit třeba někdy příště. – Díky, super, tak jo. Tak krásný je, jak z nás bude čišet ta radost, že to máme za sebou. (smích) – Jako jo, no.“
Eliška Kubátová (reportérka iRozhlas.cz)
A to už je opravdu vše. To byla Lenka Kabrhelová, děkujeme za poslech a těšíme se v příštím roce.
Související témata: podcast, Vinohradská 12
