Vzpomínka na Ivana Havla: Byl to silný a pevný člověk s obrovským vědeckým rozhledem a smyslem pro humor

Lenka Kabrhelová mluví s Janou Wohlmuth Markupovou, historičkou z FHS UK a autorkou biografie Ivana Havla

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

28. 4. 2021 | Praha

Ve věku 82 let zemřel v neděli Ivan Havel, uznávaný vědec a mladší bratr někdejšího disidenta a pozdějšího prezidenta Václava Havla. Expert na poli informatiky a umělé inteligence, spisovatel a dlouholetý šéfredaktor časopisu Vesmír organizoval za komunismu bytové semináře, po pádu totalitního režimu spoluzakládal Občanské fórum. Ti, kdo na něj vzpomínají, oceňují jeho velkorysost a schopnost propojovat - vědní obory, techniku s kulturou a filosofií i lidi navzájem. Jeho příběh vypráví historička a autorka jeho biografie Jana Wohlmuth Markupová.   

 Hudba: Martin Hůla

Editace, rešerše, sound design: Matěj Válek, Zuzana Kubišová, David Kaiser

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Foto: Leona Kalvodová

Paní Wohlmut Markupová, jaká je vaše nejvýraznější vzpomínka na Ivana Havla? Vy jste s ním mnohokrát mluvila při tvoření jeho biografie. Jaký byl v během vašich setkání?
Nejsilnější vzpomínky jsou samozřejmě mnohé, je jich několik a je těžké vybrat jednu. Když jste zmínila ty rozhovory, tak mě jako první napadá naše první setkání, které si většina výzkumníků nebo orálních historiků pamatuje. Já si ho pamatuji i přesně na den, protože to bylo 19. prosince 2011. Přesně den poté, co zemřel jeho bratr Václav. A musím říct, že vstup do toho výzkumu byl v tomto smyslu mimořádný, samozřejmě smutný, ale zároveň v mnohém zvláštní, a nějakým způsobem asi ovlivnil ten začátek. Předurčil nahrávání těch rozhovorů, protože první zkušenost je často důležitá a nějakým způsobem formuje vaše pochopení, jak budou rozhovory s narátorem probíhat. A pravda je taková, že během prvního setkání i během těch dalších rozhovorů, které potom probíhaly plus minus do roku 2012, 2013, tuším, byl Ivan M. Havel nesmírně vstřícný, laskavý, trpělivý. 

„Jít za povrch věcí. Přičemž v tom vesmíru je povrch nebe, které vidíme. A za tím je ten vesmír. Někdy se říká do hloubky, někdy se říká za horizont běžné zkušenosti.“

Ivan M. Havel v rozhovoru s Janou Wohlmuth Markupovou, 9. března 2012

Mnohdy jsme se bavili o věcech, o kterých já jsem skutečně nemohla ani předstírat, že se v nich orientuji tak jako on, protože jeho odborný zájem byl skutečně široký.

„Mě dost bavila ta věda a chtěl jsem si udržet svůj obor, který byl ideologicky beningní, protože to je kybernetika, takže to muselo vykazovat nějaké výsledky.“

Ivan M. Havel v rozhovoru s Janou Wohlmuth Markupovou, 9. března 2012

Desítky let se zabýval informatikou, umělou inteligencí, kognitivními vědami a zároveň s tím vším spojenými filozofickými otázkami. Dá se říct, která ta poloha mu byla nejbližší?
Já myslím, že bychom to mohli takto stopovat spíš podle toho, ve kterém období se zrovna tou kterou oblastí zabýval. Už v dětství měl vášeň pro strukturování svého světa, který ho obklopoval. Začal jako velmi vášnivý sběratel brouků a jiných objektů. A říkal, že to sběratelství ho potom pravděpodobně vedlo k nějakým prvním zájmům o techniku, o jemnou mechaniku, v které se nakonec musel vyučit, o matematiku. Skrze matematiku se dostal k robotice, což byl československý termín pro computer science, kterou potom i vystudoval. A skrze toto pronikání do dalšího oboru se mu pravděpodobně otevíraly dveře do oblastí, které s tím byly nějak vzdáleně nebo blízce spojeny. Ale myslím, že v jednom období se nevěnoval všem vyjmenovaným naplno. Spíše se prolínaly a jedna vedla ke druhé. A takhle procházel. Ale myslím si, že vždycky si uchoval i základy z toho, co už zkusil, v čem už se nějak vzdělal, v čem už byl nějak výzkumně etablován. A pak to převtěloval do dalších oblastí. Což bylo z mého hlediska - jako někoho, kdo to pozoroval z dálky - mimořádné.

Ivan Havel | Foto: Leona Kalvodová

„Za mnou šli kluci, kteří měli transparent a na něm bylo napsáno: ‚Děkujeme komunistům za jednotnou školu.‘ To byl můj první jako disidentský akt. Já jsem tou svoji standartou zakrýval to slovo ‚komunisti‘, takže tam bylo jen‚ Děkujeme za školu‘ a ty komunisty jsem tam pečlivě zakrýval. A měl jsem takový pocit, jako že dělám dobře, že dělám jako výrazný a významný politický čin.“

Ivan M. Havel v rozhovoru s Janou Wohlmuth Markupovou, 9. března 2012

Můžeme stručně zmínit, jak se na něm projevilo, že vyrostl v rámci rodiny stavitele Václava M. Havla a kunsthistoričky a výtvarnice Boženy Havlové? Nakolik ho to prostředí samotné ovlivnilo a nasměřovalo?
To je samozřejmě velice složitá nebo komplexní otázka. Je to pochopitelně něco, co historici často neumí zodpovědět stoprocentně, protože se to těžko prokazuje nějak objektivně. Sám to vykládal tak, že si byl už od dětství vědom, že se narodil do prostředí, které je nějakým způsobem významné, Nebo že jeho rodiče jsou významní. Byl hrdý například na ty rodinné podniky, což jsou zejména Lucerna a Barrandovské terasy. A právě to prostředí se ho už od dětství snažilo formovat k tomu, aby na rodinnou tradici navázal. Jeho dědeček Hugo Vavrečka spolu s dcerou Boženou Havlovou, rozenou Vavrečkovou, což tedy byla jeho matka, byli těmi hlavními, kdo se oba bratry snažili vzdělávat ve všem možném. A předpokládali, že na podnikatelskou tradici navážou, ale uchopí ji po svém, jako každá generace v té havlovské tradici. A sami si zvolí, čemu se chtějí věnovat. Ale nějakým způsobem budou dál pokračovat v té tradici, která byla na svém nejvyšším bodě ve chvíli, kdy se narodili, tedy ve druhé polovině 30. let.

Zvratem v tom rodinném životě potom byl únor 1948, komunistický puč, který na rodinu dolehl velice těžce. Nakolik jí rozmetal plány?
Zvratů tam bylo samozřejmě více. Vývoj byl komplikovaný už po květnu 1945, kdy minimálně dva členové té rodiny, to znamená Miloš Havel, strýc Ivana Havla, a jeho dědeček, právě Hugo Vavrečka, se různě potýkali s křivými nařčeními z kolaborace s nacisty. Nicméně v průběhu té tzv. třetí republiky, do února 1948, nebyli nijak fatálně postiženi. Ale zkušenost s nepřátelsky naladěným vztahem komunistické strany v té době už byla v rodině přítomná. Co se týče února 48, to byl pochopitelně naprosto zásadní přelom, který zpečetil postupný vývoj od května 45.Podstatná změna byla už v tom, že byly znárodněny ty rodinné podniky, to znamená zejména Lucerna a Barrandovské terasy.

Miloš Havel jako strýc už nemohl působit ani v těch rodinných podnicích. Hugo Vavrečka byl na konci roku 1948 ve zkonstruovaném procesu odsouzen ke třem letům odnětí svobody. Ale na těch bratrech se to neprojevilo okamžitě. Rodina se je snažila jednak od dětství chránit od špatných zpráv. A snažila se je chránit od špatných dopadů na jejich životy. Sami třeba ani na válku nemají nějak traumatizující vzpomínky. Prostě proto, že se je rodina snažila od těch špatných věcí ochránit. I v tomto období se zdá, že jim vše bylo sdělováno postupně. A hlavně je potřeba říci, že na ně to dopadlo až opožděně. Oba ještě v průběhu roku 1948 mohli studovat na základní škole, respektive u Václava Havla na internátní škole v Poděbradech. To byla taková výběrová škola, na které později začal studovat i Ivan M. Havel. Ale samozřejmě postupem času ta změna postavení a vztahu převládajícího režimu došla i k těm mladším členům rodiny.

Jak zmiňujete, Ivanu Havlovi po roce 48 komunistický režim nakonec zakázal studovat. A později byl zase perzekvován kvůli společenskému angažmá svého bratra Václava. Jak to nesl, když na to vzpomínal?
Tam je potřeba rozlišit dvě roviny. Jedna je ta dobová, ve které je potřeba zmínit, že se zdá, že v té rodině nebylo přítomno to, co my víme dnes. My se bavíme o únoru 48 a víme, jak dlouhé období bylo touto změnou poznamenáno. Nicméně v té rodině - podle vzpomínek a ze všech možných pramenů - bylo přítomné přesvědčení o tom, že ta změna nebude trvat dlouho. Že to bude otázka roku, dvou, tří, ale že není možné, aby takoví vládci země byli u moci nějak přehnaně dlouho. 

„V těch 50. letech, hned po převratu, v našich kruzích, tedy v tom, co byla tehdy pražská kavárna, se mluvilo o tom, že to brzo praskne. To nemůže vydržet. Na druhé straně jsme věděli, že není kontinuita v tom podnikání a já i bratr jsme šli každý jiným směrem. Ale spíš nám šlo o to se vzdělat a sami něco dělat v jiném oboru.“

Ivan M. Havel, ČRo Radiožurnál, Host Lucie Výborné, 15. 10. 2018

Rodina se k tomu stavěla nechci říct nevzrušeně, ale spíš racionálně. Václav M. Havel už hned po znárodnění Lucerny vešel do spolupráce s národními správci, nabídl jim své služby. A i díky tomu zůstal v Lucerně až do začátku roku 1952 jako poradce národního správce. Takže tam ta reakce až tak zásadní nebyla. Ale zpětně, s vědomím toho, co následovalo a jak to ovlivnilo celý život, i Ivan M. Havel o únoru 1948 pochopitelně nemluvil nijak pozitivně. Vlastně o něm nemluvil téměř vůbec. Protože to bral tak, že je přece jasné, že to, co se stalo, chápeme negativně. Tam vlastně není moc co rozebírat. Mnohem náročnější pro něj asi bylo vyrovnávání se právě s tím, že ta změna není tak krátkodobá, jak se rodina domnívala.

„Mně spíš šlo o budoucnost. Tj. moje osobní budoucnost, chtěl jsem studovat. Kdežto otec tím musel daleko víc trpět a nedal to na sobě najevo. Protože on to vytvořil a pak mu to seberou jedním rozhodnutím.“

Ivan M. Havel, ČRo Radiožurnál, Host Lucie Výborné, 15. 10. 2018

Přes aktivní protivenství režimu se mu nakonec podařilo vystudovat ČVUT, jak jste říkala, počítačovou vědu. V roce 1969, rok poté, co se oženil, odcestoval na doktorandské studium na kalifornské univerzitě v Berkeley. Čím se tam tehdy zabýval? A jak formativní zážitek to pro něj byl? Mluvil o tom?
Mluvil o tom poměrně rozsáhle. Nicméně je potřeba říct, že doktorát z Berkeley je samozřejmě výsledek i uvolňujících se společenských poměrů v Československu v 60. letech. A zároveň jeho snahy, jak říkáte správně, prolomit tu, řekněme zeď, kterou mu režim respektive představitelé režimu nějakým způsobem kladli do cesty. Po večerech vystudoval střední školu. Nakonec vystudoval i vysokou školu. A když konečně v roce 1966 mohl v Československu zahájit doktorát a zároveň se to sešlo s těmi společenskými podmínkami, které tomu byly nakloněny, tak se rozhodl mimo jiné splnit přání matky - aby získal nejkvalitnější možné vzdělání, které v tomto oboru bylo spíše ze zahraničí. A zároveň se domnívám, že chtěl být v centru dění svého oboru, což v té době byla právě Amerika a Berkeley. Se svým školitelem, což byl prof. Harrison, se už znal z nějakých konferencí ze 60. let a říkal, že volba té země byla úplně jednoznačná. Jednak v rodině panovala už dlouhá sympatie pro Spojené státy americké v různých oblastech. Jednak on sám věděl, že tam se děje ta špičková věda, ke které on se chtěl dostat a se kterou chtěl mít kontakt. A vybíral si právě Ameriku a Berkeley jako místo špičkové vědy. Pro něj Amerika byli ti noblesní, vzdělaní, špičkoví vědci, kteří utvářejí obor. Ale přijel tam na začátku roku 69, měl štěstí, že tam vůbec ještě mohl odcestovat. A zažil - jak já to alespoň chápu - kulturní šok. Odjížděl tam s velmi čerstvou zkušeností s okupací Československa a odjížděl tam právě za  tou akademickou, vzdělanou, elitní Amerikou. Přijel do Kalifornie na konci 60. let, kdy pochopitelně ta nálada byla docela jiná.

Bylo tam velice výrazné hnutí hippies, protestní hnutí a vůbec různé revolty vůči tehdejšímu establishmentu, mimo jiné právě i tomu akademickému. Takže on tam zažil šok do jisté míry právě i kulturní. říkal: „Já jsem tam přijel v obleku, v kravatě, dokonale ostříhán, dokonale upraven. A najednou moji spolužáci byli oblečení, ošacení zcela jinak.“ Byli třeba o deset, o pět let mladší než on, s docela jinou zkušeností, naladěni mnohem levicověji, než kdy on byl. Navíc s tou čerstvou zkušeností z okupace. Takže pro něj Amerika, myslím, po té vědecké odborné stránce byla zásadní. Ale zároveň byla ovlivněna tou odlišnou perspektivou, se kterou on tam přijel.

Uvažoval někdy o možnosti emigrace, o tom, že by ve Spojených státech zůstal a věnoval se dál výzkumu? Byl toto jeden z momentů, proč se nakonec pro setrvání ve Spojených státech třeba nerozhodnul?
Myslím si, že toto zrovna asi ten důvod nebyl. Tam je potřeba říct, že Ivan M. Havel do Ameriky jel na začátku roku 1969, kdy ještě měl platné výjezdní doložky. A jel tam s tím, že se vrátí do Československa. Jeho cesta byla vlastně úředně vedena jako služební a nebyl předpoklad, že by se neměl vrátit.  To, co se mezitím dělo v Československu, samozřejmě zásadně změnilo tuzemskou situaci. V té samé době, na konci roku 1970, ale zemřela matka Ivana M. Havla Božena Havlová. Ta si tak strašně moc přála, aby její syn získal doktorát na vysněné univerzitě v Berkeley, že mu i psala do Ameriky, aby se nevracel. V průběhu roku už byla nemocná a její stav se zhoršoval. Dopisovali si a on za ní asi chtěl přijet, chtěl s ní být v tom těžkém období. Nicméně ona mu psala, aby nejezdil, protože si byla správně vědoma, že ve chvíli, kdyby se vrátil do Československa, tak už nebude moct odjet zpátky do Ameriky, aby dokončil ten doktorát.

Ivan Havel. | Foto: ČRo Brno

Takže on toto těžké období strávil v Americe. Ta otázka, proč se s tehdejší manželkou Květou Havlovou vůbec vrátili, je namístě. On sám říkal, že jednak nechtěl ustupovat těm okupantům. Což byla ta fráze: proč bych já odcházel, ať odejdou oni, já jsem tady doma! Ta druhá, složitější odpověď, je samozřejmě ta, že se vracel nejen za svými přáteli, ale i za svojí rodinou. Jeho otec mezitím ovdověl. Bratrovo postavení se dost zásadně změnilo - z hvězdy kulturních 60. let v Československu na zakázaného spisovatele. Myslím, že se vrátil i s ohledem na to, že nechtěl opouštět to prostředí, ze kterého už byl tak dlouho pryč i v těžkém období, kdy zemřela jeho matka. Ale určitě otázku emigrace nějak musel řešit, nějak ji musel zvažovat. Ze všech dostupných pramenů, se kterými jsem pracovala, se domnívám, že to nikdy nebylo v reálné rovině, že to spíš byla nějaká varianta, kterou ani příliš nezvažoval.

Takže si tu reálnou možnost vlastně ani nevytvořil. Měl to prostě tak, že se chtěl vrátit.
Přesně tak.

Od konce 70. let se také angažoval při organizování samizdatu, dovozu zakázané literatury ze západu, organizoval bytové semináře atd. Dá se říct, jak výraznou roli hrál Ivan M. Havel v disentu?
Těžko odpovědět takto konkrétně. Ivan M. Havel by měl asi problém vůbec se zařazením do disentu. Vždycky říkal: „Všichni o mně říkají, že jsem chartista a disident. Ale já jsem přitom chartu ani nepodepsal, nejsem ani disident, organizoval jsem semináře a vydával samizdat.“ Sám sebe nechápal jako disidenta. Byť z historického pohledu byl integrální součástí prostředí, ve kterém se pohybovali představitelé disentu, které chápeme jako ty asi nejhlavnější, nejdůležitější. Domnívám se, že ta jeho role byla skutečně taková... Nebyl žádný čelný představitel, nebyl v čele charty, nebyl v čele VONSu, což byl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Ale vždycky byl poblíž tomu centru a vlastně ho udržoval v chodu i v případě, že se toho ti čelní představitelé už nemohli dále ujmout. Vy jste mluvila správně o těch bytových seminářích, o samizdatu. K obojímu se dostal na konci 70. let, kdy se v tom už nemohl angažovat Václav Havel, protože byl nejdříve ve vazbě a potom od roku 79 i ve vězení.

„Já si nemůžu stěžovat na ten život, který jsem vedl pak, jako takový neoficiální vzdělanec. Pořádal jsem bytové semináře, zajímal jsem se o všechny možné obory. To nebyla jenom robotika nebo umělá inteligence.“

Ivan M. Havel, ČRo Plus, Hovory Plus, 29. 11. 2018

Do toho prostředí se dostal trošku ze zájmu právě o tu odbornou stránku seminářů a samizdatu, ze zájmu o literaturu. Ale zároveň ta jeho zásadní role byla právě v tom, že dokázal všechno obstarávat, realizovat, zabezpečovat téměř sám nebo s pomocí několika dalších přátel a rodinných příslušníků. A téměř jako jediný se po celou dobu poměrně úspěšně, krom asi čtyřdenní vazby, vyhýbal zatčení nebo uvěznění.

Takže on jako by plnil to, co vyhovovalo jemu. Dál se zajímal o odborné věci, ale zároveň plnil poselství toho vzdělávat lidi, formovat zárodky občanské společnosti atd. Tedy to, co by jinak dělal třeba jeho bratr, který byl v tu chvíli ve vězení.
Dá se to možná takto vidět. Já se domnívám, že sám k tomu přidával vlastní zájem, přidanou hodnotu. A to je právě ten neutuchající zájem o poznání, vědu, odborné diskuze na úrovni a zároveň o propojování těch oborů. Takže nějaká angažovaná nebo politická stránka té věci byla možná nechci říct sekundární, ale nebyla asi úplně hlavní. To hlavní, co on tomu dával, bylo pochopení, že nemůžeme-li provozovat vědu svobodně na univerzitě nebo v Akademii věd, jak bychom asi v normálních podmínkách byli bývali mohli, tak se prostě pokusíme realizovat jinak. Myslím, že ten hnací motor v jeho případě byly skutečně ty... nechci říct ani odborné, vlastně spíš intelektuální nebo nějak intelektuálně obohacující diskuze, kdy se na seminářích a i v samizdatu objevují lidé z velice různorodých disciplín, sfér, od vědců z různých oblastí, po spisovatele, po literáty. Je to skutečně velmi různorodá skupinka lidí, kterou pravděpodobně strašně rád dával dohromady a byl zvědavý, co z toho spojení vzejde.

„Byl to takový zážitek svobody, který můžete mít v nesvobodě. Když žijete ve svobodě, tak vám vaše svoboda už nedělá zvláštní situaci. Najednou jsme se úplně uvolnili a ten šedý svět normalizace zůstal někde za námi a jako by nebyl.“

Ivan M. Havel, ČRo Plus, Hovory Plus, 29. 11. 2018

Vaše biografie končí rokem 1989. Ivan Havel se po listopadovém převratu zhruba půl roku věnoval vytváření struktury Občanského fóra. Ale potom se vrátil k vědě a stal se zakladatelem a ředitelem Centra pro teoretická studia, což je pracoviště Akademie věd a zároveň Univerzity Karlovy. Působil také 30 let jako šéfredaktor časopisu Vesmír. Když jste s ním mluvila, dotknul se i toho svého polistopadového působení? A dá se třeba zpětně říct, jaký odkaz tam za sebou zanechal?
Určitě. Pro něj Centrum pro teoretická studia (CTS) bylo skutečně jedno z těch klíčových míst, do kterého docházel, kde se různě zapojoval do projektů publikační činnosti. A to klíčové, co pro něj přetrvalo i právě po tom roce 89, bylo to, co jsem říkala v souvislosti s těmi semináři. I CTS vzniklo s ideou, že by chtěl vytvořit místo, kde se různí vzdělanci budou moci setkávat, spolupracovat a pracovat na projektech, které nejsou vždy úplně jednoznačně zařaditelné do nějaké konkrétní disciplíny.

V tomto smyslu se domnívám, že asi nebyl úplně potěšen tím, že vývoj vědecké práce nebo vědeckého provozu šel z jeho pohledu mnohdy právě proti tomuto transdisciplinárnímu nebo interdisciplinárnímu pojetí. On sám občas glosoval, že jeho práce jsou asi nezařaditelné do jednoho nebo dvou oborů, že jsou zvláštní, vymykající, se, přesahující a nejsou jednoznačně zaškatulkovatelné. To ho částečně trápilo. Zároveň myslím, že jeho odkaz nebo význam, který pro toto prostředí měl, je v tuto chvíli ještě v nedohlednu. Není možné ho teď ještě nějak pochopit, definovat. Alespoň z toho, co dokážu odhadnout, si myslím, že se bude projevovat ještě dlouho, jak taková vlastně klíčová osobnost mohla ovlivnit celé to prostředí a jak její odchod bude to prostřední vnímat nebo jak na něj bude reagovat. 

„Zajímá mě myšlení, které se nazývá introspekce. Lidově by se řeklo psychologie, ale to není psychologie jako věda, je to spíš filozofie – jak prožíváme svět, co pro nás znamená, že o sobě víme, že existujeme apod.“

Ivan M. Havel, ČRo Plus, Hovory Plus, 29. 11. 2018

Dovolím si jen takovou vsuvku, že v CTS měl Ivan M. Havel přezdívku „Náčelník“. Přestože už dlouho nebyl ředitel a přestože tam už dlouho nedocházel každý den. V posledních týdnech se účastnil seminářů alespoň on-line, z důvodu covidu. A pořád byl ten „Náčelník“, ta hlavní persona. V akademickém prostředí nebo, koneckonců celá společnost se najednou ukáže, že tady Ivan M. Havel není a brali jsme jako přirozené, že tady byl a nenapadlo nás, že je něco jeho zásluha. Domnívám se, že to se teprve bude ukazovat v průběhu dalších let.

Objevují se samozřejmě srovnávání obou bratrů. Jakým způsobem vnímal Ivan Havel politické působení svého bratra, a jeho společenskou roli, kdy se stal ikonou politických změn v Česku, předtím v Československu? Mluvil o tom?
Vlastně ani příliš ne. Samozřejmě v české společnosti je politika Václava Havla často dávána do kontrastu. Často se nebavíme pouze o ní, ale bavíme o srovnání s tím, co bylo předtím a co bylo potom. Často těmi protiklady jsou Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman. V tomto smyslu je to skoro paralela s jinými tématy, kdy se domnívám, že Ivan M. Havel měl pocit, že se o tom ani nemusí bavit. Že je přece jasné, které to směřování české politiky je mu bližší - bezpochyby to bratrovo. Zároveň v politice skutečně nechtěl působit a nebyla mu ani blízká. A domnívám se, že se o ní vlastně ani aktivně nezajímal. Nebo zajímal, ale nechtěl do ní zasahovat, protože věděl, že to zkrátka není jeho oblast působení. Ale mnohé rozdíly bychom tam určitě našli. Našli bychom je už i v těch předchozích obdobích. Ale domnívám se, že jako celek vnímal bratrovo politické angažmá jako mnohem sympatičtější než to, co bylo před ním a po něm.

Vzhledem k tomu, jak široké pole vědecké a filozofické Ivan M. Havel obsáhnul, vedli spolu oba bratři, nějaké, řekněme, společensko-politicko-filozofické diskuze i po roce 1989?
Po roce 89 se situace v rodině změnila. O tom naopak Ivan Havel mluvil poměrně otevřeně, do hloubky. Tam se vlastně změnila zásadně situace. Protože zatímco 80. léta vlastně strávili víceméně pospolu v jednom bytě, plus minus se pohybovali v tom samém prostředí, rok 89-90 tu situaci zásadně změnil. Říkal, že bratr byl na hradbách a on byl pod hradbami, ten kontakt byl ztížený. To každodenní setkávání bylo v zásadně zrušené. Časové možnosti obou se zásadně změnily. Václav Havel měl jako prezident harmonogram nabitý různými státnickými povinnostmi, Ivan M Havel zase těmi akademickými. A určitě se tak často nevídali. Vlastně tam došlo k jakémusi oddálení. Domnívám se, že ty debaty byly spíše skutečně záležitostí 80. let, kdy si byli v tomto smyslu nejblíž. Později se to zkomplikovalo, koneckonců i majetkovými záležitostmi. To znamená restitucemi, které mnoho rodin a vztahů různě ovlivnily. Bratři Havlové v tomto smyslu nebyli výjimkou a majetek, který jim byl restituován, do toho vztahu asi také vstoupil. Ale co mohu říct z toho pozdního období obou, u kterého jsem velmi na dálku spíš jako výzkumnice mohla být přítomna, tak se domnívám, že po konci prezidentského mandátu Václava Havla se to pomalu začalo zase měnit. Oba na sebe asi měli trochu více času. A například i na některých akcích knihovny Václava Havla, které tehdy organizoval tehdejší ředitel Martin C. Putna, seděli zase vedle sebe a bavili se například o vězeňské korespondenci. A byli si zase trochu blíž.

Prezident Václav Havel na návštěvě Evropské parlamentu v roce 1991 | Zdroj: Evropský parlament

V anotaci k vaší biografii Ivana Havla se píše, že zatímco osudy jednotlivých členů Havlovy rodiny byly zpracovány, životu Ivana Havla samotného se ze strany historiků takového zájmu nedostalo. Čím si to vysvětlujete?
Popravdě nevím. (smích). Ta knížka začala vznikat už někdy v roce 2011, v době, kdy ještě byl naživu Václav Havel. A ty výzkumy se často zabývaly právě spíš jím. Ivan M Havel byl celý život - a teď skutečně nechci, aby to znělo jako nějaká sentimentální fráze - skutečně velice nápomocný. Snažil se lidem pomáhat v různých výzkumech. Takže se domnívám, že Ivan Havel tehdy byl oslovován spíše právě jako někdo, kdo může pomoci ve výzkumu samizdatu, historie Václava Havla nebo toho havlovského prostředí, bytových seminářů. Znal se téměř se všemi, o kterých historici soudobých dějin v českých zemích píší. A byl spíše taková studnice zdrojů, nápadů, vzpomínek, které by byly jinak v zásadě nenahraditelné. Ale domnívám se, že i s ohledem na ty různé oblasti, ve kterých se pohyboval, nikdy asi nevzniklo odhodlání se věnovat jemu - se všemi těmi různorodými oblastmi, které v životě různě obsáhl.

Myšlenka na Ivana Havla jako člověka, který je nadaný propojovat vědu a umění, ale i lidi mezi sebou navzájem, se objevuje v posledních dnech docela dominantně. I ve vzpomínkách lidí, kteří se s Ivanem Havlem znali. Zároveň se tam ještě objevuje další popis, a sice to, že to byl velmi hodný člověk, což jste i vy říkala v úvodu. Dá se tedy říct, že to jsou dvě dominantní roviny, v rámci kterých si můžeme Ivana Havla nějak definovat. Je to obraz Ivana Havla, který se vám prostřednictvím rozhovorů a studia historických materiálu podařilo sestavit?
Určitě je to rovina, která tam je silně zastoupená. Jeho obdivuhodná tendence a do jisté míry i velkorysost se projevovala i v tom, že byl schopen připustit, že není jediný, kdo může k nějakému tématu hovořit. Ale že naopak je dobré, abyste hovořila třeba támhle s tím člověkem a tam s tím, že vám zase mohou pomoc v nějakých jiných ohledech. To bylo z mého hlediska skutečně zásadní. Zároveň ale to není to jediné. On nebyl jen propojovatel, mediátor, a ten laskavý člověk, ale byl to zároveň velice vzdělaný, velice pracovitý, sečtělý člověk, s pro mě osobně nezaměnitelným smyslem pro humor. Extrémně kreativní - jak ve vědě, tak i v literatuře, protože sám také psal beletrii. V tomto smyslu je těch poloh skutečně mnoho. Nerada bych teď jednu vyzdvihla, myslím, že všechny zmíněné k němu patří. Ale zároveň to byl také samozřejmě člověk, který byl v některých věcech velmi silný, velmi pevný. Za těmi zásadními názory byl schopen stát velmi pevně, neoblomně. Zároveň uměl velmi slušně a laskavě sdělovat, i kdyby s někým nesouhlasil. To jsou na první dobrou a zároveň s nedostatkem odstupu hlavní věci, které bych zmínila.

Lenka Kabrhelová, Matěj Válek a Zuzana Kubišová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Ivan Havel, nekrolog, Václav Havel