Genetik Pačes: Když je virus infekčnější, je v ochraně potřeba přitlačit, to už ale dnes asi není možné

Víme, že vláda pracuje na plánu rozvolnění opatření proti covidu-19. Už od této středy, od 9. Února, vláda zruší povinnost prokazovat se v restauracích, v hotelích a v dalších službách certifikátem o očkování, prodělané nemoci nebo testu na covid. Rozhodnutí kabinetu Petra Fialy reaguje jednak na verdikt Nejvyššího správního soudu, ale podle vlády také na nejnovější poznatky o průběhu pandemie omikronové varianty koronaviru. Pane Pačesi, spolu jsme ve Vinohradské 12 mluvili o tom, co o omikronu víme, přesně před měsícem, 7. ledna. Vy jako vědec a molekulární genetik, jak vnímáte posun v opatřeních? Je na ně teď správný čas, když se díváte na to, co sám jako vědec omikronu víte?
Určitě je to tak, že tato nová vláda mnohem více sleduje trendy, jak se na pandemii reaguje ve světě. V tomto případě, si myslím, že následují trendy, které jsou ve světě. Ale možná je potřeba být maličko opatrný, protože nejsme v úplně té samé situaci jako některé jiné státy, které už rozvolňují.

Za prvé k nám ta vlna přišla o trochu později a také má drobátko jiný průběh, je přece jen pomalejší. Pravděpodobně nebudeme mít tak vysoký počet nakažených v jednom dni, i když je to zatím nejhorší, co se stalo. A proto přece jen úplně bezhlavě přejímat to, co se děje v okolních státech nebo v některých státech Evropské unie… je potřeba být opatrný.

Objevily se různé interpretace ohledně rozhodnutí vlády – a nejen české, i zahraničních vlád. Víme, že třeba Švédsko mluví o tom, že z nejhoršího je švédská společnost venku atd. Jak tomu rozumět, je covid a pandemie covidu skutečně u konce, anebo se spíš vlády začínají rozhodovat, že covid je u konce a virus ve skutečnosti ale může reagovat nakonec úplně jinak?
Jedna věc je to, jak se chová společnost. Zrovna dnes jsem se koukal na křivky, jak to vypadá s chřipkou. Chřipka je vlastně velmi dobrý model toho, co se děje v koronavirové pandemii, protože je to podobný virus, respirační virus.

Opatření, která máme, tak se dotýkají i chřipky. Viděli jsme to dobře v roce 2020, když pandemie začala, tak celosvětová chřipková vlna, která normálně trvá někdy do března, tak najednou opravdu jak kdyby ji někdo ukousl. Prostě výskyty chřipky spadly na nulu. Loni jsme chřipku vůbec neviděli. Letos už se nám celosvětově – ne v České republice, ale celosvětově –chřipková vlna opět objevila. Byla výrazně nižší, než byly předcházející roky, ale už opět naběhla.

To nám úplně jasně říká, že celkově už je společnost mnohem méně ochotna dodržovat pravidla. Z toho si myslím, že hodně vychází to, co vlády dělají. Vláda by možná leckdy chtěla udělat něco jiného, ale prostě, řekl bych, tlaky společnosti na to, aby se rozvolnilo, jsou poměrně silné.

Obecně – řízení pandemie není nikdy ideální stav. Vždy bojujeme s časem, s neočekávanými vlivy a právě i s náladou ve společnosti. Tohle všechno dohromady potom dělá celkový výstup toho, jaké jsou možnosti, jaká pravidla vůbec můžeme zavést, aby je ještě někdo byl ochoten dodržovat a abychom si spíš nezadělali na potíž se společností, že se proti pravidlům vzbouří. Toto jsou vlivy, které bohužel stoupají. Shodou okolností také stoupá infekčnost viru. To dohromady hraje k tomu, že situace není ještě prostě vyřešena.

Objevuje se hodně informací nebo narativů, že omikron ukončí pandemii. Je to už mírné, už se o nic nemusíme starat. To je pravda, omikron teď, v tento okamžik, vypadá z hlediska zdravotního mnohem lépe, než to vypadalo před rokem. Přestože čísla nakažených jsou extrémně vysoká ve všech státech třeba Evropy, tak počty úmrtí nejsou úplně nulové, nejsou nízké, ale jsou lepší, než byly třeba před rokem.

A i teď, jak čísla rostou, tak sice v nemocnicích pacientů přibývá, je jich tam relativně dost, ale na jednotkách intenzivních nejsou tak častí. Z tohoto hlediska vlády začínají uvolňovat. Ono to má trošku domino efekt. Jedna vláda uvolní, objeví se to v médiích a ostatní občané z okolních států to chtějí také, a tak vládám nezbyde nic jiného, než teď najednou všichni rozvolnit. Takže si myslím, že to přesně takto dopadne, že teď najednou všichni rozvolníme. Ale nejsme všichni ve stejné situaci a možná, že u některých států by bylo ještě vhodnější počkat.

Když se díváte na opatření a na ohlášená rozvolnění – a není to jen v Česku, konec opatření oznámilo Dánsko, Rakousko, právě třeba i zmíněné Švédsko i další země –, vidíte tam nějakou úvahu, která by byla založena na tom, jaká vědecká data a jaké informace teď máme o omikronu k dispozici?
Ano, je to tak. Máme k dispozici vlastně už za měsíc nebo za měsíc a půl už relativně dobrá medicínská data. Víme, že průběhy opravdu bývají lehčí. Víme, že je mnohem infekčnější, a tudíž i obrana proti němu, aby byla účinná, by musela být o mnoho přísnější. To je další aspekt, který je důležitý. Obranné prostředky, které máme, ať už lockdowny nebo roušky, tak vždy působí jen do určité míry. Když je virus infekčnější, tak je prostě potřeba přitlačit a to už dnes po dvou letech asi není možné.

Takže toto jsou dobrá data. Víme už i molekulárně, proč asi se to tak děje, proč virus nezpůsobuje tak těžká onemocnění. Ale pozor, ve veřejnosti se někdy trošku zaměňuje slovo lehčí a lehký. To není pravda. On je omikron lehčí, než je třeba varianta delta, ale pořád to není žádná lehká nemoc. V České republice pořád umírají, dnes už zase to stoupá pomalu k 50 úmrtím za den. To není malé číslo. Pořád je to nepříjemná choroba. Ale už to trvá moc dlouho.

Také před měsícem jsme tu spolu mluvili, co se týče omikronu a jeho schopnosti obcházet obranyschopnost, kterou si organismus vytvořil očkováním nebo proděláním nemoci. Nashromáždily se od té doby nějaké další poznatky, které by nás v tomto směru mohly posunout v přemýšlení o tom, jakou reakci nebo formu protiepidemických opatření volit?
Mně připadá, že jsme toho zjistili relativně hodně, ale že výsledek by měl být přesně opačný. To, co jsme zjistili, je, že protože už jsme získali jako lidstvo hodně protilátek proti předchozím variantám, které si byly všechny hodně podobné, takže protilátky proti jedné variantě působily velmi dobře i na ty ostatní – třeba ne úplně stejně dobře, ale pořád velmi dobře. Protilátkami myslím protilátky, ať jste získali jakýmkoliv způsobem, proděláním nemoci nebo očkováním.

Takže víme, že planeta už začínala být vůči viru relativně odolná. A stalo se to, že přišel omikron, který všechna zajímavá místa pro imunitní aparát vyměnil. Tam jsou všechny mutace, které si omikron pořídil, takže protilátky, které ta místa rozpoznávají, už je nerozpoznávají, protože ta místa vypadají dnes jinak na povrchu toho viru.

Takové úvahy, že se všichni teď promoříme omikronem a budeme mít protilátky, jsou problematické, protože se nám lehce může stát tatáž situace – tedy že se někde vyšlechtí taková varianta, která opět vymění všechna místa, proti kterým máme teď protilátky, to znamená místa v omikronu, a vznikne zase nějaká další varianta. Důvod, proč to u koronaviru je ještě takto mnohem rychlejší než třeba u chřipky, je ten, že skutečně situace mezi virem a jeho hostitelem, tedy námi lidmi, ještě pořád není ve stabilním stavu.

U chřipky se takováto situace děje také. Virus se snaží uniknout imunitě, a tak postupně sbírá mutace, ale děje se to takovou rychlostí, že imunitní aparát lidstva – celkový, všech lidí – na to stihne reagovat. A je to také proto, že chřipka nemůže vzniknout z nějaké obzvlášť staré, úplně jiné varianty, protože ty už neexistují. Toto se děje v řádu let.

U koronaviru každá varianta, která vznikla, tak ty varianty jsou všechno bratranci, jsou to všechno poměrně vzdálení příbuzní. Nevzniká jedna z druhé. Omikron nevznikl tak, že by delta varianta začala být méně nebezpečná. Ne, nevznikl z delta varianty, vznikl opět z toho počátku. Je to proto, že na světě jsou ještě velké oblasti, kde za prvé lidé nejsou očkováni a kde se také nevede žádný monitoring. Tam pravděpodobně přetrvávají různé počáteční varianty a z nich se může vyšlechtit a najednou znovu objevit nějaká úplně nová, hodně odlišná 

Ještě udělám takovou malou odbočku, než se dostaneme k tomu, jaké důsledky rozvolnění může mít. A sice odbočku k debatě, která se vede mezi vědci o poznatcích o omikronu, které se potom překládají do opatření ohledně ukončení izolace covid pozitivních lidí. Víme, že je teď nastaveno tak, že covid pozitivní mohou, pokud nemají příznaky, zpět do společnosti po pěti dnech. Ale část vědců varuje, že to nejde jednoznačně říct, že po pěti dnech už covid pozitivní lidé nejsou nakažliví. Existuje v tuto chvíli konsenzus, jak to je? Jaká hranice bezinfekčnosti je z hlediska pohybu ve společnosti bezpečná?
Konsensus asi existuje, ale neexistuje konsenzus v tom, jaké je rozumné řešení při tom obrovském počtu případů.

Je to tak, že omikron je rychlejší, má kratší generační dobu. Když se nakazíte, dříve se projeví příznaky, a když se uzdravíte, je to také dříve. Z prvních dat to vypadalo, že pět dnů bude stačit. Teď to vypadá, že pět dnů asi je příliš krátká nebo hraniční doba. Kdyby to bylo více, sedm dnů, bylo by to asi lepší.

A to, co by určitě pomohlo nejvíc, by bylo, kdybychom karanténu ukončovali testem, který by jednoznačně řekl, že už koronavirus člověk nemá. Ale problém je, že v současnosti je tolik nakažených, kteří testy potřebují, protože jim je špatně. Upřímně řečeno, i proto, aby mohli, i když jsou zdraví, ti lidé někam jít, tak si často dělají testy, aby někoho neohrozili, tak testovací kapacity nejsou tak velké.

Je to takové kompromisní řešení, jak většinu karantén udržet tak, aby se společnost nezhroutila, abychom pořád mohli fungovat, abychom nebyli všichni v karanténě a zároveň aby pandemie se nešířila příliš velkou rychlostí.

Zároveň tu ale není jasná odpověď na to, jestli do jisté míry i toto opatření nemůže přispívat potom k šíření viru, když se lidé vracejí do společnosti příliš brzy.
To je jasné, že určitě to není ideální a že částečně přispívají. Jen všichni doufáme, že tento příspěvek – to se přesně neví, jak velký je –, ale myslíme si, že je malý. V celkové situaci to je, jak jsme říkali o pandemii, prostě nemáme ideální řešení. Balancujeme mezi mnoha různými vlivy, které často jdou opačným směrem. A toto je někde balanc mezi tím.

Když se podíváme na potenciální důsledky rozvolňování, pokud se skutečně bude dít, když se na to díváte jako molekulární genetik, který sleduje evoluci a vývoj virů, co může současné rozvolnění způsobit z hlediska vývoje koronaviru SARS-CoV-2? Je větší hrozba vzniku varianty, která by nás jako lidstvo zase poslala někam dál na začátek pandemie nebo do nějaké nepříjemné fáze?
Na začátek pandemie ne, nástrojů už máme hodně a ty budou fungovat pořád. Ale ano, je to přesně tak, že rychlost, s jakou koronavirus může vytvářet nové mutace, závisí v podstatě jen na tom, kolik kopií vyrobí.

Čím více lidí ho má, tím více kopií se vyrobí, a tím více mutací vznikne. Čím déle ho lidé mají a čím ve větším množství, tím je pravděpodobnost větší. To je jasné. I když vznikne nějaká nová nebezpečná mutace, tak ještě musí být druhá podmínka, a to znamená, že v místě, kde vznikne, musí mít nová varianta dobré podmínky, aby se skutečně stihla hodně namnožit.

Za tu dobu pandemie vznikla na mnoha místech světa řada variant, z nichž některé byly také špatné, ale ani o nich veřejnost neví, protože zrovna v místě, kde vznikly, byly restrikce a nové variantě – my ji sice máme osekvenovanou a máme i třeba nějaké laboratorní testy, že víme, že také unikala protilátkám –, ale nepodařilo se jí rozšířit, a tím pádem nám nic neudělala.

To jsou dvě podmínky. Zdá se, že naše chování teď hodně nahrává tomu, že obě podmínky jsou splněny. Obrovské množství lidí je nakaženo, to znamená, že vzniká velké množství mutací, zároveň není příliš restrikcí, které by bránily tomu, aby se nové případně vzniklé varianty mohly dobře šířit. Takže to je jedno takové nebezpečí, které je hodně hypotetické.

Rozumím tomu, že vlády na takové nebezpečí nereagují příliš restriktivními opatřeními, protože ty pravděpodobnosti nejsou moc velké. Nedokážeme odhadnout, nedokážeme říct, o kolik takovou pravděpodobnost snížíme, když zavedeme nějakou formu restrikcí. Takže prostě doufáme, že příroda bude milosrdná.

Je to opravdu jenom doufání, protože zatím, jak jistě všichni vědí, kdykoliv vznikla nějaká nová varianta – a ty vznikly všude po světě – tak vždy byla horší než ta předcházející. To platí i pro omikron. Je sice mírnější než delta, ale je horší než to, z čeho vznikl. Není to tak, že by omikron opravdu směřoval nějakým obzvlášť ideálním směrem.

Stabilizace situace mezi virem a hostitelem může vzniknout několika způsoby. A to, co teď očekáváme po vlně omikron, je, jak to dopadne s variantou delta. Jsou dva scénáře. Jeden scénář je, že omikron je o tolik infekčnější, že variantu delta zlikviduje, přeroste ji a ta vymizí, stejně tak, jako vymizela varianta alfa nebo beta.

Druhý scénář, který je také docela pravděpodobný a pro nás bohužel horší, je to, že zůstanou žít nebo fungovat, existovat vedle sebe obě dvě varianty, tak jako to vidíme například u chřipky, kde je řada kmenů a každý kmen má právě jiné povrchové antigeny, takže se proti němu vytvářejí jiné protilátky.

Cross reaktivita, to znamená protilátky proti jedné variantě nebo jednomu kmenu chřipky, nefunguje moc dobře proti tomu jinému, a proto se v populaci jednotlivé kmeny chřipky střídají. Každý rok v daném místě docela často bývá pandemie jiné varianty chřipky. Toto se nám může stát také s koronavirem.

Například jeden z běžných chřipkových koronavirů – teď vyšla velmi hezká studie, která ukazuje, že tam to přesně tak je, že se vyskytuje ve dvou podvariantách. Dat tam nemáme zdaleka tolik, jako ze SARS-CoV-2, ale dat je tam relativně dost, abychom viděli, že přesně tak se chová. Má dvě varianty a ty se tak rok od roku v daném území střídají.

Samozřejmě, jak to dopadne, se teď nedá dobře odhadnout. Ve státech, kde omikron nabral velkou rychlost, to vypadá, že opravdu deltu vytlačil. Ale pořád jsou státy, kde se omikron tak rychle nerozjel a kde nějaké procento varianty delta zůstává. Jaká bude na konci rovnováha, myslím celosvětová, ne v daném státě, to se teprve uvidí. Protože delta se zase může zpátky dostávat do států, kde už byla vytlačena z těch okolních.

Ale z toho, co říkáte, tak se nezdá, že bychom se nějakým velkým tempem blížili do fáze, kdy bude možné covid považovat za běžné respirační onemocnění, kdy to prostě bude nemoc, která nebude považována za příliš vážnou? I když teď vidíme, že některé vlády už se snaží covid vyřadit nebo už ho vyřazují ze škály velmi vážných onemocnění pro společnost, ale skutečně se tam blížíme?
Blížíme se tam. Už jsme to viděli u varianty delta. Myslím, že i s vámi jsme si o tom povídali, tak jsme si říkali, že je klidně možné, že delta je ta poslední varianta, protože to, co jsme viděli, je, že další varianty, které vznikaly z delty, které se dále šířily a postupně zase spolu soupeřily o prostor, o to, koho nakazí, tak vznikaly už jako potomci delty.

Delta nasbírala další mutace, byla to varianta AY.4, AY.4.2, u nás v Čechách AY.43 a tak různě. Takto to vypadá třeba u chřipky. Evoluční strom, když si jej nakreslíme, vypadá trošku jako schody. Vždy se viru podaří maličko uniknout imunitě, tak se rozšíří, imunita ho dožene a zase jeden z nich získá dobrou mutaci a rozšíří se. A tak to postupuje.

Evoluční strom koronaviru zatím vypadá jako koště nebo jako ohňostroj. Z původního bodu vystřikují různé varianty na všechny strany. S deltou už to vypadalo, že to tak půjde. Nestalo se to, přišel omikron. Teď doufáme, že se to stane s omikronem. Ale určitě bude trvat rok, než si tímto budeme moci být poměrně jisti.

Rok je to kvůli tomu, že teď je pandemie zase ve fázi velké rychlosti. Ale blíží se nám už jaro, je za rohem, kdy čísla, alespoň na severní polokouli půjdou dolů. Přes léto předpokládáme, že se tady asi koronavirus nebude příliš vyskytovat, bude naprosté rozvolnění a velká radost z toho, že to je za námi. Pak budeme všichni čekat na to, co se stane na podzim. Pravděpodobnost, že to dopadne dobře a že se to stabilizuje, je velká, ale není v žádném případě stoprocentní.

Jedna věc, která se v tom tak trochu začíná ztrácet pro mnohé lidi, je ta, jak bychom se jako jednotlivci měli chovat, pokud chceme být zodpovědní, pokud nechceme přispívat k možnosti, že by se virus nekontrolovaně množil, a tím pádem mohla vzniknout nějaká super odolná varianta. Co v tuto chvíli podnikat z hlediska jednotlivce? Je na to vůbec odpověď?
Tuto otázku dostávám velmi často, a to nejen takto do médií, ale volají mi třeba kamarádi a známí a říkají: Tak co mám dělat? Teď to dcera přinesla ze školy, můžu jít do divadla, nebo nemám jít?

Je opravdu velice těžké říct, jak v takové situaci, kdy máme extrémně nakažlivou variantu, která ale už není snad tak smrtící, jak se chovat, aby to dávalo smysl z hlediska lidského a zároveň i z hlediska virologického. Pořád platí, že existuje řada nástrojů, které jsou relativně levné a které hodně pomohou. To jsou určitě mechanické zábrany, jako jsou roušky. Když je někde nahromaděno mnoho lidí, pravděpodobnost, že se tam něco bude šířit, je větší, tak roušky určitě pomohou.

Měli bychom asi být mnohem opatrnější na sebe a na své okolí, a když se někdo necítí dobře, tak holt by se měl velice rychle jít otestovat, protože testování se všemi chybami a financemi a tak, je pořád nejlepší způsob, jak zjistit: pozor, teď jsem možná infekční. Pochopitelně snaha každého by měla být, když jsem infekční, tak hlavně abych nikoho dalšího nenakazil. To jsou takové obecné rady, ale to nejsou nijak překvapivé rady. To se stačí lehce zamyslet, co můžeme dělat.

Mnohem těžší to mají vlády, protože jaká pravidla nařizovat tak, aby se jim podařilo udržet pandemii pod kontrolou a zároveň nerozčílit svoje obyvatelstvo nad určitou únosnou míru, je velice obtížné. Ono totiž žádné z opatření už dnes při této infekčnosti nestačí. Každé maličko sníží to „R“, takové to číslo, které pořád sledujeme, tedy kolik průměrný člověk nakazí dalších. Ale žádné z opatření ho nesníží nijak výrazně pod jedna.

Abychom to udělali, tak bychom opatření potřebovali mít dlouhodobě relativně dost. To už je asi neúnosné. Takže bych rád poradil posluchačům, co mají dělat správně. Sám za sebe mohu říct, že když se mám setkat s někým – dnes jsem zkoušel, tak jsem si ráno udělal antigenní test, abych si byl jistý, že když budu v místnosti s několika lidmi a budeme na sebe mluvit, sice v rouškách, ale mluvit, abych nebyl infekční.

Přece jen omezuju sociální kontakty. Nechodím do velkých společností, když to není bezpodmínečně nutné. A to je tak jediná rada, kterou mohu dát.