Politoložka Guasti: O demokracii musíme pečovat. Pandemie nám připomněla, jak je křehká

Lenka Kabrhelová mluví s politoložkou Petrou Guasti z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

3. 1. 2022 | Praha

Další rok strávený ve stínu pandemie připravil zkoušku odolnosti pro demokratické vlády a instituce po celém světě. Debata o tom, jak obstály, není u konce. Stejně tak pokračuje diskuse o tom, jak demokracii před sílícími útoky ubranit. V jakém stavu po dvou bezprecedentních covidových letech je? Jak moc na současné situaci vydělávají populisté a autoritářští lídři? A jak si vede demokracie v Česku? 

Hudba: Martin Hůla

Editace, rešerše, sound design: Tereza Žižková, Alžběta Jurčová, Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Democracy doesn't happen by accident, We have to renew with each generation and this is an urgent matter on all our parts, in my view. (Virtual Summit for Democracy, 9.12.2021)“

Joe Biden (americký prezident)

„The coronavirus pandemic is causing a world wide crisis for democracy. That’s the conclusion of Freedm House, the US based research group. (Al Jazeera, 4.10.2020)“

Globální dění už téměř dva roky de facto diktuje pandemie covidu-19. Má dalekosáhlé důsledky, byli jsme a stále dále jsme svědky poměrně nebývalých opatření. Uzavírají se hranice, částečně se omezil volný pohyb osob v teritoriích, kde to nebylo běžné, třeba i v EU. Zavádějí se nové povinnosti, třeba povinné očkování atd. A toto všechno se promítá i do samotného fungování jednotlivých společností. Vy se, paní Guasti, dlouhodobě věnujete stavu demokracie, na jedné straně i erozi demokratických mechanismů a na druhé straně tomu, jak je demokracie odolná nebo co pro ni můžeme dělat. Dá se jednoznačně říct, jestli covid znamená zvýšenou hrozbu pro liberální demokracii? Co jsme se za ty dva roky dozvěděli?
V průběhu pandemie se podle většiny indexů demokracie, například Varieties of democracy, nacházíme ve vlně autokratizace. To znamená, že demokracie eroduje po celém světě, především se to týká zemí, jako je například Turecko, Maďarsko, Polsko, ale i Mexiko. To znamená, že v těchto zemích klesá kvalita demokracie.

Trend už ale nastoupil před pandemií a jeden z aktuálních indexů, který se zabývá udržitelným vládnutím, nám ukazuje, že demokracie, které byly odolné už před pandemií, byly schopné se vyrovnat s výzvami, které jste zmínila. Především s institucemi, které byly odolné, ale také se svobodou tisku, s občanskými a politickými právy, nezávislostí soudnictví.

Odolné demokracie zůstaly odolné dále a ty, kde už byly buď institucionální, nebo další trhliny, například polarizace, tak ta se v průběhu pandemie prohloubila. Na začátek bych řekla, že pandemie je takový akcelerant procesů, které už byly nastartovány před ní. Řadu procesů datujeme někdy kolem globální ekonomické krize.

„Orbán tak bude vládnout pomocí dekretů. Původně ale musel každý dekret do patnácti dní posvětit parlament. Teď už souhlas poslanců není nutný. (Radiožurnál, 30.3.2020)“

„Polský parlament schválil novelu zákona o médiích. Úprava legislativy znamená, že tamní mediální společnosti nebudou moct kontrolovat firmy mimo Evropskou unii. Změny nejvíce zasáhnou televizní stanici TVN, kterou vlastní americký kanál Discovery. Opozice už dřív návrh odsoudila jako útok na nezávislá média. (Radiožurnál, 11.8.2021)“

„Zakážeme lidem opouštět území okresu. Budeme přesvědčovat naše občany, aby tři týdny zůstali na území svého okresu a pokud možno jej neopouštěli. (26.2.2021)“

Jan Hamáček (ČSSD, tehdejší ministr vnitra)

„Necelé 4000 vojáků a 270 celníků budou od zítra dohlížet na dodržování zákazu pohybu mezi okresy. Na twitteru to píše ministerstvo vnitra. (Radiožurnál, 1.3.2021)“

„Po víkendu totiž v Rakousku začne už čtvrtý celorepublikový lockdown. Spolková země se také stala prvním státem Evropské unie, který zavede povinné očkování proti koronaviru pro všechny dospělé. A právě tyto kroky se lidem v ulicích nelíbí. V centru Vídně je naše zvláštní zpravodajka Pavlína Nečásková. Kde přesně jsi? Jak to tam vypadá? Dobrý den. – Dobrý den. Já jsem v tuto chvíli na Heldenplatz, na Náměstí Hrdinů. Je to místo, kde se potkávala významná historie spolkové republiky a je to také místo, kde se potkávají velmi často lidé, kteří chtějí vyjádřit svůj názor. Zdá se, že právě tady jsou dnes protesty nejsilnější. (Radiožurnál, 20.11.2021)“

„…wir möchten unser Kinder schützen. Viva la liberté. (AFP, 20.11.2021)“

V tuto chvíli se objevují i taková varování, že demokracie je úplně vyčerpaná. Co nám covid ukazuje? Přežila se tato forma uspořádání, anebo třeba jen v nějakých ohledech vidíme mnohem silněji křehkost některých mechanismů a to, že jsme je možná zanedbávali, že jsme je nezvládli opečovat tak, aby fungovaly v době, kdy přijde krize?
Jak já s tím tématem pracuji, dlouho jsme si mohli myslet, že demokracie je něco, co jednou získáme a pak už to máme. Co nám pandemie připomíná, je, že demokracie je křehká, že nic není nastálo, že je mnohem těžší demokracii získat a velmi snadné demokracii ztratit.

Myslím si, že to, co je důležité, že na rozdíl od minulosti, kdy většinou ztráta demokracie spočívala například v pučích nebo nějakých vojenských juntách, které se dostávaly k moci, tak v současné době se kvalita demokracie snižuje, je to pomalá demokratická eroze. Není nějaký jeden velký moment, kdy do města vjedou tanky, to je velmi málo, tak jak se to třeba stalo v Barmě. To už je velmi nezvyklé.

Protože jsme spíš se ve stavu té pomalu vařené žáby. Jsme vůbec schopni pozorovat, v jaké fázi toho „vaření“ jsme?
Myslím, že různé země jsou v různé fázi a že je důležité, abychom jako odborníci a odbornice, ale i občané a občanky byli neustále na pozoru. Určité malé procesy se časem akumulují a je důležité nepřipustit něco, o co usiluje například technokratický populismus, a to je odpolitizování, hledání jen expertních řešení bez toho, aby existovala politická soutěž, a především otevřená politická diskuse o tom, jak bychom chtěli spolu žít.

Myslím, že řada výzkumů, které poukazují na erozi nebo snižování kvality demokracie, nespokojenost občanů s demokracií jistě má pravdu, s tím se setkáváme, ale to, že občané jsou nespokojeni, může znamenat dvě věci.

Může to znamenat, že preferují alternativní politická uspořádání, například autokratické nebo dokonce totalitní režimy, ale může to také znamenat, že se jim naše demokracie, jak v ní žijeme, zdá mělká, že by chtěli větší účast, že by chtěli větší zapojení občanů do rozhodování. Myslím si, že tyto dvě skupiny jsou velmi odlišné, mají velmi odlišné cíle a bylo by důležité, abychom věděli, jak velké skupiny v našich společnostech jsou.

To jste mi nahrála na další otázku, která se týká právě nárůstu populismu a populistické rétoriky ve světě. Už loni, po necelém roce pandemické krize, se hodně mluvilo o tom a vlastně už bylo možné konstatovat, že jednoznačně jednodušší to v dobách podobné hrozby jako je globální pandemie má právě populistická rétorika, v nějakou fázi dokonce autokratické režimy, ale to už jsme trochu jinde. Ale když zůstaneme u populismu, co se po dalším roce ukazuje – třeba i s ohledem na výsledky různých voleb a procesů. Jsou populisté pak schopní dostát svým slibům a jsou stále tak v centru přízně lidí? Jsou ochotní lidé, voliči nebo veřejnost popřávat sluch populistickým politikům ve chvíli, kdy potřebují reálná opatření založená na faktech, a ne třeba jen na emocích?
Vím, že hodně často se slovo populismus skloňuje v médiích i v odborné literatuře a je důležité si uvědomit, že se jedná o určitý politický styl, o strategii politického boje, která je založená na rozdělování společnosti.

Je to o antielitismu, to znamená, obrací se proti voleným zástupcům, kteří právě jsou u moci, ale ve chvíli, kdy se k moci dostává, se chová jinak. Mnohem lepší strategie pro ně je mít krize, které nejsou reálné a nejsou na reálném základě.

Jako příklad bych dala uprchlickou krizi v zemích střední Evropy. Nemluvím zde o Balkánu, kde fyzicky se nacházely velké skupiny uprchlíků, nemluvím o a polsko-běloruské nebo litevsko-běloruské hranici. Mluvím o České republice, kde nebyli skoro žádní uprchlíci. Navíc existovala zkušenost z 90. let s integrací uprchlíků v průběhu balkánské války, ale vlastně bylo to jedno z nejdůležitějších volebních témat.

„…a protože migrace je citlivé téma, tak spojení pana Drahoše s migračním přístupem je logické a oprávněné. (Týden s prezidentem, TV Barrandov, 19.1.2018)“

Miloš Zeman (prezident České republiky)

„Já se vůči migrační krizi vymezuji naprosto jasně už od začátku kampaně. Neříkám v principu v zásadních věcech nic jiného než třeba Mirek Topolánek. Nechceme tady každého, je třeba zabránit migraci, je třeba pomoci těm lidem tam u nich. (Novinky.cz, 18.1.2018)“

Jiří Drahoš (bývalý prezidentský kandidát)

„Možná jste zapomněli, že se mi v červnu 2018 s mým přítelem Viktorem Orbánen povedlo konečně zrušit ty nesmyslné kvóty. Čísla ilegální migrace bohužel stoupají, boj Evropy proti pašerákům stále není dostatečný a já v tomto směru určitě oslovím kolegy a na příští Evropské radě to musíme vyřešit. (16.5.2021)“

Andrej Babiš (předseda ANO)

„SPD říká jasně, státy mají právo využít veškerou sílu, včetně střelných zbraní, aby zabránily nelegální migraci. Máme právo bránit naší zemi, ta země je naše a není nějakých arabských nebo afrických muslimských migrantů. (CNN Prima News, 11.8.2021)“

Tomio Okamura (předseda SPD)

„S muslimskou Evropou nemám problém, řekl jste v roce 2009 na stranickém fóru Pirátů. Teď to vysvětlujete mladickou nerozvážností, jak najdeme v otevřených zdrojích. Takže teď je to jak? Máte problém s muslimskou Evropou? – Mohl jste tu odpověď citovat celou. Zaznělo tam, že bych si přál svět bez hranic, který žije v míru. Víte, to byla doba, kdy ještě nebyla problémem migrační vlny, kdy jsme neměli problematickou Francii, problematické Německo. – Ale mluvilo se o tom, psalo se o tom, že by něco takového mohlo do budoucna hrozit. – Já jsem napsal reakci před dvanácti lety na fóru, pan premiér Babiš v roce… (Rádio Impuls, 22.9.2021)“

Ivan Bartoš (předseda Pirátů)

Populistům hodně jde rozdělit společnost, slíbit různé věci. Pravicoví populisté slibují větší sílu národa, levicoví populisté boj proti sociálním nerovnostem a technokratičtí populisté slibují stát jako firmu, že ho budou managovat jako firmu, zvládat to. Použijí své zkušenosti z byznysu. Politické sliby jsou jedna stránka, zvládání pandemie je druhá stránka.

Obecně můžeme říci, že z demokratických zemí ty, které to zvládly v globálním srovnání například OECD ekonomicky nejvyspělejších zemí, kam se řadí i Česká republika, velmi připravené na krizi byly státy jihovýchodní Asie, které už si pandemii v menším měřítku prošly. Už prošly testem, věděly, jaké instituce budou potřebovat, například že je nutné mít hygienické stanice, které jsou připravené atd. Jaké instituce musí mít, co je potřeba pro občany zajistit…

Na druhé straně máme státy, kde byli u moci populističtí vůdci, například mohu jmenovat Bolsonara v Brazílii nebo bývalého amerického prezidenta Donalda J. Trumpa ve Spojených státech. Tu krizi si nejde přemyslet nebo proměnit. Rámování je sice velmi důležité, ale pokud je krize tak dlouhá, jako je pandemie, tak tam už se ukáže kvalita vládnutí.

Je důležité, že to jsou často politické strany, které přichází k moci zvnějšku, například z byznysu, z ekonomické sféry, nemají zkušenost s mechanikou vládnutí. Často například když se mluví o nových poslancích, když přijde řada nových poslanců, je těžké se v institucích nějakým způsobem zorientovat.

Myslím si, že celkově opravdu záleželo na tom, jestli byli ochotní dosahovat konsensu s existujícími institucemi, nebo naopak chtěli posílit svoji moc. Ale pokud pandemie trvá rok a půl, pak už je těžké neskládat účty. Viděli jsme v Izraeli Benjamin Netanjahu, trvalo to několikery volby, ale došlo k tomu. Donaldu J. Trumpovi se také nepodařilo obhájit.

Především šlo o ekonomické dopady, ne o zvládnutí pandemie jako takové, ale o nezvládnutí ekonomických dopadů. Sliby jsou krásná věc a občané a voliči jsou jim ochotni uvěřit, ale když pak cítí na své peněžence, že pandemie není zvládnutá, například nárůst inflace atd. To si myslím, že je podobné jak ve Spojených státech, tak v České republice, v Izraeli.

Z druhé strany, kdybychom se na to dívali perspektivou zvládnutí nebo nezvládnutí krize, tak se ale také ukazovalo – a teď už se také dá konstatovat za ty dva roky –, že „zvládnutou“ krizi často mají autokratické režimy, které s občany příliš nediskutují, zavedou nějaké opatření a na základě toho se pandemie dá třeba utlumit, ale na úkor lidských svobod, demokracie atd. Jak v této konkurenci může demokratický systém obstát a udržet si svoji pozici, ve chvíli, kdy občané demokratických zemí často vidí, že jejich systémy jsou velmi pomalé a nezasahují prostě tak rychle a může to jít i na úkor třeba lidských životů, rozhodně třeba ekonomiky?
Myslím, že ještě nemáme konečná data z autoritářských režimů. Protože autoritářské režimy často mají velmi kreativní přístup k tomu, jak měříme dopady krize. Myslím si, že to bude ještě tak rok trvat, než získáme opravdu data například z Ruska o takzvané smrtnosti.

Jeden údaj, který ty státy poskytují, je počet úmrtí na covid, ale pak dojde k tomu, že Světová zdravotnická organizace uvidí nárůst úmrtnosti a teprve se dozvíme, jestli statistiky byly pravdivé nebo nebyly. Myslím si, že to, co je důležité a to, co řada občanů chápe, že demokracie mohou být takové… v něčem nemají takovou agilitu.

Samozřejmě, pokud máte systém brzd a protivah, pokud vláda musí skládat účty parlamentu, pokud existuje rovnováha, pokud se soudy zabývají tím, zda různé regulace jsou správně v pořádku, zda nařízení vlády jsou v souladu s ústavou, tak to samozřejmě snižuje agilitu, rychlost, schopnost rychlé reakce.

Ale zároveň vlastně jde o to, aby se nám podařilo nejen zvládnout tu krizi, ale tady bych citovala z jednoho z rozsudků českého Ústavního soudu, který říká, že v pandemii má vláda odpovědnost nejen za zdraví občanů, ale také za zdraví demokracie. V demokratických státech musí být sladěno zdraví demokracie a zdraví občanů.

Jak v tom kontextu obstála česká demokracie? Když se na to díváte prizmatem uplynulých dvou let?
Myslím si, že česká demokracie, co se týče institucionální stránky, obstála dobře. Česká demokracie, instituce jsou velmi odolné. Na druhou stranu, co se týče vládnutí, tam to Česká republika zvládla velmi podprůměrně, v rámci 29 zemí OECD a EU je spíše ve spodní polovině.

Není na úplném dně, tam nacházíme Mexiko, Turecko, Polsko a Maďarsko, ale nachází se někde ve středu. Ale co se týče demokratických institucí, myslím, že je dobře nastaven systém brzd a protivah, že často jsme si v posledních 30 letech kladli otázku o důvodu existence Senátu a i podle teoretika demokracie Dahla jsou soudy, především ústavní soudy a druhé komory, takzvaní strážní andělé demokracie.

Nepotřebujeme je každý den. Ale ve chvíli, kdy během pandemie, která umožňuje politickým vůdcům především na začátku, kdy dochází takzvanému efektu „rally 'round the flag”, což je zvýšení podpory, to jsme viděli všude v prvních měsících, tak samozřejmě pokud vám občané zvýšeně důvěřují, tak to může znamenat, že chcete zvýšit svoji moc na úkor jiných institucí.

Právě v tuto chvíli jsme se mohli opřít o instituce, jako je Ústavní soud, jako je druhá komora parlamentu, jejichž role je především dohlížet na zdraví demokracie a tak, aby veřejné zdraví nebylo na úkor zdraví demokracie. Myslím si, že byla absolutně důležitá svoboda tisku, síla občanské společnosti, ta dokázala do určité míry vybalancovat slabiny vládnutí.

Jednou z největších slabin byl například nedostatek informací ze zdravotnictví. Tady přímo nastoupily neziskové organizace, které shromažďovaly data, zpřístupňovaly je občanům a v něčem byly schopné do určité míry suplovat roli státu ve chvíli, kdy stát nemohl, nechtěl, neměl kapacitu.

Takže jde o to, že máme instituce, které částečně fungují, ale možná druhá část, řekněme, politických institucí, které jsou součástí demokratického systému, je ale otázka, čím jsou naplněné a jestli náhodou nejsou vyprázdněné. Co nám krize ukázala? Ohrozil covid českou demokracii v nějakém aspektu?
Stejně jako pro ostatní země byl i pro českou demokracii covid velkou výzvou, kterou česká demokracie dokázala zvládnout. Myslím si, že tím, že sledujeme politické dění často každodenně, tak vidíme určité jevy, které vnímáme negativně, že mohu mít dopad na snižování kvality demokracie, ale už to často nevidíme ve chvíli, kdy se ty instituce zapojí.

Že například Nejvyšší kontrolní úřad provádí pravidelné kontroly státních zakázek atd., že existují opravné mechanismy demokracie. Myslím si, že teď už víme, že samozřejmě není dokonalá. Je to nejméně nedokonalý systém tak, abychom spolu mohli mírově soužít. Aby co nejvíce lidí mohlo ve společnosti spolu nějakým způsobem existovat. Je samozřejmě důležité, že není neomylná, to víme, ale má možnost svoje chyby napravit. Má možnost identifikovat, kde jsou mezery.

Myslím si, že zatímco instituce a vláda práva v České republice velmi obstály, tak co neobstálo, jsou samozřejmě jednotlivá ministerstva, vládnutí, nepředvídatelnost opatření, diskontinuita, nedostatek transparentnosti. Všichni si pamatujeme, že jsme seděli u televizních obrazovek, abychom věděli, jak náš život bude vypadat další den, další týden.

Myslím si, že především během pandemie je velmi důležitá expertiza, že je velmi důležité, aby především vláda a exekutiva naslouchaly expertům. Je samozřejmě důležité, jak s tím pracují a zda jsou ochotní se řídit rozhodnutím expertů. A znovu právě v rozsudku českého Ústavního soudu bylo poukázáno na důležitý fakt a to je, že i když vláda, samozřejmě je velmi žádoucí, aby vycházela z doporučení expertů, tak samozřejmě nadále nese politickou odpovědnost.

V České republice, ale i v řadě jiných zemí v průběhu pandemie často politici tíhli k tomu, aby expertizu používali jako štít, jako zdůvodnění nepopulárních opatření. Ale nikdy nebylo sděleno, kdo byl konzultován. Například neprobíhaly při ekonomických opatřeních tak jako v minulosti konzultace se sociálními partnery, s občanskou společností tak, aby bylo jasné, zda opatření mají nějaký zamýšlený efekt. Takže myslím si, že expertiza sice byla často zmiňována, ale byla spíš ochranný štít politiky před politickou odpovědností.

„V březnu někdo přišel s matematickým modelem a v srpnu nikdo… byl to sice ten stejný člověk, ale už přišel v nějakém čase a ti, kteří měli přijít, nepřišli. To je podle mě v této fázi zbytečná debata. Nemám pocit, že bychom dělali něco špatně. (13.10.2021)“

Andrej Babiš

„Národní koordinátor testování na koronavirus Marián Hajdúch na konci roku končí ve své funkci. Informaci Deníku N potvrdil Radiožurnálu. Zdůvodnil to tím, že je rozladěný z toho, jak ministerstvo zdravotnictví přistupuje k odborným názorům. Zároveň kritizoval nízkou míru testování na koronavius. (Radiožurnál, 1.12.2020)“

„Podle šéfky TOP 09 Markéty Pekarové Adamové zástupci vlády odmítají konstruktivní diskusi. – Od pana premiéra nezaznělo ani jednou: Pojďte se dohodnout, pojďme najít nějakou společnou cestu. Za takových podmínek, kdy vládě nezáleží na tom, jak lidé zvládají epidemii i z hlediska ekonomiky, i zdravotní systém atd., tak my zítra nemůžeme hlasovat pro prodloužení nouzového stavu. (ČRo Plus, 10.2.2021)“

Markéta Pekarová Adamová (předsedkyně TOP 09)

„Pokud někdo zítra neschválí nouzový stav, tak bude přímo odpovědný za smrt našich spoluobčanů. Přímo odpovědný. Pokud se u nás zvýší smrtnost, tak nechť si to opozice vezme na triko. (10.2.2021)“

Andrej Babiš

„Nekončí odpovědnost vlády za jednotlivé kroky. Nekončí to, že jsme připraveni s vládou jednat o dalším postupu. Vláda ale bude muset více přemýšlet nad tím, jaká opatření přijímá, jak jsou účinná. Bude muset více přemýšlet a naslouchat i názorům opozičních politických stran. (Radiožurnál, 11.2.2021)“

Petr Fiala (předseda ODS)

Když se bavíme o tom, že demokracie čelí velké výzvě – teď jsme chvíli mluvily v minulém čase, že demokracie v Česku obstála, ale asi je otázka, jak se bude vyvíjet další rok a co všechno nám přinese. Aniž bych chtěla cokoliv zakřikávat, samozřejmě si všichni přejí konec pandemie. Vyjevují se také nějaké odpovědi na to, jak můžeme demokracii opečovávat nebo s ní zacházet tak, aby na jedné straně docházelo k dobrému vládnutí, aby prostě jednotlivé složky včetně institucí fungovaly a také asi aby tomu veřejnost rozuměla, v čem a co může ona sama dělat?
To je samozřejmě otázka za milion dolarů. Kdybych na ni měla v odpověď, tak by to bylo báječné. Samozřejmě vždycky jde něco dělat. Myslím si, že absolutním začátkem je potřeba zájmu o demokracii.

Že to je spíš, kdybych měla najít nějakou metaforu, tak demokracie je spíš taková velmi křehká, pokojová rostlina, kterou když nebudeme pravidelně zalévat, tak nám uschne. Myslím si, že je také důležité, aby různé složky ve společnosti plnily svoji roli. Myslím si, že v České republice nezávislá média velmi dobře plní svoji roli.

Bude samozřejmě záležet na tom, jak se nová vláda vyrovná s faktem, že nyní bude v hledáčku médií. Že úloha médií je vykonávat kontrolu, dodávat občanům nutné informace. Myslím si, že pro všechny vlády je to velmi nepříjemné, ale je důležité, aby se s tím smířily, aby chápaly, že to je role médií. Že role médií je ne pomáhat jim v jejich kampani a získávání podpory. Na to musí cílit sami komunikací a politikou, kterou dělají.

Také se samozřejmě musí vyrovnat s tím, že kritičtí občané nebudou se všemi kroky vlády souhlasit. Protesty jsou samozřejmě součástí demokracie. Je důležité, aby občané měli práva se vyjádřit, ale vždy záleží na tom, aby menšina nedržela většinu v šachu. Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda dalšího.

Nežijeme na ostrovech, každý sám na svém. Žijeme ve společnosti, všichni spolu. A to, co demokracie dělá… nezajišťuje každému prostor na to, aby dosáhl vždy svého. Je to o kompromisu, o tom, že žádná politická soutěž není poslední, že vždy bude další a že jednou prohraju a příště mohu vyhrát. Ale myslím si, že v něčem je potřeba opravdu si uvědomit, že ve společnosti se musí menšina podřídit většině v mnoha věcech, hlavně v pandemii.

Lenka Kabrhelová, Tereza Žižková a Alžběta Jurčová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Petra Guasti, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, koronavirus Česko, koronavirus