Prezident jako klíčová postava povolebních jednání. ‚Bez něj se sestavování vlády neobejde,‘ říká komentátor

Lenka Kabrhelová mluví se komentátorem Českého rozhlasu Plus Petrem Hartmanem.

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

8. 10. 2021 | Praha

Miliony obyvatel Česka v pátek a v sobotu vyrazí k volbám do Poslanecké sněmovny. Vyvrcholí tak týdny kampaně, ve které vládní i opoziční strany označovaly výsledek hlasování za zcela zásadní pro další směřování země. Klíčová role v povolebním vývoji bude patřit prezidentu Miloši Zemanovi, jehož zdravotnímu stavu věnují v posledních dnech pozornost politici i média. Co všechno ho v nadcházejících dnech čeká? Koho sestavením vlády pověřil v minulosti a jak se k této ústavní roli stavěli jeho předchůdci?

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design:  Barbora Sochorová, Dominika Kubištová, David Kaiser

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Tak já samozřejmě očekávám, že pan prezident pověří vítěze sestavením vlády. (Superdebata ČT24, 6. 10. 2021) “

Andrej Babiš

„Já očekávám, že pan prezident v souladu s ústavou bude jmenovat toho, kdo bude mít šanci získat většinu v Poslanecké sněmovně pro svou vládu. (Superdebata ČT24, 6. 10. 2021) “

Petr Fiala

„Především očekávám to, že ihned po konci voleb bude tím, kdo nás bude velmi inteligentně provázet povolebním vyjednáváním. (Superdebata ČT24, 6. 10. 2021) “

Vít Rakušan

Dnes začínají dlouho očekávané sněmovní volby. Jen co se po druhém dni hlasování v sobotu dozvíme výsledky, tak se rozběhne kolotoč povolebních vyjednávání a v nich sehraje zásadní roli prezident Miloš Zeman. Jak důležitou postavou v celém tom volebně-povolebním procesu je?
Když si přečteme Ústavu, tak je zřejmé, že bez prezidenta nemůže být jmenována nová vláda, protože v Ústavě se jasně píše, že prezident jmenuje premiéra a na jeho návrh členy vlády. Znamená to, že bez něj se tento proces neobejde. Takže je to jedna z klíčových postav povolebního vyjednávání, možná ta  nejdůležitější, byť Ústava je koncipována tak, že by prezident republiky vždy měl vnímat povolební politickou realitu. Měl by své kroky konzultovat s představiteli politických stran, které uspěly ve volebním klání a měl by vybrat člověka, který bude mít šanci sestavit takovou vládu, která získá v Poslanecké sněmovně důvěru. 

Není psáno, že to nutně musí být ten člověk, který vyhrál volby. A zároveň z logiky potom toho, jakým způsobem se hlasuje o vyslovení důvěry vládě, ani nevyplývá, že to musí být člověk, který má reálně většinovou koalici 101 hlasů. Protože v minulosti jsme byli svědky například toho, že vláda získala důvěru a hlasovalo pro to méně než 80 poslanců.  Mám tím na mysli třeba dobu opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS.

My se k tomu všemu dostaneme, i k té historické perspektivě i k tomu, co vlastně o svém možném postupu říkal Miloš Zeman. Ale možná vás prvně poprosím, kdybychom si to měli představit z formálního hlediska, co všechno ten povolební kolotoč vlastně obnáší? Jaké úkony tedy prezident musí dělat, jaká jednání ho čekají?
Tak měl by se kontaktovat a setkat s představiteli politických stran, které uspěly ve volbách a začít mapovat terén v tom slova smyslu, kdo asi by tak mohl dát dohromady právě tu většinu pro hlasování o důvěře ve sněmovně.

„Prezident Miloš Zeman přijme v neděli večer na zámku v Lánech premiéra a předsedu hnutí ANO Andreje Babiše. Oznámil to dnes mluvčí Pražského hradu Jiří Ovčáček. Ten předpokládá, že spolu oba politici budou jednat o výsledcích voleb do Poslanecké sněmovny. (Český rozhlas, 7. 10. 2017)“

„Novinář: Už tedy máte domluvenou povolební schůzku s panem prezidentem? Andrej Babiš: To je neformální schůzka, to není povolební schůzka. My jsme se tak domluvili spolu na poslední večeři, že se setkáme v neděli. Novinář: Mluvil jste teď někdy alespoň po telefonu s panem prezidentem o tom jeho stavu, jaký je? Andrej Babiš: Pan prezident nemá mobil. Novinář: Ani napřímo jste ho nějak nekontaktoval? Andrej Babiš: Ne to se nedá napřímo, je tam pan kancléř Mynář…(Blesk.cz, 7. 10. 2021)“

„Prezidenta Miloše Zemana po třech dnech znovu navštívil jeho ošetřující lékař Miroslav Zavoral. Nedoporučil mu volit ve volební místnosti. Podle hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka tak bude prezident zítra hlasovat přímo na zámku v Lánech. (Český rozhlas Radiožurnál, 7. 10. 2021)“

V minulosti jsme byli svědky toho, že opakovaně docházelo a dochází k tomu, že nejprve prezident někoho pověří, ať vede jednání o sestavení vlády, ale Ústava s tím nepočítá. Správně by mělo být, že prezident rovnou jmenuje někoho premiérem a ten pak sestaví tu vládu. A dá se říci s trochou zjednodušení, že dokonce právě na to povolební vyjednávání nikdo nepotřebuje souhlas prezidenta. Pochopitelně každý může vyjednávat a pokud dojde k nějakému výsledku, tak by měl být oslyšen.

A tak to vypadalo minule během těch voleb 2017?
No, nevypadá to tak. Nevypadá to tak z toho důvodu, že přece jen ve finále ten, který je úspěšný, potřebuje k tomu, aby mohl být jmenován premiérem, prezidenta. Takže musí samozřejmě s ním konzultovat, ale není to dáno tak, že by měl čekat člověk na to, až ho vyzve prezident. Byť je to taková zvyklost a v minulosti to tak většinou fungovalo, že po sérii různých schůzek s představiteli různých politických stran a hnutí pak prezident rozhodl o někom, že to bude tedy jeho kandidát na premiéra a vyzval ho, ať vede jednání o sestavení vlády. A pak ho tedy jmenoval premiérem a na jeho návrh jmenoval členy vlády.

A jak to proběhlo minule, při těch minulých sněmovních volbách, kdy tedy Miloš Zeman byl v roli prezidenta? Jak se to tehdy odehrávalo?
Odehrávalo se to v tom stylu, že tam bylo zřejmé, že hnutí ANO udělalo takový volební výsledek, že obejít Andreje Babiše by bylo nesmyslné, protože bez hnutí ANO nemohla vzniknout žádná vláda, která by získala důvěru ve sněmovně. Byť nakonec ta situace dospěla k tomu, že to byla vláda menšinová, kterou tolerovali komunisté.

„Hnutí ANO vyhrálo volby do Poslanecké sněmovny. Po sečtení všech okrsků získalo skoro 30 procent hlasů. Hlas mu dalo podle výsledků více než 1,5 milionu lidí. (Český rozhlas Radiožurnál, 22. 10. 2017)“

„Prezident Miloš Zeman chce jmenovat předsedu vítězného hnutí ANO Andreje Babiše premiérem. Fakticky to znamená, že ho pověří sestavením nové vlády. V rozhovoru pro server Blesk.cz řekl, že někoho jiného jmenuje jenom v případě, že Babiš fuknci odmítne. (Český rozhlas Plus, 22. 10. 2017)“

„Pan prezident mě informoval, že splní svůj slib a že příští týden mě pověří vyjednáváním o nové vládě až do doby, než bude zvolené nové vedení sněmovny. (Radiožurnál, 23. 10. 2017)“

„Hlasovalo 196 poslanců a poslankyň. Potřebné kvórum pro vyslovení důvěry vládě bylo 99, pro návrh 105 hlasů, proti návrhu 91. (Poslanecká sněmovna, 12. 7. 2018)“

Takže to máme zrovna názorný příklad také toho, že skutečně ne vždy ta vládní koalice musí být 101 členná. Protože když se hlasuje o důvěře vládě, tak se ve sněmovně hlasuje takovým způsobem, že musí získat většinu těch poslanců, kteří se toho hlasování účastní, což je velký rozdíl. Chápu, že veřejnost to nerozlišuje, ale když se hlasuje o nedůvěře, tak tam naopak musí být ta většina pro nedůvěru ze všech poslanců, to znamená minimálně 101. 

Prezident Zeman už před měsíci prohlásil, že pověří sestavením vlády po těchto volbách předsedu vítězné strany a nikoliv představitele některé z předvolebních koalic, které - Miloš Zeman to opakoval několikrát - podle svých slov považuje za podvod na voličích. Co v tom směru říká Ústava, Petře? Je to skutečně tedy čistě a jen na prezidentovi? Vy už jste teď tady hodně z toho řekl, ale je to skutečně jen čistě záležitost prezidenta, koho si jako toho designovaného premiéra vybere?
Tak i v minulosti jsme byli svědky toho, že skutečně záleží především na prezidentovi, ale Ústava je koncipována tak, aby vybral člověka, který má šanci se svojí vládou získat důvěru v Poslanecké sněmovně. Nemusí to být jistota, protože i v minulosti jsme byli svědky toho, že ta vláda důvěru nezískala, ale měl by takto uvažovat. Když se podíváme na Ústavu, tak tam pochopitelně není napsáno, že prezident musí pověřit toho, kdo vyhraje volby. On právě to musí vnímat v tom kontextu a nemusí to tak být. Byť v minulosti jsme opakovaně byli svědky toho, že se hovořilo o tom, že by ten vítěz měl dostat příležitost.

Ale já uvedu takový teoretický příklad. Pokud nějaký extremista vyhraje volby, vyhraje je těsně a zbytek toho politického spektra jednoznačně dává najevo, že s takovým člověkem by nikdy nevládl, tak proč by automaticky měl dostat příležitost k tomu, aby sestavil vládu?

A v minulosti jsme toho opět byli svědky. Já se omlouvám, že se pořád odvolávám na minulost, ale to jsou názorné příklady, které by mohly být srozumitelné. Vezměte si dobu, kdy volby do Poslanecké sněmovny vyhrála sociální demokracie pod vedením Jiřího Paroubka. Jenomže Jiří Paroubek si vyhodnotil, že i vedením té kampaně a vůbec svým politickým stylem má, dá se říci, velmi slabý koaliční potenciál a bylo jasné, že ačkoliv je vítěz voleb, tak vládu nesestaví. A dokonce on si to vyhodnotil tak, že hned po volbách rezignoval na post předsedy sociální demokracie. 

A víme více o tom, jak se v průběhu času měnil samotný pohled prezidenta Zemana na tu otázku povolebních vyjednávání, jak se měnila třeba i jeho rétorika? Viděl to vždy stejně?
Tak z těch jeho výroků je zřejmé, že on vždy sledoval nějaký politický záměr a podle toho se vyjadřoval. Například v roce 2013, když vedl sociální demokracii Bohuslav Sobotka a Miloši Zemanovi se nechtělo jmenovat Bohuslava Sobotku, tak on už dopředu hovořil o tom, že jmenuje premiérem představitele vítězné strany.

„Bych vás chtěl ujistit, že samozřejmě po volbách jmenuji předsedou vlády představitele vítězné strany, a to nezávisle na tom jaká strana to bude. (ČT24 - Poslanecká sněmovna, 7. 8. 2013) “

Miloš Zeman

Takže tam nezaznělo slovo předseda. Z čehož šlo vydedukovat, že skutečně připravoval prostor pro to, aby to nemusel být předseda sociální demokracie, který vedl tu stranu do voleb. A když se podíváme například na jeho výroky před těmito volbami…

„Moderátorka: Vy jste v lednu v Mladé frontě naznačil, že sestavením vlády pověříte předsedu vítězné strany, nikoliv lídra nějakého uskupení, nějaké koalice? Takto budete postupovat? Miloš Zeman: Ano, přesně tak. Moderátorka: Z jakého důvodu? Miloš Zeman: Víte - teď nechci být nezdvořilý, ale asi budu - já totiž pokládám koalici za podvod. (FTV Prima, 27. 6. 2021)“

..tak tam hovořil o tom, že jmenuje premiérem nebo dá první pokus tomu předsedovi vítězné strany nebo hnutí. Takže tím pádem tady vidíme ten posun názorový v tom, že tehdy připravoval půdu pro to, aby nemusel jmenovat Bohuslava Sobotku, a nyní si připravil prostor pro to, aby mohl jmenovat Andreje Babiše premiérem.

A jak s tím právem a s tou povinností zahájit ta povolební vyjednávání nakládali předchozí prezidenti, Václav Klaus a před ním ještě Václav Havel. Jakých situací jsme byli svědky tam? 
Byli jsme svědky toho, že někdy ty volby dopadly velmi těsně a že tam byla složitá povolební vyjednávání a že skutečně ta většina se rodila těžko nebo ani nebyla.

„Moderátorka: Česká republika má nového předsedu vlády. Prezident jím podle očekávání jmenoval šéfa sociálních demokratů Vladimíra Špidlu. Reportér: Ještě před Vladimírem Špidlou přijel na hrad Miloš Zeman s demisí staré vlády. Miloš Zeman: Pověřila mě, abych tuto demisi předal do vašich rukou. Václav Havel: Demisi vaší vlády samozřejmě přijímám. (Radiožurnál, 12. 7. 2002)“

„Po čtyřech týdnech od voleb je nová vláda skutečností. Na hradě ji ke složení slibu vyzval kancléř Ivo Mathé. Prezidentem jmenovaní ministři: financí -Sobotka, obrany - Tvrdík, školství - Buzková, průmyslu - Rusnok,… (Radiožurnál, 15. 7. 2002) “

Byla to záležitost toho, že buďto se našli nějací takzvaní přeběhlíci nebo někdo zkrátka, kdo umožnil fungovat té vládě, byť neměla potřebnou většinu. Byli jsme svědky toho, že například Václav Havel musel řešit situaci v době, kdy padla vláda Václava Klause v souvislosti s problematickým financováním ODS, které se tehdy podařilo politicky mistrně, když to takto řeknu, Václavu Klausovi, přehrát do role sarajevského atentátu. Byť to žádný sarajevský atentát nebyl a v dnešní době už by se na to hledělo jinak.

„Chtěl bych říci, že nám jde velmi o to, aby nedošlo k nějakému chaosu zejména ve sféře ekonomické, aby nedošlo k žádnému útoku na českou korunu. (Radiožurnál, 30. 11. 1997)“

Václav Klaus

A v té době vznikala takzvaná úřednická vláda, byť Ústava tento pojem nezná..

„Moderátorka: Tošovský si je vědom dočasnosti mandátu nového kabinetu, ale rozhodně odmítá chápaní této vlády jako udržovací. Josef Tošovský: Aktivně pokračovat v jednáních o vstupu naší republiky do Severoatlantické aliance a Evropské unie. Obnovit dynamiku hospodářských reforem včetně privatizace a vytvářet předpoklady pro budoucí růst naší ekonomiky. (Český rozhlas, 2. 1. 1998)“

...a ta měla za úkol dovést zemi k předčasným volbám. Tam velmi aktivní roli hrál Václav Havel. A bylo mu to některými aktéry té hry vyčítáno, že se takto angažuje.

„Tento fakt bychom měli podle mne chápat mimo jiné i jako varování před přílišnou mocí politických stran a z toho vyplývajícím stranický egoismem stavějícím zájmy dílčí nad zájmy obecné a ztěžujícím tak možnost politické dohody. (Český rozhlas 2. 1. 1998)“

Václav Havel

On dokonce, když hájil tu úřednickou vládu pana Tošovského, tak svým způsobem, vyhrožoval Poslanecké sněmovně, že pokud tuto vládu nepodpoří, tak bude dlouhodobě zvažovat, koho by potom jmenoval dále premiérem. A snažil se přimět Poslaneckou sněmovnu, byť to nakonec nebylo úplně potřeba, k tomu, aby jednala, aby přijala tu jeho verzi.

Ale ta verze vlády tehdy nevznikala jen tak, že by si Václav Havel sám usmyslel, že taková vláda bude zformována. Přece jen vedl politická jednání s představiteli stran a hnutí, které byly tehdy ve sněmovně, aby ta vláda měla šanci získat většinu a aby měla jasný mandát k tomu dovést zemi k předčasným volbám.

A to byl konec 90. let. Ale přece jen ta situace byla jiná, protože nešlo o povolební situaci. Když se podíváme na povolební vyjednávání, bylo pravidlem, že většinou tedy potom vládu sestavoval lídr vítězné strany? 
Většinou to tak bylo a bylo to dáno i rozložením sil. Bylo reálnější, že daný člověk by měl mít šanci získat většinu v Poslanecké sněmovny. Když se podíváme třeba na volby v roce 1992 a podobně, tak bylo nepředstavitelné, že by například jmenoval Václav Havel někoho jiného než Václava Klause. Byť ten vztah mezi nimi nebyl idylický a k nějakému přátelství měli daleko. Ale byli to politici, státníci, kteří si uvědomovali, že spolu musí jednat, že musí dospět k nějaké dohodě.

„Klaus se domnívá, že do žádnýho NATO nemusíme, a že žádný cvičení cizích armád tady nesmíme připustit na našem území a ještě by nás to stálo peníze, a že nás stejně žádný neohrožuje a tak dále, a tak dále, znáte jeho názory. Ale to on tak říká a trousí spíš, aby provokoval. (Film Občan Havel)“

Václav Havel

„Ukázal vidění světa, které je diametrálně odlišné od pravicové politiky. (ČT24)“

Václav Klaus

„Polský pravicový týdeník - rozhovor pořízený po emailu a v něm i tato slova Václava Klause o Václavu Havlovi: ‚Nazýval trh hokynářstvím. Místo demokracie chtěl elitářskou postdemokracii. Prosazoval modernistické boření existujícího lidského řádu, bylo to extrémní levičáství.“ (ČT24)“

Média i politici v posledních dnech spekulovali o zdravotním stavu prezidenta. Během té poslední televizní předvolební debaty mu někteří volební lídři přáli brzké uzdravení, i když víme, že Hrad odmítá, že by prezident byl ve vážném zdravotním stavu. Petře, co by se dělo, kdyby se prezident ze zdravotních důvodů těch jednání nemohl účastnit? Kdyby tu svou funkci nemohl vykonávat? Co v tu chvíli nám říká Ústava o dalším postupu?
Tak kdyby to bylo jen v této rovině, tak by se nedělo nic, protože je třeba zdůraznit, že prezident má své pravomoci, pokud je ve funkci. A v té funkci může skončit buď uplynutím svého funkčního období nebo se může rozhodnout, že z nějakého důvodu zkrátka už tu funkci vykonávat nechce. Anebo by se musela sejít sněmovna se Senátem a potřebná většina by se musela usnést na tom, že prezident není schopen vykonávat své pravomoci.

Potom by část těch pravomocí přešla podle Ústavy na premiéra, část z nich na předsedu Poslanecké sněmovny, část z nich na předsedu Senátu. Ale znovu opakuji, bylo by to až v momentu, kdy by se na tom usnesly obě komory parlamentu.

A víme tedy, kdo by v tomto případě přebíral pravomoc pověřit budoucího premiéra?
Tady se objevily úvahy o tom, že je tady snaha, aby tuto roli sehrál předseda Senátu a že to vyhovuje opozici a podobně. Ale když se podíváme na Ústavu, tak je to nesmysl. V Ústavě se píše, že tuto pravomoc prezidenta přebírá předseda Poslanecké sněmovny. Zdůraznil bych té nově zformované po volbách, aby nedošlo k mýlce. 

K tomu převzetí této pravomoci nemůže dojít v momentu, kdy je rozpuštěna Poslanecká sněmovna, ale my zde máme vládu, která vládne a ta je pochopitelně po volbách povinna podat demisi. Ale má ji podat až v momentu, kdy skončí ustavující schůze Poslanecké sněmovny.

To znamená, že pokud by čistě teoreticky došlo k tomu, že by ta pravomoc přešla na předsedu Poslanecké sněmovny, tak na něj přejde až v momentu, kdy už bude nová sněmovna fungovat. Minimálně v tom slova smyslu, že bude zvolen předseda Poslanecké sněmovny, protože ustavující schůze sněmovny nemůže skončit do doby, než bude zvolen její předseda. 

Jinými slovy řečeno, je velmi nepravděpodobné, prakticky vyloučené, že by tuto pravomoc mohl převzít předseda senátu. To jen tak na vysvětlenou, že se tady šíří nepodložené informace, které se neopírají o tu realitu a o to, jak je to v Ústavě napsáno.

A existuje nějaký precedens, kdy se o těchto otázkách z hlediska Ústavy debatovalo ve veřejném prostoru a došlo se k nějakému závěru - teď mířím třeba k tomu, když byl vážně nemocný Václav Havel - bylo někdy Česko v takové situaci?
Já si myslím, že nebylo v situaci v tom slova smyslu, že by se blížily volby a že by se uvažovalo o tom, kdo by roli prezidenta nahradil, o tom se nediskutovalo. Možná v poslední době se objevilo pár takových úvah a diskuzí. A znovu opakuji, že výsledkem těch některých diskuzí bylo určité zmatení právě veřejnosti v tom, že si část myslí, že by tyto pravomoci vykonával předseda senátu. Ale jak už jsem o tom hovořil, není to pravděpodobné.

Na jak dlouhý proces se máme v souvislosti s tím povolebním vývojem připravit? Třeba víme, že v sousedním Německu, kde se volby odehrály před pár týdny, se čeká dohoda o vládě a vůbec možné ohlášení nové podoby vlády až v horizontu měsíců - kdo ví, jestli vůbec v tomto roce. Dá se odhadovat, jestli tady v Česku to bude záležitost třeba týdnů nebo spíš právě těch měsíců? Co nám o tom říkají minulé volby a vůbec to, jakým způsobem se vlastně ta jednání mezi těmi stranami vyvíjejí, když je pozorujete?
Odhadovat se to nedá, protože v tuto chvíli nevíme, jak ty volby dopadnou. Protože spousta lidí se rozhodovala, zda půjde k volbám na poslední chvíli a navíc se ještě pak rozhodovali, koho vůbec podpoří. Takže my skutečně nevíme, jak dopadnou ty volby. Na základě toho uvidíme, jak budou rozloženy síly v Poslanecké sněmovně. A pokud se tam vytvoří jasná většina, tak si myslím, že to povolební vyjednávání by nemělo být příliš komplikované. 

Ale může se stát, že ten výsledek bude těsný nebo dojde k nějakému patu a potom skutečně to vyjednávání může trvat dlouhé měsíce. Tam bude záležet na tom, jak ty strany a hnutí k tomu přistoupí. Kdo například bude zkoušet, zda tomu protivníkovi nějak neselžou nervy nebo zda v jeho táboře se nenajde pár ochotných podpořit vládu, jak jsme byli v minulosti svědky. 

Například když se formovala druhá vláda Mirka Topolánka, tak tam se skutečně hrálo o čas a o to získat takzvané přeběhlíky. A pak se to nakonec podařilo, protože do té doby ta situace byla, dá se říci, zablokovaná. Nebylo reálné, že by někdo mohl získat ve sněmovně tu většinu, aby měl vládu s důvěrou. Ostatně první pokus Mirka Topolánka byl neúspěšný, kdy vláda nezískala důvěru.

A pochopitelně politici pak musí zvažovat i různé varianty. Jednou z nich jsou předčasné volby, ale to si myslím, že není příliš šťastné řešení. A pak se vede, dá se říci, zákulisní válka. Hledají se slabiny toho protivníka a snaží se zformovat právě ta většina, aby nějaká vláda mohla fungovat.

A vy jako dlouholetý pozorovatel politického života a toho způsobu, jakým spolu i komunikují politici, politické strany, vidíte tu nějaký vývoj toho, jakým stylem spolu jednají? Jestli je třeba konstruktivnější nebo naopak, jestli je vyhraněnější? Hodně se mluví o polarizaci české společnosti, odráží se to nějak i v těch samotných politických jednáních?
Já si myslím, že se to úplně neodráží potom v povolebních jednáních. Protože před volbami, pochopitelně, jsme svědky různých vyhraněných výroků na adresu protivníků, což je přirozené. Jsme svědky toho, že když politici jsou dotazováni na to, s kým určitě budou po volbách spolupracovat a s kým nikoliv, tak někteří na to odpovídají, někteří se tomu vyhýbají.

Myslím si, že to pro ně nejsou zrovna příhodné otázky, protože skutečně politik po volbách by se měl snažit dojít k nějakému řešení a to řešení by nemělo být opakované volby. Jak jsme byli například svědky v Izraeli, kde ty volby se konaly, když to trošku přeženu, pomalu každý měsíc a nevedly k ničemu. Ta situace byla stále vyrovnaná. Tak nedá se předpokládat, že když dojde k nějaké vyrovnané situaci, že to rozložení sil ve společnosti se velmi rychle změní. 

Takže politici po volbách musí být trpěliví a musí spolu jednat a snažit se dobrat nějakého řešení. A k tomu by právě měl přispívat také prezident republiky, který by měl být jakýmsi moderátorem politických diskuzí, měl by se snažit politiky přimět k tomu, aby spolu jednaly a měl by to směřovat k nějakému cíli. A tím cílem by skutečně měla být nějaká vláda, která bude spravovat tuto zemi.

Lenka Kabrhelová, Barbora Sochorová a Dominika Kubištová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Miloš Zeman, prezident, prezident České republiky, prezident ČR, volby 2021, parlamentní volby 2021, sněmovní volby 2021, povolební jednání, povolební vyjednávání, Andrej Babiš, premiér, předseda vlády, zdraví, Petr Hartman