Kandidátky a fenomén přeběhlictví. V české politice je to zásadní téma, nejvíc ale až po volbách

Jakube, vy jste zjišťoval pro server iRozhlas, jak je to při letošních volbách s jevem, který se dá označit za politickou turistiku – politické přesuny napříč jednotlivými hnutími, stranami atd. Co jste všechno zjistil?
Jakub Grim: S kolegou datovým novinářem Honzou Bočkem jsme se primárně zaměřili na porovnání sněmovních kandidátek jednotlivých politických stran, hnutí a koalic v letošních volbách a v těch před čtyřmi lety. Pro dokreslení jsme ale v článku použili i příklady z jiných typů voleb. Například hnutí ANO tam příliš nováčků nemá, sází na osvědčené tváře. Na druhou stranu třeba sociální demokraty trápí spíše odchody k různým, třeba národoveckým stranám – hlavně k SPD – mezi těmito stranami jsou následně velké přesuny. Opoziční koalice SPOLU a Piráti se Starosty mají spíše jednotky nováčků. A například u komunistů v podstatě žádní nováčci nejsou. Je to strana velmi konzervativní a zapouzdřená.

Pro článek na iRozhlasu jste popisoval deset stran. My si jich tady vezmeme sedm, které mají největší preference podle aktuálních průzkumů veřejného mínění. Jaké jsou v tuto chvíli kontury průzkumů? Podle jakého klíče jste postupovali, když jste se zaměřili na jednotlivé strany?
JG: Vybrali jsme prvních sedm subjektů s největším volebním potenciálem a možným nejvyšším ziskem. V nejnovějším modelu společnosti Median by zvítězilo hnutí ANO s 27 %. Následovaly by koalice SPOLU a Piráti se Starosty, které mají 21, respektive 20,5 % Na čtvrtém místě by bylo SPD s 9 %, pátí komunisté s 6 %. A těsně za branami Sněmovny by zůstali sociální demokraté s 4,5 % a Přísaha se 4 %.

Průzkumu Medianu se v době od 1. srpna do 2. září zúčastnilo na 1050 respondentů starších 18 let. Podobné výsledky voleb v srpnu před časem avizovaly i průzkumy agentur Kantar CZ a STEM. Petře, ještě pro obecnější představu o tom, o jak zásadním fenoménu se tu bavíme, jak velkým tématem je přeběhlictví v české politice?
Petr Hartman: Je to velké téma, ale vždy za specifických okolností. Především je to v době, kdy se například nějaká strana rozhádá, rozpadne a vznikne nová. Toho jsme v minulosti byli svědky, například když Václav Klaus měl problémy s financováním ODS, z čehož vznikla Unie Svobody – tam tehdy odešla řada lidí z ODS a nadělalo to hodně zlé krve. Podobně z KDU-ČSL odešli lidé do TOP 09, když Miroslav Kalousek zakládal novou stranu a mnozí lidovci mu dodnes nemohou přijít na jméno. Fenomén přeběhlictví zaznamenají lidé, kteří se vůbec nezajímají o politiku, ale nejsou úplně izolováni od informací, především v momentu, kdy se po volbách vyjednává o vládě a rozložení politických sil je takové, že se nedaří sestavit vládu. Pak jsou varianty, že když není dohoda, tak musí být buď předčasné volby, anebo dojde k tzv. přeběhlictví. Asi nejkřiklavější případ, o kterém se nejvíce mluvilo, nastal v době, kdy Mirek Topolánek získal důvěru vlády s pomocí dvou sociálních demokratů, kteří přeběhli z ČSSD.

Co se děje teď? Začněme vládním hnutím ANO. Jaká je tam situace? Co jste zjistili?
JG: Hlavní zprávou, kterou nám dávají kandidátky hnutí ANO, je, že na rozdíl od minulosti tam na předních volitelných místech nenajdeme v podstatě žádné nováčky. Naprostou většinu obsadili zkušení politici ANO, kteří už mají různé politické funkce – od ministrů, hejtmanů, poslanců až po různé menší, starosty, zastupitele, radní apod. To ale nevyhnutelně povede k velkému kumulování funkcí, což je praktika, kterou v minulosti premiér a šéf hnutí ANO Andrej Babiš u svých podřízených straníků kritizoval. Politolog Petr Just, se kterým jsem o jednotlivých kandidátkách mluvil, tento jev popisuje a vysvětluje tím, že ANO už má svou personální základnu, takže už jako v minulosti nemusí rekrutovat politiky z jiných konkurenčních politických stran. Hnutí ANO má letos tři přeběhlíky, kteří v minulých volbách kandidovali za konkurenci. Jmenovitě jde o Jana Šťastníka z ODA, Sergeje Zacharova od Zemanovců a bývalého skokana na lyžích Jana Mazocha ze strany Sportovci. Dávné zkušenosti z Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury má také prezident Asociace českých cestovních kanceláří Roman Škrabánek, který je letos na středočeské kandidátce hnutí ANO.

Vezměme tyto základní informace: co se z toho dá vyvozovat o tom, v jakém stavu je v tuto chvíli vládní hnutí ANO? Dá se to opravdu interpretovat i tak, že se z vládní strany ANO, z toho původně protestního hnutí, stává klasická mainstreamová strana se stálými politiky?
PH: Andrej Babiš se permanentně snaží dokázat, že tomu tak není. A i když je hnutí ANO osm let u moci, tak se snaží stále působit, jako by to byla protestní opoziční strana, která bojuje za různé věci. Ale pochopitelně tím, jak už je ANO usazeno na politické scéně, jak je úspěšné, přitahuje různé lidi. Pak záleží na tom hnutí, jaké má mechanismy k tomu, aby případně odfiltrovalo lidi, které přitahuje pouze úspěch, a aby jim neumožnilo politickou turistiku v tom slova smyslu, že se přiklání k tomu úspěšnému a pak, když je neúspěšný, tak zase odchází. Ale myslím si, že hlavní důvod je v tom, že Andrej Babiš rád nabízí veřejnosti odborníky. Přestože tvrdí, že politika nevyžaduje žádnou odbornost, že důležitější jsou manažeři apod., tak je to určité řemeslo, tomu se člověk musí učit, a proto také nebyla náhoda, že když hnutí ANO se dostávalo teprve do Sněmovny, tak na kandidátce hnutí ANO byli lidé, kteří měli zkušenost s politikou v úplně jiných stranách. Ať už to byl pan Faltýnek, který působil v sociální demokracii, nebo paní Jermanová, která byla v ODS. A je samozřejmé, že v současné době, kdy hnutí ANO jde do třetích voleb, tentokrát v pozici, dá se říci, jasného favorita, už si také hlídá podobu kandidátek. Snaží se tam dosazovat lidi, kteří už se veřejnosti předvedli v různých funkcích.

Jaká je situace v koalici SPOLU, kterou tvoří tři názorově poměrně spřízněné strany: ODS, TOP 09, KDU-ČSL? Projevuje se tam fenomén přeběhlictví?
JG: Koalice SPOLU důvod k většímu přeběhlictví chybí. Jako u zmíněného hnutí ANO jsou na volitelných místech spíše zkušení politici s různými volitelnými a volenými funkcemi. Strany SPOLU mají na české poměry velmi robustní členské základny, zejména lidovci a občanští demokraté, kteří tak mohou přirozeně generovat kádry a politiky a nominanty pro různé funkce a pro různé typy voleb. V přeběhlících sledujeme jednotky kandidátů, kteří, když už přebíhají, tak mezi jednotlivými stranami, které jsou letos sjednoceny do koalice SPOLU. Podle politologa Petra Justa to opodstatňuje vznik celé té koalice, protože to podtrhuje programovou a ideologickou spřízněnost jednotlivých stran. Zajímavým příkladem je jediná politička, která před čtyřmi lety kandidovala za jinou stranu, než jsou strany dnešní koalice SPOLU. Jde o Danielou Luskovou, která dříve jako dlouholetá stranička ODS stranu opustila v roce 2016, 2017 a spoluzakládala stranu Realisté. Když neuspěla, tak se do ODS vrátila a letos za ně opět kandiduje. Když jsem s ní o tom mluvil, ptal jsem se jí, co ji vedlo k tomu tomuto obratu. Svůj krok vysvětlila tím, že se tehdy s ODS v lecčems neshodla. Chtěla se podílet na novém, zajímavém pravicovém subjektu. Když ale nevyšel, brala to jako velkou zkušenost. Sama ale říkala, že vztahy s ODS úplně nezpřetrhala, a tak se vlastně vrátila celkem přirozeně.

Co se děje v tomto směru v koalici SPOLU, jak to, Petře, čtete? Opravdu tam hraje tak velkou roli to historické spříznění jednotlivých stran – nebo možná to opoziční hnutí ani není pro přeběhlíky z jiných stran atraktivní? Kde vy vidíte důvod nízkého přeběhlictví?
PH: Když je úspěch na dohled, někteří hned spatří atraktivitu v té dané straně. Ale když se podíváme na tu koalici tří stran, tak tam už se také velmi zužuje prostor pro obsazení kandidátek, musíte se podělit mezi třemi subjekty. Zároveň jsou to strany zavedené, na české poměry mají solidní členskou základnu. A pokud nechcete demotivovat své stranické kolegy, tak jim musíte umožnit nějaký kariérní posun. Ten může spočívat také v tom, že se dostanete na kandidátku, takže není úplně jednoduché prosadit někoho, kdo by přišel úplně zvenčí na volitelné místo kandidátky, v tomto případě vůbec na kandidátku. To je jeden z těch základních problémů. Záleží také na tom, jak ty kandidátky jsou sestavovány a schvalovány, kdo do toho mluví. Když mají sílu oblasti, regiony, většinou si hlídají, kdo jak pro tu stranu nebo hnutí pracuje, a podle toho se obsazují také místa na kandidátce. Pokud do toho samozřejmě nezasáhne nikdo z centra.

Pak tu máme Piráty a STAN, další opoziční koalici. Jak často se tam objevují tváře, které v minulosti spolupracovaly s nějakými jinými politickými stranami nebo hnutími?
JG: Obecně se dá říct, že i Piráti a Starostové sázejí spíše na osvědčenější tváře. Když tu koalici pro naše potřeby na chvíli rozdělím, tak Piráti mají na čelných pozicích hlavně své současné poslance, přeběhlíků mají naprosté minimum, což lze vysvětlit vesměs nízkým věkem členů strany i specifickým pirátským systémem výběru kandidátů. Ten lze označit za jakési veřejné grilování, na pirátském fóru rozebírají daného kandidáta na prvočinitele, čímž například v minulosti neprošel zkušený politik z 90. let Jan Ruml, který chtěl za Piráty kandidovat na Rokycansku do Senátu. A pokud už u pirátských kandidátů najdeme někoho se zkušeností v jiných stranách, jde vlastně jen o pár bývalých Zelených, což není vzhledem k názorové blízkosti těch stran příliš překvapivé zjištění. Na druhou stranu hnutí STAN sází na úspěšné lokální starosty menších a středně velkých měst i své celostátní tváře. Letos obhajuje pět ze šesti poslanců hnutí STAN. Na rozdíl od Pirátů mají starostové kandidáty často s docela pestrou politickou minulostí. Například před čtyřmi lety do Sněmovny, ale v jiném dresu, kandidovali dva lidé: Jakub Hlubinka za ANO, Jan Kuchař, který jako člen Hnutí pro zdraví a sport kandidoval na kandidátce ODA. Jednou z nejviditelnějších postav hnutí STAN je dnes bývalý plzeňský hejtman Josef Bernard, který vedl v minulém období kraj v barvách ČSSD. Před rokem ale přestoupil ke Starostům. Letos vede společnou kandidátku Pirátů a STAN právě v Plzeňském kraji jako lídr. Kromě něj můžeme u kandidátů hnutí STAN najít politiky s minulostí například v ODS, ČSSD, TOP 09, u Soukromníků, u Zemanovců, u Zelených a dokonce i u Strany moravského venkova nebo u Věcí veřejných.

Dynamika v obou těch složkách koalice Pirátů a STAN je zjevně poměrně jiná. Co z toho vyvozujete? Jak důležitý rozdíl v té koalici – i co se týče přeběhlíků a velmi pravděpodobně jiných věcí? Co to pro tu koalici znamená?
PH: Znamená to, že někdy ta komunikace nemusí být úplně jednoduchá právě proto, že fungování Pirátů je nastaveno jinak. Hnutí STAN přitahuje politiky z různých bývalých stran a hnutí, což je dáno také tím, že Starostové jsou ideologicky nevyhranění, je to spíše středová strana, kde si najde každý to, co potřebuje. Jsou to většinou lidé, kteří působili v komunální nebo regionální politice, a tím pádem mají zájem a chuť se dál veřejně angažovat. Právě takoví lidé mají nejlepší výchozí podmínky právě u Starostů. Padlo tu jméno bývalého plzeňského pana Bernarda, to byl výrazný politik, dovedl oslovit voliče. A pokud má nyní názorově blízko ke Starostům, tak by v hnutí STAN byli sami proti sobě, kdyby takového člověka do svých řad nepřijali a neumístili jej na čelná místa své kandidátky. To by byla kardinální chyba. Právě na tomto případu se ukazuje, že není politický turista jako politický turista. Když už se někdo v politice osvědčil, má tu turistiku jednodušší než někdo, kdo mění strany a hnutí každou chvíli, a přitom se sám výrazně neprosadí – zkouší to, kde se dá.

Bývalý hejtman Plzeňského kraje Josef Bernard je bývalým politikem ČSSD. Odbočme mimo průzkumy veřejného mínění, protože se můžeme rovnou podívat na situaci v menší vládní straně, v ČSSD, která podle všech politologů, expertů i průzkumů bojuje v těchto volbách o to, jestli se vůbec udrží ve Sněmovně. Jak je to s přeběhlíky tam?
JG: Na letošních kandidátkách ČSSD jsou dva přeběhlíci, kteří kandidovali před čtyřmi lety do Sněmovny, oba jsou v Praze. Na jedné straně to je v kampani velmi viditelný bývalý předseda Zelených Matěj Stropnický, který vytvořil tandem s ministryní práce Janou Maláčovou, které dělá i poradce. Tím druhým je chirurg Bohdan Babinec, kterého můžeme označit za velmi zkušeného politického turistu, protože ten se o Sněmovnu snaží pravidelně. Postupně za Suverenitu Jany Bobošíkové, za stranu LEV 21 Jiřího Paroubka, před čtyřmi lety dokonce vedl kandidátku Dělnické strany sociální spravedlnosti v Praze. Kromě těchto dvou můžeme na kandidátkách ČSSD najít například bývalého ředitele stanice ČRo Brno Jaromíra Ostrého, který sice do Sněmovny minule nekandidoval, ale před třemi lety se pokoušel v Brně dostat do Senátu za hnutí ANO. Jinak se ale ze sociální demokracie spíš odchází. Je to strana dnes již nepříliš atraktivní pro politické turisty všeho druhu. Bývalé členy ČSSD ale letos najdeme na mnoha kandidátkách převážně národoveckých stran, hlavně SPD.

Zdá se, že se potvrzuje výchozí premisa, a sice že ta turistika funguje intenzivněji do stran, které jsou v kurzu nebo mají šanci na lepší zisk volební, a hůře u stran, které na tom takto nejsou. Čím to ale je, že ti, kteří z ČSSD odcházejí, tíhnou k národoveckým stranám?
PH: Když se Miloš Zeman snažil udělat silnou sociální demokracii, hovořil o tom, že je potřeba se vrátit z vandru domů. A měl tím na mysli, že někteří třeba Sládkovi republikáni jsou zdivočelí sociální demokraté apod., tak tam možná lze hledat kořeny toho, že někteří sociální demokraté byli tohoto ražení, nebo stále jimi zůstali. U ČSSD je zajímavé, že nejen neláká politické turisty, přeběhlíky, ale za tu stranu někteří sociální demokraté momentálně ani kandidovat nechtějí, protože jsou si vědomi toho, že současné vedení stranu směřuje nějakým směrem, s čímž nechtějí de facto mít nic společného. No a pak dokonce ti, kteří za sociální demokracii kandidovat chtějí, nakonec z kandidátek byli odstraněni. To je výsledek toho, že sociální demokracie prošla určitým vnitřním soubojem, ze kterého vzešel vítězně Jan Hamáček a jeho lidé. Ti se rozhodli, že do voleb půjdou jen takto myšlenkově naladění a spříznění sociální demokraté, ti ostatní zůstanou stranou. Někdy není potřeba být politickým turistou, některá strana nebo hnutí si je vědoma toho, že zvýší své šance, když nabídne místa na kandidátkách také členům jiných stran a hnutí. Ostatně sociální demokracie právě toto plánovala, ale po tom vnitřním souboji od toho ustoupila. Podle mého názoru tím udělala velkou chybu.

Zpět zpod hranice volitelnosti do průzkum – po koalici STAN a Pirátů je v tuto chvíli v průzkumech SPD. Tam je letos řada nových tváří. Odkud přicházejí? Co je to za politiky?
JG: Skládání kandidátek SPD bylo letos velmi zajímavé a pro hnutí Tomia Okamury častokrát i velmi problematické. Hned tři ze čtrnácti krajských lídrů pro letošní volby jsou bývalí členové ČSSD. V Ústeckém kraji je to Jaroslav Foldyna, v Pardubickém Jaroslav Bašta a v Královéhradeckém Vladimíra Lesenská. O nespokojenosti se skládáním kandidátek jsem psal už v červenci, kdy vedení například zcela odstřihlo svého současného poslance Jiřího Kohoutka v Pardubickém kraji, který spolu se svými spolustraníky složil kandidátku pro sněmovní volby, ale vedení mu ji zcela rozprášilo a do jejího čela nainstalovalo právě bývalého ministra Zemanovy vlády Baštu. Z původní sestavy tam neponechala skoro nikoho. A Kohoutek, který je mimochodem po soudních sporech s bývalými členy SPD soudem opakovaně označen jako lichvář, si ve vyjádřeních vůči vedení SPD nebral servítky. Naznačil, že si angažmá Bašty mohl přát i prezident Zeman. Kromě bývalých sociálních demokratů za SPD nově kandidují i mnozí bývalí Zemanovci. Jmenovitě třeba sportovní střelec a zlatý olympijský medailista z her v Mexiku 1968 Jan Kůrka. Celou skupinou přeběhlíků je poté i devítka příchozích ze strany Rozumní, všichni kandidují v Moravskoslezském kraji. Zajímavostí je, že mezi těmito devíti Rozumnými jsou i dva bývalí místopředsedové tehdy nového hnutí ANO, zvolení na jeho prvním sněmu už v únoru 2013. Ale poměrně záhy z ANO odešli. SPD letos počítá i jednoho přeběhlíka od komunistů, jedno od Svobodných, dva Realisty i dva kandidáty původem ze strany Referendum o EU, která se dnes jmenuje Strana nezávislosti České republiky.

Čím přitahuje SPD tolik politiků nejrůznějšího zázemí? Co to o té straně vypovídá?
PH: Vypovídá to o ní, že je složena z různorodých lidí a nemá úplně vyhraněnou ideologii v tom smyslu, že by se držela některých názorů. Ale Tomio Okamura se ukazuje jako úspěšný politický podnikatel, který když vidí díru na trhu, tak ji okamžitě zaplní. Pro něj není problém se výrazně vymezovat proti migraci, když je to potřeba. Nebo proti různým restrikcím týkajících se koronaviru atd. Zkrátka když objeví, že po určitém typu politiky je poptávka, tak se tím směrem vydá a opakovaně je úspěšný. Je přirozené, že tento člověk přitahuje různé typy lidí a potřebuje naplnit kandidátky. Není tak proti tomu, aby tito lidé k němu vstupovali, ale zároveň je to výrazná osobnost, která si velmi hlídá, aby ho někdo neohrozil. Hlídá si i svůj dominantní vliv na fungování strany, což se promítá i do sestavování kandidátek a do dalších věcí. Ostatně byli jsme toho svědky už v minulosti, kdy se rozpadl Úsvit přímé demokracie, někteří členové se vymezili vůči praktikám Tomia Okamury. Ukázalo se, že Tomio Okamura si v klidu založil novou stranu a Úsvit skončil. Takto by se dalo pokračovat, že pokud by bylo opět nějaké velké vzbouření, tak se dá očekávat, že by situace šla stejným směrem a on by opět přitáhl spoustu vyznavačů politické turistiky.

Na kandidátkách SPD je teď spousta lidí – může to souviset s tím, že ta strana je atraktivní vzhledem k možným potenciálním volebním ziskům?
PH: Musíme rozlišit, kteří lidé k němu ustupují. Někteří by asi skutečně neměli šanci se uplatnit a tady cítí alespoň náznak naděje. Pak jsou tam lidé typu pana Foldyny, kteří jsou svým způsobem výrazní a odešli tam, protože se profilují nějakým směrem, v ČSSD pro ně nebylo místo a našli ho u pana Okamury v SPD.

Je tu ještě KSČM, která je v tuto chvíli ve Sněmovně a podle průzkumů má šanci se tam dostat. Je to strana v roli politického hegemona, příliš se nemění. Projevuje se to i na tom, kolik politických turistů je v řadách komunistů?
JG: U komunistů je to velmi jednoduché. Je to strana velmi uzavřená, personálně velmi konzervativní, což vyplývá i z toho, že nemá nouzi o kádry. Je to strana s největší členskou základnou v české stranické politice, má bezmála 30 000 členů. Na druhou stranu jde většinově o starší lidi, ekonomicky už v neproduktivním věku. Věkový průměr členské základny KSČM bude vysoko nad 70 let. To znamená, že komunistům zoufale chybí mladí, nadšení komunisté. Kromě pár členů s dávnější historií u Zemanovců letos za KSČM do voleb kandiduje nově jen jeden exsládkovec, Michal Tomek a jeden kandidát, který před čtyřmi lety zkoušel štěstí u Bloku proti islámu – Jiří Kotáb.

Petře, co to o KSČM tady prozrazuje? Jaká je vaše analýza? Je vůbec schopná vývoje? Neschopná vývoje?
PH: Když řeknu, že je konzervativní, tak to může znít poněkud paradoxně, ale je to tak v tom slova smyslu, že skutečně působí jako spíše uzavřený blok, do něhož je velmi těžké proniknout, a není ani zájem vedení strany, aby tomu bylo jinak. Komunisté žijí z podstaty, jež jim vydržela docela dlouho, ale ukazuje se, že ta podstata stačí na méně a méně a že skutečně v současné nemají jisté, že se do Sněmovny dostanou. Průzkumy je zatím drží nad pěti procenty. KSČM se dlouhodobě profiluje jako protestní strana, ale v současné době například drží u moci vládu a protestně se nějak razantně neprojevila ani v minulosti. Pokud někdo hledá protestní stranu, najde ji spíš například u SPD než u komunistů.

Na scéně je ještě nový politický útvar Přísaha, dá se očekávat, že takové uskupení bude lákat politiky, kteří skončili v jiných stranách?
JG: Přísahu založil bývalý šéf ÚOOZ Robert Šlachta. Její zakladatelé jsou, stejně jako Šlachta, vesměs detektivové z tohoto dnes již zrušeného policejního útvaru, i proto jsou kandidáti Přísahy spíše politicky nezkušení. I zde se však najdou různí přeběhlíci, avšak spíše na nižších místech kandidátek. Výjimkou z toho je lídr v Praze a bývalý prezidentský kandidát Jiří Hynek, mimo jiné také šéf asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, který spoluzakládal dnes několikrát zmiňované Realisty. Na kandidátkách Přísahy ještě jeden realista, Jiří Lexa, který byl v minulosti místopředsedou Věcí veřejných. Dále pak například Ivana Kerlesová, spoluzakladatelka Trikolory, které dala košem, a dnes kandiduje jako lídryně v Jihočeském kraji. Mezi dalšími získala Přísaha i jednotlivce od Zemanovců, od hnutí STAN, od Soukromníků či ODA.

Mívají politici, kteří se zapojují do podobných projektů, které jsou úplně nové na politické scéně, nakonec úspěch? Můžeme porovnat třeba s nějakým obdobným případem v historii?
PH: Vždy záleží, kdo ten projekt zakládá, kdo je jeho tváří, protože ta přitahuje hodně lidí. Jak se alespoň podle průzkumu ukazuje, tak se to panu Šlachtovi zatím daří. Kdyby se to dalo nějak přirovnat, tak o hnutí ANO se hovoří jako o politické divizi Agrofertu. O hnutí Přísaha by se mohlo hovořit jako o politické divizi bývalého ÚOOZ, protože jsou tam úplně neuvěřitelné vazby. Hnutí Přísaha sází na to, co neuvěřitelně zabírá. Nedovedu pochopit, jak je to možné, ale sází na boj proti korupci a proti korupci tady už bojoval kdekdo a většinou neúspěšně. Spíš na to doplatil a do osidel korupce se sám chytil. Kdybych měl dát nějaký příklad, zmíním Věci veřejné. To byl také fenomén, který se objevil zničehonic, sázel na boj proti korupci. Tenkrát Věci veřejné vystrčily jako svoji největší tvář Radka Johna, který byl znám z televizní obrazovky, na což lákal voliče. Robert Šlachta je jako bývalý policista z obrazovky velmi právě na základě různých případů, které řešil jeho útvar. Ty například vedly k pádu vlády Petra Nečase atd. Udržoval se navíc v povědomí veřejnosti různými mediálními aktivitami.

Načrtli jsme tedy přeběhlickou mapu české politiky před volbami. Jaký by byl pohled z opačné strany – jak zásadně formuje přeběhlictví českou politiku? Jak se v ní odráží ve smyslu politických aliancí, dohod, ale třeba i politické kultury? Ve chvíli, kdy se vyjednává o koalicích, formují se většiny a menšiny v parlamentu, formuje se vláda atd. Kdybyste se měl podívat na to, jak ti jednotlivci vlastně mohou v konečném efektu ovlivnit širší politické zázemí okolo sebe, vidíte tam nějaký zásadní vliv?
PH: Jednotlivci většinou nic zásadního ovlivnit nemohou. Pokud to nejsou výrazné osobnosti, které odejdou z jedné strany nebo z jednoho hnutí do druhého apod. Když jsou to lidé, kteří doplňují ty kandidátky jednotlivých stran, tak to nějaký vliv na život těch stran, na fungování české politiky nemá. Pokud jsou to skutečně lidé, kteří v rámci těch stran působili jako výrazné osobnosti a z nějakého důvodu odešli jinam, tak to pochopitelně může mít vliv na to, jak veřejnost vnímá ty jednotlivé strany a na to, jak ty strany fungují. Když se podíváme do minulosti, tak například to založení TOP 09 mělo dopad na politiku i v tom slova smyslu, že KDU-ČSL tehdy na tom byla špatně a na chvíli zmizela i z tzv. první politické ligy, to znamená, že se nedostala do Sněmovny. To může být také jeden z příkladů toho, jak přeběhlictví může mít vliv na českou politiku – jak tu už padlo, především v momentech, které jsou zásadní, kdy se například nějaká strana štěpí apod.

A jsme v takovém momentu?
PH: V současné době nic nenasvědčuje tomu, že bychom byli v takové situaci. Uvidíme, jak dopadnou volby, co se bude dít uvnitř některých stran a jak bude probíhat vyjednávání o nové vládě, pokud ta situace bude velmi těsná a vyrovnaná.