Češi jsou uhranutí prezidentským úřadem, říká ústavní právník Kysela. Ve volbách se hledá silná osobnost

Necelý rok před volbou nového prezidenta republiky se hlásí první oficiálně potvrzení kandidáti. O dalších desítkách jmen se ve společnosti spekuluje. Své preference už do éteru sdělil i úřadující prezident Miloš Zeman. Co jako občané a voliči od nového prezidenta očekáváme? V jakém stavu úřad předá současná hlava státu? A kam dvě volební období Miloše Zemana vnímání prezidentské funkce posunula?

V Česku, zdá se, se začíná více a více probírat téma výběru nástupce současného prezidenta. Voliči ho budou vybírat za necelý rok. A teď aktuálně i sám Miloš Zeman tu věc minulý víkend otevřel v rozhovoru pro CNN Prima News, kdy mluvil o tom, že by dal hlas expremiérovi Babišovi, pokud by kandidoval. Ale pak tu jsou také třeba zprávy o těch potenciálních nebo už ohlášených kandidátech, třeba podnikatel Karel Janeček a další. A koneckonců je tu i ten podcast, na kterém se teď podílíte. Co nám to, pane Kyselo, všechno říká o tom, v jaké fázi toho výběru prezidenta jsme? Dá se to chápat jako nějaký výkop prezidentské kampaně?
Za prvé si myslím, že nám to něco říká o tom, že Česko do určité míry koresponduje těm obecnějším trendům označovaným jako personifikace nebo prezidencializace politiky, že ve stále větší míře se neopíráme o politické strany nebo instituce obecnějšího typu, ale hledáme spíš osoby, jednotlivce, s nimiž se voliči mohou identifikovat, vůdce nejrůznějších politických stran, nejrůznějších hnutí. Takže to, že my v Česku se orientujeme na tu konkrétní osobu prezidenta, který současně je osobou i institucí, vlastně tomuto trendu dosti odpovídá. Plus bych řekl, že je tam ještě specifický český rys, který spočívá v poměrně vysoké míře uhranutosti tím prezidentským úřadem, což má asi hluboké kořeny v československé a nejen československé, což vlastně asi neodpovídá úplně tomu, co bychom viděli v Maďarsku, na Slovensku, v Rakousku nebo v Německu. To je nějaká velmi specifická česká linka.

A ptáte-li se konkrétně na tu českou volební kampaň, která toho času nejspíše znenáhla začíná, tak ono to zkrátka koresponduje nebo navazuje na oba trendy, o kterých jsem mluvil. Je-li zřejmé, že zhruba za rok Miloš Zeman skončí, bavíme se o tom, kdo ho nahradí. Kdybychom to promítli do minulosti, tak v zásadě není žádný zvláštní rozdíl. Když bylo zřejmé, že v roce 2003 skončí Václav Havel, byla debata nejen o tom, kdo ho nahradí, ale byla do určité míry i debata o tom, kdo ho bude volit, protože ODS měla po jistou dobu pocit, že by možná byla pro Václava Klause lepší volba přímá než ta klasická parlamentní. Takže přestože ODS dlouhodobě byla odpůrkyní přímé volby, tak zrovna tady s tou myšlenkou koketovala. A pokud bychom se zase posunuli v čase, rok 2013, respektive rok 2012, bylo zřejmé, že bude končit Václav Klaus - tam asi ta pozornost věnovaná tomu výběru byla podobná.

Vy se na tu kampaň díváte očima ústavního právníka a také vystudovaného politologa. Co vy sám od té volby očekáváte v tom smyslu, že nám ukáže o očekávání Čechů od tohoto úřadu?
To je velká otázka s velikánským otazníkem samozřejmě. Může jít o to, že se buď odstřihneme od té tradice, která zatím vypadá, že se rýsuje -  to znamená tradice mimořádných osobností, které z nějakého důvodu míří do prezidentského úřadu, anebo v té tradici budeme pokračovat. Kdybychom vybírali ty mimořádné, ve smyslu ne snad charakterovém, intelektuálním nebo z hlediska zapsání se do dějin lidstva…ale mimořádné v tom směru, že jsou relativně málo skladné, jakýmsi způsobem vybočují z obvyklosti, takovým mimořádným kandidátem by samozřejmě byl Andrej Babiš. Z hlediska toho, kolik má k dispozici peněz, jakou má vybudovanou síť podporovatelů, že má k dispozici velmi loajální politické hnutí. Takže v tomto ohledu by Babiš byl pokračovatelem té tradice. No anebo by to byl někdo jiný, který k tomu prezidentskému úřadu vlastně nepřináší nic navíc. Protože ta prezidentská aura v Česku se sestává jednak z toho, že máte kompetence, jednak z toho, že sídlíte na Hradě a jednak z toho, že jste mimořádný člověk, protože máte za sebou revoluční charisma a významnou roli v politické, sociální transformaci. Zkrátka něco takového. A když nikdo takový nejste, což samozřejmě řada těch kandidátů přirozeně být nemůže, pak by se samozřejmě vidělo, co to udělá s tím prezidentským úřadem, s jeho vnímáním veřejnosti, s vlivem na politické poměry.

A je v tuto chvíli nějaká, a teď to hodně přeženu, správná odpověď na to - když se na to právě díváte prizmatem ústavního právníka, politologa, vlastně člověka, který dokáže zhodnotit ten jak zákonný rámec, tak nějaký zvyklostní politický rámec - čím by ten prezident měl být a jaký by vlastně měl být?
Já myslím, že by bylo dobré, kdyby právě nebyl moc mimořádný, protože tomu mimořádnému prezidentovi, respektive té mimořádné osobnosti v zásadě mohou připadat ty zákonné a ústavní limity příliš svazující, a proto hledá cestu, jak z nich ven. Proto hledá cestu k expanzi, k rozpínání té prezidentské role, čehož jsme u všech těch dosavadních prezidentů byli v různých ohledech a s různými motivy svědky. Takže já bych si skorem přál, abychom začali ten prezidentský úřad spíše smršťovat, to znamená vracet ho tam, kde ho asi ústavodárce chtěl mít. To znamená k výkonu těch kompetencí. A proto by mi vlastně přišlo lepší, kdyby ten zvolený prezident zaprvé nebyl misionář, to znamená, že neměl pocit, že má změnit svět a lidi a ukázat jim cestu ke světlým zítřkům. Ale ani aby to nebyl ten, kdo hodlá toho úřadu využít k nějaké mocenské expanzi, k čemuž vlastně ten úřad není prapůvodně určen. Takže z mého hlediska by bylo lepší mít civilnějšího nebo normálnějšího prezidenta, chcete-li, ale nakolik na tuto notu budou naladění voliči, to samozřejmě těžko soudit.

A z hlediska politologického, jsme jako společnost v takové fázi? Jsme zralí na to, abychom tu roli prezidenta takto vnímali?
To je asi obtížné říci, protože pro někoho může být způsob výkonu úřadu prezidenta republiky Milošem Zemanem v té míře odstrašující, že si bude přát mít někoho, pokud možno, normálnějšího…pokud možno šedivějšího, konformnějšího, civilnějšího. Ale někdo to tak vnímat nemusí. Záleží hodně na tom, jaký máme vztah k těm dosavadním prezidentům, eventuálně specificky k tomu poslednímu. A z toho asi vyplynou nějaké důsledky. Když se díváte do různých průzkumů, které svého času dělal, myslím, STEM, tak z těch nevyplývají úplně jednoznačné závěry. Protože to vypadá, že občané nechtějí mít pasivního prezidenta, ale současně nechtěli mít prezidenta, který se příliš vměšuje do vládnutí vládě, eventuálně vstupuje do střetů s parlamentem. Takže ne, že by to nešlo obojí zařídit, ale je to samozřejmě určité balancování.

Ve chvíli, kdy jste volena parlamentem či volen parlamentem, tak samozřejmě to očekávání parlamentu je, že nebudete mocenským konkurentem, že budete v zásadě plnit roli moderátora, což je asi to, co ústavodárce očekával. Ve chvíli, kdy vás volí řádově miliony lidí, tak jde o to, jestli si vás úplně projektují jako moderátora, anebo od vás naopak očekávají, že budete ve významné míře korigovat způsob vládnutí, obsah politiky a podobně. A tam zkrátka dochází k určitému vnitřnímu pnutí, protože ten prezidentský úřad není koncipovaný pro to, aby byl úřadem vládnoucího prezidenta. Ani pro to, aby byl úřadem konkurujícím vládě, protože k tomu v zásadě nemá žádné pozitivní kompetence - v tom smyslu, že má návrhy zákonů možnost předkládat nebo produkuje legislativní dekrety, kterými realizuje nějaký program. On v zásadě program moc nemůže realizovat. Ale s tím je dost obtížné do té přímé volby vstupovat, protože vám toho totiž mnoho neslíbím. Proč mě tedy potom volíte.

No, to se dostáváme k naprosto zásadnímu tématu, a sice tomu aspektu přímé a nepřímé volby. První a jediný prezident, který vzešel z přímé volby, je tedy Miloš Zeman. A ono se o tom hodně mluví - ten dopad na ústavní roli prezidenta, to, jakým způsobem se vymezuje v té roli a jakým způsobem s ní nakládá. Posunuly se ty limity, které byly nastaveny v době, kdy se Miloš Zeman ujímal funkce jako první prezident zvolený hlasy voličů?
Posunoval je. Jestli je to vnímáno jako legitimní, to si nejsem jistý, protože nemůžeme mluvit za veřejnost jako celek. Určitě se budou lišit různé názorové tábory. Určitě se bude lišit postoj většiny odborné a politické veřejnosti. Zkrátka to publikum je členité a podle toho ta reakce může být proměnlivá. Mně se v zásadě zdá, že ta přímá volba je určitá dispozice k proměně ústavního systému, přičemž ona sama nestačí. Kdybychom bývali zvolili, já nevím, Jana Fischera, tak se mi nezdá, že bychom museli jít směrem jako s Milošem Zemanem. Takže jde v zásadě o to, jakou osobnost do toho vřadíte. A my jsme se prostě rozhodli pro Miloše Zemana…a ne pro Jana Fischera nebo někoho podobného.

Ale ani to samo o sobě ještě nestačí. Podle mě je hrozně podstatné to institucionální okolí, respektive to institucionální soukolí. Bude-li přímo volený prezident republiky, třeba i Miloš Zeman, čelit silnému premiérovi se silnou vládní většinou, s disciplinovanou sněmovnou, tak jeho manévrovací prostor bude úplně jiný, než když bude čelit Petru Nečasovi na samém konci jeho vládnutí. Jiný, než když si postaví svoji vlastní prezidentskou vládu…jiný, než když bude mít proti sobě Bohuslava Sobotku, ale popravdě řečeno i Andreje Babiše, jehož politické bytí jako předsedy vlády, bylo na Miloši Zemanovi do značné míry závislé. Takže je to zkrátka soubor faktorů. A právě tak, jak ten soubor faktorů se u nás vyprofiloval, tak to v zásadě umožnilo prezidentu Miloši Zemanovi hrát výraznější úlohu, než by bylo adekvátní, díváme-li se na to, jak ústavodárce roli prezidenta republiky vymezil, ať už z hlediska výkonu kompetencí nebo i politicky.

A dá se změřit ten osobní vklad Miloše Zemana v tomto konkrétním případě? Rozumím tomu, že říkáte, že to je nějaká souhra okolností, které vznikly. Ale zároveň prezident Zeman často se choval jako aktér. Koneckonců teď se také o víkendu choval jako aktér, když řekl, koho by volil, pokud by kandidoval expremiér Babiš, že by mu hlas dal. Je to ještě - a znovu použiju to slovo - legitimní z hlediska hlavy státu a měřitelné, kolik on sám do toho tedy vložil, že se ten systém trochu pootočil?
Měřitelné to není ve smyslu nějaké exaktní kvantifikace, ale je evidentní, že ten jeho podíl je mimořádný. Právě proto, že si myslím, že když bychom v zásadě volili lecjakého jiného kandidáta, jak v té předchozí, tak v té první přímé prezidentské volbě, ten výsledek mohl být jiný, protože osobnost Miloše Zemana je velmi neskladná. Je zkrátka mimořádná ve srovnání s těmi jinými kandidáty. Takže tam asi nejsem schopen říci nic jiného, než že je tedy významný. Nejsem si jistý, jestli z toho bez dalšího plyne něco pro příštího přímo voleného prezidenta. Že bychom si mysleli, že každý další musí být nutně jako Miloš Zeman. Miloš Zeman může být vnímaný jako exces v tom smyslu, že to přepínal a přeháněl. A ten další může mít tendenci trošku tlumit anebo může mít tendenci dál šlapat na plyn - podle toho, kdo to bude a co mu zase to okolí umožní.

A z hlediska ústavy a jejího dodržování, když se díváte na to, v jakém limitu nebo v jakém rámci se prezident Zeman pohybuje, je na hraně, nebo byl někdy i za hranou nebo se drží pod ní?
Asi platí všechno z toho, co zmiňujete, protože bychom museli jít položku po položce. V některých případech si asi prezident republiky počínal způsobem konformním, v zásadě pro systémovým. Mám pocit, že třeba způsob, jakým sestavoval Ústavní soud, nevyvolával žádné zvláštní pochyby. Teď si to trošku kazí, smím-li použít toho slova, že v zásadě nechává obsazené to místo uprázdněné paní doktorkou Šimáčkovou, aniž by vyvíjel nějakou aktivitu k uprázdnění této pozice. Pak můžeme najít situace, kdy prezident republiky si počínal na hraně z hlediska vůbec fungování systému, což může být třeba ta instalace Rusnokovy vlády.

Protože pokud prezident republiky dosazuje svoji vládu bez konzultací s politickými stranami, navzdory jejich přání vytváří vládu zespodu, tak to samozřejmě je problém, který ten systém má tendenci posouvat někam úplně jinam, než jak je ukotvený v ústavě - tedy z hlediska Česka jako parlamentní republiky. Ale stejně tak můžeme najít i případy, kdy si podle mého soudu počínal protiústavně. To jsou třeba ty okolky s odvoláním člena vlády, i když to předseda vlády navrhl. To může být kauza Sobotka a Babiš, nebo že Babiš a Staněk. Může to být to zdráhání se jmenováním nových ministrů. Takže podle mě najdeme všechno…

Ale celkově se mi zdá, že to vysvědčení je spíš tedy neuspokojivé, protože bych očekával u prezidenta republiky, že si počíná v duchu té první položky, to jest konformně a řádně.

A dá se vysledovat a vystopovat, nějak zhodnotit, jaké důsledky toto má na společnost jako takovou? Může to nějakým způsobem přenastavovat to, jakým způsobem se vztahujeme vůbec k tomu systému jako takovému? Já se vracím k tomu, co jste říkal v úvodu, že česká společnost se možná více identifikuje s politiky jako jedinci a možná to je v nějakém lehkém rozporu s tím, že tedy ten prezident je sám o sobě institucí. Je to z hlediska toho českého politického systému problém, nebo není?
Asi záleží na tom, které aspekty činnosti prezidenta republiky bereme v potaz. Jestli je to vlastně ten výkon kompetencí anebo jestli je to ta politická role. Můžete mít prezidenta republiky, který má kompetencí velmi málo, ale vzhledem k tomu, kdo je a jak je volen, může mít mimořádnou autoritu ve společnosti. Můžete mít prezidenta republiky s rozsáhlým kompetenčním katalogem, ale jelikož je to osobnost, které si v podstatě nevšimnete, je-li v místnosti přítomna, protože je dokonale šedá, žádnou zvláštní politickou autoritu ve smyslu nastolování témat nemá. Záleží na tom, v jaké jsme zemi a k jakému typu hlav států inklinujeme. Kdybychom hodnotili to politické směřování, tak tam mi připadá, že Miloš Zeman skutečně významným způsobem přispěl k tomu, aby byla česká společnost rozdělována, protože z hlediska politické taktiky je vlastně nejjednodušší rozdělit tábor a vytvořit si semknutou skupinu svých podporovatelů, ukázat jim nepřítele: to jsou ti oni. A ti oni mohou být pražská kavárna…dosazujte si tam, co chcete.

Z hlediska politiky, která má už přesah k výkonu pravomocí to mohou být pokusy o reorientaci zahraniční politiky Česka na Rusko nebo Čínu, což asi z hlediska toho, co prezident republiky má dělat, už je trošku za hranou. Je to do určité míry i v nějakým latentním napětí s tím, jak je hodnotově vymezený český ústavní pořádek a na koho bychom se spíš měli nebo neměli v nějaké míře orientovat. No a když pak jdete na tu úroveň výkonu těch kompetencí, tam se mi zdá, že spíše přispívá nebo utvrzuje takový stereotyp, který mi připadá, že je v těch českých poměrech dost zřetelný. Že totiž velmi často nevnímáme pravidlo nebo instituci, ale identifikujeme si ji s obličejem. Jinými slovy, já nepřemýšlím o tom, jestli chci silného nebo slabého prezidenta, protože když se mi ten prezident líbí, tak chci, aby byl silný. A když se mi ten prezident nelíbí, tak chci, aby byl slabý nebo aby vlastně vůbec nebyl prezident. A z tohoto se hrozně obtížně vytváří nějaké systémové očekávání, protože ví-li ten prezident, že je ta společnost ambivalentní, nenaladěná jedním způsobem a chce-li toho využívat, tak toho samozřejmě využívat může. Ve chvíli, kdy by tady byl výrazný tlak na prezidenta republiky spíše toho umírněného, moderačního, no tak potom je hrozně obtížné jít proti tomu společenskému očekávání. Pokud to očekávání naopak je někdo jako Herkules nebo Finist Jasný Sokol nebo já nevím kdo, podobný bájný Řek, tak samozřejmě toho prezidenta to posilovat může.

Takže ale nakonec jsme stejně zpětně u toho, že nejvíce bude záležet na tom, v jakém stavu je ta společnost jako taková.
To je nesporně velmi podstatná proměnná, která se nicméně promítne do té druhé, a to je to, v jaké podobě je politická třída. V jaké míře si je schopna uvědomit svůj společný zájem a čelit eventuálně prezidentovu ataku. Anebo v jaké míře zase je mi ten prezident sympatický, že zrovna v tuto chvíli zastává to, co zastávat chci, tudíž ho podporuji, přestože je z jiné politické strany a podobně…tyto dvě věci spolu souvisejí.

A když se díváte teď na ty ohlášené kandidáty, zatím jich není až tolik, prezident Zeman o tom tedy mluvil, že by považoval za jasnou věc, že chce kandidovat i odborový předák Josef Středula nebo prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý a předseda hnutí ANO a expremiér Andrej Babiš a zároveň tedy podle něj i někdejší předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková. Ta jediná už kandidaturu ohlásila z těch zmíněných, tak ti všichni podle Zemana mají mít šanci být zvoleni. Pak víme, že tu je i ohlášená kandidatura podnikatele Karla Janečka. Když se díváte na ta jména, která běhají veřejným prostorem, jsou tu i další - bývalá rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová, která zatím kandidaturu neohlásila. Jakým směrem podle vás se tedy ta volba bude ubírat? Rozumím tomu, že je příliš brzy na to to říct, protože přece jen jsme rok vepředu, ale kterým směrem půjdeme? Spíše výběrem těch, řekněme, umírněnějších osobností, anebo se ukazuje, že opravdu míříme k té personifikované politice těch tváří?
Těžko říci, jakou kdo z těch kandidátů a potenciálních kandidátů, o kterých jste mluvila, bude mít podporu. Zatím je to všehochuť. Najdeme si tam leckoho. Asi paní Nerudovou můžeme přiřadit k nějakému typu paní prezidentky Čaputové, přičemž je ale třeba asi brát v potaz, že on je to vlastně dost neobvyklý typus a to, že se paní prezidentka Čaputová stala prezidentkou, hodně souvisí s konkrétními okolnostmi, které kdyby bývaly nenastaly, tak to možná nedopadlo. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet v příštích volbách, pakliže v nich bude kandidovat.

Pan Janeček je evidentně člověk spíše extravagantní z hlediska toho, jakým způsobem se profiluje. Je to vlastně outsider, to znamená, nepřichází z nitra toho politického systému a současně je to nositel právě nějakých silných názorů, které myslím hraničí až s tou misí. A jde o to, jestli prezidentský úřad má sloužit právě k nějaké misi tohoto typu, že chci tedy změnit svět a lidi v něm. No a můžeme pokračovat těmi dalšími jmény. A u každého tedy najdete nějaký rys, který vám umožňuje ho buď vřazovat do toho spíše civilnějšího očekávání, což mně by se zdálo, že by nejspíše byl pan Středula, anebo nějakého jiného. Zatím je to zkrátka příliš pelmel a může to být leccos.

Já se ještě vrátím k tomu, co jste říkal v úvodu, protože obě ty teze, ty součásti toho, jakým způsobem vnímáme prezidentský úřad, byly velmi zajímavé. A začala bych tou, kterou jste nazval uhranutostí tím prezidentským úřadem. Čím je to dané, když jste zmiňoval, že to nepozorujeme v okolních zemích. Proč právě v Česku to je takto nastavené?
To já popravdě řečeno nevím úplně přesně. Zdá se mi, že tam bude nějaká starorakouská linka. Protože tak jako Češi neměli úplně rádi mladého Františka Josefa, tak měli poměrně rádi starého Františka Josefa I. Tam se rodí nějaké zvláštní emocionální pouto, které je odlišné od odtažitého vztahu k rakouskému eráru. Ten erár, stát, vlastně nechceme, ale toho starce, navíc pronásledovaného různými osudovými ranami, v zásadě bereme v ochranu…existuje tam nějaká míra sympatie. A zdá se mi, že je unikátní to, že na tento emocionální vztah navázal Tomáš Garrigue Masaryk, zase stařec, který v určitých ohledech podobně vypadá a podobně se chová. Nosí na sobě tu zvláštní uniformu působící nějak jako přechod mezi civilním oděvem a uniformou, ve které jsme zvyklí vídat toho Františka Josefa. Je tady ta stylizace: jezdím na koni. Je tady ta stylizace: chovám se důstojně, bydlím na hradě, bydlím na zámku. Takže se vám daří protahovat tu linku a nasazujete na to další vrstvy. On je obdařený tím mimořádným charismatem revolučního tribuna, zakladatele státu. A pokračujete. To ohromné očekávání spojené s osobností Edvarda Beneše, které dalece přesahuje to, co byste měla očekávat od prezidenta. Protože Edvard Beneš se situuje do role monopolisty pro zahraniční politiku, i když je ministr zahraničí, i když je prezident. Takže vlastně svěřujeme rozhodování o osudu národa té jedné konkrétní osobě. Velmi podobné je to u Emila Háchy. Myjeme si ruce, Emil Hácha to zařídí. No a pokračujte dál.

A když jste tedy po druhé světové válce, tak zjistíte, že v celém tom prostoru středovýchodní Evropy, na té naší straně železné opony, je Československo jedinou zemí, které nikdy nezrušilo monokratický úřad prezidenta. Protože u těch jiných buď existoval a zanikl, to je třeba případ východního Německa, nebo neexistoval a vznikl, to je Rumunsko pro Ceaușesca. Ale jen my jsme ho kontinuálně měli, protože byla v zásadě poptávka po tom využít autority prezidentského úřadu ve prospěch režimu, protože k tomu prezidentovi má to obyvatelstvo jiný vztah než k jen prvnímu nebo ke generálnímu tajemníkovi. A současně je to tendence těch generálních tajemníků využít toho prezidentského úřadu pro svoje vlastní posílení nebo vyvýšení. To jsou ty obrazy ve třídách, to je to, že jsem na známce, to je to, že mám tu vlastní znělku a podobně. Takže je to zkrátka celá řada vrstev, které se tedy ustavují historicky, na něž potom kontinuálně navazuje Václav Havel. Protože tak jako byl zakladatelem státu Tomáš Garrigue Masaryk, tak zase vlastně ten revoluční tribun, když se rozhlíží po tom, jakým způsobem institucionalizovat to své charisma, vybere si ten prezidentský úřad. A tím zase přednastaví to, že bude-li se chtít někdo vyrovnat Václavu Havlovi, tak jako Václav Klaus, tak to zase udělá tím, že se stane prezidentem. A bude-li se chtít někdo vyrovnat Václavu Klausovi, tak jako Miloš Zeman, tak se zase stane prezidentem.

No, to jedeme v nějakém kruhu, který ale, zdá se, jako společnost nejsme alespoň v tuto chvíli nebo jsme nebyli do této chvíle schopni úplně reflektovat. Protože jen čistě, když se člověk podívá na ty symboly, sídlo na Pražském hradě, od něj jistě nikdo ustupovat tuto chvíli se nechystá. Zároveň neimplikuje to právě fakt, že přikládáme tomu úřadu úplně nereálnou moc a sílu, kterou by měl plnit pro český národ?
Já si myslím, že to tak je. A je to pěkně vidět i diskusích, které jistě nejsou reprezentativní, ale je možné je zaznamenat na nejrůznějších internetových webech či serverech. Míra přesvědčení, že ten prezident republiky buď protože je prezident, anebo eventuálně ten konkrétní, nás zachrání před těmi všemi osudovými ranami, je tedy poměrně vysoká. A souvisí to jednak tedy s tou personalizací či personifikací politiky a jednak s touto tradicí, že přestože národ spí, tak někde v Hofburgu nebo na Pražském hradě svítí to okno do noci, kde úřaduje ta hlava státu, a ta bdí za nás za všechny. Což je jeden z klíčů, které nám současně umožňují chápat kouzlo Alžběty II. ve Velké Británii. Zase je tady pořád s námi a je tedy pořád za nás. Takže to je něco, co vlastně nemá jen racionální dimenzi a co nás tedy vede do hlubin uvažování o systémech moci a vlády, kde se potom potkává nějaká otcovská autorita a autorita náčelníka, autorita šamana a různě se tedy potkávají, vyvažují. A my to máme do určité míry odvozené v podobě prezidenta, mimo jiné spojeného s tím místem, kde úřaduje.

A ještě úplně na závěr se vrátím k té druhé věci, kterou jste zmiňoval v úvodu a tak se vinula celým tím naším povídáním, a to je ta inklinace voličů tady konkrétně v Česku k těm personám, k těm osobnostem namísto tedy těch institucí. Jaký je tu trend a je také v Česku tak výrazně odlišný od zemí, které jsou okolo nebo je to součástí nějakého širšího rámce, který se děje a je to nějaký globální?
Já si myslím, že je to globální trend. Souvisí to s televizí, souvisí to s internetem a se sociálními médii. Souvisí to mimo jiné s klipovostí. Protože ve chvíli, kdy začne být podstatnější to, jak vypadáte, než jaký nabízíte program, což je ten známý duel Nixon - Kennedy, tam se začíná tento trend projevovat, tak to je ten zlom. Jsem pro Sarkozyho nebo nejsem pro Sarkozyho. Vybírám si Losnu nebo Mažňáka. A ten program, ta politická strana, dlouhodobá podpora té strany, je druhotný. Souvisí to mimo jiné také s tím, jak se proměňuje společnost. Vzrůstá to, čemu se říká volatilita, to znamená voličská přelétavost. Zatímco dříve v západních zemích bylo poměrně běžné, že se vlastně dědí ty generační identifikace, protože politická strana prostě reprezentuje můj sociální segment a když žiju na venkově, jsem katolík a podobně, tak prostě volíme tuto politickou stranu. A toto mizí. Takže je tam na jedné straně tedy taková fluidnost, tekutost, to znamená opouštění těch tradičních politických stran. Ty tradiční politické strany slábnou a hledají nějakou jinou cestu, jak se v politice prosadit. A už to tedy není ten program nebo ta struktura jako taková, ale je to ta tvář. Takže se tam potkává celá řada různých vlivů, přičemž ta klipovitost, to je v zásadě asi ta definitivní poptávka, ten definitivní prvek, který nás vede k tomu, že si mohu vybrat tento nebo onen obličej a nic jiného nepotřebuju vědět.

A když to vezmu velkou zkratkou…dá se říct, že ten rok, který bude teď dobíhat do té volby prezidenta, se asi ponese v tomto hodně klipovitém rázu..?
Pochybuju, že bychom nějak důkladně studovali programy. Mimo jiné i z toho důvodu, že na rozdíl od parlamentních voleb je dost obtížné vymyslet nějaký prezidentský program z hlediska toho, co ten prezident může reálně nabídnout. A proto je vlastně logičtější nebo přesvědčivější v tomto případě, když se ve stále větší míře zaměřujete spíš na tu osobnost. Líbí, nelíbí. Autentický, neautentický. Věřím, nevěřím.