Čemu čelí české sportovkyně na síti: Výhrůžky smrtí, nenávistné komentáře, sexuální narážky

Co vás, Dominiko a Kristýno, přimělo k tomu, že jste se začaly věnovat sportovkyním - tomu fenoménu šikany v on-line světě a hlavně tedy na sociálních sítích?
Dominika Kubištová: Bavily jsme se o tom v redakci, protože s Kristinou se v tématech věnujeme sexuálnímu obtěžování nebo obtěžování na sociálních sítích. V srpnu přišel náš šéfredaktor Radek Kedroň s tím, že na BBC objevil článek o tom, že sportovkyně jsou na sociálních sítích napadány, že jim tam třeba i vyhrožují smrtí. Řekly jsme si, dobře, tak takhle je to v Británii, ale jak je to u českého sportu? Co se děje na sociálních sítích českých sportovkyň? Tak jsme se s Radkem dohodly, že se téma pokusíme zpracovat v českém kontextu.

Já i Kristina to považujeme za důležité téma, které by se mělo probírat. A myslím si, že i společnost už přichází na tu vlnu, kdy si uvědomuje, že komentáře na sociálních sítích nejsou jen tak něco do větru, místo, kam můžete napsat jakoukoliv urážku a nic se vám nestane. Krásně to ukazuje - když se nebudeme bavit o sexuálním obtěžování - třeba útok v Christchurchi. V kauze padají podmíněné tresty za to, že někdo psal nenávistné komentáře ohledně této události na sítích. A stejně tak padají třeba i podmíněné tresty, pokud se zaměříme na případy v dokumentu V síti.

Takže takové chování může být za některých okolností trestné?
Rozhodně.

S kým vším jste tedy mluvily a co jste se dozvěděly, Kristino?
Kristina Roháčková: Zkusili jsme oslovit co nejvíce profesionálních sportovkyň, podařilo se nám ten počet zaokrouhlit na 50. Odpovědi jsme získaly asi od poloviny z nich. Odpovídaly nám sportovkyně napříč velkým množstvím sportovních disciplín, takže jsme dostaly odpovědi od florbalistek, přes vodní slalomářky, až po tenistky.

Práce začala v srpnu a trvala vlastně do posledních hodin před vydáním článku. Ten by měl odpovídat na základní otázku - jakou české sportovkyně mají zkušenost se sociálními sítěmi? Jestli spíše pozitivní, negativní a jestli se zkušenost, kterou jsme viděli v zahraničí, promítá i do českého prostoru.

Ještě než se dostaneme ke konkrétním případům, kdybyste to měly obecně popsat, jaké reakce jste dostaly? Byly vstřícné? Váhavé? Nebo jsou sportovkyně samy v bodě, kdy o takových věcech chtějí mluvit? Dá se to alespoň usuzovat z toho počtu...

KR: Každá jsme oslovila zhruba půlku. A já musím říct, že u většiny ty reakce byly velmi vstřícné. Třeba Barbora Strýcová říkala, že už léta to považuje za velký problém a že je hrozně ráda, že se tomu někdo věnuje. A myslím, že podobné reakce tam padaly vždy, pokud nám sportovkyně odpověděly. Určitě tam byla radost, že se někdo tématu konečně začal věnovat. A to i když sportovkyně tvrdila, že má se sociálními sítěmi jen pozitivní nebo víceméně pozitivní zkušenosti, ale třeba jen díky tomu, že její sport není tolik známý. Ví například o problémech třeba u kolegyň z jiných sportovních odvětví.

Dominiko, ty jsi zmínila tenistku Barboru Strýcovou, která hraje ve vašem článku docela důležitou roli. Můžeme na jejím příběhu a na tom, co vám řekla, popsat, čemu sportovkyně v on-line světě vlastně čelí?
DK: Barboru jsme vybraly na začátek a vlastně jsme to s ní celé otevřely. Jak jsme sbíraly jednotlivé komentáře a příspěvky do ankety, zjistily jsme, že tenis je v tomto ohledu nejexponovanější oblastí. Jednak nám to říkal Český olympijský výbor, zároveň to zmiňovaly i některé sportovkyně: „No, víte, mně se to děje, ale oproti tenistkám to je pořád nic.“ Takže pro nás bylo opravdu klíčové, abychom se dostaly k nějaké tenistce. Nakonec to byla Barbora Strýcová. Po každém zápase - vlastně je jedno, jestli ho vyhraje nebo prohraje - se jí objeví nenávistné komentáře na sítích. Jsou to výhrůžky smrtí, nejen jí, ale i celé její rodině. A zejména prý přichází od sázkařů, kteří na jejím zápase prohrají nějaké peníze a chtějí si takto „zchladit žáhu“. Zároveň zmínila, že často vznikají různé nepříjemné koláže a komentáře, protože tenistky nosí při zápasech krátké sukýnky, kvůli kterým se při zápase občas odhalí například pozadí. Právě tyto narážky jsou věc, která jí přijde opravdu sprostá a se kterou se úplně neumí vyrovnat.

Barbora Strýcová, tenistka:
„Jsem sportovec, který je často v televizi a jehož zápasy se často vysílají, takže na mě spousta lidí může sázet. Někdy se jim výsledek úplně nehodí – a je jedno, jestli vyhrajete, nebo prohrajete – a daný člověk má pak pocit, že se na sociálních sítích může ke všemu vyjádřit. Jak jsou frustrovaní, tak ale například píšou, že nás zabijí a že zabijí moji rodinu a že si nás najdou a podobně.“

Existuje nějaké vysvětlení, proč zrovna v tenise jsou sportovkyně terčem takových útoků?
DK: Těch důvodů bude asi více. Nejčastěji to, že na tenis se hodně sází. Ta sázkařská komunita, což zmiňovalo hodně sportovkyň, má tendenci v emocích při prohře psát na sociální sítě podobné věci. Zároveň je to sport, kdy mají odhalené určité partie, takže i v tomto ohledu je lehké se do nich trefovat. A známe všichni tenistky, které se chovají velmi neomaleně při zápase, třeba i nadávají. I na to pak lidé na sociálních sítích často míří.

Kristino, ty jsi zmiňovala, že jste oslovily i sportovkyně z méně profilových oborů nebo směrů. Najde se nějaký rozdíl mezi tím, čemu jsou sportovkyně vystaveny tam, oproti tomu, co jsme teď slyšeli od Dominiky? Dá se to nějak odstupňovat anebo nezáleží, o jaký typ sportu jde?
KR: Nedá se úplně říct, že by záleželo na tom, o jaký sport jde. Ale sportovkyně z méně známých, sledovaných nebo populárních sportů samy přiznávaly, že některé typy komentářů, které mohou dostávat jejich kolegyně, se jich netýkají právě proto, že je sledují spíš fajnšmekři nebo omezenější skupina lidí. Nemají ani takový prostor v médiích, takže se k nim nedostávají tolik lidé z vnějšku. Ale abych navázala na to, co říkala Dominika - zajímavé bylo i to, že sportovkyně samy od sebe říkaly: „Nedostávám tolik komentářů na mou postavu třeba proto, že já v našem sportu sedím, mám helmu, výstroj, sedím v lodi nebo mám široké šortky. Takže to není to samé, jako kdybych byla atletka, která má na sobě ty kraťásky a podprsenku, nebo beachvolejbalistka.“ Sportovkyně samy vnímají, že je trochu brání to, co na sobě mají při sportování, a uvědomují si, že „odhalenější“ kolegyně jsou více vystavené takovým komentářům.

Můžeme citovat pár konkrétních příkladů?

DK: Přesně si vzpomínám na atletku Kristiinu Mäki. Ta mi říkala: „No, víte, já mám tu podprsenku a ty kraťásky a mně to nepřijde nijak divný, že to mám na sobě. Pro mě je to normální oblečení do zaměstnání. Ale těm lidem to asi nepřijde normální a potom chtějí komentovat, jestli mám velký zadek, jestli mám břicho, nemám břicho...“ Zároveň nám přiznala, že nejvíce negativních komentářů schytala, když před několika měsíci oznámila, že je těhotná. Spousta lidí jí začala psát: „Tak to je konec dobré sportovkyně, to sis, holka, úplně zničila život.“

Kristiina Mäki, atletka
„Nejsem člověk, který by si to nějak bral, ale věřím, že některou těhotnou by to mohlo opravdu zasáhnout.“

KR: Asi odbočím od té postavy, i když také je to s tím spojené. Basketbalistka Ilona Burgrová je v Komisi pro rovné příležitosti a v Komisi sportovců při Českém olympijském výboru, takže na tu problematiku má trošku jiný pohled. Právě ona byla ta, která zmiňovala, že si všímá odívání u jiných sportovkyň více než u sebe. Ale zase dodala, že kvůli své výšce dostává zvláštní návrhy od „fanoušků“, kteří jí třeba píšou o její použité boty nebo spodní prádlo po nějakém sportovním výkonu.  

DK: Ještě mě napadla florbalistka Martina Řepková, která zase říkala, že neustále poslouchá, že se na zápas moc maluje. Když přece hraje, tak by neměla být namalovaná, že to je úplně zbytečné. Ale zároveň podotýká, že její sociální sítě jsou spíše protkané opravdovými fanoušky. Její hra prý často namotivovala děti k tomu, aby měly sílu a motivaci dostat se do extraligy. Takže se nejedná jen o nenávistné komentáře, ale se sociálními sítěmi se pojí i spousta pěkných a pozitivních historek.

Setkávají se tedy sportovkyně s on-line šikanou často? Já teď mířím k tomu, jestli chování fanoušků on-line je výrazně jiné než chování příznivců sportu v offline světě.

KR: Hodně to vychází z hrdinství za klávesnicí, kdy se člověk odváží k mnohem horším komentářům, když je schovaný za obrazovkou počítače. Četla jsem ale, že Karolína Plíšková pozná, kdo na stadionu je sázkař podle toho, že prožívá každý míček. To jsou pak ti samí lidé, kteří píšou nenávistné komentáře, když prohraje zápas. My jsme se na to ptaly, jestli někdy ty komentáře přerostly do interakcí v reálném životě. Prý naštěstí ne, většinou se to ještě drží v rovinách, kdy můžete toho člověka zablokovat nebo mu jednoduše neodpovídat.

Co se týče třeba toho sázkaření, někdo by mohl namítnout, jestli to není daň za to, že dotyčná sportovkyně je hodně populární, tím pádem se s ní pojí hodně pozornosti. A že se jedná o věci, kterým mohou čelit i muži, sportovci. Máme k dispozici nějaké takové srovnání? Nebo dokážeme říct, proč je to v tom případě žen a on-line šikany jiné?
DK: My vůbec nepopíráme, že se toto děje i mužům-sportovcům. Naopak to víme - potvrdil to Český olympijský výbor a zároveň i samotné sportovkyně někdy zmiňují: „Ano, to se děje i mužům, to se děje i kamarádům. Ale oni si z toho tak úplně moc nedělají, třeba jim někdo napíše: ‘No, ty seš blbej, žes prohrál ten zápas’. A oni nad tím mávnou rukou.“ Rozdíl tam přeci jen je. Protože co se týče žen, tak „fanoušci“ mají daleko častěji tendenci vyjadřovat se k jejich vzhledu, ne ke sportu samotnému. Právě to ve výsledku ženy-sportovkyně tolik bolí.

Zmiňovaly některé ze sportovkyň, jestli to všechno má dopad na jejich psychiku? 

DK: Určitě. Stejně jako všichni lidé to probírají se svými kamarády, s kolegy, vyměňují si zkušenosti. Někdy to zajde tak daleko, že si najdou i nějaké mentální kouče, se kterými mohou situaci probrat. Třeba zmiňovaná florbalistka Martina Řepková nám vyprávěla, že jí na sociálních sítích nadávali, že jsou rodiče její otroci a kvůli ní se museli spousty věcí vzdát. To byla věc, kterou už psychicky nezvládla, a tak vyhledala mentálního kouče, který jí pomohl. Zároveň se některé sportovkyně obrací právě na Český olympijský výbor. Ten se  tak trochu i díky našemu článku rozhodl, že to bude řešit nějak koordinovaně a informuje sportovkyně o tom, že pomoc existuje. Například mohou vzniknout i nejrůznější semináře, diskuze apod.

Jeden argument se nabízí při pohledu zvenčí. Je potřeba trávit tolik času na sociálních sítích, kde se toto všechno děje a odkud proudí ke sportovkyním asi největší porce toho zastrašování nebo šikany? Je to pro vrcholové sportovkyně myslitelné, aby v jedenadvacátém století po sítích s příznivci nekomunikovaly? 
KR: Já na to odpovím reakcí, která nám přišla také několikrát: „Kdybych nebyla sportovkyně, možná bych sociální sítě tolik nevyužívala.“ Pokud chce vrcholová sportovkyně získat sponzory, dodržovat smlouvy s těmi stávajícími a propagovat sport na základě kontraktu se svazem, neexistuje pro ni možnost na sociálních sítích nevystupovat. Samozřejmě se může rozhodnout, co na ně bude dávat, kolik tam bude prozrazovat. Ale není možnost, aby na nich nebyla.

Šárka Pančochová, snowboardistka:
Někdy je potřeba mít na sociálních médiích trošičku srandu. Ale někdy je to takové, že člověk přemýšlí, co tam dát, co tam nedat. Až si říkám, že kdybych nebyla sportovec, tak si Instagram nevedu.

KR: Pro snowboardistku Šárku Pančochovou je správa sociálních sítí taková celoživotní práce. A umí si představit, že by je vůbec neměla, kdyby to byla její možnost. Akrobatická lyžařka Nikola Kučerová zase zmiňovala, že jí odcizili osobní facebookový profil. Měla tam kontakty s lidmi, sportovci ze zahraničí, které sbírala mnoho let. A to všechno jí ukradli. Myslím, že říkala, že profil začal spravovat nějaký čínský obchod, který tam prodával hodinky a že možná tam do dnešního dne stále je a že to vůbec nešlo řešit. Snaha vrátit profil není úplně nejjednodušší na sociálních sítích nejen ve sportu. V tu chvíli říkala, že kdyby nemusela, tak už si možná Facebook znovu nezakládá, protože je to hrozná práce - v tom smyslu, že se tomu člověk musí věnovat, přemýšlet nad tím, jak příspěvky stavět, co tam dávat, co tam nedávat.

DK: Experti zmiňují, že takový argument je úplně lichý. Protože ať dáte na sociální sítě fotografii z tréninku, z fitness centra, z plavání, nikomu to nedává právo, aby vám psal sexuálně laděné komentáře nebo aby se vysmíval vašemu tělu. To prostě není v pořádku. Kdybyste vyšly v plavkách po nějakém bazénu, tak by vás úplně neznámý člověk také nezastavil a neřekl by vám: „Hele ty máš fakt velkej zadek, tady bys neměla takhle chodit.“

KR: Jeden takový příklad, který podle mě mluví úplně za všechno. Jedná se o fotografii na Instagramu nejmenované sportovkyně, která vytahovala koláč z trouby. A byly tam takové ty veselé komentáře jako: „Jéé, co to tady pečeš?“ „Mňam, to vypadá dobře!“ A úplně poslední, náhodný komentář: “Sex zezadu.“

V úvodu jste zmiňovaly, že řada komentářů, které se objevují na sítích, může hraničit i s chováním, které je v rozporu se zákonem. Lze on-line šikaně s tím sexistickým nebo dokonce násilným podtextem čelit a bránit se jí? Jaké jsou v tomto ohledu zkušenosti, třeba i ze zahraničí?

DK: Nejen v zahraničí, ale i u nás takové případy mohou dojít i před soud. Může se jimi zabývat policie, protože někdy jsou opravdu za hranicí. Vyhrožování smrtí si nemůžete dovolit ani v reálném, ani v online světě. My jsme dokonce zmiňovaly jeden případ z doby před 4 lety, kdy za opravdu nemístné komentáře tenistkám vyšetřovala policie jednoho muže z Doks. Jinak se ale svazy nebo kluby zrovna touto problematikou zatím příliš nezaobírají. Zajímá se o ni Český olympijský výbor, který to individuálně řeší s některými sportovkyněmi. Ale ty sportovkyně samy našly řešení, které experti a psychologové považují za správné - prostě ty komentáře nečtou. V případě, že si je přečtou, většinou je dokáží vytěsnit z hlavy, protože si logickými argumenty zdůvodní, proč je nebrat vážně. A pokud je to opravdu vážné, někdo jim posílá obscénní fotografie nebo jim vyhrožuje smrtí, tak toho uživatele zablokují.

Zmínily jste inspiraci článkem BBC, která na základě svých zjištění zavedla změny na svých vlastních sociálních sítích a všech účtech. Můžou změnu chování vůči ženám, v tomto případě tedy vůči ženám sportovkyním, nastartovat třeba právě i média?
DK: Poté, co už několikrát udělala tento průzkum, se BBC zavázala plnit vlastní pravidla pro diskuzi pod příspěvky na sociálních sítích - třeba blokovat nejrůznější uživatele, sledovat diskuze a mazat komentáře, které jsou za hranou. Totéž nezávazně na tom dělají i naši sociální editoři na iROZHLASe - moderují diskuzi a nedovolí lidem, aby jen tak někoho uráželi nebo mu vyhrožovali. Zároveň se takové věci mají určitě objevovat v mediálním prostoru, opakovaně, protože se tím nastoluje veřejná diskuze. My nechceme říkat, že je něco úplně špatně, nebo že by se mělo něco úplně zakázat, že by se měly takové věci cenzurovat. Naopak, naším cílem je vytvořit rozumnou diskuzi na toto téma a vyslechnout si různé názory, protože nikdy nebude řešení mávnout nad tím rukou. To zároveň ukazují i postupné průzkumy BBC, protože během několika let zjistily, že nenávistné komentáře se zhoršují a přibývají.

KR: Z hlediska médií je ještě jeden zajímavý aspekt, který právě sportovkyně také zmiňovaly v naší anketě. Média někdy negativně přispívají k tomu, jaké komentáře se ke sportovkyním dostávají, i tím, že šíří některé fotografie, které si zveřejní na Instagramu, Facebooku nebo na Twitteru. Konkrétně třeba v uplynulých měsících to bylo kvůli koronavirové krizi. O témata byla nouze a ve sportu ještě citelnější. Takže se začaly objevovat články, které stály jen na tom, co si sportovkyně daly na své sociální sítě. Když to byla fotografie, kde se sportovkyně koupe někde v jezírku v horách, tak to vyvolalo vlnu reakcí. A těm se dalo zabránit.

Bavíme se o specifické výseči života sportovkyň, a sice o tom, jaké komentáře dostávají na sociálních sítích, na internetu. Dá se ale říct, do jaké míry podle samotných sportovkyň, trenérek, psychologů, všech lidí, se kterými jste mluvily, tento fenomén šikany souvisí s celkovým klimatem ve sportu a s tím, jaké chování je vlastně vůči ženám sportovkyním akceptovatelné?
KR: Podle mě je to systémový problém - nejen ve sportu, ale i společenského nastavení, jak vnímáme ženy a co je vůči nim přijatelné. To naše téma otevírá prostor pro mnohá další. A připomíná, že za sportovními výkony stojí lidé, ne stroje na medaile a trofeje. Ale někdo, kdo má specifické prožitky a životní zkušenosti, které se odráží v jeho vystupování.

DK: Já bych to možná vzala ještě trochu obecněji, protože se na iROZHLASe zabývám i soudnictvím. Často se setkávám s tím, že i další trestné činy, které souvisí se sexismem nebo se sexuálním napadáním, jako je třeba znásilnění, sexuální nátlak apod, bývají v naší společnosti bagatelizované. Nejen v Česku, ale obecně. Mávne se nad tím rukou - na sexuální nátlak si snad ženy musí zvyknout. Nemusí! Takové věci by se měly začít brát vážně, protože ženám to ubližuje. Pro nikoho by přece neměl být cíl ubližovat ženám a i mužům, prostě ubližovat lidem obecně.

KR: Mezi komentáři, které nám teď začaly chodit, je jeden, který se opakuje - vítejte na internetu. Tak to prostě chodí na internetu, tak to je, tak to bude... Ale proč by to tak mělo být? Proč bychom to měli akceptovat?

DK: Dokonce si vzpomínám i na několik konkrétních komentářů, které jsem včera četla, jako třeba: „Nemáte na tom trochu vinu i vy ženy, že si tam takové fotografie dáváte?“ Jaké fotografie? Své fotografie jako sportovkyně v dresu z tréninku? Takže je moje chyba, že mi pod takovou fotku někdo píše, že by se mnou chtěl mít anální sex? Je to kruh, kdy my píšeme o tom, co z odborného hlediska není správné. A stejně se pod tím objeví komentáře, které nás zase přesvědčují, že je to fenomén, o kterém je třeba diskutovat.

Lenka Kabrhelová, Matěj Válek a Miroslav Tomek

Související témata: podcast, Vinohradská 12, sportovkyně, obtěžování, sexuální obtěžování, sociální sítě, výhrůžky, gender, Barbora Strýcová, Ilona Burgrová, Kristiina Mäki, Český olympijský výbor