Pandemie, vztah k Rusku nebo vlna populismu. Jaké globální dění ovlivňuje podzimní české volby?

Lenka Kabrhelová mluví se zahraničněpolitickým analytikem Českého rozhlasu Filipem Neradem

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

23. 6. 2021 | Praha

Blížící se sněmovní volby v České republice se označují za možný milník pro další směřování země. V posledním roce a půl diktovala vývoj u nás i ve světě především pandemie, na výsledku říjnového hlasování se ale odrazí i méně zjevné globální fenomény. Co všechno nálady voličů a jejich preference ovlivňuje? A jaké výzvy se vůbec Česka před volbami dotýkají?

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Matěj Válek, Ondřej Franta, Tomáš Dufka

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Filip Nerad, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu. Ahoj Filipe.
Ahoj. Díky za pozvání.

Ty ses v uplynulých měsících intenzivně zabýval situací ve střední Evropě a v Evropě vůbec v souvislosti s volbami. Víme, že na kontinentu i ve světě se odehrávají určité procesy, které ovlivňují v konečném efektu i to, jak se volí v Česku, i když si to možná ne vždy uvědomujeme. Zkoumal jsi, jaké konkrétní procesy to jsou. A oslovil si v té souvislosti i několik hodně vlivných politologů, kteří se situací v Evropě zabývají. Jedna věc, o které se v souvislosti s volbami v Česku, ale třeba i v sousedním Německu, kde se také chystají parlamentní volby, zmiňuje, je to, že jsou přelomové. Je to skutečně tak?
Já bych neřekl přelomové. Je to přesně tak, jak jsi to pojmenovala: tady probíhají nějaké procesy. A v té, předpokládáme, velmi vyhrocené předvolební situaci, která nastane – a můžeme to sledovat už teď, kdy to bude „Babiš proti všem a všichni proti Babišovi“ – by mohlo zapadnout to, že volby se odehrávají v nějaké evropské, mezinárodní geopolitické situaci, které jsme součástí. Děje se něco kolem nás v Evropě, co nás ovlivňuje. Děje se něco opravdu geopoliticky na světové úrovni, čehož jsme se také velmi nedávno stali niternou součástí.

Tady narážím na vrbětickou kauzu a znepřátelení s Ruskem, což se může promítnout do dezinformačních kampaní, které Rusko vede vůči zemím, se kterými má vyhrocené vztahy. To je další věc, která může výrazně poznamenat předvolební situaci u nás. V podstatě jedinou velkou neznámou, o které se neví, co udělá s volbami, je pandemie. Protože ta stále ještě probíhá. A nikdo z odborníků, které jsem oslovil, ať už to byl význačný bulharský politolog Ivan Krastev nebo známý americký historik Timothy Snyder, si není úplně jistý, jakým způsobem se promítne do volební situace: zda to některé politiky posílí, nebo naopak poškodí.

Jak zmiňuješ, vy jste se věnovali několika okruhům témat, které mohou volby ovlivnit. Začněme u zahraničněpolitické linky, kterou jsi sám zmiňoval. Bolavou patou vztahů Evropy se svým nejbližším okolím jsou, asi můžeme říct, vztahy s Ruskem. Konkrétně v Česku, jak jsi to zmiňoval, se to projevilo na vrbětické kauze, kdy čeští vyšetřovatelé odhalili zapojení ruských tajných služeb do výbuchu muničního skladu v Česku v roce 2014. Jak víme, vedlo to k roztržce s Ruskem, k vzájemnému vypovídání diplomatů a vůbec k ochlazení vztahů. Dokonce je nyní Česko zařazené na seznam nepřátelských zemí Ruska společně se Spojenými státy. Co případ ukázal o povaze toho, jak se Evropa vůči Rusku chová? S jakým sebevědomím? A za jaké riziko Rusko považuje v tuto chvíli?
Jednak z té evropské strany se, řekl bych, potvrdilo to, jak je Evropská unie nejednotná vůči Rusku. Že nějaký společný postup, na kterém je schopná se dohodnout, je v podstatě takový ten nejmenší společný jmenovatel. Ale jinak jsou zájmy jednotlivých členských zemí vůči Rusku velmi rozdílné. Na jedné straně tady máme státy, které mají, řekněme, ekonomické zájmy. To je v prvé řadě Německo a velmi skloňovaný projekt Nord Stream 2. Nebo jsou to i státy, které mají nějaké přátelské politické vazby. Tady primárně mám na mysli Maďarsko, vládu premiéra Orbána. Na druhé straně jsou tu pak země, které mají s Ruskem vyloženě nepřátelské vztahy, které už vycházejí z jejich historie. Tady mluvím o Polsku, pobaltských republikách a podobně.

„Rusko dokončilo první potrubní linku plynovodu Nordstream 2. Podle prezidenta Putina ji zbývá svařit z německé strany. (Události ČT, 4. 6. 2021)“

„Polský premiér řekl, že plynovod pomáhá Rusku shromáždit kapitál na rozvoj armády a na agresivní politiku. A pokud jde o Německo, Morawiecki upozornil, že Německo nerovná se Evropská unie. (Radiožurnál, 9. 6. 2021)“

Takže Evropská unie je v pohledu na Rusko velmi rozdělená – a Rusku, nutno říct, to vyhovuje. Podporuje tuto polarizaci uprostřed Unie, protože ji to samozřejmě oslabuje. Zmíněný bulharský politolog Ivan Krastev mi v rozhovoru říkal, že Rusko v podstatě takovým velmi agresivním přístupem k Evropské unii a pomocí snah ji rozdělovat vysílá vzkaz Západu, že to nebude on, kdo rozdělí Rusko, ale že Rusko rozdělí Západ. To se skutečně reálně děje. A česká politická scéna je toho ukázkovým příkladem.

To by byla moje další otázka. V jaké pozici to všechno Česko zastihuje? Je schopná česká politická reprezentace reagovat adekvátně na ty výzvy, které před ní režim Vladimira Putina staví?
Ukazuje se, že není. A vrbětická kauza to do značné míry potvrdila. Na jejím počátku se zdálo, že česká vláda jako by překročila vlastní stín a vystoupila velice razantně vůči Rusku se zjištěními českých tajných služeb o podílu ruské rozvědky na výbuchu muničního skladu. Postupem času ale bylo stále patrnější, že si nedokáže u spojenců dojednat tak silnou podporu, jakou získala například Velká Británie v tom roce 2018 po útoku v Salisbury. A to i kvůli tomu, že navenek nevystupovala jednotně a nemluvila jednotným hlasem. Tady mám hlavně na mysli zpochybnění závěrů vyšetřování prezidentem Milošem Zemanem.

„Žádná suverénní země si nemůže dovolit, aby na jejich území dva agenti cizího státu způsobili teroristický atentát. Na druhé straně, pracujeme s dvěma vyšetřujícími verzemi. (CNN Prima NEWS, 25. 4. 2021)“

prezident Miloš Zeman

A to je něco, na co hodně respondentů v seriálu upozorňuje. Už já, když jsem tu kauzu sledoval – a věnoval jsem se jí velmi intenzivně – jsem si všiml, že spousta diplomatů, ať už českých, tak i těch zahraničních, upozorňovala na to, že je potřeba, aby se Česko názorově sjednotilo a vystupovalo jednotně, aby spojenci neměli pochyby o těch závěrech vyšetřování. K tomu bohužel nedošlo. Potvrdili to například Ivan Krastev nebo také Jiří Přibáň z Cardiffské univerzity, který v našem seriálu také vystupuje.

„A když si vzpomenete na kauzu Vrbětice, tak rozpačitá, až odtažitá ta reakce jak evropských institucí, tak NATO, byla způsobena ne neochotou podpořit Českou republiku, ale neschopností jasně přečíst, jaký je postoj českých ústavních činitelů. “

Jiří Přibáň (politolog)

Ivan Krastev to dokonce označil za schizofrenii českého vedení, která umožnila i těm evropským státům, které nechtějí apriorně hrotit vztahy s Ruskem, aby z toho mohly v uvozovkách tak trochu vycouvat a říct: tak nejdříve si v Česku ujasněte, jak to vlastně je, co vlastně chcete, a teprve potom po nás žádejte nějakou společnou odpověď. Takže tento nejednotný přístup, myslím, Česko výrazně poškodil. Proto nakonec reakce unijních a aliančních spojenců nebyla tak silná, a tak razantní, jako byla v britském případě.

Když mluvíme o tom, že existuje debata ohledně toho, jakým způsobem se Česko integruje do širšího evropského prostoru a jakým hlasem vlastně i čeští politici mluví... Oni často se zaštiťují spoluprací v rámci středoevropského regionu, v rámci společenství zvaného Visegrádská čtyřka. Je to v tuto chvíli vzhledem ke všem zmíněným výzvám funkční spolek?
Je funkční, ale jak na co. Ono se ukazuje, že těm státům často nic jiného nezbývá než spolupracovat, protože nejsou už moc schopné získat spolupráci nebo podporu od nějakých dalších unijních partnerů. Maďarsko s Polskem se svým vnitrostátním vývojem posunuly kamsi na evropskou periferii a jsou dnes už vnímány v podstatě jako země, kde nefunguje právní stát. A s sebou na tuto periferii vzaly i Česko a Slovensko. Krastev to formuloval tak, že Česko a Slovensko už jsou dnes jen přívažkem Maďarska a Polska.

„Původní ideou je, že se na země dohodnou na společném postupu. To už ale nevidím. Z tohoto pohledu tedy začali Maďaři používat V4 k ospravedlňování politiky, která je do značné míry jejich národním rozhodnutím. Vzájemná solidarita tak spočívá v tom, že ji ostatní převezmou.“

Ivan Krastev (politolog)

Podle něj společná politika V4 do značné míry vychází z národních požadavků a národních rozhodnutí maďarské vlády. A ty ostatní už se víceméně jen přidávají.

Nabízí se otázka, jestli má smysl se zaštiťovat spoluprací, když země středoevropského regionu spolu toho momentálně nemají až tolik společného, jak se zdá. Protože zvenčí se sice střední Evropa může zdát jako jednolitý region, který spojuje historie i totalitní minulost, ale na druhou stranu jsou v tuto chvíli mezi politickým fungováním těch států velké rozdíly.
Je to tak. Ale jak už jsem říkal v předešlé odpovědi: mnohdy jim nic jiného nezbývá. Chtějí něco prosadit a pak pro ten požadavek hledají spojence. A častokrát zjistí, že nikdo jiný, než partneři z Visegrádské čtyřky to nepodpoří.

Často to nejsou ani všichni. Mohli jsme vidět při dojednávání víceletého unijního rozpočtu na konci minulého roku, že v odboji proti Unii a proti podmínění využívání evropských peněz právním státem stály jen Polsko s Maďarskem. Česko a Slovensko s novou podmínkou problém neměly. Takže Visegrád jako takový už je dnes opravdu jednotný jen v určitých konkrétních bodech a politikách. V podstatě to jediné, na čem se vždy shodnou, je otázka odporu vůči imigrantům a nějakému přerozdělování žadatelů o azyl. To je dnes nejvýraznější jednotící linka, která Visegrádskou čtyřku spojuje.

Zdá se tedy, že se tímto nejen Česko, ale třeba i Slovensko dostává stále dál na periferii?
Přesně tak. Premiér Andrej Babiš, když vstupoval do vysoké politiky a když se stal v roce 2017 premiérem, měl bezpochyby ambici být evropským politikem, který se bude schopný spojovat s francouzským prezidentem Macronem a s dalšími výraznými západními státníky.

„Občas jsou nějaké řeči, že nejsme dostatečně proevropští, a není to pravda. Otázka je, jakým způsobem my vystupujeme, jestli bysme skutečně nemohli být aktivnější. (projev před českými diplomaty, 27. 8. 2018)“

premiér Andrej Babiš

Ale spolupráce s Visegrádem a tím, jak se čím dále tím více přikláněl zejména k maďarskému premiérovi Orbánovi, který se stal jeho takovým politickým vzorem nebo mentorem, ho odklonila od západních politiků. Dnes, když hledá podporu pro nějaké své požadavky v Unii, tak ji získá primárně právě u spojenců ve Visegrádské čtyřce, kteří ho ale odvádějí z toho unijního centra na periferii.

Maďarský premiér Viktor Orbán je citován jako příklad politika v Evropě, který má tendence k autoritativnímu vládnutí v rámci země. Maďarsko, teď už i Polsko, jsou země vnímané jako ty, kde už nefunguje právní stát, nebo je rozhodně podrýván systematicky. I zevnitř české politické reprezentace – a teď mám na mysli hlavně Hrad, odkud to zaznívá nejčastěji – slyšíme názory, které se přiklánějí k zemím s autoritářštějším pojetím moci. V tomto případě je to třeba Rusko a Čína. Čím si to vysvětlit u zemí, které samy prošly totalitou a nějakou nedemokratickou zkušeností a přímo pocítily dopady nedemokratického vládnutí?
Ptal jsem se na to. Například Ivan Krastev to dává do souvislosti s krizí důvěry v instituce a v jejich nezávislost. Zároveň to podle něj souvisí s hlubokou polarizací společnosti, a nejenom ve středoevropských zemích. Tato polarizace právě vynesla k moci politiky, kteří se postupně snaží ve svých rukou hromadit veškerou moc. Systém, který zavádějí, odstraňuje různé protiváhy, různé kontrolní mechanismy, na kterých je založen každý demokratický systém. Výsledkem je pak to, co hosté v tom našem exkluzivním seriálu pojmenovali „vyprázdněná demokracie”.

„Myslím, že existuje teorie jisté vyprázdněné demokracie. V současnosti tu proti sobě stojí ta vyprázdněná demokracie versus plnohodnotná demokracie. Hlavním nepřítelem demokracie je její absence. To, že ji něco neustále odvádí pryč a někdo ji neustále kritizuje, aniž by to něco přinášelo.“

Timothy Snyder (historik)

Německý politolog Wolfgang Merkel to nazval „defektní demokracií”. To je podle něj něco, co se teď odehrává ve střední Evropě: sice máme zachované všechny prvky demokracie, odehrávají se tu volby, jsou tu politické strany, různé demokratické procesy, ale je to taková prázdná schránka. Že všechno se sice děje, ale je to vyprázdněné. A myslím, že to dost odráží situaci, kterou v tomto regionu zažíváme.

Dá se do tohoto problému vepsat i jedna věc, které jsme také stále častěji svědky, hlavně v tom předvolebním boji – a sice stále ostřejší se vymezování části politiků vůči Evropské unii?
Určitě. Unie se tady stala otloukánkem a oblíbeným terčem, protože se perfektně hodí do takového toho zjednodušeného vidění světa, které využívají právě ti politici, které nazýváme buď populistickými nebo autoritativními, kteří v podstatě rozdělují systém na dvě výrazné skupiny.

„Pro populismus existuje jednoduchá definice. Je to forma ideologie, která vychází z protikladu mezi lidem a elitou. Vychází z toho, že existuje něco jako vůle lidu, kterou nereprezentuje většina, ale tento lid. (rozhovor pro Český rozhlas Plus, červen 2021)“

Walter Ötsch (politolog)

To je to „my”, kam řadí sami sebe a nějaký ten „lid”, jak to nazývá například expert na populismus Walter Ötsch. A potom „oni”, ti druzí nebo elita – tam, kam řadí své nepřátele. A právě do tohoto velmi zjednodušeného schématu se Unie velmi dobře hodí, protože je to velmi složitý mechanismus, kterému běžný člověk moc nerozumí. Zároveň je to velice daleko, je to někde „tam v Bruselu”. Většina lidí s Bruselem nebo s Unií jako politickým organismem nikdy neměla nic co do činění.

Některé politiky Unie jdou ze své podstaty proti politikám národních států. Přesně díky tomu se hodí do zjednodušeného schématu, že to je ten nepřítel, to jsou ti oni, elity, které nám něco přikazují a chtějí nám něco vnutit. A zároveň Unie je ze své podstaty „velmi hodná“: i když na ní politici v národních státech tvrdě útočí, tak jim nikdy neoplácí stejnou mincí. Vždy to odbude: „my nemůžeme komentovat, co se děje v národních státech“. Unie se snaží tyto útoky vysedět. Ale to se nedaří a v podstatě tím jen nabíjí těmto politikům, aby po ní stříleli znovu a znovu, protože je velmi lehkým cílem na zasažení. A zjevně to funguje na značnou část populace v daných státech.

Téma populismu, které jste probírali s profesorem Ötschem, je velkým globálním fenoménem. Jistě dopadá právě na to, jaká politická témata převládají v Česku i během současné předvolební kampaně. Došli jste v tom rozhovoru k nějakému závěru, v čem je takové pojetí – teď myslím to, které se tedy dá označovat za populistické –nebezpečné?
Vyjmenoval několik důvodů, proč je toto pojetí nebezpečné. Jednak je to právě rozdělování společnosti. Populističtí politici nejen, že žijí z rozdělené společnosti, ale zároveň svojí politikou k rozdělování ještě více přispívají.

Čím hlouběji je společnost rozdělená, tím pro ně lépe. S tím souvisí další problém: jak to provádějí, tak postupně odstraňují různé demokratické standardy, pravidla. Jsou to většinou strany populistické, které jsou založené na vůdcovském principu, tudíž jsou vedené nějakým silným lídrem, který se postupně snaží hromadit ve svých rukách moc a odstraňovat kontrolní mechanismy, zmíněné protiváhy. Samozřejmě v momentě, kdy se ve státě odstraní různé kontrolní mechanismy a zůstane jen ta vláda a autoritativní vůdce, tak se už nedá mluvit o demokracii. Sklouzává se právě k nějakému autoritativnímu režimu nebo nefunkční demokracií.

Vyplynulo z toho rozhovoru, čím si vysvětlit nástup politických stran a hnutí v posledních letech, jehož jsme svědky?
V podstatě všichni mluví o tom, že je to nějaká dlouhodobější tendence, která začala už v minulém století a postupně se vyvíjela. Bylo tam několik zásadních momentů, například světová hospodářská a finanční krize v roce 2008. Profesor Ötsch za takový hlavní přelomový moment považuje rok 2016, a to jednak referendum o brexitu v Británii, jednak vítězství Donalda Trumpa ve Spojených státech. Tím podle něj vyvrcholil vývoj předchozích minimálně 15 nebo více let, kdy se zejména ve Spojených státech republikánská strana přetvářela od tradiční, řekněme pravicově konzervativní strany až po tu dnešní, kterou formuluje jako radikálně „pravičáckou“.

S tím souvisí zároveň rostoucí role sociálních médií, která napomáhají právě tomuto typu politiků, kteří dokážou tento typ médií velmi umně využívat ve svůj prospěch. Timothy Snyder o sociálních médiích mluví jako o jedné velké slabině nebo dokonce o službě k útokům.  S velkým despektem mluví o sociálních sítích.

Takže se sešla řada prvků, které vyvrcholily v minulém desetiletí. Teď je právě taková velká neznámá, co s tímto trendem udělá pandemie. Protože zatímco předchozí migrační krize populisty velmi výrazně podpořila, tak teď není jasné, co s nimi udělá pandemie. V některých zemích, například v Itálii Matteo Salvini, který výrazně těžil z migračních problémů, tak v pandemii podporuje současnou úřednickou vládu (premiéra) Draghiho. Tohle je zatím velká neznámá, co s tímto politickým proudem udělá pandemie a jak se bude do budoucna vyvíjet.

Zmínili jsme skutečnost, že jednou z velkých výzev současnosti, anebo možná dokonce hrozeb demokracii, je cílená snaha o podrývání důvěry v demokratický systém a v neutralitu institucí. V posledních letech jsme byli svědky i nahlodávání důvěry v samotný proces svobodných a férových voleb. Viděli jsme to naposledy při třeba prezidentských volbách ve Spojených státech. Byly tu hackerské útoky, dezinformační kampaně, ale nakonec i samotná reakce bývalého prezidenta Spojených států Donalda Trumpa, který odmítal legitimní výsledky voleb a doteď je zpochybňuje. Tomu jste se věnovali v tom rozhovoru s Timothy Snyderem. Mluvili jste spolu o tom, nakolik jsou volby ještě férovou soutěží a nakolik jsou ovlivněné zásahy zvenčí? A k čemu jste v tom ohledu došli?
To mě velmi zajímalo, protože on se této problematice zejména z perspektivy vývoje ve Spojených státech velmi intenzivně věnoval.

„Myslím, že státy by měly aspirovat k férovým volbám. Vnější problémy se stávají horšími, pokud máte zároveň problémy uvnitř státu. “

Timothy Snyder

A došli jsme k závěru, se kterým přišel Timothy Snyder, že férové volby jsou jedním ze základních principů každého demokratického státu. A každý demokratický stát by se měl snažit o to, aby byly co nejférovější.

Snahy o intervenci zvenčí ale podle něj nejsou dány až tak úmysly vnějších aktérů, ale v prvé řadě slabinami uvnitř samotných států. Vnější aktér, ačkoliv ho nejmenoval, předpokládám, že měl na mysli Rusko, hledá slabiny v jednotlivých státech. A když je objeví, tak se je snaží využít. Tudíž cílem každého státu, aby zajistil co nejférovější volby, by mělo být odstranit co nejvíce těch vnitřních problémů. Takzvaně si „zamést před vlastním prahem“. Tím nejlépe zajistí to, aby se mu nikdo zvenčí nepokusil volby narušit.

Čili kdyby existovala v té zemi třeba skupina, které by se hůř dostávalo k volbám, tak je v zájmu toho samotného státu zajistit si, aby to bylo celé v pořádku?
Přesně tak. Protože jakákoliv skupinka nespokojenců je právě velmi lákavým terčem vnějšího aktéra, v tomto případě Ruska, které to potom dokáže velmi umně využít ve svůj prospěch.

Timothy Snyder je dlouhodobým pozorovatelem dění ve střední Evropě. Zabýval se vývojem ve střední a východní Evropě ve svých historických knihách. Jak to všechno vztahoval na Českou republiku a její roli? Je to podle něj země, která se stále může pyšnit tím, co tak rádi často zdůrazňují čeští politici – že stojí v pomyslném středu Evropy, že spojuje Západ a Východ? Je to podle Snydera ještě pořád relevantní pojetí? Jinými slovy, vidí se Česko realisticky?
Obávám se, že podle něj ne. A řekl bych, že má pravdu, že toto naše vnímání spadá někdy do 90. let nebo začátku těch nultých. On je opravdu velmi dobrý znalec moderního vývoje České republiky. To, co u nás nastalo, popsal jako souboj koncepcí Václava Havla a Václava Klause. Přičemž podle něj vyhrála ta klausovská koncepce a rovnou dodal, že z toho nemá radost. Klausovská koncepce podle něj spočívá v tom, že politika je tu nástrojem pro hospodářskou transformaci. Tato transformace podle něj byla od samotného počátku značně korupční, na čemž měl podle Snydera přímo podíl i Václav Klaus.

Takhle ostře to řekl?
Takto to řekl. To podle něj morálně definovalo současnou Českou republiku. A myslím si, že vystihl, že v současnosti Česko není to havlovské Česko, které se věnuje lidským právům. Havlovské pojetí, kdy politika v podstatě slouží lidem, aby se mohli mít lépe, způsobuje, že politika je na nějakém druhém místě. Současné pojetí fungování Česka je mnohem více technokratické a jsou tu různé korupční problémy. To, jakým způsobem Česko vyšlo z transformace v 90. letech, ho výrazně formovalo až do té současné doby.

Není to ale z druhé strany nefér, kritizovat za to Česko, potažmo Václava Klause a jeho přístup, když to je vývoj, ke kterému došlo ve více zemích?
Já bych řekl, že jednak se v jeho názoru odráží to, že Timothy Snyder je velký milovník Václava Havla a jeho myšlenek. On velice rád cituje jeho práce ve svých knihách, zejména esej Moc bezmocných. Ta se objevuje v řadě jeho knih. Má velký obdiv k Havlovi jako k takovému intelektuálnímu titánovi moderních českých dějin.

Zároveň bych řekl, že on sice použil tuto charakteristiku vývoje Česka, ale Česko stále ještě vnímá jako relativně demokratickou nebo normální zemi. Ať už pro Snydera, ale i další politology, se kterými jsem mluvil, je pro ně odstrašujícím případem Maďarsko, respektive Polsko. Česká republika v jejich očích na tom ještě není tak špatně. Takže bych řekl, že se v tom spíš odrazilo takové to jeho prohavlovské cítění. Nicméně částečně má určitě pravdu. A to, jak my dnes vnímáme například Evropskou unii, o které jsme tady mluvili, pod to se podle mého názoru výrazně podepsala politika Václava Klause. A myslím, že jeho dědictví našeho přístupu k Unii si neseme dodnes.

Jak ve světle toho všeho, co ses dozvěděl z rozhovorů, co sis nastudoval v posledních měsících a sjezdil o těch procesech, které nás ovlivňují, vnímáš důležitost a dopad blížících se voleb v Česku?
Ačkoliv ony rozhovory byly většinou o velmi negativních věcech, a i ten náš rozhovor byl hodně pesimistický, tak to jejich vyznění ve finále bylo lehce optimistické. Každý z těch respondentů zdůraznil, že stále jsou tu volby a stále, když jsme s něčím nespokojení, to můžeme změnit. Ještě nejsme v té fázi, kdy už volby nehrají žádnou roli a kdy už s tím nemůžeme vůbec nic udělat.

Všichni respondenti věří, že pokud se najde mezi lidmi v občanské společnosti dostatečně velká skupina, která bude s poměry nespokojená, s nimi může něco udělat. A v tom bych viděl právě pozitivum nebo i poselství vůči českým volbám. Nic není rozhodnuto, je to jen v rukou českých voličů. Pokud jste nespokojeni, běžte k volbám, hoďte hlas tomu svému kandidátovi, té své straně. Stále ještě můžeme politický vývoj v naší zemi změnit, ať už jakýmkoliv směrem. A to je z mého pohledu, ačkoliv jsme se tu bavili o spoustě nehezkých věcech, stále velice pozitivní – že žijeme v době, kdy volby mohou něco změnit. A když se najde dostatečný počet lidí – i když můžeme být nespokojení se současnou politickou situací – máme možnost ji změnit.

Filip Nerad, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu. Filipe, děkujeme za rozhovor.
Díky moc. Na slyšenou.

Lenka Kabrhelová, Matěj Válek a Tomáš Dufka

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Filip Nerad, volby 2021, volby, sněmovní volby 2021