Příběh mladé Rusky žijící v Česku: Rodiče stojí za Putinem. Nevěří mi, že je válka

Matěj Skalický mluví s reportérkou Radiožurnálu Lucií Korcovou

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

21. 3. 2022 | Praha

Říkejme jí třeba Tamara. Žije v Česku, její rodiče v Rusku. Ona je proti invazi, oni věří Putinovi. A slovo invaze ani vyslovit nemůžou – kdo ví, co by se jim stalo. Silný příběh natočila reportérka ČRo Lucie Korcová. O rodině rozdělené pohledem na válku, o Rusech, kteří se bojí, že když se své rodné zemi postaví, tak si pro ně někdo přijde.

Editace: Kateřina Pospíšilová
Sound design: Ondřej Kalous
Rešerše: Zuzana Kubišová
Hudba: Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Proč vlastně si přejete zůstat v anonymitě? (ČRo 7. 3. 2022)“

„Všichni se bojíme a říkáme si: tak radši nebudu nějakým způsobem viditelná, protože je to fakt reálné, že za námi můžou přijít. I za běžnými občany a můžou je zatknout. Za politické názory. (ČRo 7. 3. 2022)“

„Ale já rozhodně nesouhlasím s invazí. A říkám tomu invaze, protože v Rusku se tomu ani neříká invaze. (ČRo 7. 3. 2022)“

V souvislosti s invazí Ruska na Ukrajině jsi teď narazila na jeden velmi zajímavý příběh tady v Česku. O co jde?
Je to příběh slečny, která tady žije už zhruba 10 let. Ona je občankou Ruské federace. Je tady nějakou dobu sama, rodiče nebo celou rodinu má pořád ještě v Rusku. A mně to přišlo zajímavé. Teď se hodně řeší příběhy ukrajinských uprchlíků a je to samozřejmě správně. Ale mě zajímal i ten pohled člověka, který tady žije a vnímá nějakým způsobem tu ruskou invazi a zároveň má ale celou rodinu v Rusku, která ji asi z logických důvodů kvůli masivní propagandě třeba vnímá úplně jinak.

A vnímá ji úplně jinak?
A vnímá ji úplně jinak. Což je asi nejsložitější možná potom v rodinných vztazích.

Jak jste se spojily?
Mně na ni dala kontakt jedna kamarádka, se kterou už se znají roky. Chodily spolu do nějakých kroužků, na nějaké brigády. A byla opravdu ochotná mi svůj příběh povyprávět, ale musela jsem jí opravdu slíbit, že jméno neřekneme. A dokonce mi i psala ještě po rozhovoru, jestli bychom mohli jí pozměnit hlas. Že ji přátelé varovali, že ruské tajné služby umí vyhledávat i podle hlasu. A ona opravdu, bylo vidět, že se toho bojí, že je to reálný, hmatatelný strach, aby neohrozila sebe, ale především aby neohrozila tu rodinu, která v Rusku žije. To myslím, že je její největší obava momentálně, aby se jim něco nestalo kvůli tomu, že by se tady do něčeho třeba zapojovala, k něčemu se vyjadřovala.

Jak se vůbec tato slečna ocitla v České republice? Ona tady studuje, pracuje?
Ona tady teď už pracuje a ještě studuje vysokou školu.

Mluvila jsi o tom, že už je tady 10 let.
Je tady 10 let. Přišla sem zhruba ve čtrnácti letech. Říkala, že prošla základní školu, střední školu, teď tedy vysokou školu.

„Já jsem vždycky chtěla zkusit nějaké takové dobrodružství. A rodiče mi nabídli, jestli nechci jet do Čech a zkusit studovat v zahraničí. Prostě zkusit jiný život. Tak jsem se prostě rozhodla, že to zkusím. A pořád tu jsem. Už je to skoro 10 let. (ČRo 7. 3. 2022)“

A vlastně bylo hezký, že říkala, že vždycky toužila po nějakým dobrodružství, zkusit si něco na vlastní pěst, někde jinde a že rodiče jí vyšli vstříc. Říkala, že mají moc hezký vztah. Že to nebylo tak, že by prchala před rodinou. Ale že jí rodiče tehdy řekli dobře, tak si to jdi zkusit, proč ne, je to zajímavá životní zkušenost, tak půjdeš Česka. Asi to vyhodnotili, že Česko je bezpečná země, takže jí pomohli, aby si tady našla nějaké ubytování a mohla tady zůstat a začala tady navštěvovat českou školu.

Ona žije v Praze?
Žije v Praze. Vlastně mi říkala, že Rusko je pořád její vlast. Že to tak vnímá, ale že by tam teď nemohla žít, protože má třeba názory jiné. Že u nás si prostě nějaká svoboda slova, která tam absolutně neexistuje, nepřipadá v úvahu.

„Normálně bych tam asi i žila, ale s tím režimem nesouhlasím a jsem radši tady, kde jsou jiný názory, kde pořád platí svoboda projevu a můžeme si i takhle povídat o těchto věcech. Tam bych si to nedokázala představit. (ČRo 7. 3. 2022)“

Rodiče ji samozřejmě podporovali finančně. Říkala, že má účet u Sberbank, ale smála se, že dnes už ho nepotřebuje, díky bohu, že už je finančně nezávislá. Ale dříve jí samozřejmě rodiče posílali peníze. Měli tady nakontaktované nějaké známé, kteří se o ni samozřejmě postarali, takže fungovalo to asi tak, jako když my vjíždíme jako au pair do Anglie.

Nicméně teď, byť mají asi dobrý vztah, jak jsi říkala, tak tam je mezi nimi nějaký velký názorový střet ohledně tedy ruské invaze na Ukrajinu.
Opravdu to obě strany vidí úplně jinak. Asi to není tak, že by se spolu přestali bavit, protože přece jen jsou to její rodiče, takže ona se do toho nebude pouštět. Říká, že by bylo jako zbytečné nějaké vysvětlování.

„Oni to podporují. Což já ani moc nechápu proč. Ale zároveň to chápu, protože ruská propaganda je tak silná a je opravdu těžké pochopit, co je pravda a co je lež. (ČRo 7. 3. 2022)“

I ona sama vlastně, když sem přišla v těch čtrnácti letech, tak jí trvalo třeba zhruba dva roky, než začala chápat, že to všechno nemusí být pravda, co jí říkali v Rusku a co jí říkali doma. Moc hezky vysvětlovala, že ve čtrnácti letech se nezajímala o politiku, a když něco potřebovala vědět, tak se logicky zeptala rodičů. Protože kam jdeme jako děti, zeptáme se rodičů, jaká je pravda, co nám k tomu mohu říct. A že třeba i na základce tady české narazila na to, že spolužáci se jí přesně ptali na nějakou politiku Ruska a ona nevěděla nic. Tak volala rodičům, ti jí to řekli. A pak říkala, že to řekla v škole a spolužáci s ní ale nesouhlasili. A musí být opravdu hodně otevřené mysli, protože jí to začalo hlodat a říkala si, když se mnou tolik lidí nesouhlasí, třeba na tom něco bude. A říkala mi, že si sama začala hledat nějaké nezávislé zdroje a vlastně zjišťovat si to.

„Tak jsem si říkala: dám tomu šanci. Proč vlastně oni mají úplně odlišný pohled. Jakože něco je v tom špatně. Tak jsem začala vyhledávat různé zdroje, číst články, nějak to sledovat a mě to trvalo možná i dva roky, abych se nějak vzpamatovala a pochopila, co je jako propaganda a co není. (ČRo 7. 3. 2022)“

Ale že jí opravdu trvalo dva roky, než si i přenastavila myšlení. A než začala zjišťovat, že ne všechno, co se v Rusku říká, že tak opravdu je to pravda. A teď s rodiči je to vlastně podobné. Říkala, že zatímco Západ začátek invaze a hrozbu vnímal tak, že to může přerůst do celosvětového konfliktu a že Rusko se nezastaví a bude postupovat dále na Západ, a to byly ty největší obavy. Tak naopak její rodiče jí v hrůze volali, ať si vybere hotovost, ať se někam ukryje do sklepa, ať nevychází ven, nemluví venku, že ji vyhodí z práce, že ji vyhodí ze školy.

„Když jako na straně druhé mi volali prarodiče, rodiče, ať se schovám někde doma, nemluvím venku rusky, ať vyberu hotovost, ať jsem prostě v bezpečí, protože se báli, že budu víc diskriminovaná, a že mě vyhodí ze školy, z práce. Nevěděla jsem v tu chvíli, co si mám myslet. (ČRo 7. 3. 2022)“

Že bude vlastně perzekuovaná. A oni to takto vnímali, že to takhle tady reálně hrozí.

Snažila se je tak, jak ty o tom příběhu víš, přesvědčit, že obrázek toho, co se na Ukrajině děje, je jiný než to, co oni vnímají z ruské státní televize, z prokremelských médií?
Nesnažila a vím proč. Protože já jsem se jí přesně na toto ptala, jestli si myslí, že kdyby rodiče přišli třeba sem a měli přístup k nějakým svobodným médiím, svobodným informacím, jestli by třeba názor změnili. A ona mi vysvětlovala, že asi ano, ale že by to trvalo opravdu roky.

Protože i jí samotné to trvalo nějakou dobu.
Protože jí samotné to trvalo nějakou dobu. A přece jen, čím víc je člověk starší, čím déle žije v nějaké realitě, tím hůř se mu názor mění a tím více možná potřebuje času, aby si to opravdu v hlavě dokázal nějakým způsobem přehodit.

A to znamená, že tam je i problém v tom, že ona říká svým rodičům, tady je válka, tady je ruská agrese. A oni říkají přesně takový ten dezinformační narativ, ruský, propagandistický: ne, za to si mohou Ukrajinci sami, my tam jen jdeme pomoct vlastně tamějším našim spoluobčanům, našim kamarádům, našim přátelům. Tak to je přesně ten narativ, který slyší od svých rodičů?
Ano, to je přesně tak. Absolutně vlastně věří putinovskému režimu. Opravdu věří tomu, co prezident Putin říká a že tak to je, že vlastně Rusko dělá dobře, když vstoupilo na Ukrajinu.

Narušilo to tedy nějakým způsobem jejich hezký vztah?
Já myslím, že ne. Spíš se o ně bojí, že ani se s nimi o tom nechce moc bavit po telefonu, protože víme, že v Rusku momentálně platí nový zákon, a pokud by někdo jakýmkoliv způsobem o té invazi na Ukrajinu mluvil jinak, než jsou oficiální zprávy, ruské, oficiální zprávy, tak už mu hrozí až patnáct let vězení a podobné jiné tresty. Takže já myslím, že ona se opravdu, a bylo to i vidět, bojí. Ani jméno vlastně nemůžeme říct, protože jsme to slíbili. Bylo vidět, že strach je reálný.

„Protože se bojím, kdyby mě vyhledávaly tajné ruské služby. Těžko se to vysvětluje, ale každý z nás má v sobě takový strach, který nedokážeme úplně vysvětlit. To prostě existuje a všichni se bojíme a říkáme si: tak radši nebudu nějakým způsobem viditelná, protože je to fakt reálné, že za námi můžou přijít. I za běžným občany a můžou je zatknout. Za politické názory. (ČRo 7. 3. 2022)“

A bojí se třeba i toho, že by ji teď Češi vtáhli do nějaké kolektivní viny? Právě, že za to mohou všichni Rusové, za to, co se na Ukrajině děje. Čelí nějakým urážkám, odsudkům a tak dále?
Sama mi říkala, že zatím se s tím nesetkala, ale že to také může být tím, že žije v určité sociální bublině. Ale někteří známí, kteří tady žijí a jsou také z Ruska, tak ti už třeba čelili nějakému slovnímu napadání nebo někým urážkám na sociálních sítích. Ale ona sama absolutně ne. Říkala, že má naopak opačnou zkušenost, že čeští přátelé jí také napůl v legraci říkají: kdyby se cokoliv dělo, tak mi zavolej. Máme pěkný sklep, my tě tam ukryjeme, dáme nějaký jídlo, všechno. Dělají si z toho spíš legraci, ale že spíš jí nabízí nějakou pomoc, nějakou podporu. Nicméně víme, že se to děje, že to napadání Rusů momentálně v České republice opravdu je. Ale ona sama osobní zkušenost nemá.

Když víme, že se to děje, tak jak velký problém to je? Jak často se to děje?
Já myslím, že je to problém, který bude narůstat. I tím, jak se to bude prodlužovat, tím, jak lidi budou více ve stresu, víc se vyčerpá i vlna solidarity a všeho, tak tím více půjdeme do nějaké křeče. A samozřejmě nejjednodušší je najít si toho viníka, protože pak je to vždycky snazší a Putin je daleko. Ale Rusové žijí tady a myslím si, když jsem koukala na zprávy, že asi nejvážnější jsou situace, kdy jsou tradičně už velké ruské komunity, jako jsou Karlovy Vary. Opravdu teď máme zprávy, i ve vysílání jsme to několikrát měli, že tam dochází k pomalovávání výloh ruských obchodů. Je tam opravdu slovní napadání a že tam opravdu se Rusové podle mě už bojí občas na ulici promluvit, aby nebyli nějakým způsobem napadáni. Víme, že bohužel se po republice rozmáhá i to, že některé obchody, některé hotely veřejně říkají, no, když přijdou Rusové nebo Bělorusové, my je neubytujeme, nebo musí okamžitě odsoudit to, co Putin dělá a pak možná se domluvíme. A tohle je samozřejmě hrozně nebezpečné.

„Vyhrůžky, slovní napadení, pomalované domy, ale i neposkytnutí péče nebo neobsloužení v obchodě ... Zemřete Rusáci, okupanti. (ČRo 15. 3. 2022)“

Také se to asi přelévá hodně do prostředí internetu, na sociální sítě. Zaznamenala jsi třeba i nějaké nenávistné komentáře?
Je pravda, že sociální sítě jsou vždy podhoubím pro tyto věci, protože tam každý z nás může být hrdina, když na něj není vidět. Něco jiného je to říct někomu do očí a něco jiného to napsat anonymně na počítači. Ale mám pocit, že to je tak půl na půl, že to je asi tak stejně běžné, jako že se momentálně šíří různé fake news o tom, co uprchlíci tady dělají, nedělají, jak jsou nevděční nebo něco takového, což jsou nesmysly. Tak podle mě je to tak půl napůl s tím, že všichni Rusové zase jsou ti zlí, co tady prostě podporují putinovskou politiku.

Víme o tom, zda třeba už i policie musela řešit po vypuknutí války na Ukrajině nějaké konflikty mezi českými a ruskými občany?
Co jsem se dívala, tak police zatím neřešila žádné fyzické útoky, nic takového. Ale taková trochu komická vsuvka. Kousek od domu, kde bydlím, roky byl obchod, který se jmenoval Ruské speciality. A nedávno jsem šla okolo a všimla jsem si, že už se jmenuje Mezinárodní speciality. Takže možná i lidé s snaží předcházet nějaké nevoli tímto různým přejmenováváním. Ale fyzické napadání nebo fyzické útoky, to jsem tady nezaznamenala. Ale ono je to možná podobné. Každý rok se věnuji výroční zprávě Federace židovských obcí ohledně antisemitismu a tam je to asi dost podobné. Že nejčastější jsou útoky antisemitské na sociálních sítích nebo nějaké slovní, ale vlastně Češi nejsou naštěstí takoví, že by se vyloženě dopouštěli fyzických projevů, nějakých útoků, napadání, to si myslím, že asi úplně v nás není až tak zakódované.

A mohou Rusové, kteří žijí v České republice, kteří jsou třeba terčem útoků ze strany českých občanů, byť jsou vlastně také na straně Ukrajiny, se obrátit na nějakou pomoc? S někým vlastně sdílet tuhle vlastní zkušenost?
Určitě fungují různé krizové intervenční linky, kam se mohu obrátit. A samozřejmě i psychologové, psychoterapeuti mluví o tom, že pociťují ten nárůst ať už Čechů nebo Rusů nebo Ukrajinců, kteří potřebují nějakou pomoc s tím, co se děje, protože samozřejmě narůstají úzkosti, narůstají panické ataky. Je to logické v této situaci, kdy válečný konflikt je takto blízko, kdy zasahuje vlastně tu každodenní realitu obzvláště těchto lidí.

Zajímala ses také o to, jak v rámci ruské menšiny v České republice, zda jsou tedy i jedinci, kteří naopak to, co dělá Rusko, podporují?
Já jsem mluvila s Eugenií Číhalovou, což je členka Rady vlády pro právě ruskou menšinu. Říkala, že vlastně roky jsou tady dvě skupiny hodně vyostřené proti sobě. Když před třemi lety nastupovala, tak byl požádána o to, aby se snažila ty hroty trošku zahladit, trošku tu zmírnit, což ale sama uznává, že se nepodařilo, že naopak jí připadá, že se to vyostřuje čím dále tím více.

„Sice jsem byla požádána, abych ve své funkci trošku otupovala hroty těchto dvou skupin, ale po tříleté zkušenosti se ukázalo, že ty hroty otupit nelze. Ba právě naopak. Ony jsou ještě ostřejší a řezavější. (ČRo 15. 3. 2022)“

A bylo vlastně zajímavé od ní slyšet, že je to asi skutečně půl na půl. Jsou tady Rusové a většinou jsou to třeba ti mladší Rusové, kteří chodí na demonstrace a jsou tam bok po boku s Čechy, a bok po boku s Ukrajinci. Hodně se angažují proti válce, dávají najevo svůj občanský postoj. Ale zároveň je tady i velká skupina, která naopak putinovskou politiku drží zuby nehty a ti nechtějí slyšet jiný názor. A dokonce říkala, že psali takové prohlášení pro Ruskou federaci, aby ukončila agresi na Ukrajině a že ona dokonce oslovila nějakých zhruba pět zájmových skupin, které jsou pod ní přihlášené, se kterými ona komunikovala roky a nepřišla jediná odpověď. Chtěla by vystupovali jednotně, a bylo ticho.

Víme, jak velká ruská menšina v tuto chvíli tedy je?
Podle cizinecké policie tady v tuto chvíli žije zhruba 45 000 občanů Ruské federace. To jsou údaje k 31. prosinci loňského roku, takže poměrně čerstvé. Nevím, jestli to zahrnuje i různá pracovní víza a tak dále. A jsou to opravdu oficiální údaje. Asi tady není nikdo, komu by to bylo jedno, mi tak přišlo z toho našeho rozhovoru. Že jsou tady opravdu lidi, kteří buďto se vyhraňují proti, ona to sama nazývala demokratickou ruskou částí, a pak ti, kteří naopak podporují putinovský režim. A to je ta známá pátá kolona. Buď odchází Rusové z Ruska, protože přesně už tam nemohu ani dýchat, nemohu tam projevovat své názory. Uvědomují si, co se tam děje a chtějí žít někde jinde, ale podporovat zároveň tu vlast, aby se možná stala lepší. A pak je tady bohužel ta pátá kolona, která se rozběhla všude po světě, ale zcela záměrně, aby naopak šířila dezinformace, aby podporovala putinovský režim.

„Takže to je ta druhá polovina. To je to druhé Rusko, které se přestěhovalo do světa, ale ne za tím, aby se připojili k demokratickým silám. Ne. Oni se připojili k těm silám, které škodí. (ČRo 15. 3. 2022)“

Moc hezky to popisovala, že dříve tito lidé podporovali Sovětský svaz a dnes Sovětský svaz neexistuje, ale oni stále podporují tu jeho myšlenku, když to řeknu takto. Bylo zajímavé slyšet, že ona je potomkem první emigrační vlny, která byla někdy okolo roku 1920, 1921, vlastně první Rusové, co prchali před režimem do Československa. A už ti tehdy říkali, jak strašlivý a zločinný ten režim tam je. A ona sama vlastně potvrzovala, že do dneška platí slova prezidenta Reagana, který řekl o Rusku, potažmo Sovětském svazu, že to je říše zla.

„They are the focus of evil in the modern world.“

Ronald Reagan (8. 3. 1983) (Evil Empire Speech Address to the National Association of Evangelicals: Reagan Foundation)

A ona říká, že za těch 100 let se nic nezměnilo, ten režim je tam pořád takový. Ale, že by byla velmi ráda, aby si všichni lidi na světě uvědomovali, že je opravdu dvojí Rusko, jsou dvě Ruska. Že je putinovský režim, který je zločinný. Ale aby se neříkalo všichni Rusové jsou zlí, že to tak není. Že naopak, upozorňovala, je spousta lidí, kteří se snaží proti tomu bojovat s obrovským rizikem, které na sebe berou tím, že se snaží vlastně říkat jiné názory, říkat, jak to doopravdy je, upozorňovat na ty zločinné praktiky.

„Takže skutečně vidíte, že demonstrace jsou, protože to jsou lidé, kteří se opravdu staví proti režimu, ale ten režim je okamžitě utíná, okamžitě je sbírá, okamžitě je zavírá, okamžitě je umlčuje. Ale umlčuje ten režim 100 let. (ČRo 15. 3. 2022)“

Když se vrátím zpátky k naší slečně z úvodu, tak mi přišlo fascinující, že ona říkala – jak strašně stateční jsou Rusové, kteří tam demonstrují, kteří protestují proti válce, protože oni pozbydou veškerá práva v tu chvíli a s nimi může být nakládáno jakkoliv. Vědí, že riskují všechno, včetně života, ale ona sama zatím nenašla odvahu třeba se takto vymezit. Říkala, že nechodí na demonstrace vlastně i ze dvou důvodů. Jednak nechce na sebe moc upozorňovat, což říkala, že je takový společný rys všech Rusů, že jsou tak naučení – raději nebudeme moc vyčnívat, aby si pro nás někdo nepřišel. Ale zároveň bylo zajímavé, že i říkala – já se bojím vlastně i Ukrajinců. A ne těch, co tady žijí dlouhodobě, ale těch, co prchají před válkou, protože chápu, že emoce jsou vyostřené a bojím se, že třeba promluvím a oni jak jsou ve stresu a všechno, tak, aby mi nějakým způsobem neublížili.

„U nás se říká, že tady můžou být nějací agresivní Ukrajinci. Jako tady místní si myslím, že jsou v pohodě, ale… to nemyslím nijak špatně, ale ti lidi, co se stěhují z Ukrajiny, sem jsou nucení emigrovat, jdou z války, tak můžou být naštvaní. Já fakt nedokážu říct, jak budou reagovat. A oni nám třeba ani nechtějí nějak ublížit, ale protože jsou v takovém stavu, v jakém jsou, tak to může nastat a radši… ani bych tam nešla. Bála bych se. (ČRo 7.3. 2022)“

Ale sama říká, že pokud by se situace zhoršila, tak je asi připravena i ona nějakým způsobem vystoupit a zapojit se.

Zapojit se a podpořit třeba i ty, kteří v Rusku demonstrují. Byť ty jsi už říkala, demonstrace jsou velmi tvrdě potlačovány, a nejen že hrozí tedy lidem 15 let vězení. Ale my vlastně vůbec nevíme, co jim ve skutečnosti hrozí a nechceme si to asi ani představovat. Takže ona je pak připravena třeba i nějak veřejně vystoupit, podpořit ty lidi. Je vůbec možnost lidi podpořit nějak z České republiky do Ruska?
Asi jenom touto jednotou. Tím, že opravdu vystoupí veřejně nebo nahlas.

Gestem nějakým.
Nějakým gestem. Protože to vlastně byla její myšlenka, že zatím nechce demonstrovat. Zatím, z těch důvodů jsem říkala, obává se, že není připravena nikde moc být viděna. Ale že jí dává smysl třeba i tento rozhovor - a jeho ukázky vlastně slyšíme celou dobu - takže i to jí dává smysl, že alespoň takovým způsobem pomůže. A že chce pomoct jednak samozřejmě proti tomu, co se tam děje, ale zároveň přesně i ukázat, že ne všichni Rusové souhlasí s prezidentem Putinem. A ještě vlastně bych se vrátila k tomu, jak jsi říkal, ani nevíme, co tam děje a nechceme si to představovat. To je totiž přesné. Když mě třeba žádala o změnu jména a změnu hlasu, samozřejmě naprosto chápu, ale v mém západním dejme tomu myšlení, když jsem vyrůstala v naprostém bezpečí, narodila jsem se těsně před revolucí, takže jsem nezažila žádné perzekuce, nic takového i když v rodině to známe. Tak mi to vlastně přišlo až jako v uvozovkách přehnané. Říkala jsem si, tak přece to je jak ve filmech, že tajná služba si přijde. Potom mi vysvětlovala, že zatímco nám to opravdu přijde přehnané, tak pro ně je to denní realita, oni vědí, že tajná služba tam kdykoliv může přijít, protože lidi i mizí v Rusku. Takže oni opravdu s tím počítají, oni to takto vidí, oni to takto vnímají. A zároveň mi přišlo zajímavé ale, že ona říkala Sovětský svaz možná skončil, ale v Rusku opravdu pokračuje v myšlení obyčejných lidí. Oni totiž netuší, že mohou mít jiný názor než ostatní, nebo než ten, co se oficiálně hlásá. Oni nevědí, co je to občanská angažovanost, cokoliv takového. A jak jsem říkala, oni raději, ať nejsem moc vidět, ať nevyčnívám, ať se nic špatného nestane mně a mojí rodině. A vlastně asi ten život v permanentním strachu musí být šílený, a ještě pod tou šílenou propagandu.

„Ještě jsem chtěla dodat, že sice Sovětský svaz se rozpadl, ale myšlenka Sovětského svazu z těch lidí ještě neodešla. Oni neví, co je aktivní občanství, neví, že mají právo na názory. Že de jure cenzura neexistuje, ale oni si to dělají sami. Vytváří cenzuru a bojí se cokoliv říct. Bojí se cokoliv změnit. Mávnou nad tím rukou, že jako režim je tam tak dlouho, že se nikdy nezmění. Takže já si myslím, že ten problém je i v mentalitě lidí. (ČRo 7. 3. 2022)“

Matěj Skalický

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Ruský vpád na Ukrajinu, Rusko