Podle poslanců by měly být náhrady součástí jejich platů
Případ bývalého ministra životního prostředí Libora Ambrozka znovu rozvířil diskusi o poslaneckých náhradách. Lidovecký politik uvedl, že za peníze určené k reprezentaci nebo k nákladům na cesty postavil rodinný dům. Bez ohledu na to, jestli je prohlášení věrohodné a jestli by tato částka na zhruba desetimilionovou stavbu stačila se nabízí otázka, jestli je správné, aby zákonodárci používali peníze na jiné účely, než k jakým jsou určeny. Pravda také je, že zákon v tomto případě neporušují.
„To, co novináři provádějí kolem této otázky, je prostě skandál. Náhrady jsou přeci součástí příjmu. Nedá se to oddělit. Nebo snad všichni poslanci a senátoři, všichni soudci nebo oba prezidenti České republiky porušovali morální předpisy tím, že považovali paušální náhrady za součást svého příjmu?“ ptá se Stanislav Křeček, poslanec za ČSSD a pokračuje:
O poslaneckých platech na Radiožurnálu diskutovali poslanec Stanislav Křeček a Oldřich Kužílek z organizace Otevřená společnost
„Nedá se říci, za co byly peníze z náhrad požívány. Jestliže je částka paušální, dostaneme ji bez ohledu na to, na co je použita. To přeci ví každý, kdo jezdí například na služební cesty. Podle vyhlášky má takový člověk nárok tuším na 146 korun denně jako stravné a je jedno, jestli to projí nebo ne.“
„Naprostá většina náhrad je jednak zcela zúčtovatelná, podstatnou část nedostávají poslanci vůbec do ruky, ale platí je Kancelář poslanecké sněmovny, a jen malá část je paušální náhrada. Neříkám, že by se bez toho poslanci neobešli, ale vytvářet aféru kvůli tomu, že si nechávají paušální náhradu, jako to dělají miliony lidí v této zemi, je podle mého názoru útok na demokracii a je to skandální,“ uvádí poslanec Křeček.
„Právně na to poslanci nárok nepochybně mají. Je otázkou, zda to stojí za nějakou hlubší úvahu. Zda nemají být výdaje více a jasně strukturovány a vyúčtovávány na něco jiného. Přinejmenším by to uklidnilo tuto přebujelou kauzu a jí podobné,“ říká Oldřich Kužílek z organizace Otevřená společnost.
Podle Krečka se ale jedná o ‚cestu do pekla‘:
„Paušální náhrady byly stanoveny proto, aby se omezila byrokracie. Pro zaměstnavatele je jednodušší vyplatit oněch 146 korun a nezkoumat, jestli si dal zaměstnanec svíčkovou či rohlík se salámem. Jak by se to vyúčtovávalo? Poslanec řekne, že jel do Horní Mohelnice za svými voliči a kdo to bude kontrolovat? Přeci kvůli tomu bude vytvořen nov orgán. Podle mého názoru je jedinou cestou dát poslancům platy bez ohledu na to, co s nimi udělají. Ať se to nenazývá náhradami. Není to přeci zúčtovatelná náhrada.“
„Je otázkou, zda dává například nějaký smysl to, když poslanec z druhého konce republiky dostává až 30 tisíc korun na dopravu a zároveň má bezplatné jízdné. Když jsem naposledy asi před devíti lety poslancoval, neodpovídalo to tomu, co člověk reálně projezdil, i když jsem započítal jízdy za voliči či na různá stranická grémia. Bylo to bráno jako jakési přilepšení,“ vzpomíná Kužílek a dodává:
„Tyto částky nikomu nezávidím a dokonce to poslancům přeji. Myslím, že by nebylo od věci, kdyby ty platy byly i o trochu vyšší, jinak to deformuje složení parlamentu jinam, než je složení společnosti. Pojmenování, rozčlenění a výše hodnot jsou ale nyní chybně nastaveny.“
