Před 66 lety československé a sovětské jednotky ovládly Dukelský průsmyk
6. říjen 1944 se do historie zapsal jako den nejtvrdších bojů o Dukelský průsmyk. Útočné Karpatsko-dukelské operace sovětských jednotek se účastnil i 1. československý armádní sbor pod velením Ludvíka Svobody. Památku padlých dnes uctili ve slovenském Svidníku zástupci České i Slovenské republiky.
Při bojích v Dukelském průsmyku přišlo o život až 85 000 sovětských, 6 500 československých a na druhé straně ‚pouze‘ 52 000 německých vojáků. Podle některých dohadů mohli ale sověti jít jižnějším směrem a vyhnout se tak Dukelskému průsmyku.
Vojenskou operaci v odpoledním Radiožurnálu detailněji připomněl redaktor Nikola Bojčev.
Tento názor zastává i účastník bojů Mikuláš Hulín: „To byla naprostá hloupost, posílat nás na Dukelský průsmyk do toho kotle smrti. My jsme mohli jít severní stranou od Karpat směrem na Krakov a z Krakova na Moravskou Ostravu.“ Odborníci ale připomínají, že sovětskému velení bylo vlastní postupovat kupředu za cenu jakýchkoli ztrát.
Rudoarmějci, ani českoslovenští vojáci navíc nevěděli, že narazí na tak tuhý odpor. Němci měli totiž výhodu, obsadili karpatský hřbet jako první, aniž by to sovětské jednotky věděly. Využili nedostupný horský terén a vytvořili v Karpatech silnou obranu do hloubky až 50 kilometrů.
I podle historika Karla Richtera byli Němci dobří stratégové: „Němci byli chytří. Nechali naše průzkumníky projet do týlu, neprozradili se a karpatský hřbet obsadili. Jakmile se rozednilo, tak spustili děla, minomety, kulomety a dokonce i pušky do údolí na jednotky, které byly v kolonách a na silnici, a ty to všechno dostávaly z první ruky.“
Československý armádní sbor i přes to všechno nakonec ovládl Dukelský průsmyk 6. října. Vojska pokračovala v útoku a během dvou týdnů postoupila o 15 až 20 kilometrů na západ a jihozápad od průsmyku. Němci se ale bránili do poslední chvíle.
„Němci zaútočili, jely tanky a vojáci vyskakovali ze zákopů a utíkali, zahazovali blůzy a pušky. Někteří naši velitelé museli sáhnout k drastickým opatřením, že je zastavovali výstřely, a to dokonce i výstřely do živého,“ uzavírá historik Karel Richter.
