Prezident Havel udělil státní vyznamenání
Oslavy státního svátku vyvrcholily večer ve Vladislavském sále Pražského hradu. Vynikajícím osobnostem veřejného života prezident republiky Václav Havel udělil vysoká státní vyznamenání.
Václav Havel ocenil 77 osob. Řády a medaile si z Pražského hradu odnesli například kardinál Miloslav Vlk, právníčka Dagmar Burešová, hasič, který zasahoval při povodních, Radek Andrle, či herci Stella Zázvorková, Pavel Landovský a Jan Tříska, zpěvačka Hana Hegerová, hokejista Augustin Bubník.
Ve svém projevu o domově zdůraznil, že Česká republika je součástí širší lidské pospolitosti, která vyžaduje, aby lidé přijali vyšší spoluodpovědnost za obecný stav věcí.
Plný text projevu Václava Havla k 28. říjnu 2002:
Dámy a pánové, vážení přítomní,
od doby, kdy veliké povodně zničily tisícům našich spoluobčanů jejich domy, hospodářská stavení, dílny, obchody, podniky, zahrady a polnosti a nám všem kus naší domoviny, kladu si s novou naléhavostí otázku, co je to vlastně domov.
Co je to tedy domov? Snad by se dalo velmi obecně říct, že domovem rozumíme prostě to, co je nám bližší než něco jiného. Chceme-li být o něco konkrétnější, pak asi řekneme, že domov je místo, kde žijeme. Náš byt či dům je nám bližší než třeba dům našeho souseda či starosty či senátora. Ulice, v níž náš dům stojí, je nám zajisté bližší než nějaká neznámá ulice na druhém konci města; v té své jsme prostě zakotvenější, lépe ji známe, zvykli jsme si na ni, lépe rozumíme jejímu životu.
Bližší než jiné končiny naší země je nám pochopitelně vesnice, městská část, město či kraj, v nichž jsme se narodili či vyrostli nebo kde delší dobu pobýváme. A posléze i celá naše země - byť bychom ji neměli ani pořádně procestovánu a milovali naopak cestování po světě - je nám přeci jen nakonec bližší než nějaká vzdálená země, kde je velmi jiná krajina, velmi jiné podnebí i velmi jiný život.
I naše národní hymna odpovídá na otázku, kde je náš domov, především popisem místa, kde žijeme. Jakkoli je místo - přemýšlíme-li o významu slova domov - tím prvním, co nás napadá, není asi tím nejdůležitějším či posledním. Tím jsou nepochybně lidské bytosti, které dotyčné místo po staletí vytvářely, které je dodnes tvoří, které je obývají, s nimiž je sdílíme.
V tomto smyslu jsou naším domovem především různé užší či širší okruhy lidí a lidských pospolitostí, které nás obklopují, jako například naše rodina, naši přátelé, naši sousedé, naši spolupracovníci či naši souvěrci, prostě ti, k nimž něco osobního cítíme, s nimiž se osobně známe, s nimiž jsme si nablízku, s nimiž sdílíme určité zkušenosti, hodnoty, zážitky, názory, záliby.
Jsou ovšem i širší společenství, jež nám jsou bližší než jiná. Žádný z nás nezná například osobně všechny občany České republiky nebo všechny, kteří v ní nalezli nový domov, a přesto jsou většině z nás bližší, než občané jiných států. Důvod je jasný: sdílíme společnou historii, mluvíme týmž jazykem, máme společnou kulturu, společné tradice, společné archetypální modely chování, návyky, symboly, radosti, oblíbená místa, druh humoru, střediska duchovní sebereflexe.
Ale ani to není všechno. Slovákovi jako tomu, kdo je nám nejbližší, Rakušanovi, Polákovi či Němci jakožto našim sousedům, Francouzovi nebo Britovi jakožto Evropanům rozumíme v mnoha ohledech asi víc, než třeba Číňanovi či Somálci, aniž to znamená cokoli jiného, než to, že Znojmo je blíž Bratislavě či Vídni než Pekingu.
Kde tedy vlastně končí blízkost a začíná dálka, kde končí domov a začíná cizina? Jak patrno, domov nemá žádné ostré a jednoznačné hranice, nemá svůj absolutní začátek či absolutní konec, má více rovin, vždy záleží především na hledisku či měřítku, jež uplatňujeme.
To všechno platí samozřejmě dvojnásob dnes, v éře, kdy se dík civilizačnímu rozmachu posledních desítiletí stírají všechny druhy hranic a svět se stává stále otevřenější.
Proto tak, jako je náš dům pevně vklíněn do naší ulice a jeho obyvatelé sdílejí s ostatními její život a tak, jako je naše ulice organickou součástí našeho města, propojenou s jeho jinými částmi týmž základním nervovým systémem, krevním oběhem či touž výměnou látkovou, je i náš stát součástí širší lidské pospolitosti. Ba dokonce ani celý náš kontinent není žádným světem o sobě či pro sebe, protože takové uzavřené světy už neexistují. Nebylo tomu tak vždycky v lidské historii, možná tomu tak nebylo dosud nikdy. Ale v dnešním světě, obetkaném miliony spojů, jimiž proudí informace, předměty, vymoženosti, vlastnické vztahy, peníze, zvyky, kulturní hodnoty a samozřejmě i lidé, je třeba chápat i tuto planetární dimenzi domova.
Co z toho vyplývá?
Řekl bych, že jedna důležitá věc: nemůžeme se jen radovat ze všech výhod, které soudobý civilizační vývoj přináší, ale musíme přijímat i zvýšenou míru naší spoluodpovědnosti za obecný stav věcí a odvážně tuto spoluodpovědnost promítat do svého počínání.
Nedávné povodně uvolnily velký náboj solidarity, který dříme v naší společnosti a čas od času - obvykle tváří v tvář velkému nárazu vnější nepřízně - se projeví v míře, které se my sami často divíme. Ale tyto povodně nám ukázaly i něco dalšího: velký potenciál mezinárodní solidarity a možnost nebývale rychlé pomoci i z míst relativně vzdálených.
Za tuto pomoc jsme samozřejmě vděčni. Neměli bychom ji však chápat jen jako projev něčího soucitu či dobré povahy, ale jako malou součást velkého pohybu k obecné lidské vzájemnosti, jež je tím jediným, co dnešnímu světu zbývá, nemá-li to s ním dopadnout špatně.
Dámy a pánové, zanedlouho se bude v Praze hovořit i rozhodovat o velmi důležitých věcech dnešního světa. Budou se tu - byť třeba nepřímo - vyjasňovat politické a bezpečnostní vztahy uvnitř euroatlantického civilizačního prostoru, vztahy tohoto prostoru k jiným částem světa, bude tu řeč o způsobu obrany lidstva proti různým novým typům ohrožení, jakož i o tom, jak by mohl a měl euroatlantický svět v tomto směru jednat. Jak patrno, náš užší domov - Česká republika - se na chvíli stane důležitým ohniskem sebereflexe našeho domova v širším slova smyslu, tedy celého takzvaného západního světa, a nepřímo i ve smyslu nejširším, totiž celé naší planety.
Možnost pořádat první takovéto setkání za bývalou železnou oponou, stejně jako náš blížící se vstup do Evropské unie, který, jak pevně věřím, získá široký souhlas našich občanů, dokládají nejen, že přijímáme širší svět rovněž jako svůj domov se vším dobrým i špatným, co z toho vyplývá, ale že se to začíná o nás obecně vědět.
Vážení přítomní, jsem hrdý na dobré jméno, které si naše republika v éře svobody vydobyla, jsem hrdý na ty své spoluobčany, kteří dokázali v minulosti čelit totalitním režimům, i na ty, kteří svými úspěchy v nejrůznějších oblastech života, poznání a tvorby obohacují náš společný život a šíří dobrou pověst naší země ve světě.
Mám tu čest už po dvanácté v tento den některé z nich vyznamenat.
Jejich životní či pracovní výkony - jako zdroje měřítek, příkladů a inspirace - jsou neodmyslitelnou součástí toho z našich domovů, který má dnes svátek. Děkuji vám za pozornost.
