Přibývá dětí, které mají problém se čtením a psaním. Upozornit na to chce Den dyslexie
Mylujeme Den dyslexie, stojí na plakátu k akci v pražské galerii. Nejde o tiskovou chybu, ale o snahu upozornit na to, že ve společnosti jsou děti i dospělí, pro které je problém tuto chybu spatřit. Podle odbornice jich dokonce přibývá.
„Ukazuje se, že dětí, které mají problém při učení, čtení a psaní, je čím dál tím víc. A nejen dětí, týká se to i dospělých,“ prozradila v Magazínu Leonardo speciální pedagožka Jana Štěpánová. Jde o dospělé z doby, kdy se o dyslexii tolik nemluvilo. „Tehdy jsme se dělili spíš na děti chytré a hloupé. Nebo rychlejší a pomalejší.“
Na tento problém pravidelně upozorňuje český projekt Den dyslexie, jehož další ročník se koná 9. září v Praze.
Dyslexie je speciální porucha učení, která sice souvisí se způsobem výuky čtení a s erudovaností pedagoga, ale její příčina je jiná. „Dyslektik má jinou strukturu mozku,“ vysvětluje odbornice.
Podle ní diagnostika dyslexie může proběhnout až když se dítě začne učit číst a psát. „Podle znaků se sice dá něco rozpoznat v předškolní době, ale průkazná diagnostika dyslexie je možná až kolem 3. třídy základní školy.“
Podle Štěpánové dětem s dyslexií pomáhá individuální přístup ve škole. „Pro diagnostikované dítě je čtení hodně vyčerpávající, čte méně a pomaleji.“
Dětský kolektiv neřeší, jak kdo píše
Platí, že je dyslektický handicap u každého něčím vyvážen? „Určitě to tak je, ale uvědomme si, že bez čtení nebo bez textu se moc daleko nedostanete. Vy se k tomu talentu musíte dostat. Někdo vám musí říct, že na tohle jste šikovný a musíte také vnímat i vlastní hodnotu.“
„Tlak dnešní společnosti je spíše na výkon,“ upozorňuje pedagožka. „V dnešních školách, kdy je ve třídě mnoho žáků, bohužel nejde aplikovat individuální přístup. Tam opravdu záleží na šikovnosti i trpělivosti pedagoga.“
A jak dyslexii vnímá samotný dětský kolektiv? „Moje zkušenost je, že děti neřeší, jestli Pepíček píše o pět řádků víc nebo píše ob jedno slovo. Porovnávají se spíše podle pohybu, pokud dítě třeba neumí skákat po jedné noze nebo je nemotorné, tak tam to vidí rychleji.“
„Děti zatím nevědí, k čemu psaní a čtení potřebují. Ten tlak vyrábíme my rodiče a pedagogové,“ připomíná Jana Štěpánová.
