Srpnové invazi jsme se mohli bránit jen za cenu ohromných ztrát na lidských životech, říká historik

Jsme národ, který neválčí. Nebránili jsme se proti Němcům v roce 1938, nebránili jsme se ani při vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Proč jsme se nepostavili proti nepřátelům? Odpověď se pokusil nalézt historik z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Daniel Povolný, autor knihy Operace Dunaj, a Mikuláš Kroupa, ředitel obecně prospěšné společnosti Post Bellum.

PRO A PROTI Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Barikáda složená z vozidel na pražských Vinohradech 21. srpna 1968 | Foto: Dušan Neumann | Zdroj: Český rozhlas

Pane Povolný, mohli jsme se podle vašeho názoru po napadení vojsky Sovětského svazu a dalších států Varšavské smlouvy bránit?
Já na takovou otázku odpovídám, že jsme se mohli bránit, ale je potřeba si vcelku otevřeně říci, jaké by to mělo pro nás následky. Jak po hmotné stránce, tzn. jak masivní by byly materiální škody, ale také jak poměrně obrovské by byly ztráty na lidských životech.

Přehrát

00:00 / 00:00

Proč jsme se v roce 1968 nepostavili invazi?

Pane Kroupo, jaký je váš názor? Mohli jsme se – nebo měli jsme se – po napadení bránit?
Měli jsme se bránit. Bránili jsme se, byť tedy zbraně byly většinou uložené ve skladech, které byly posléze předány Sovětům. Ale není možné říci, že jsme se nebránili.

Pane Povolný, jaké naděje mohla mít československá armáda v boji proti okupantům v roce 1968?
Když bych to řekl velmi stručně, tak v podstatě žádné. Naše armáda byla postavená tak, že tvořila součást armády Varšavské smlouvy a její rozmístění bylo podél našich západních hranic. To znamená, že prostor, odkud přicházela invazní vojska, vůbec nebyl pokryt nějakými významnými vojenskými posádkami právě proto, že se v rámci těch plánů s něčím takovým vůbec nepočítalo.

K té určité změně začalo docházet právě v průběhu pražského jara, kdy jednak vznikla naše vojenská doktrína, ale kdy se také začalo uvažovat o tom, že je potřeba zajistit obranu státního území ze všech směrů. Zůstalo ale pouze u myšlenek, které po srpnu 1968 samozřejmě byly zašlapány.

Pane Kroupo, vy jste řekl, že jsme se bránili. Jak jste to myslel?
Bránili jsme se silou ducha. Je to samozřejmě také jistý druh obrany, ale vzhledem k těm desítkám zabitých, zastřelených, stovkám zraněných, vzhledem k tomu, co se dělo před Československým rozhlasem, prostě není možné říci, že jsme se nebránili.

Bránili jsme se pasivním odporem bez podpory naší armády, tak jsem to myslel. A především jsem to myslel jako výraz úcty těm, kteří se opravdu okupantům fyzicky i slovně postavili. Bylo to často velmi statečné gesto. Na druhou stranu nutno říci, že československá armáda, která měla povinnost ze zákona – z ústavy – tuto zemi bránit, tak fatálně selhala v podobě svého ministra Martina Dzúra, který věděl, že se vojska stahují už několik týdnů. Pravděpodobně to byl už duben 1968.

Dvacátého srpna měl večer telefonát s Brežněvem a se svým protějškem, sovětským maršálem a velitelem sovětských vojsk, kde jim pod nátlakem slíbil, že nepadne jediný výstřel proti sovětským vojákům. To jsou fatální selhání. Jiné chování je například náčelníka Generálního štábu Československé armády, který vydával příkazy, že Sovětům se nesmí vydat zbraně. Samozřejmě ministr obrany Československa byl manipulován sovětskými generály a hlídán na každém kroku.

Rozhodně je faktem, že byl ve velmi složité situaci dezinformován. Sovětská scéna mu sdělila, že s invazí souhlasí předsednictvo komunistické strany. Když se pak v noci z 20. na 21. srpna někdy kolem druhé či třetí hodiny dozvěděl, že vedení Komunistické strany Československa s invazí zásadně nesouhlasí a považuje ji za okupaci, tak situaci nezměnil, ale už bylo samozřejmě pozdě.

Přílet Antonova, estébáci, střelba... Poslechněte si unikátní rekonstrukci událostí z 20. na 21. srpna 1968

Číst článek

Pasivní odpor

Pane Povolný, soustředíme se tedy na roli armády. Pan Kroupa má za to, že naše armáda fatálně selhala.
Já tenhle ten názor nesdílím, protože armáda uposlechla nikoliv jen ministra národní obrany generála Dzúra, ale vlastně uposlechla i prohlášení předsednictva ÚV KSČ, kde je naprosto jednoznačně řečeno, že se nebudeme bránit se zbraní v ruce. To je jedna věc.

Druhá věc je, že i přes prohlášení a přes rozkaz ministra Dzúra vydaný krátce před půlnocí – tzn. ještě 20. srpna – a potom odesílaný šifrovkou o půlnoci na 21. srpna, kde se nařizuje, aby armáda zachovala klid, zůstala v kasárnách, aby nebyly vydávány zbraně a aby v bodě 4. poskytla maximální všestrannou pomoc vojskům, která přecházejí na naše území, tak i přes tento výslovný rozkaz byla pomoc invazivním vojskům téměř ve všech případech odmítána.

Byly činěny kroky v rámci pasivního odporu. To znamená, že naši vojáci sovětské vojáky nebo ostatní invazní vojáky nezdravili, nepodávali jim ruce, odmítali jim dát třeba i jen vodu nebo poskytnout technickou pomoc. A kromě toho vytiskli spoustu letáků, spoustu tiskovin, dávali k dispozici radiostanice pro legální orgány na regionální úrovni. A je také pravdou, že v několika případech došlo třeba k vyvezení zbraní a dalšího materiálu mimo objekt kasáren, případně že i některé jednotky – jako třeba v rámci VII. výsadkového pluku – tajně opustily kasárny a vyčkávaly na rozkaz k osvobození Alexandera Dubčeka.

13 hodin vysílání, dva moderátoři, desítky hostů. Podívejte se do zákulisí speciálního studia k srpnu 1968

Číst článek

Ano, to dozajista vyžadovalo velkou osobní odvahu. Přesto bych to vše zahrnul do pojmu pasivní odpor. Myslím, že pan Kroupa měl na mysli odpor aktivní.

Zajímalo by mě, jestli skutečně v komunistické ústavě byla věta, která zavazovala naše branné síly k tomu, že budou bránit svoji vlast. A jestli to nemůžeme chápat z hlediska, že armáda opravdu selhala v tom, že nedodržela ústavu, že nebránila napadenou vlast...
Tam je potřeba říci spíše to, že armáda přísahala samozřejmě věrnost lidu Československé republiky, ale současně přísahala i na to, že bude spolupracovat a bojovat společně s armádami Varšavské smlouvy v čele se sovětskou armádou.

Ano, já si na tu přísahu pamatuji...
Určitě je to takové dilema, které drtivá většina vojáků z povolání nebo ze základní služby vyřešila ve prospěch své vlasti. A drtivá většina vojáků Sovětům nijak zásadním způsobem nepomáhala. A co se týče povinností: bylo řečeno na začátku, že prohlášení předsednictva ÚV KSČ (Ústředního výboru KSČ – pozn. red.) jasně řeklo, že armáda nebude použita. Vrchní velitel ozbrojených sil, prezident Ludvík Svoboda, nikdy nevydal žádný rozkaz, který by směřoval k tomu, aby armáda zahájila ozbrojený odpor. Právě naopak.

Pane Kroupo, asi se shodneme na tom, že naděje porazit okupanty v roce 1968 nepřipadala v úvahu. Mohla však československá armáda podle vašeho názoru vzdorovat? A mohla dosáhnout něčeho jiného než porážky?
Naděje tady snad byla, je a doufám, že vždy v tomto národě bude. Naděje stát si za svobodou, být připraven čelit agresi ze zahraničí i zevnitř. Souhlasím s tím, že z 20. na 21. srpna 1968 už nebylo takřka možné z vojenského hlediska nic udělat. Stavět barikády? To tanky samozřejmě rozjezdily...

Sověti měli poměrně přesné lokace objektů, které během noci a následujícího dne obsadili. Měli zde své kolaboranty, měli zde skutečně obrovské množství vojenské techniky, která sem byla dopravena opravdu bryskním způsobem. Myslím, že českoslovenští komunisté zásadním způsobem podcenili, že je potřeba velice vážně počítat s touto variantou. Už v lednu 1968, tedy krátce po pokusu o vojenský puč, kdy šlo o spor prezidenta Novotného a kdy byl jmenován generálním tajemníkem ÚV KSČ Alexander Dubček, vznikl spor mezi tvrdými komunisty a komunisty, kteří zastávali reformy.

V tu chvíli už měly vznikat zahraniční snahy na podporu svobodným tendencím v Československu. O svobodě se samozřejmě v Československu v roce 1968 mluvit nedá, ta tady samozřejmě nebyla. Ale víte, já jsem poslouchal s napětím a zaujetím kolegu historika a napadly mě dva citáty. První citát je: ‚Špatně se vyjednává a špatně se hraje na svobodu, když máte hlavu v tlamě tygra.‘ Taková situace tady prostě byla až do 21. srpna. Potom si ten tygr sklapnul svoji tlamu a skutečně sebral tu naději na svobodu. Respektive naději ne, ale svobodu fakticky skutečně zlikvidoval.

Když se budeme bavit o těch technických, historických a vojenských aspektech srpnových dní, tak bychom neměli zapomenout na druhý citát: ‚Národy, které padnou v boji, znovu povstanou. Národy, které kapitulují, zmizí.‘ Je to od Winstona Churchilla. Myslím, že je to citát, který bychom měli mít na paměti s ohledem na nás a na budoucí generace. Prostě si národ musí vtisknout, že pakliže chce být samostatným sebevědomým národem, musí být připraven a musí mít ochotu bránit tuto zemi.

1956, nebo 1968?

Rozhlas řídil zemi, vzpomíná Karel Lánský na pohnuté okamžiky srpna 1968

Číst článek

Pane Povolný, když srovnáte situaci Československa v roce 1968, je jiná, nebo byla opravdu horší než situace Finska, které bylo napadeno Sovětským svazem a které se celkem úspěšně bránilo? Byla naše situace jiná než situace pobaltských zemí po roce 1945, které se staly sférou vlivu Sovětského svazu, nicméně ozbrojený odboj například v Litvě trval až do poloviny padesátých let partyzánskou formou? Byly tyto země na tom z nějakého hlediska lépe než Československo v roce 1968? Byla jejich naděje větší? Stály přece proti srovnatelnému nepříteli...
Tam je potřeba říci, že byly – v uvozovkách – na tom lépe po geografické stránce.

V jakém smyslu? Měly společnou hranici se Sovětským svazem – na rozdíl od nás.
Já myslím samozřejmě charakter území, protože musíme říci, že když si připomeneme třeba dobu druhé světové války, tak tady partyzánské hnutí samozřejmě existovalo, ale nepřístupný nebo špatně přístupný terén, který zpravidla partyzánům poskytuje jistou oporu, na našem území v podstatě není.

A co se týče vývoje zbraní a taktických postupů od roku 1945 do roku 1968, tak se vojenská technika posunula natolik, že i třeba přechod na partyzánský způsob boje by byl poměrně velmi rychle vyřešen. A na rozdíl od Finska, to je doba 1939, zimní válka a Pobaltí, dejme tomu, jak jste říkal, do roku 1955. Ale je to i otázka Ukrajiny, kde podzemní hnutí také existovalo. Tak se musíme vrátit před rok 1945, kdy na těchto územích byly velmi významné a početné partyzánské skupiny, které bojovaly s Němci.

Posuneme se tedy do roku 1956. Pane Kroupo, když se Maďaři postavili proti sovětské invazi, dopadlo to špatně pro Maďarsko. Nicméně ta odpověď byla přece jenom odvážnější a odhodlanější než československá. Vysvětlujete si to nějak?
Oni se postavili především maďarským komunistům a Sovětský svaz přišel svým věrným na pomoc. Do jisté míry se to dá samozřejmě srovnat se situací u nás v Československu. Já myslím, že to samozřejmě srovnatelné v jistém ohledu je, ale v jistém ohledu samozřejmě není.

Do studia vpochodoval houfec ruských vojáků, vzpomíná na srpen 1968 Věra Štovíčková

Číst článek

Srovnatelné to není v tom, že Maďarsko bylo mnohem vlastenečtější a patriotičtější země, která má vojenskou tradici mnohem silnější než naše země. Za druhé se domnívám, že situace v roce 1968 byla opravdu mezinárodně zcela jiná než v roce 1956, kdy Maďarům Spojené státy a západní svět nepřišel na pomoc.

Domnívám se ale, že svět by to sledoval s velikým napětím. A myslím si, že by západní svět nenechal malý národ uprostřed Evropy bojující za svoji svobodu napospas Sovětskému svazu – třeba ne přímo vojenskou intervencí, ale diplomatickým úsilím. A rozhodně by podpořil snahy disidentů po roce 1970. Člověk samozřejmě spekuluje, jak by to mohlo vypadat. S ohledem na to, co se tady potom stalo na 20 let, tak se domnívám, že všechny snahy bojovat za svobodu byly v roce 1968 na pořadu dne.

Pane Povolný, Mikuláš Kroupa nakousl zajímavou otázku. Kdyby se malý národ uprostřed Evropy – Československo v roce 1968 – aktivně bránil, mohl by očekávat podporu ze Západu. Věříte tomu?
Vzhledem k tomu, že znám ta prohlášení významných amerických politiků, je vcelku jasné, že pomoc by byla velmi omezená. A obávám se, že by se do značné míry nesla v nějaké ústní podobě, ale ne v praktické podobě, protože ještě v průběhu pražského jara bylo z americké strany poměrně jasně řečeno na dotaz Franze Johanna Strausse, že Amerika se v tomto případě, i kdyby třeba došlo k ozbrojenému konfliktu, i kdyby tady byli zatýkáni lidé a byli odesíláni na Sibiř, že prostě Amerika s tím nemůže nic dělat, protože jsme součástí zájmové sféry Sovětského svazu.

Řekněme, že jakýkoliv pokus zásadním způsobem tuto sféru narušit by vedl k třetí světové válce, kterou si pochopitelně nikdo nepřeje. A je potřeba také říct, že v rámci příprav na operaci Dunaj Sověti byli naprosto připraveni, kdyby došlo i na třetí světovou válku – na rozdíl od Západu, který sledoval vojenské přípravy, ale neznal podrobnosti, neznal přesné datum, kdy k invazi dojde. Noc z 20. na 21. srpna Západ velmi nepříjemně překvapila...

Strach ze šíření svobody

‚Invaze, která nenarazila na žádný vojenský odpor.‘ Německý i rakouský tisk připomínají srpen 1968

Číst článek

Pane Kroupo, myslíte si, že kdyby se v Československu v roce 1968 postavil někdo na ozbrojený odpor, že by mu ve světě rozděleném železnou oponou přišel ze Západu někdo aktivně na pomoc?
To si nemyslím. Vojenská pomoc ze Západu by opravdu asi nedorazila. Ale domnívám se, že by pravděpodobně alespoň došlo k vysoké podpoře, že stojí na naší straně. Západní svět by jistě podporoval mnohem silněji demokratické proudy a snahy v těchto zemích.

Myslím, že je důležité si také uvědomit, jaký byl skutečně hnací motor sovětské invaze. Totiž většina lidí se domnívá, že to byl útok na svobodu Československa, na reformy, které zde byly zahájeny v roce 1968. Skutečným motorem invaze byl ale strach komunistů z toho, že se naděje na svobodu a na lepší budoucnost rozšíří do dalších sovětských socialistických zemí.

Tudíž ten zásah Sovětů byl opravdu velmi tvrdý. Svědčí o tom počty nasazených vojáků – půl milionu vojáků během jedné noci, šest tisíc tanků. Byl to masivní vojenský útok. Spojené státy a západní svět se zděšením sledoval, co se tady děje. Prohlášení amerických vojáků a diplomatů byla nesena právě v duchu překvapení a toho, že by opravdu tato událost mohla znamenat třetí jadernou světovou válku. Nicméně podpora demokratických snah a proudů v komunistickém Československu, by bývala byla po roce 1970 pravděpodobně mnohem silnější, kdyby věděli, že ti lidé byli ochotni za svoji svobodu bojovat.

Podívejte se na vítězné snímky soutěže o nejlepší fotografii z roku 1968. Další fotky nabídne výstava

Číst článek

Pane Povolný, to odsouzení ze strany Západu, odsouzení okupace Československa, skutečně zaznělo. Myslíte si, jak naznačuje Mikuláš Kroupa, že kdyby dali Čechoslováci otevřeně a zřetelně najevo, že jsou ochotni bojovat, že by podpora byla silnější? Nebyla by to nakonec pro Západ nepříjemná situace, protože ozbrojený konflikt ve střední Evropě se tehdy vůbec západnímu světu nehodil?
Do jisté míry máte pravdu, ale já bych jenom doplnil, že to nebyla jenom sovětská záležitost, že velmi vehementními zastánci vojenského řešení pražského jara byl třeba Walter Ulbrich, Gomulka nebo Todor Živkov a další komunističtí vůdcové, kteří se právě obávali ztráty své pozice a ztráty pozic svých stran v zemích východní Evropy.

Ale tam jde o to, že bez ohledu na to, jestli by došlo k vojenskému konfliktu, tak ta pomoc samozřejmě následovala i v praktické podobě – třeba pomoc těm lidem, kteří emigrovali z Československa nebo kteří v době okupace byli na Západě zpravidla na nějakých studijních pobytech či pracovních stážích. Takže tam praktická stránka byla.

Mikuláš Kroupa chce reagovat…
Já jsem chtěl jenom doplnit, že jde hlavně o to, jestli Čechoslováci měli chuť pokračovat v rezistenci proti komunismu. Západ to samozřejmě neviděl – obzvlášť, když se podíváme na události po roce 1970. Čistky, odvolávání svých pomýlených názorů, rozšíření doktríny, že se jednalo o bratrskou internacionální pomoc. Až po roce 1977, kdy tedy silně zazněla Charta 77 a začaly se tvořit různé tedy disidentské společnosti… Ale do té doby západní svět měl převažující pocit, že Čechoslováci se podvolili a o žádný boj příliš nestojí.

Petr Dudek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme