Pro nevidomý pohyb na sněhu je nejhorší ztráta ozvěn
Mrazivé počasí posledních dní komplikuje život lidem v České republice. A stejně tak i nevidomým. Jak zvládají pohyb po zasněženém terénu?
Na pravidelný trénink futsalistů v Nových Butovicích dochází nevidomí hráč Ondra Kodet. Aby došel k hale potřebuje pomoc.
Odhrabaná místa jsou bez problémů, neodklizený sníh už je ale horší. „Jít sám, musím si najít nějaký orientační bod podle kterého půjdu,“ říká.
„Když jdu tam, kde to znám, nějak dojdu, když to místo neznám, děj se vůle boží,“ popisuje s úsměvem. Téměř všude si najde, jak říká vodící linii.
Ondrovi spoluhráči se zrakovým hendikepem Lukáš a Tomáš přitakají. Když je trochu upraveno, jsou cestičky a dá se chodit, dá se čím řídit, přibližují svou orientaci ve sněhem zapadaných ulicích.
Nepostradatelnou pomůckou lidí s těžkou vadou zraku bývá slepecká hůl. Jenže: S holí prý nepoznáte, kde jste, sníh ruší odraz zvuku od stěn nebo dalších specifických předmětů takový, jaký ho mají nevidomí zafixovaný a podle zvuku nepoznají podle ozvěn od stěn, kde vlastně jsou. Navíc hůl se často zachytává do závějí, upozorňují mladí pánové.
Pak se tedy nabízí doprovod. Ale lidé často nevědí, jak k nevidomým přistupovat. „Pomocníci se dělí na tři skupiny lidí,“ vysvětluje Ondra. „Jedna je aktivní až moc, nevědí, co s námi dělat. Ochota je sice hezká, ale když je jí moc taky není dobrá. Druhá skupina o nás ví, ale dělá, že nás nevidí. Pak jsou lidé, kteří nás nevědí vůbec,“ dodává cynicky.
A přidává návod, ajk správně pomáhat: „Oslovit člověka, zeptat se, zda nepotřebuje pomoc, nabídnout rámě.“ Rozhodně prý není dobré chytat ruku nebo loket, tlačit nevidomého někam na přechod nebo do silnice.
Přechod s rozježděným nebo napadaným sněhem je také obtížnou překážkou. Nevidomí si nedokáží nahmatat vodící čáru zebry. Jediným pomocníkem tak zůstává zvuková signalizace stůj nebo volno, ta je v létě i v zimě stejná.
