Projev Václava Klause 17. listopadu 2004 v Poslanecké sněmovně
Politici ve sněmovně zhodnotili význam listopadových událostí v roce 1989. Shromáždění, kterého se zúčastnil i bývalý prezident Václav Havel, členové vlády, předsedové parlamentních stran, poslanci a řada hostů. Prezident Václav Klaus zdůraznil, že už patnáct let žijeme v demokratickém režimu, o kterém snilo několik generací. Níže si můžete přečíst celé znění jeho projevu.
Přesně před 15 lety začala naše sametová revoluce. Přesně před 15 lety nastal onen historický okamžik, kdy se - s nečekanou rychlostí a s evidentní absencí vůle i schopnosti se bránit - zhroutil tehdejší komunistický režim a spolu s ním skončil totalitní systém, který u nás přetrval více než čtyři desetiletí.
V tomto sále jsou přítomni pamětníci i aktivní účastníci tehdejší chvíle a proto se - k ní samotné - nemusím vracet. Dnes už je jasné snad všem, že i u nás v listopadu 1989 šlo o vyvrcholení delší dobu probíhajícího procesu, na kterém se podílely a ke kterému různou měrou přispěly aktivity různých skupin občanů naší země i události kolem nás. Že nešlo o izolovaný, náhodný jev.
Spontánní a mimořádně odvážné vystoupení pražských studentů a na něj navazující brutalita následného policejního zásahu se staly onou pomyslnou zápalkou, která v krátké době uvedla do pohybu celou naši zemi. Bylo na co navázat. Několik let trvající gorbačovovská perestrojka, několik měsíců fungující polská vláda, vytvořená na bázi walesovské Solidarity, několik dní rozbouraná berlínská zeď, v naší zemi narůstající veřejné projevy občanského nesouhlasu a sílící aktivity různých disidentských skupin, stejně jako ony sice nedůrazné a příliš opatrné posuny druhé poloviny osmdesátých let, byly základem, který umožnil, aby z oné zápalky vyšlehl mocný plamen. Komunismus u nás již v té době postrádal jakoukoli výraznější podporu a nakonec zeslábla i jeho schopnost své vlastní obrany. Proto stačila vhodná kombinace domácích a zahraničních událostí a tlaků k tomu, aby skončil.
Toto všechno je poměrně známé a proto bych chtěl zdůraznit něco jiného. Jakkoli si to můžeme chtít nepřát, jakkoli před tím můžeme přivírat oči, jakkoli je nám to nemilé, vždy v minulosti platilo a i dnes platí, že česká historie a česká identita byly a jsou těsně propojeny. Nedaly se a nedají se oddělit. Komunismus nesmazatelnou součástí naší národní historie bohužel byl a proto tvořil - a tvoří i dnes - část naší současné identity. Tvářit se, že tomu tak není, je bláhové a neměli bychom to dělat. To bychom přistoupili na ďábelské pokoušení Goethovo Mefista, který se nás snažil přesvědčit, že "minulost je bezvýznamná a jako by ani nikdy nebyla" Minulost ale bezvýznamná není a nebude.
Nebylo by nic horšího než začít vytvářet - jak u nás bývá zvykem - nové mýty a minulost uměle zkrášlovat. Mám strach, že to někteří z nás znovu a znovu dělají. Jak tyto jejich pokusy minulost přikrášlovat, tak i některá dnešní, tolik módní a tolik aplaudovaná silácká a zjednodušující slova, jsou podivnou snahou přepsat historii. Jsou snahou vytvořit historii jinou. Jsou snahou - řady z nás - definovat se jako věční rebelové a hrdinové. Jsou snahou chápat komunistickou éru jako pouhou aberaci, jako téměř nepochopitelnou zvláštnost a výchylku, jako - běžnými pohledy - nevysvětlitelnou událost, jako jakousi vně nás vzniklou pohromu, kterou jsme si nezasloužili a kterou jsme nikdo z nás nezpůsobili.
Tak tomu nebylo. Vznik této éry byl logickým důsledkem celé řady předcházejících kroků a událostí. Byl důsledkem ideologického kvasu konce devatenáctého a začátku dvacátého století, z něhož vyplynulo, že bylo tehdy nakročeno chybným směrem. Byl jedním z variant oné ortegovské "vzpoury davů", organizované a vedené těmi, kteří se do role vůdců těchto davů sami postavili, kteří chtěli moc, kteří sami sebe považovali za předvoj lidstva, kteří chtěli být avantgardou lepších zítřků, kteří nevěřili v člověka, ale v abstraktní ideje, jimž člověk měl být podřízen a obětován.
Nedopusťme, abychom se navěky rozdělili na skupiny s diametrálně odlišnou pamětí. Nedopusťme, abychom se rozdělili buď na jen-viníky a nebo na jen-oběti této éry. Na nedávném frankfurtském knižním veletrhu s podobnou myšlenkou vzbudil pozornost maďarský spisovatel Peter Esterházy, když varoval, abychom před nepravdu jen-vrahů ("Nur-Mórders") nestavěli nepravdu jen-obětí ("Nur-Opfers"). To bychom si svět opravdu strašně zjednodušovali. Nedopusťme ale ani to, aby byli za jediné skutečné odpůrce tehdejšího režimu a za jeho hlavní oběti považováni jenom ti, kteří o tom později uměli napsat paměti či knihu nebo o nichž byla taková kniha napsána. Bezejmenných odpůrců a bezejmenných obětí ze všech vrstev naší společnosti bylo daleko více.
Jsem přesvědčen o tom, že se s touto, již patnáct let neexistující érou nejlépe vyrovnáme pozitivním dneškem, tedy vytvořením takové společnosti, která vznik nových režimů tohoto typu neumožní. Naše vlastní minulost by nám v tomto smyslu měla být jasným mementem.
K vytváření pozitivního dneška vede řada cest, které jsou i zde, v parlamentu, dnes a denně konstruovány a rekonstruovány. Nesmíme dopustit, aby byl při všech těchto rekonstrukcích znovu překlápěn vztah občana a státu ve prospěch státu a v neprospěch občana. Nesmíme znovu narušit důležitý vztah mezi výkonem (či zásluhou) a odměnou ve směru odměna bez výkonu. Nesmíme znovu začít vytvářet nedůvěru v demokracii, protože to přímo znamená vybídnutí k hledání důvěry v něco jiného. Nesmíme vytvářet nejistotu vůči spoléhání se na standardní, osvědčené instituce, protože to vede k obracení se na nebezpečně jednoduchá řešení, nabízená vždy přítomnými zachránci a spasiteli.
Poslední týdny a měsíce novou vlnu nedůvěry a nejistoty v některé důležité instituce naší země bohužel přinesly a já bych - i na tomto místě a právě v tento den - chtěl apelovat na všechny, kteří jsme v tomto sále, stejně jako na všechny ty, kteří nás slyší, abychom se toho vyvarovali. Zodpovědně rozhodujme, co a kolik máme obětovat z lidské svobody a z nedotknutelnosti lidského soukromí ve prospěch aktuálních, byť sebelepšími úmysly vedených, politických požadavků.
Sedmnáctý listopad je dnes státním svátkem, je dnem boje za svobodu a demokracii. Je svátkem i proto, že ani dnes není svoboda samozřejmostí a že samozřejmostí nikdy nebude. Je také připomenutím toho, že se z ní mnozí z nás a z našich předků těšit nemohli a proto i jim a jejich nelehkým životním osudům musí patřit naše dnešní vzpomínka.
Dnes, i díky 17. listopadu 1989, žijeme ve svobodě a ve stabilizované demokracii a proto je každý z nás strůjcem svého vlastního štěstí v takové míře, jak tomu nikdy v minulosti nebylo. Nečekejme proto, že by problémy našeho současného života mohly být vyřešeny bez našeho vlastního přičinění nějakým novým revolučním zvratem, založeným na pokusu o uskutečnění těch či oněch idealizovaných představ. Žádný nový revoluční zvrat už nepřijde a ani ho nepotřebujeme. Potřebujeme co nejplněji žít, pracovat, tvořit, realizovat se v dnešním systému. Potřebujeme aktivní a autentické občanství každého z nás. Jedině to přinese dobrý výsledek.
