• Další fotografie (13)

Ve světlé místnosti, která připomíná spíše obývák než nemocniční pokoj, se každé ráno schází sociální a zdravotní pracovníci, aby se pobavili o klientech. „Považujeme se za službu, která má spíše klienty než pacienty. Označení pacient zní tak, že člověk je v roli někoho, kdo je závislý na zdravotníkovi. My s klienty máme rovnocenný vztah,“ říká pro iROZHLAS.cz psychiatrička Květoslava Vrbová, která pracuje v Centru duševního zdraví Brno.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Brno 13:04 11. října 2022 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak přesně funguje centrum duševního zdraví?
S každým klientem, který sem přijde, se setká psychiatr, psychiatrické sestry a většinou také psycholog. Klienti si objednávají jednotlivé pracovníky a ti za nimi jezdí buďto domů, nebo jdou třeba do kavárny nebo se sejdou tady v centru duševního zdraví. Funguje tu tedy jak ambulantní, tak terénní péče. Ambulantní péčí se rozumí, že klienti někam docházejí. Terénní znamená, že my chodíme za nimi.

Se všemi, kdo tu pracují, se ráno sejdeme tady na těch gaučích a předáváme si informace o klientech, vyhodnotíme, kdo potřebuje akutní péči, a kdo naopak ne. Je důležité, aby celý tým věděl o všech pacientech, abychom byli zastupitelní v případě, že někdo onemocní.

A kdo jsou ti pracovníci, kteří za nimi jezdí?
To je multidisciplinární tým a skládá se ze šesti zdravotních nebo psychiatrických sester. Šesti sociálních pracovníků, peer-pracovníka, psychiatra a psychologa. Každý pacient má svého case-managera – tedy člověka, který o tom pacientovi všechno ví a koordinuje veškerou práci kolem něho.

Co přesně dělá peer-pracovník?
Jeho role je strašně důležitá. To je člověk, který má vlastní zkušenost s duševním onemocněním. Teď je stabilizovaný a mluví s klienty. Jsou to třeba klienti, kteří si ještě nepřiznali, že mají nějakou duševní nemoc, nebo je to pro ně velmi těžké o tom vůbec mluvit. Naše peer pracovnice s nimi mluví o tom, že také měla příznaky a akutní fázi. Říká jim o své zkušenosti, co se ji při léčbě líbilo a co ne. Dává jim naději, protože je stabilizovaná a v dobrém stavu.

Budoucnost psychiatrie: ‚Je potřeba přesunout péči z nemocnice do komunity,‘ říká psychiatrička

Číst článek

Když jsme obcházeli psychiatrické nemocnice, tak doktoři mluvili o lidech s duševní nemocí jako o pacientech. Vy mluvíte o klientech…
Ano, některým lidem se to slovo nelíbí, ale my ho používáme, protože se považujeme za službu, která má spíše klienty. Pacient zní tak, že člověk je závislý na zdravotníkovi, ale my s těmi klienty máme rovnocenný vztah.

A kdo přesně jsou vaši klienti?
Jsou to jednak lidé se závažným duševním onemocněním nebo lidé, kterým to onemocnění hrozí. Tedy lidé s různými formami schizofrenie a potom lidé s afektivními poruchami, jako třeba deprese, mánie a podobně.

V psychiatrických nemocnicích jsou stále hojně využívané omezovací prostředky, jako třeba izolace pacienta nebo kurtování. Mě by zajímala vaše zkušenost – jak často dojde u vašich klientů, že se musí používat omezovací prostředek?
V centru se nepoužívají vůbec žádné omezovací prostředky. Snažíme se zintenzivnit podporu. Spolupracujeme s rodinami a se sociálním okolím toho klienta, tak abychom ho všichni podrželi. Naši klienti, co vím, tak se moc nedostávají na psychiatrická lůžka, takže omezováni být nemusí.

Měli jsme jednu spolupracovnici, která byla ve Velké Británii a popisovala, že tam k omezování, tomu klasickému, že se člověk zafixuje k lůžku, nedocházelo vůbec. Je to tím, že mají hodně personálu. Když byl někdo neklidný, tak ho umějí šetrně bez agrese obklopit tři nebo čtyři pracovníci.

Kdysi jsme měli spolupracovníky ze Švýcarska, ti zase mluvili o tom, že s tím neklidným člověkem pořád někdo mluví a vyjednává. Říkají jim: „Nechte si píchnout injekci.“ Že ho nechtějí omezovat. Ty metody jsou různé. Možná kdyby bylo víc personálu, pak by mohli být v těchto technikách vycvičení i tady (v Česku – pozn. red.) a mohlo by se to dělat jinak.

Kurtování v psychiatrii je vyvažování dvojího zla: fyzického omezení a rizika, že si člověk ublíží

Číst článek

Když už lidé přijdou s tím, že to kurtování třeba zažili, pracujete s tou zkušeností?
Ano, měla jsem v životě strašně moc pacientů-klientů, kteří o tom mluvili jako o nejhorším zážitku svého života. Pak na tom pracujeme tak, že mluvíme o tom, jak to probíhalo a jak bychom podobnou situaci zvládli v budoucnosti, aby k tomu už nedošlo.

U klientů je důležité, aby měli informace o tom, jak je vnímá okolí, čemu nerozumí, co je může vystrašit. Já třeba s klienty mívám dobrý vztah, protože jim říkám: „Vy, když jste v té akutní fázi (například psychotické stavy – pozn. red.), pro vás to má smysl, pro vás to chování není náhodné, vysvětlete mi, co se vám dělo.“ A pak s nimi probírám, proč to nechápou lidé v jejich okolí a proč se jim to může zdát nebezpečné. Ale jsou tu také klienti, kteří si tu akutní fázi nepamatují.

Předtím jste pracovala na běžné psychiatrii. Je velký rozdíl pracovat v Centru duševního zdraví?
Z nemocnice jsem odcházela, protože tam byla obrovská rutina a opravdu velká zátěž na lékaře, kterých není dost a práce mi připadala vyčerpávající. Když jsem zjistila, že tady někoho potřebují, tak jsem sem šla s velkou radostí.

Zdá se mi, že tady pro toho klienta můžeme udělat mnohem víc. Léčebny nemají až tolik možností ho podporovat v životě v komunitě. My za ním chodíme třeba rovnou do bytu nebo se můžeme scházet ve městě. Vidíme, jak ten člověk skutečně funguje. Ten vztah je o hodně jiný než v nemocnici, tady je to opravdu partnerský vztah. Tak k tomu přistupujeme už na začátku: nebazírujeme na medikaci. První se bavíme o bydlení a o práci.

Ideální je, když se podaří vytvořit krizový plán, když klient je schopen zmapovat, co jsou jeho varovné příznaky, kdy ta nemoc začíná a co má potom dělat, aby se nerozvinuly ataky, aby nemusel do nemocnice.

Jakým způsobem se dá předcházet rozvinutí atak, té akutní fázi nemoci, která by potom souvisela s tím, že klient musí do léčebny?
Děláme to nemedicínským způsobem: podporujeme člověka v jeho životních rolích, ve fungování doma. Ti lidé občas doma nefungují, ale snažíme se ho podporovat tak, aby alespoň základní věci zvládali. Lidé jsou pak spokojenější, a když se blíží ataka, tak jsou lépe schopni akceptovat, že to možná už není úplně ono a že je například potřeba změnit medikaci. Někdy dokonce dojde i k hospitalizaci, ale když to jenom trošku jde, jdeme s nimi, navštěvujeme je v té nemocnici, neztrácíme kontakt a po hospitalizací s nimi pravidelnou podporu znovu navážeme.

Jak poznáte moment, kdy už nestačí ambulantní péče a návštěvy terénních pracovníků a je potřeba hospitalizace?
U každého je to trošičku jinak. I proto má klient mít zmapované příznaky a vyhotovený krizový plán. Někdy jsme hodně na vážkách, jestli motivovat klienty, aby se šli léčit do nemocnice, nebo zda to zvládnou doma. Při zhoršení stavu stanovujeme krizový režim, kdy za klienty chodíme denně a o víkendu si s nimi alespoň voláme. V podstatě klient, který je natolik v akutní fázi, že jeho chování je dezorganizované a nemá to ve svých rukou, je pak často hospitalizovaný, ale tomu se snažíme předcházet. Stejně významné jako léky je také podpora v sociálních službách.

Málokdo je sám od sebe ochotný brát léky. Jedna vědecká studie popisuje, že sedmdesát procent pacientů buďto částečně, nebo úplně vynechává léky. Tedy je potřeba je motivovat, mluvit s nimi a porozumět jim.

Na humanizaci psychiatrické péče šlo 2,8 miliardy. Přínos bude problematické vyhodnotit, píšou kontroloři

Číst článek

Strašně důležitá je destigmatizace, protože se pacienti často cítí jako blázni. Mají to (diagnózu) zvnitřněné, takže je potřeba pracovat na tom, aby se cítili skutečně dobře, aby tu nemoc akceptovali a cítili se jako všichni ostatní.

K tomu, jak se lidé s duševní nemocí cítí, přispívá také to, jak je vidí jejich ošetřující. K tomu mě napadá, že většina psychiatrů v psychiatrických nemocnicích nemá psychoterapeutický výcvik…
To je strašně důležité! Já ten výcvik mám, ale není moc psychiatrů, kteří ho mají. Myslím, že by to mělo patřit k základnímu vzdělání psychiatrů. Když jsem pracovala v nemocnici, tak jsem se cítila ne úplně kompetentní, protože jsem ten výcvik neměla. Bohužel se to před revolucí tolik nedělalo, ale hned, jak to šlo, tak jsem si udělala dva.

Co vás k tomu rozhodnutí vedlo? Výcvik trvá pět let, pokud se nemýlím, to je docela velký časový závazek.
Mě přimělo to, že jsem se opravdu jako psychiatr, čistě s biologickým přístupem, cítila méně kompetentní.

Co jste po výcviku změnila?
Můj přístup se nezměnil, byla jsem vždycky velmi ráda, když pacienti vnímali – a někdy mi to i říkali – že si jich vážím a mám je ráda. Skutečně vnímám, že jim mohu více pomoci a více porozumět nemoci. Když se vysvětluje jen z toho medicínského hlediska, tak je to o tom, že tam nefungují nějaké receptory, že ten člověk potřebuje léky. Ale ona ta nemoc souvisí s celou osobní historií člověka. To je potřeba brát v potaz.

Anna Košlerová, Jana Karasová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít