Psychologové o nehodě autobusu: Trauma se u mnoha lidí objeví až později
O půlnoci se z Chorvatska vrátili tři brněnští policejní psychologové, kteří poskytovali psychologickou pomoc účastníkům sobotní tragické havárie zájezdového autobusu. V nemocnici v Gospići s nimi strávili tři dny. Bylo to poprvé, co policejní psychologové poskytovali pomoc v zahraničí v takovém rozsahu a rychlosti.
O výjezdu psychologů do Chorvatska se rozhodlo hned v sobotu ráno.
„Náš krajský ředitel zavelel, řekl ‚pojedete, sestavte tým‘. V šest večer jsme překračovali státní hranici směrem do Rakouska, na místo jsme přijeli po půlnoci. Samotná naše práce a první kontakt s cestujícími havarovaného autobusu začala v neděli ráno,“ popsal začátek výjezdu jeden z trojice Lukáš Lazecký.
V nemocnici v Gospići se psychologové nejprve setkali s účastníky nehody.
S policejními psychology, kteří pomáhali cestujícím z havarovaného autobusu v Chorvatsku, hovořila reportérka Vlasta Gajdošíková
První práce spočívala hlavně v podávání informací, protože ti lidé se ocitli v cizí zemi a moc informací neměli. Potřebovali především vědět, co se bude dít dál. Řada z nich u sebe neměla žádné věci a doklady, neboť jediné, co měli, bylo oblečení. To se ale zničilo a nemocnice ho vyhodila,“ vysvětlila psycholožka Lucia Králová.
Kromě samotné psychologické pomoci se brněnští policisté podíleli i na organizaci odletu účastníků zájezdu vládním speciálem.
„Já osobně jsem vnímal jako zázrak, že se podařilo u všech cestujících nalézt cestovní doklad. Hlavní priorita byla, aby ten, kdo je zdravotně schopný, mohl vycestovat letadlem,“ řekl Lukáš Lazecký a dodal:
„Pro nás měla neděle dohru ještě v tom, že jsme se vraceli zpátky do nemocnice v Gospići, kde jsme měli už mnohem větší prostor pro rozhovory. Nebylo to jen suché podávání informací. Měli jsme pocit, že ti lidé jsou rádi, že je tam někdo, kdo na ně má čas a komu mohou svěřit své problémy.“
Hlavním přáním byl rychlý návrat domů
Zranění se museli vyrovnat se zdravotními následky nehody i se ztrátou pocitu bezpečí. Hlavně se ale chtěli co nejdříve vrátit domů. Trauma ze smrti spolucestujících podle Lukáše Lazeckého tehdy příliš neřešili.
„Samozřejmě nemůžeme říct, že by takovým traumatem neprošli. Ale ty jejich priority se skutečně více týkaly bezpečnosti a cesty domů. Náš úkol spočíval v akutní prvotní krizové intervenci. To ale neznamená, že bychom tam nevnímali jednotlivé traumatické symptomy,“ uvedl Lazecký.
Lidem v nemocnicích pomohlo i to, že o svých zážitcích mluvili mezi sebou.
„Pro mě jedním z těch nejsilnějších momentů bylo slyšet, jak mezi sebou sdíleli ty první sekundy a minuty po nehodě samotné. Třeba kde seděli, kde cítili nějakou tíhu nebo bolest. Ti, kteří tam zůstali, měli spontánní potřebu něco říct. Takže není dobré je zastavovat,“ dodala Lucie Králová.
Podle obou psychologů se dopady prožité tragédie u mnoha lidí projeví teprve po návratu domů.
