Lékař Hynek Bartoš se sestrou připravují extubaci pacientky, která je připojená na ventilátor více než dva týdny | Eliška Kubátová / iROZHLAS

‚Na umírání si člověk jen tak nezvykne.‘
Reportáž z oddělení, kde léčí nejtěžší případy covidu-19

Ústí nad Labem | Eliška Kubátová |

Čtěte celý článek

Během ročního boje s koronavirovou epidemií zemřelo v Česku na covid-19 už více než 24 tisíc lidí. Pro zdravotníky „v první linii“ to ale nejsou jen čísla ze statistik. Úmorný boj s covidem, který nemá vždy dobrý konec, svádějí i lékaři a sestry z jednotky intenzivní péče infekčního oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Jak těžké je pro ně vyrovnat se s pocitem marnosti, s nímž se denně potýkají, přibližuje reportáž iROZHLAS.cz.

Ústí nad Labem

Středeční ráno na jednotce intenzivní péče ústeckého infekčního oddělení připomíná pověstný klid před bouří.

‚Setkávají se s covidem v první linii.’ Odbory žádají kraje o zvláštní příplatek 7500 korun pro záchranáře

Číst článek

Den začíná jako obvykle ranní poradou, během které se lékaři z noční a denní služby vzájemně informují o aktuálním stavu na oddělení. Někteří pacienti začínají komunikovat a zdají se být „orientovanější“, u jiných se ale stav dál zhoršuje a snímek jejich plic je tak bílý, že už v „podstatě nemají čím dýchat“. Jedna z pacientek boj s covidem nad ránem prohrála.

K osmé hodině ranní leží na infekční JIP ústecké Masarykovy nemocnice celkem 13 pacientů. Všichni se stejnou diagnózou a připojeni na přístroji, který jim pomáhá dýchat. Ti „horší“ jsou zaintubovaní a na ventilátorech.

Už během porady lékaři vědí, že další nemocní během dne přibudou, a tuší, že jiní odejdou.

„Pán vypadá hodně špatně. Včera krvácel z dutiny ústní. Saturačně se sice drží dobře, ale jinak je to zlé. Už jsem mluvil s dcerou a říkal jsem jí, že to zřejmě nepřežije,“ popisuje jeden z přítomných lékařů stav 72letého pacienta. Po dvou týdnech na jednotce intenzivní péče nejevil známky zlepšení, špatný konec proto tušila i rodina, která se za ním přišla rozloučit už během víkendu.

Zhruba hodinu po ranním předání služeb muž umírá. Pozorovatel, který se ocitne na jednotce intenzivní péče poprvé v životě, se jen těžko ubrání tomu, aby ho smrt člověka nezasáhla, byť ho ten den ráno viděl jen letmo přes okno nemocničního pokoje. S podobnými pocity se ale zpočátku musela vyrovnat i řada zdravotníků, kteří přišli pomáhat na infekční JIP z jiných oddělení.

Od začátku roku mají na covidové JIP stále plno, pro každou službu se ale vždy snaží alespoň jedno lůžko udržet volné
Od začátku roku mají na covidové JIP stále plno, pro každou službu se ale vždy snaží alespoň jedno lůžko udržet volné | Foto: Eliška Kubátová | Zdroj: iROZHLAS.cz

„Začátky pro mě byly hodně těžké. Na dětském pacienti neumírají skoro vůbec, tady ale umírají opravdu hodně a na to si člověk jen tak nezvykne. V prosinci jsem si musel vzít alespoň týden dovolenou, abych se z toho trochu probral. Pak už to bylo lepší. Řekl bych, že se ze mě postupně stal trochu cynik, ale člověk se s tím musí nějak poprat,“ říká pro iROZHLAS.cz pediatr z dětské JIP Vojtěch Balatka.

Na oddělení, kde se léčí pacienti s těžkým průběhem covidu-19, přišel na krátko vypomáhat už během loňského jara, od začátku října tu ale pracuje stabilně. V té době měli pro pacienty s covidem vyhrazeno 11 lůžek, v polovině ledna ale jejich počet zvýšili na celkových 15. Další místa se podařilo zřídit především díky výpomoci sester z nejrůznějších oddělení v nemocnici – ať už z dětského, novorozeneckého, nebo gynekologie.

Od začátku roku mají na covidové JIP stále plno, pro každou službu se ale vždy snaží alespoň jedno lůžko udržet volné. „Pokud máme zaplněných 15 lůžek z 15, nemáme místo pro člověka z baráku, který se náhle zhorší. Pak musí na ARO nebo se převáží někam jinam. Tohle řešíme pořád dokola,“ popisuje Balatka každodenní „handlování“ s lůžky, které ale ne vždy vychází.

Obléct si ochranný oděv, respirátor, štít a rukavice - úkon, který lékaři a sestry za dobu trvání epidemie dobře znají
Obléct si ochranný oděv, respirátor, štít a rukavice – úkon, který lékaři a sestry za dobu trvání epidemie dobře znají | Foto: Eliška Kubátová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Umírají stále mladší

Stejně jako ve většině ostatních krajů, i v Ústeckém se počty pacientů s koronavirem v posledních týdnech rychle zvyšují. Zatímco v pondělí byla volná lůžková kapacita na covidových jednotkách ARO a JIP v Ústeckém kraji na 12 procentech, ve středu to bylo devět procent.

S velkým náporem se potýká také Masarykova nemocnice, kde se počet pacientů s koronavirem od poloviny února zdvojnásobil na zhruba 200. Většina z nich jde nejprve na standardní oddělení, kde je lékaři připojí na kyslík. Teprve při dalším zhoršení stavu končí na jednotce intenzivní péče. Někteří ale přijedou v tak vážném stavu, že míří ze záchranky rovnou na JIP.

„Je to stupňující se tlak. Člověk si myslí, že uplynulý týden byl ten nejhorší, ale ono je to pořád stejné, nebo o něco horší. Poznáme to hlavně na počtu příjmů na standardním oddělení, kde minulý víkend zaznamenali rekordy – za jeden víkendový den přijali přes 25 nových pacientů, což je opravdu hodně. Znamená to, že lékaři celou službu sedí v ambulanci, kam jim jedna záchranka za druhou přiváží nové pacienty,“ říká od svého pracovního stolu Hynek Bartoš, vedoucí lékař JIP ústeckého infekčního oddělení.

Epidemiolog Smejkal: Čísla klesají pomaleji, než jsme čekali, ale věřím, že zažíváme poslední lockdown

Číst článek

Během druhého březnového víkendu ústecká nemocnice dohromady přijala celkem 40 nových pacientů. V neděli večer proto museli zprovoznit další covidovou jednotku, díky které se kapacita rozrostla o dalších 35 míst.

O zřízení nového covidária v pondělí informoval primář infekčního oddělení Masarykovy nemocnice Pavel Dlouhý, který zároveň upozornil na přibývající počet hospitalizovaných lidí v mladším věku – zatímco v listopadu byl průměrný věk pacientů s covidem 70 let, v současnosti to je 66 let. Podle Dlouhého na to má vliv především očkování v domovech pro seniory, pro lidi vyššího věku je ale nemoc stále nejvíc riziková.

„Vidíme, že umírají mladší ročníky. Ze začátku to byli hlavně starší 80 let, teď to jsou ti ve věku mezi 50 a 70 lety. Stále mezi nimi převažují lidé s obezitou, hypertenzí a cukrovkou, i v této věkové kategorii se ale najdou tací, kteří jsou zcela zdraví, sportují, nikdy žádný větší zdravotní problém neměli. Byli tu i lidé ve věku mezi 40 a 50 lety, kteří nebyli obézní – třeba otužilec, který říkal: ‚Nikdy jsem si nemyslel, že by mě to mohlo takhle skolit.‘ Tito lidé ale zaplaťpánbůh dopadli dobře,“ říká 34letý infektolog, který vede infekční JIP od roku 2017.

Na otázku, kolik je nejmladšímu pacientovi, který u nich aktuálně leží, po nahlédnutí do seznamu hospitalizovaných odpovídá: „Nejmladší tu teď máme ročník 1982.“

Hynek Bartoš vede JIP ústeckého infekčního oddělení od roku 2017
Hynek Bartoš vede JIP ústeckého infekčního oddělení od roku 2017 | Foto: Eliška Kubátová | Zdroj: iROZHLAS.cz

‚To jsme předtím nevídali‘

Spolu s Hynkem Bartošem jsou přes den na JIP další tři lékaři – kromě infektoložky i dva pediatři, kteří přišli vypomoct na infekční v době podzimní vlny epidemie a prozatím zde zůstávají.

Psychické vyčerpání a na hlavách dýchací masky. Zdravotníci i ošetřovatelky v Kolíně jedou nadoraz

Číst článek

Může se zdát, že čtyři lékaři jsou na zhruba 15 pacientů hodně, ve skutečnosti to tak ale není, jak říká pediatr Balatka. Kromě práce na JIP vedoucí lékař chodí kontrolovat také zhoršující se pacienty na standardní oddělení, která jsou v patrech nad JIP a v dalších prostorech nemocnice. To je dohromady zhruba 100 lidí, jejichž stav se může rychle změnit tak, že bude vyžadovat intenzivní péči.

Už krátce po ranní poradě je jisté, že „z patra“ na JIP dorazí další covidový pacient. O půl dvanácté zvoní telefon znovu – volají ze standardního oddělení, že na jipku potřebují přesunout také „objemnějšího“ pacienta ve věku kolem 50 let, jehož stav se náhle zhoršil.

Za dlouhým pracovním stolem, který slouží jako hlavní koordinační centrum oddělení, se okamžitě rozbíhá bouřlivá debata. Jaké pokoje jsou volné a připravené k tomu, tam nové pacienty umístit? A který z nich má na JIP dorazit jako první? Rozhodnuto je po pár minutách – první musí přijít muž, kvůli kterému ze standardního oddělení před chvílí volali.

V přímém přenosu se tak ukazují důsledky nakažlivější britské varianty koronaviru, se kterou se situace v nemocnicích v některých ohledech proměnila. Nejenže počet nakažených narůstá výrazně rychleji, což dostává zdravotnictví na hranu kapacit, u některých pacientů se navíc zdravotní stav mění mnohem překotněji.

„Pozorujeme, že to je rychlejší. Někdo, kdo vypadá dobře, může za dva tři dny skončit ve velmi špatném stavu tady u nás. Dříve se pacienti zhoršili až po dvou týdnech od začátku příznaků, teď ale přicházejí zhruba šestý sedmý den od začátku příznaků a musí být připojeni na HFNO (přístroj s vysokým průtokem kyslíku – pozn. red.) nebo na ventilátor, což jsme předtím nevídali,“ podotýká Bartoš.

Centrum dění na infekční JIP - dlouhý pracovní stůl, který je od pacientů oddělen nově vybudovanou zástěnou se dvěma východy
Centrum dění na infekční JIP – dlouhý pracovní stůl, který je od pacientů oddělen nově vybudovanou zástěnou se dvěma východy | Foto: Eliška Kubátová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Pocit marné práce je vysilující

Změn si samozřejmě všímají také zdravotní sestry, bez kterých by se péče o pacienty neobešla, a to nejen v době pandemie, která jen zdůraznila jejich chronický nedostatek v českém zdravotnictví.

„Jsou to stále mladší a mladší ročníky. Nedávno jsme posílali na ARO 33letou zaintubovanou pacientku, aby ji dali na ECMO (mimotělní oběh – pozn. red.) a zachránili ji. Stále častěji to jsou hlavně 50letí, 60letí pacienti, kteří se zničehonic zhorší. Pacient telefonuje, mává na nás přes sklo a pak se najednou zastaví, hodinu ho nahazujeme a nezachráníme ho. Opravdu to není hezký pohled,“ říká pro iROZHLAS.cz zdravotní sestra Tereza Ehlová krátce před tím, než si oblékne ochranný oděv a odchází za pacientem.

Ten pocit, že děláte marnou práci, je naprosto vysilující, popisuje občasné pocity zoufalství zdravotní sestra Tereza Ehlová
Ten pocit, že děláte marnou práci, je naprosto vysilující, popisuje občasné pocity zoufalství zdravotní sestra Tereza Ehlová | Foto: Eliška Kubátová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Na infekční JIP pracuje už čtyři roky, poslední měsíce ale patří k těm nejnáročnějším. Práce je mnohem více stresová a těžší nejen po fyzické, ale hlavně psychické stránce. I když má každá ze sester na starost stejný počet pacientů jako předtím, současná situace se s jarem ani s podzimem podle ní vůbec nedá srovnávat.

‚Vymírají rody.‘ V Karlovarském kraji zemřelo v únoru s covidem víc lidí než dříve za měsíc na všechny nemoci

Číst článek

„Nejhorší na tom je, že nevidíte žádný úspěch. Vy si s pacientem povídáte, pak ho zaintubujete a za 14 dní vám umře. To je strašné. Ukazují mi fotky vnoučat a říkají, jak se na ně těší domů, ale my víme, že už je zřejmě neuvidí, protože to velmi často špatně dopadne. Ten pocit, že děláte marnou práci, je naprosto vysilující,“ popisuje občasné pocity zoufalství Tereza Ehlová, která se o covidové pacienty stará už více než rok.

O to víc ji prý pak rozčilují záběry z demonstrací „popíračů a antirouškařů“, kteří covid-19 označují za rýmu. Na zprávy nebo diskuse na sociálních sítích už radši moc nekouká.

Vyrovnat se s každodenním umíráním pacientů je ještě náročnější pro sestry, které přišly na jednotku intenzivní péče z oddělení, kde se se smrtí běžně nesetkávají. To však neplatí pro Markétu M., která je původně geriatrickou sestrou z domova pro seniory a na infekční JIP přišla v polovině ledna z onkologického oddělení.

„Často to neskončí dobře a v tom je práce hodně náročná, já jsem ale na úmrtí zvyklá. Člověk se proti tomu časem obrní a nepřipouští si to,“ říká černovlasá sestřička, pro kterou byl nástup na covidovou JIP v tomto směru snazší než pro jiné nově příchozí. „Třeba sestřičky z očního nebo dětského oddělení se tady vyloženě hroutily. Žádná z nás v tom ale nikdy nezůstane sama a v těžkých chvílích si vždycky dokážeme pomoct,“ dodává.

Z interních statistik vyplývá, že během března zemřel na covidové JIP v Ústí nad Labem průměrně jeden člověk za den. Nejčastějším důvodem úmrtí je septický šok, kdy pacient bojující s koronavirem chytí ještě bakteriální infekci, se kterou se v oslabeném stavu už nedokáže poprat. Boj o záchranu pacientů nemá ve zhruba 44 procentech případů dobrý konec, ukazuje tříměsíční statistika ústecké JIP. O to pak mají lékaři a sestry větší radost, když se podaří pacienta od plicní ventilace odpojit.

„Prokletí ‚dvanáctky‘ zlomeno,“ zvolá radostně Bartoš, když se vrátí mezi ostatní zdravotníky od 61leté pacientky, kterou se podařilo extubovat po zhruba 15 dnech. Lůžko s označením 112 zatím nepřineslo moc příběhů s dobrým koncem, radost z odpojení pacientky od ventilátoru se proto ještě násobí.

Tím ale pobyt v nemocnici pro pacientku zdaleka nekončí. Připojení na ventilátor, dialýzu a všechny další přístroje na intenzivní péči totiž znamená obrovský zásah pro organismus. „Pokud to člověk přežije, může to trvat i měsíce, než se dostane domů,“ vysvětluje vedoucí lékař JIP. Po extubaci tak pacienti obvykle míří na standardní oddělení nebo na oddělení dlouhodobé péče.

Zástěnu, která odděluje pokoje s pacienty od hlavní místnosti JIP, nechala nemocnice vybudovat v průběhu epidemie koronaviru. Před vstupem musí všichni do ochranných obleků
Zástěnu, která odděluje pokoje s pacienty od hlavní místnosti JIP, nechala nemocnice vybudovat v průběhu epidemie koronaviru. Před vstupem musí všichni do ochranných obleků | Foto: Eliška Kubátová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Covid postihuje páry i rodiny

Během půl dne stráveného na infekční JIP si člověk vyslechne řadu příběhů a často velmi smutných osudů lidí, kteří na oddělení kvůli koronaviru bojovali o život. Před některými z těchto příběhů se nedokážou obrnit ani lékaři, kteří jsou z praxe zvyklí na ledacos. Někdy totiž covid postihuje celé rodiny.

Lékaři a sestry vyprávějí o několika párech manželů, kteří společně skončili na jednotce intenzivní péče, někteří z nich navíc měli na standardním oddělení i své dospělé dítě.

Jako noční můra. Agresivnější mutace a nedostatek opatření udělaly z Brazílie laboratoř pod širým nebem

Číst článek

„Jejich první otázka vždy byla, jak je tomu druhému. Po 50 letech soužití na nich bylo vidět, jak moc se mají rádi a zdraví toho druhého pro ně bylo důležitější než jejich vlastní. Dali jsme je proto k sobě, aby si mohli povídat, když toho ještě byli schopní,“ vzpomíná vedoucí lékař JIP, který si pamatuje konkrétně dva takové páry.

V případě prvního z nich se manželka dokázala z covidu zotavit, přestože její stav byl tak vážný, že ji lékaři museli připojit i na umělou plicní ventilaci, její muž ale nad covidem zvítězit nedokázal. Příběh druhého páru měl ještě smutnější konec – v nemocnici zemřeli oba dva.

„Bylo pro ně hrozně těžké sledovat, jak se ten druhý zhoršuje a jak ho uspáváme, abychom ho napojili na dýchací přístroje. Pro nás lékaře i sestry to bylo velmi náročné, na druhou stranu se ale snažíme mít od těchto příběhů odstup, abychom tu práci mohli dělat i dál. Do jisté míry jsme si na to museli zvyknout. Emočně jsme asi oploštělejší, možná cyničtější, vyhořelý se ale úplně necítím,“ popisuje Bartoš proměnu, jakou podle něj zažívají asi všichni, co poslední rok dělají na covidových odděleních.

Lékaři i sestry na ústecké jednotce intenzivní péče se proto shodují na jednom – ze všeho nejvíc se těší na dobu, kdy po příchodu do práce nebudou muset řešit jedinou diagnózu a smutné příběhy, které jsou s ní spojené.

Naději jim přináší hlavně zrychlující se tempo očkování a příchod teplého počasí, kdy lidé tráví čas venku a nákaza se nešíří jako v uzavřených prostorech. Zdravotníci z ústecké JIP proto věří, že se v následujících měsících podaří tlak na nemocnice snížit. Za posledního půl roku ale zažili tak velký nápor a mnohdy i emočně vypjaté chvíle, že je těžké udržet si pozitivní myšlení.

„Světlo na konci tunelu určitě je, pořád je ale daleko. Občas mám pocit, že místo aby vlak jel k tomu světlu, naopak couvá a světlo se vzdaluje,“ říká Bartoš na závěr rozhovoru a odbíhá zkontrolovat zhoršující se pacienty na standardních odděleních.

Zdravotní sestry s lékařem Vojtěchem Balatkou se oblékli do ochranných oděvů a vyráží za pacienty
Zdravotní sestry s lékařem Vojtěchem Balatkou se oblékli do ochranných oděvů a vyráží za pacienty | Foto: Eliška Kubátová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Sestry a lékaři, kteří zrovna nejsou u pacientů, mezitím vyřizují nutné papírování. Za pracovním stolem, který je od prosklených pokojů oddělen nově vybudovanou zástěnou se dvěma východy, chvílemi panuje i celkem veselá atmosféra.

Navzdory vyčerpávajícímu boji s covidem se zdravotníci z „první linie“ snaží dobrou náladu udržet ze všech sil – lékaři mimo jiné i soutěží, kterou si v posledních týdnech zpestřují závěry pravidelných ranních porad. Zadání zní: Namaluj za deset sekund obrázek na dané téma.

„Dříve to bylo tak, že kdo prohrál kreslicí soutěž, dostal na starost nejvíc pacientů. Ale protože jsem pořád prohrával jen já, změnili jsme to a rozdělujeme si pacienty už předtím,“ usmívá se Vojtěch Balatka, který prohrál i tentokrát.

Témata pro soutěž bývají různá, ve středu ráno ale zadání nemohlo být jiné než „Český rozhlas“.

Výsledek kreslící soutěže na téma „Český rozhlas“ - zvítězil ten zakroužkovaný
Výsledek kreslící soutěže na téma „Český rozhlas“ - zvítězil ten zakroužkovaný | Foto: Eliška Kubátová | Zdroj: iROZHLAS.cz