Obce při privatizaci hodily stát přes palubu a hrály svoji hru, říká ekonom Roman Češka
Ekonom Roman Češka stál koncem 90. let v čele Fondu národního majetku. Byla to doba divokých privatizací některých polostátních firem. Teď je ekonomem katolické církve, konkrétně Arcibiskupství pražského. A doba je opět divoká. Není vyloučeno, že Poslanecká sněmovna schválí dodatečné zdanění církevních restitucí. Co by to znamenalo pro hospodaření církví, řekl ekonom v pořadu 20 minut Radiožurnálu.
Jedním z příkladů tzv. divoké privatizace, kdy vláda v některých státních podnicích přicházela o svůj vliv, je kauza Mostecké uhelné společnosti. Manažeři si za peníze firmy pro sebe koupili její akcie. A příští měsíc, tedy téměř po dvaceti letech od toho, co se to stalo, se má případ začít projednávat u soudu. Překvapuje vás ta doba?
Není to dobrá vizitka českého soudnictví. A není to ani dobrá vizitka doby, kdy ta kauza vznikla.
Spíše asi justice, protože ten soud vlastně ještě vůbec nezačal.
Nebo justice. Je to špatná vizitka, protože jsem přesvědčen, že všechny informace, které mají dnes, kdy dali obžalobu a kdy to soud bude projednávat, měli už tehdy.
Chcete říct, že jste už před 20 lety věděli, co se v té firmě děje?
My jsme to věděli, my jsme to doložili, my jsme to medializovali, a bylo nám to houby platné. Kdyby do toho nevstoupili Švýcaři, tak by nad tím pravděpodobně byla zavřená voda a nikdy by se k tomu nikdo nevrátil.
Utajený svědek
Případ Mostecké uhelné soud odložil na listopad. Obžalobě čelí pět manažerů
Číst článek
Švýcarsko začalo tuto kauzu vyšetřovat už před lety právě proto, že se tam údajně vypralo 14 miliard vytažených z Mostecké uhelné společnosti. Dokonce je už částečně nad některými lidmi pravomocný rozsudek. Žalobce ale tvrdí, že teprve informace, které potom dostali ze Švýcarska, kde byly určité účty a struktury firem, které si manažeři založili, umožnily kauzu vyšetřit. Co vy jste tedy věděli v letech 1997 a 1998, kdy stát ztratil svůj vliv v tomto podniku?
V době, kdy jsme se dozvídali o tom, že někdo nepřátelsky a skrytě skupuje akcie Mostecké uhelné, jsme dostali řadu informací, které svědčily o tom, z čeho ty peníze pocházejí. Byly to jednoznačně peníze z Mostecké uhelné a to jsme doložili policii výpisy z účtů a popisem celé řady transakcí, včetně bankovních kont tehdy v ČR, kudy peníze proudily.
Proudily tam jednak proto, že Mostecká uhelná, jejímž finančním ředitelem byl Antonín Koláček, dala smlouvu o správě finančních aktiv společnosti Newton, jejímž spolumajitelem byl Antonín Koláček. A tato společnost měla zhodnocovat prostředky Mostecké uhelné a zhodnotila je tím způsobem, že nakupovala ve skrytu a na základě tajných dohod akcie samotné Mostecké uhelné. A toto jsme doložili. Doložili jsme další případy, kdy peníze odtékaly např. nevýhodnými nákupy nějakých firem.
Jak rozsáhlé vaše doklady byly? Jak jste se k nim dostali?
Dostali jsme se k nim tím, že s námi spolupracoval člověk, který měl k Mostecké uhelné blízko. Nebyl to přímo pracovník Mostecké uhelné, ale nějakým způsobem, který teď nebudu komentovat, se k těm informacím dostal a poskytl nám je. My jsme s nimi pracovali.
Čili to byl utajený zdroj?
Dnes bych řekl „utajený svědek“. My jsme s nimi pracovali v tom slova smyslu, že v prvním kroku jsme se pokusili bránit, oslovili jsme všechny akcionáře, kteří podle výpisu ze střediska cenných papírů měli být nezávislými akcionáři, protože tam nikdo nenahlásil jednání ve shodě, ale ukázalo se, že tito akcionáři nebyli nezávislí, protože drželi akcie výhradně pro někoho a byla to společnost Newton.
Takovým způsobem drželi akcie např. i v Komerční bance v Restitučním investičním fondu, kdy nám v Komerční bance oznámili, že ty akcie už dávno prodali, ale stále si je drží v knihách a mají uzavřenou smlouvu, podle které musí hlasovat podle pokynů právě toho někoho jiného.
Koláček z kauzy Mostecké uhelné si chce čtyřletý trest odpykat ve Švýcarsku. Zemi zároveň zažaluje
Číst článek
Takže byla to skutečně velmi sofistikovaně skrytá operace, jak převzít společnost a obejít tehdejší zákon, který ukládal povinnost akcionářům, kteří skupují akcie, aby oznámili, že dosáhli 10 %, 15 %, 20 % atd. A tito akcionáři, resp. manažeři, to udělali tak chytře, že ovládali již přes 45 % akcií, ale nikomu to neřekli.
Stopa sociálních demokratů
Obžaloba je ale postavena na tom, že se stal v této kauze privatizační podvod, protože manažeři obelhali vládu s tím, že jsou to ve skutečnosti američtí investoři. Vláda jim potom už vlastně doprodala svůj podíl levně. Vy si tedy myslíte, že to není pravda? Že vláda věděla, komu to prodává?
My jsme už na valné hromadě, kde nás poprvé přehlasovali, vydali veřejné prohlášení, asi dvoustránkový text, ze kterého jednoznačně vyplývalo, že vůbec nevěříme tomu, že by to mohl být zahraniční investor.
Oni samozřejmě vystupovali jako společnost Appian, jako americká společnost. Já jsem tehdy měl ve Washingtonu kamaráda, který pracoval v Mezinárodním měnovém fondu, něco mi o té společnosti zjišťoval a bylo jasné, že to je malá společnost, která v žádném případě nepracuje na zahraniční akvizici.
Když jsem později do té společnosti volal, nikdo o té akvizici nevěděl, což je naprosto nestandardní, protože každý investor, který seriózně investoval v ČR, si dělal podrobnou prověrku aktiv, pasiv, připravoval smlouvy a dělal velmi složité kroky k tomu, aby jeho investice byla bezpečná.
Tohle všechno jste tedy dali policii už, dejme tomu, v r. 1998?
Dali jsme to policii a dokonce i médiím. Bylo to zveřejněno.
Policie to však odložila s tím, že se žádný trestný čin nestal. Proč to podle vás policie začala vyšetřovat a dovedla to k soudu až poté, co padla obžaloba ve Švýcarsku? Proč tehdy podle vás policie nekonala?
Já mám vysvětlení jednoduché. Spočívá v politickém kontextu té kauzy. Ve chvíli, kdy jsem kauzu zveřejnil, kdy jsme se snažili zachránit státní majoritu, tak v té době pro nabyvatele akcií (to znamená pro ten management) pracoval později velmi vlivný politik sociální demokracie pan poslanec Hojdar, který obcházel obce a vyjednával, aby tomu investorovi prodaly akcie.
Česko patří mezi poškozené v kauze Mostecké uhelné, rozhodl švýcarský nejvyšší soud
Číst článek
Byl na tom zainteresován a já se domnívám, že na tom byla zainteresována i sociální demokracie, o čemž svědčí to, že ve chvíli, kdy tato kauza nastala, tak sociální demokracie najednou začala velmi silnou kampaň proti Fondu národního majetku a pro mé odvolání. A do té doby vlastně neviditelný poslanec Hojdar najednou seděl na tiskové konferenci vedle Miloše Zemana a chrlil tam nadávky na Fond národního majetku. V parlamentu vystupovali sociální demokraté a snažili se destabilizovat tehdejší vedení Fondu.
Když se jim to nakonec podařilo v tom slova smyslu, že já jsem odešel, obsadili Fond národního majetku, to znamená, že měli obsazenou tu instituci, která mohla chránit zájmy státu, mohla se nějakým způsobem soudit, mohla uplatňovat svá akcionářská práva. V té době zároveň ČSSD na základě opoziční smlouvy s ODS ovládla celou justici, všechno.
Domnívám se, že to, že to policie zametla – a zametla to poměrně rychle – a zametla to přesto, že to byla nejlépe zdokumentovaná problematická privatizační kauza, kterou jsem v celé privatizaci zažil, tak se domnívám, že to byl politický zájem sociální demokracie.
Myslíte si, že tam hrála roli nějaká korupce?
To nebudu komentovat, protože u toho jsem nesvítil. Ale jsem přesvědčen o tom, že pan Hojdar na tom měl osobní finanční zájem, a jestli se o něco podělil se sociální demokracií, to nechci komentovat.
Podobnost případu OKD
U stále živé kauzy OKD vlastně došlo také k tomu, že stát přišel o kontrolu nad společností a potom levně doprodal svůj podíl soukromým investorům. Proč se vám nepodařilo uhlídat OKD?
Ze stejného důvodu – že to dělali skrytě a velmi sofistikovaně. Bylo to téměř podle stejné šablony, někdo skrytě skupoval podíly. Podle výpisu ze střediska cenných papírů to vypadalo tak, že OKD má velmi rozptýlenou vlastnickou strukturu, ale fakticky to v té době už někdo ovládal.
Rychlokurz v kauze OKD: jak do nich vstoupily Klausova a Zemanova vláda? Kdo může za nevýhodnou privatizaci?
Číst článek
Zásadní rozdíl, a vlastně téměř jediný oproti Mostecké uhelné, byl v tom, že to tam skupovali z externích peněz. Nám se nepodařilo doložit, že by to bylo z peněz samotného OKD. Jinak ta kauza měla stejný průběh, stejné důsledky a stejný následný průběh měla i ta doprivatizace státního podílu. Místo toho, aby stát usiloval o to, aby podíl byl alespoň zhodnocen, anebo nějakým způsobem postupoval v trestním řízení, tak na to rezignoval a prodal to v podstatě za cenu, na které se dohodl s tím, kdo tu divokou privatizaci organizoval.
Vy jste byl také vypovídat u parlamentní vyšetřovací komise k OKD. Máte pocit, že zjistí něco nového, co jsme ještě nevěděli?
Těžko mohou něco nového zjistit. Mohou tu kauzu popsat. Já jako hlavní limit té komise vidím to, že tam sedí lidé, kteří vlastně nemají příliš povědomí o tom, jaké byly reálie tehdejší doby, jaký byl kontext privatizace, jaký byl vůbec kontext hospodářské situace v ČR, takže jsem v tom poměrně skeptický. Nicméně držím jim palce, a ať dělají, co umí.
Které období vy osobně, pokud jde o OKD, považujete za nejhorší? Kde se staly ty největší chyby?
Podobně jako v Mostecké uhelné byl hlavní problém v tom, že když se společnost privatizovala, tak se dala část akcií do majetku obcí, převedla se jim bezúplatně, a bylo to proto, že starostové těch obcí neustále obcházeli ministerstva. Lobbovali tam za to, ať dostanou kus podílu na těch společnostech, distribučních, uhelných, těch strategických, a myslím si, že i v ČEZu něco dostali, a neustále tvrdili, že se chtějí podílet na státní energetické politice.
Tehdy, z jisté naivity, jim politici vyšli vstříc, a dokonce se nastavily majetkové podíly tak, aby stát s obcemi měl majoritu. Nikoliv jen stát sám, a to bylo proto, že chtěl dát najevo obcím, ano, jste naši partneři. Ale na obcích se změnilo vedení, změnili se starostové, přišla tam jiná garnitura, které už byla nějaká státní energetická politika ukradená, a začala se dívat pouze na peníze.
Když je začal někdo obcházet a začal jim dávat tzv. neodolatelné nabídky, a nechci komentovat, kolik z těch nabídek šlo do kapsy obci a kolik šlo do kapsy jednotlivým představitelům, protože na to nemám důkazy, tak dali přednost svému vlastnímu prospěchu před nějakou státní politikou a hlasovali proti Fondu národního majetku, resp. umožnili hlasování proti Fondu národního majetku.
Čili větší chybu podle vás udělali starostové než stát při správě majetku?
Stát udělal možná chybu v nějakém špatném úsudku – spoléhal na to, že obce budou hrát s ním. Ale ty obce udělaly chybu v tom slova smyslu, že hodily stát přes palubu a hrály si svoji hru.
Vydýchat to všechno
Jaká cesta vás dovedla až ke správě majetku katolické církve? Po odchodu ze státní správy jste dlouho podnikal, měl jste poradenskou firmu pro byznys.
To byl dlouhý vývoj. Za prvé to souviselo s nějakým osobním vývojem, kdy jsem konvertoval ke křesťanství a začalo pro mě hrát čím dál větší roli. Později jsem začal studovat teologii, víra je pro mě skutečně hrozně důležitá. Druhá věc souvisela právě s profesní kariérou.
Když jsem skončil v privatizaci, tak jsem nejprve asi deset měsíců vydýchával to všechno, co se v privatizaci dělo, protože to byly velmi bouřlivé roky, potom jsem založil společnost a nějakých patnáct, šestnáct let jsem velmi usilovně podnikal (docela se nám dařilo, myslím si, že nemáme za sebou žádný hrobeček), nějakým způsobem jsem si vydělal tak, abych se nemusel starat o to, jestli zítra zaplatím činži nebo ne.
Vyšetřovací komise k OKD má za sebou 70 procent práce, možná požádá o prodloužení mandátu
Číst článek
Najednou jsem zjistil, že vlastně ztrácím motivaci, protože podstata poradenství byla snažit se o to, aby naši klienti byli prosperující, resp. snažili jsme se o to, aby někdo byl o něco bohatší nebo aby méně zchudnul. Zjistil jsem, že není cíl mého života, jestli někdo bude bohatší, někdo chudší, někdo prodá firmu o pár milionů více nebo méně. Přestalo mě to naplňovat a začal jsem hledat jinou cestu, a nakonec jsem skončil až na pražském arcibiskupství.
A tam se staráte o to, aby byla bohatší církev.
Tam se starám o to, aby vůbec církev přežila současnou dobu, aby přežila odluku od státu. Je velmi složitá doba a málokdo si to uvědomuje. Dneska je církev vlastně v hrozně podobné situaci, jako byla kdysi privatizace. Naprosto se přenastavuje to systémové prostředí a to mě na tom lákalo jako určitá výzva.
O demokratických zločinech
Váš kolega na arcibiskupství pan Štícha byl hlavním autorem algoritmu, podle něhož se spočítala výše restitucí majetku církví. Tu ale politici z ČSSD a i dalších stran (ANO, KSČM) zpochybňují jako vymyšlené a nadsazené číslo. Jak to tedy podle vás s tou náhradou majetku je? Je to číslo vymyšlené, přehnané?
Tak za prvé, jsem přesvědčen, že to není vymyšlené číslo ani přehnané. Nedělal to pan Štícha, ten určitě připravoval řadu podkladů, ale pokud vím, tak to oceňovaly renomované společnosti, podílela se na tom řada lidí ze státní správy, a myslím si, že to procházelo drobnohledem.
Co já ale vidím jako vážnější, není způsob, jakým bylo oceňováno to, co se nevydalo. Tam je několik jiných problematických bodů, z nichž všechny jsou v neprospěch církví. Já tomu pro sebe říkám určité demokratické zločiny, protože jsou to zločiny, které páchá stát na církvi, která vlastně nemá proti tomu obranu.
A to je co, ten zločin?
První zločin nastal hned na začátku 90. let, protože restituce proběhly velmi masivně, majetky se vracely, ale církve se z toho vynechaly. Když dneska někdo srovnává restituce církví s ostatními restitucemi, tak zapomíná na to, že zatímco ostatní restituenti dostali majetky – ta největší vlna vydání byla v r. 1992, 1993 a 1994 – tak církve se toho dočkaly až o 20 let později.
Představte si sama, jaký by byl rozdíl, kdybyste měla před 20 lety nějaký dům anebo kdy vám ho někdo dal až po 20 letech. To bylo velké znevýhodnění církví. Církev na to hrozně doplatila dvojím způsobem.
Podnikání i vyšší příspěvky od věřících. Církve nahrazují příjem od státu, některé strádají už nyní
Číst článek
Za prvé finančně. Když jsem si to počítal, tak tehdejší majetek by měl zhruba 2,5násobnou hodnotu. Například si řekněme, že by pan Babiš nezačal podnikat na začátku 90. let, ale bylo by mu to umožněno až o 20 let později. Zcela jistě by Agrofert neměl tu současnou hodnotu.
Ale právě pan premiér Babiš říká, že finanční náhrada 59 miliard, která má být církvím vyplacena, je předražená o 54 miliard.
A já říkám, že církev byla minimálně 2,5násobně poškozena tím, že se jí majetek dvacet let nevydával. U všech ostatních restituentů byly křivdy napraveny na začátku 90. let, u církve až o 20 let později. To je velký ekonomický rozdíl. To je první věc.
Druhá věc. Představme si, že mezi sebou máme drobný problém – já jsem vám třeba rozbil auto nebo pobořil dům – a vyčíslili jsme tu škodu na jeden milion, a já bych vám řekl, ano, uznávám, že jsem vám udělal škodu – dám vám jeden milion – ale řekl bych vám, že vám ho budu dávat dalších 30 let. To je podstata dalšího demokratického zločinu, na který bohužel církve přistoupily – že souhlasily s tím, že náhradu budou dostávat 30 let.
Je rozdíl dostat milion hned, nebo dostávat každý rok nějakých 33 tisíc. Asi se shodneme na tom, že je to velký rozdíl, protože když budete po dobu 30 let dostávat každý rok 33 tisíc, tak z toho neopravíte poškozené auto nebo dům, nezainvestujete a v podstatě se dostanete do situace, kdy to, co byste si mohla koupit za milion dnes, za třicet let si koupíte už třeba desetinu.
To je asi pochopitelné. Nicméně politici to vidí jinak a ve sněmovně nyní leží návrh na zdanění finančních náhrad. Pokud k tomu dojde, zasáhne to třeba katolickou církev nějak citelně?
V první řadě to zasahuje tuto společnost. Nejde tady o finanční dopad. Ten je samozřejmě nějaký a církev si s ním buď poradí, nebo uspěje u Ústavního soudu. Já osobně si myslím, že tato společnost si nakonec nemůže dovolit tento krok udělat a připustit ho.
Myslím si, že pokud je justice skutečně nezávislá, tak církve před tímto ochrání, protože to bylo řešeno zákonem, bylo to řešeno smlouvami a vše bylo děláno v dobré víře. Co je mnohem horší, je, že pokračuje další demokratický zločin. Říkal jsem, že to, že se nevydal majetek církvím před 20 lety nebo o dvacet let dříve, mělo dva důsledky.
'Nestojí jako Bůh nad vodami.' Poslanci dali zelenou návrhu komunistů na zdanění církevních náhrad
Číst článek
První je ekonomický a druhý měl reputační problém, protože místo toho, aby tady 20 let církev nějakým způsobem podnikala, fungovala, poskytovala služby, tak místo toho se 20 let potýkala s nálepkou instituce, které jde jenom o majetek. Přitom to není pravda. Jí nešlo o majetek, ale o nápravu křivdy. Takže já jsem přesvědčen, že jak v té naturální části, tak v té nenaturální části církev byla poškozena.
Byla poškozena v samé podstatě vydávaného majetku, byla poškozena v čase, byla poškozena v tom, že finanční náhrady budou vypláceny v dalších 30 letech, a další aspekt, na který se zcela zapomíná, je, že součástí té dohody také bylo to, že stát přestane platit provozní náklady církvím, ke kterým byl zákonem zavázán.
Naivní myšlenka byla, že z finančních náhrad se zainvestuje tolik, aby to pokrylo propad v provozních nákladech. To ale, prosím, není pravda. Ten propad v provozních nákladech je podstatně výraznější než to, co bude schopna církev dostat z finančních náhrad nebo z toho naturálně vráceného majetku.
