Už teď se Ukrajina musí připravovat na zimu. Pomoc by měla zrychlit, říká koordinátor z Člověka v tísni
Ve válečných zónách na východě Ukrajiny zůstávají především senioři. Než odejít do kolektivních center a stát se vnitřními uprchlíky v rámci vlastní země, vyberou si domov. A to i když jim často neteče pitná voda, vázne zásobování a musí být kvůli neustálému ostřelování v krytech. I o tom v rozhovoru pro iROZHLAS.cz vypráví koordinátor Člověka v tísni Petr Štefan, který byl na Donbase: „Česká pomoc je na Ukrajině vidět. Máme tam dobrou pověst.“
„Byla to klasická cesta, kdy jsem se díval na výsledky naší práce a navštívil jsem oblasti, kde pracujeme. Šlo o docela odlišné oblasti, ať už o místa pár kilometrů od frontové linie, ale byl jsem i hluboko ve vnitrozemí Ukrajiny. Spolu s místní kolegyní jsem měl za úkol zdokumentovat, co na Ukrajině děláme, a poskytnout o tom svědectví dál,“ popisuje ve stručnosti svou druhou letošní cestu na Ukrajinu Petr Štefan z organizace Člověk v tísni.
Zatímco první cesta mířila na západní Ukrajinu a proběhla jen pár dní po začátku ruské invaze, tentokrát se dostal až na Donbas.
„Jinak na Ukrajinu jezdím od roku 2014, kdy vypukl konflikt na Donbase. Na frontové linii jsem byl mnohokrát, a to na obou stranách,“ podotýká.
Jak to teď na Donbase vypadá? Máme informace o tom, že třeba město Severodoněck bylo v uplynulých dnech z 90 % srovnáno se zemí…
Situace i potřeby lidí se tam hodně liší. Přímo podél frontové linie, jak jsou města jako Severodoněck nebo Lysyčansk, tak tam pořád žijí lidé. Většinu času tráví v krytech, protože ostřelování neustává, takže jediné bezpečné místo je někde v podzemí – sklep, bývalé protiatomové kryty. Už tam moc nefunguje obchod, takže od nás potřebují úplně všechno.
Úplně největší problém je ale pro lidi na frontové linii voda, jelikož všechny přívody už byly zasažené. Na některých místech už několik týdnů, nebo dokonce měsíců neteče vůbec žádná voda. Anebo pokud tam teče, není čistá. Třeba byla zasažena filtrační stanice, a když otočíte kohoutkem, tak teče úplně špinavá voda.
To je největší problém a spolu s partnerskými organizacemi a dobrovolníky se tam čistou pitnou vodu snažíme dostávat – v šestilitrových barelech, klasickou balenou vodu v PET lahvích a v některých oblastech, když to jde, instalujeme nádrže, do kterých pak pitnou vodu zavážíme a lidé si pro ni mohou přijít.
‚90 procent města bylo zničeno.‘ Ukrajinci dostali rozkaz stáhnout se ze Severodoněcku
Číst článek
Voda je tedy hlavním problémem, co dál lidi na východě Ukrajiny trápí?
Druhý největší problém je jídlo a třetí asi hygienické pomůcky, především plínky nebo potřeby pro ženy. To je frontová linie, ale když se dostanete od fronty trochu dál, zhruba 25 kilometrů od největších bojů, tak to jsou místa, kam zvuky války doléhají, lidé válku slyší, ale není to tak, že by jim přímo padaly rakety na hlavy. Tam už se problémy trochu liší.
Pořád ale zůstává problém s vodou. Například jsem navštívil město Selydove a tam, když otočíte kohoutkem, teče úplně žlutá voda. Je to proto, že nejbližší filtrační stanice je zničená. A ve chvíli, když se ji snažíte opravit, během tří hodin je rozstřílená znova, takže je úplně nefunkční a nemůže vodu z oblasti pro tisíce domácností vůbec filtrovat.
V těchto oblastech dál od fronty je kromě vody problémem už i práce. Například toto město Selydove mělo před invazí zhruba 35 tisíc obyvatel, když začala invaze, tak odtamtud všichni utekli, zůstalo tam odhadem 1500 lidí. A teď, čtyři měsíce od začátku invaze, má 22 tisíc obyvatel. Takže se do města víc než polovina lidí vrátila, ale mezitím zavřela spousta místních fabrik, zavřely doly a spousta lidí je bez práce, bez jakéhokoliv zdroje příjmu.
2:56
Na humanitární pomoc věnoval statisíce. Ladislav Vrtiš se v Česku stará o patnáct ukrajinských rodin
Číst článek
Na to se snažíme nějak reagovat a třeba v těchto oblastech nabízet finanční pomoc. Nejzranitelnější rodiny, které si nemohou pomoct samy, dostávají po dobu tří měsíců každý měsíc v hřivnách ekvivalent 75 dolarů, aby si mohly koupit co nejvíce potřebují, a tím nastartovat místní ekonomiku.
‚Chtějí zůstat doma‘
Co vede lidi k tomu, aby ve městech ve válečné zóně, kde se potkávají obě armády, zůstávali?
To je dobrá otázka. Když jsem v předchozích letech jezdil na linie dotyku, tak jsem se tamních lidí na tyto otázky ptal. Převážně to jsou senioři a jejich důvod je, že prostě nikam nechtějí.
V roce 2014 nebo i teď si už třeba zažili, že na jeden nebo dva měsíce někam odjeli, ale pro ně je všechno lepší než život vnitřního uprchlíka, prostě chtějí být doma, bohužel i za cenu, že je to opravdu nebezpečné. Chtějí být doma, kde třeba žili i šedesát let, a nechtějí nikam utíkat. To je v těchto oblastech dost často drží. Nebo si netroufají nebo nemají rodinu, ke které by se uchýlili. Život vnitřního uprchlíka není jednoduchý.
Třeba v Selydove 25 kilometrů od frontové linie jsem byl v centru pro vnitřní uprchlíky, které bylo speciálně určené pro seniory. Tamní podmínky jsou ale smutné. Místní se snaží dělat maximum, aby měl každý svou postel, přikrývku a vůbec místo, kde může být. Ale stejně je to tak, že v jedné místnosti je třeba 10–15 seniorů, takhle dlouhodobě nechcete žít. Není snadné začínat úplně znovu, když je vám třeba přes šedesát let.
Jak se tyto oblasti zásobují?
Když vezmu příklad českého vlaku, přijel až na východní Ukrajinu do Dnipra a potom se přeložil do kamionů nebo dodávek našich partnerských organizací, místních administrativ nebo dobrovolníků, kteří potom vozí potraviny, hygienické pomůcky nebo vodu až na linii dotyku.
3:42
Jak vypadá práce válečného novináře na Ukrajině? Helma a vesta jsou nezbytností, v autě se nepoutá
Číst článek
Jaké má Člověk v tísni mezi humanitárními organizacemi, které se na Ukrajině pohybují, jméno?
Na Ukrajině máme hodně dobrou pověst, hlavně na východní Ukrajině, kde nás lidé znají, protože tam pracujeme od roku 2014 a máme tam hodně partnerů.
Tím, že se nám ale hned po začátku ruské invaze podařilo na Ukrajinu poslat několik vlaků s pomocí a byli jsme opravdu rychlí a efektivní, se nám podařilo vybudovat si dobré jméno a lidí nás tam znají a ví, že jsme někdo, kdo jen neslibuje a i doručuje pomoc ve velkém.
Do dnešní chvíle jsme od začátku invaze na Ukrajině za čtyři měsíce jejího trvání pomohli 260 tisícům lidí a jde o pomoc v hodnotě přes půl miliardy korun.
Je třeba řešit zimu
Pomáháte třeba i s obnovou infrastruktury?
Není to jen voda, potraviny nebo finanční prostředky, ale už teď přemýšlíme, jak bude na Ukrajině vypadat zima. Už přemýšlíme a rozvíjíme programy na to, jak opravovat vodovodní řad, aby tekla do domů voda, už také hodně přemýšlíme o dlouhodobějších opravách domů. Aby se lidé měli kam vrátit.
Úplně nejčastěji na Ukrajině slýchávám: „Já bych chtěl domů.“ To chtějí všichni lidé v uprchlických centrech, hodně zmiňují, že by se chtěli vrátit domů. Teď je otázka kam? Jestli jejich domov ještě existuje.
Máte zkušenost z různých humanitárních krizí v různých zemích. Jak je na nadcházející zimu podle vaší zkušenosti Ukrajina připravena? Půjde zvládnout?
Horko těžko, ale půjde. Za cenu toho, že se bude muset všechno strašně zrychlit, to bude velmi důležité. Myslím si, že solidarita s Ukrajinou je v Evropské unii velká, pomoc proudí. Na Ukrajině je zima krutá a opravy budov a obydlí se musí stát teď přes léto, protože na konci září už se začne topit. Rychlost je úplně zásadní.
Mluví se o násilných deportacích z východoukrajinských území, které okupují ruské jednotky. Jak v praxi fungují humanitární koridory?
Vyjednávání humanitárních koridorů se Člověk v tísni přímo neúčastní, jenom vím, že například ze Severodoněcku nemohli civilisté odejít jinou cestou než směrem na Ruskem okupovaná území, nedalo se jít na Ukrajinu. I to je problém, protože to je v rozporu s mezinárodním humanitárním právem.
Na začátku invaze se nám několikrát povedlo doručit pomoc do míst, která byla obléhaná. Většinou to byly humanitární konvoje organizované OSN třeba do města Sumy nebo Severodoněcku, do kterých jsme připojili několik našich kamionů s pomocí.
Jestli umřu, neplačte. Pusťte mi na pohřbu AC/DC, aby se lidé usmívali, říká první žena pluku Azov
Číst článek
Dostali jste se během práce do kontaktu s ruskými jednotkami? Jaká je s nimi případně domluva?
Do takové situace, že bych byl v kontaktu s ruskými jednotkami, jsem se nedostal. Ani nevím o jiných kolezích, že by takovou situaci museli řešit.
Jaká je na druhé straně domluva s ukrajinskou armádou nebo domobranou v místech blízko fronty? Převážně na začátku války se objevovaly případy, kdy byli Ukrajinci ostražití, takže například lustrovali a na čas i zadrželi některé západní novináře a podobně.
Na checkpointech se stává, že se nás vojáci ptají, co děláme a kdo jsme. Je to především v oblastech, kde nás lidé neznají. Občas takové dotazy padají, ale jsme na Ukrajině oficiálně už osm let registrovaní a zatím jsem nezaznamenal žádný problém, že by nás někam s humanitární pomocí nechtěli pustit.
Humanitární katastrofa
Dokázal byste současnou válku porovnat s jinými humanitárními krizemi, ať už v Evropě, nebo jinde po světě?
Minimálně co do počtu lidí jde rozhodně o největší humanitární krizi v Evropě od konce druhé světové války.
Teď bych ale byl trochu osobní, jestli můžu. Za posledních deset let jsem viděl hodně krizí, byl jsem například čtyřikrát v Afghánistánu, byl jsem v Sýrii během války, v Iráku, dvakrát v Kongu… Na místech, kde se dějí humanitární katastrofy.
Tato krize se mě ale upřímně řečeno dotýká víc. Je to dané tím, že když se s lidmi bavím, tak jim jednak rozumím a jednak může být každá matka s malými dětmi moje sestra, každá babička může být klidně moje babička. Je to blízko a jednotlivým lidem rozumíme. Proto je to pro mě trochu jiná krize.
Co se týče čísel, tak ta jsou tristní. Do srpna bude na Ukrajině potřebovat pomoc 24 milionů lidí, tolik obyvatel má třeba celá Austrálie. Už v tuhle chvíli potřebuje humanitární pomoc 16 milionů lidí. Vnitřních uprchlíků je skoro osm milionů. Čísla jsou to obrovská, ale za každým číslem je dobré vidět osud jednoho člověka.
V uprchlickém centru pro seniory v Selydove jsem potkal paní, která mi vyprávěla, že u jejího domu, kde žila celý život, vybouchla střela a šrapnely z ní zasáhly její maminku, která před jejíma očima začala krvácet. Sice se jí podařilo dostat ji do nemocnice v Selydove, nicméně na následky zranění tam zemřela.
‚Bylo to peklo.‘ Ruský útok na obchodní centrum v Kremenčuku má nejméně osmnáct obětí
Číst článek
Poskytuje Člověk v tísni na Ukrajině například i služby psychologické pomoci?
Ano, určitě. V tomhle případě jde o strašně důležitý proces, který si vyžádá daleko delší čas, než když si opravíte dům. Psychosociální pomoc je obrovský problém, o kterém se strašně málo mluví.
Naši kolegové na Ukrajině pracují především v centrech s vnitřními uprchlíky. Lidé si odtamtud nesou obrovská traumata a jde o něco, co se bude řešit dlouhé roky. Například přijmout v sobě, že si budu muset zvykat na nové prostředí a třeba už se nikdy nevrátím domů. Dál kolegové v tomto směru řeší s Ukrajinci všemožné obavy z nejisté budoucnosti, jsou to i věci spojené s ubytováním. Představte si, že najednou žijete v jedné místnosti s dalšími dvěma, třemi, čtyřmi rodinami, které neznáte. To samozřejmě přináší konflikty.
Dalším příkladem je ztráta práce, představte si, že 40 let chodíte do práce a najednou ležíte na pokoji a nemáte co dělat, protože práce v místě, kam jste utekl, není. Lidé se proto snaží být jakkoliv užiteční, pomáhají v kuchyni, s úklidem, pomáhají s vykládáním humanitární pomoci. Všechny tyto problémy s vnitřními uprchlíky se budou řešit hrozně dlouho.
Je na Ukrajině přímo poznat česká pomoc? Ostatně Člověk v tísni sám na pomoc Ukrajině zřídil sbírku...
Určitě, Ukrajinci si toho nesmírně váží. Jsou si samozřejmě vědomi, že jsme česká organizace, a také moc dobře ví, že u nás v Česku byla solidarita obrovská. V Člověku v tísni je to vyjádřeno mimo jiné číslem 1,9 miliardy korun, které se nám doposud podařilo vybrat na sbírkový účet SOS Ukrajina. To je neuvěřitelná míra solidarity.
Skrze to nám dala česká společnost důvěru a my máme teď těžký úkol, nemůžeme ji zklamat. Zvětšili jsme tým, na začátku invaze jsme měli sto zaměstnanců, dnes je to skoro dvě stě lidí, kteří pro nás po celé Ukrajině pracují. Snažíme se nabízet rychle pomoc a Ukrajinci si toho velmi váží. Nás – Čechy – vidí obecně jako ty, kteří velmi pomáhají a Člověka v tísni jako zprostředkovatele rychlé a efektivní pomoci.
