Válka na Ukrajině začala den po oslavě jejích narozenin. „Byl to intimní rodinný večer. Bavili jsme se o plánech do budoucna. Všechno se rozplynulo,“ vzpomíná Anastasia Dzhyhola v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz. Před ruskou agresí uprchla do Česka a začala pracovat v právnické firmě. Nyní odstartovala projekt, který pomáhá Ukrajincům. „Nechceme pouze přežívat, my tu chceme žít plnohodnotný život.“

Rozhovor Praha 5:00 15. května 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Přes dva měsíce jste v Česku, jak se vám daří?
Nyní se mě dotýká, co se odehrává v mé rodné Oděse. Jsou tam ostřelována místa, která důvěrně znám, jsou tam mí blízcí, má rodina. (Rozhovor jsme natáčely v úterý, kdy město čelilo silným útokům, pozn. red.).

Česká republika mi nabídla přístřeší ve velmi vážné životní situaci. Jsem opravdu vděčná za to, jakým způsobem přistupuje k ukrajinským uprchlíkům, lidé jsou opravdu blízko našim lidem i problémům, se kterými se potýkáme. Vláda se nám snaží hodně pomáhat. Užitečné je například to, že můžeme využívat hromadnou dopravu zadarmo, ale také nám přispívá na sociálních dávkách. Mnoho lidí nám pomáhá hledat byty, práci.

Zpravodaj: Oděsa je teď pro Rusko jedním z hlavních cílů, palebnou sílu mají z Černého moře a Krymu

Číst článek

Ale všechno závisí na situaci. Lidé se často ptají, jestli se Ukrajinci chtějí vracet zpátky, nebo chtějí vytvořit nový život zde? Já doufám, nebo spíš teď už vím, že se chci vrátit domů. A to velmi brzy. Rozhodla jsem se, že tu jsem jenom dočasně. Samozřejmě se moje nálada mění několikrát denně v závislosti na tom, co se aktuálně na Ukrajině odehrává. Závisí to na zprávách a na tom, co se dočtu, že se doma děje.

Obecně si myslím, že se mám v Česku dobře. Měla jsem štěstí, lidé mi pomohli najít pracovní uplatnění. Ale vůbec důležitější pro mě v první řadě bylo, že mi pomohli sehnat oblečení – cestovala jsem pouze s malým zavazadlem, kde jsem měla dokumenty. Lidé kolem mě jsou na mě hodní, snaží se mě rozveselit, strávit se mnou čas, ukázat mi zajímavá místa.

Ukrajinu a rodnou Oděsu jste neopustila dobrovolně, ale kvůli tomu, že začala válka. Můžete popsat moment, kdy jste se dozvěděla o počátku invaze?
Bylo to velmi nepředvídatelné. Pár dní předtím 21. února jsem měla narozeniny a slavila jsem je v Berlíně. Pak jsem se vrátila do Oděsy a měla jsem narozeninovou oslavu s kamarády a potom s rodinou. V nejužším kruhu jsme to slavili večer 23. února. Bylo to velmi intimní, hodně jsme se nasmáli, bavili jsme se o našich plánech do budoucna, ptali se mě na moje pracovní příležitosti a plány na dovolenou, na kterou jsem měla odjet teď v květnu. Byl to večer, který mě opravdu zahřál u srdce.

Jak můžete vědět, když žijete dospělý život, nemáte už tolik času, který byste trávili jenom se svou rodinou. Často zmeškáte různé rodinné sešlosti, nezvednete mámě telefon z mnoha důvodů. Takže ten večer byl v tomto ohledu speciální.

Po oslavě jsem přišla domů, omámená večerem, vděčná za svou rodinu a život, přemítala jsem nad svými plány, protože já jsem měla hodně rozvržený život, rozplánovaný do detailu na další dva roky. Ale tu noc se všechno rozplynulo. V pět ráno mě vzbudil telefonát. Když vás někdo vzbudí v noci nebo brzy ráno, znervózníte a víte, že je něco špatně. Zvedla jsem kamarádce telefon a ona mi říká: Nasťo, vstávej, začala válka. Otevřela jsem Telegram a viděla jsem všechny ty hrůzy. Četla jsem, že byl napaden Kyjev. A chvíli poté jsem slyšela explozi, protože v prvních dnech války i my v Oděse jsme byli zasaženi. Zdůrazňuju, že to nebyly vojenské objekty.

Spolu s kamarády jsme se vydali k benzinové pumpě, abychom nakoupili jídlo pro nás a naše zvířata. Pak jsme se šli schovat do bezpečí. Sbalila jsem malé zavazadlo a ukryla se s mou mámou a psem. Následující ráno – po noci bez spánku – mi zavolala blízká kamarádka s tím, že nechce slyšet žádné odmítání, za půlhodiny mě vyzvedne. Měla jsem u sebe jenom kufr, ve kterém byly dokumenty a peníze. Vyrazily jsme na cestu – tři ženy a dítě.

Pražské útočiště

Kam jste se rozhodly jet? Nyní jste v Praze, ale byla to vaše první možnost?
Byla to spíš cesta nikam. Věděla jsem, že budu moci pár dní bydlet u kamarádky v Dánsku, tak jsme měly namířeno tam. Zároveň bylo jasné, že budeme muset strávit aspoň jeden den v Praze, abychom si odpočinuly. Napsala jsem zprávu kamarádce, která zde bydlí, a zeptala jsem se, jestli se u ní nemůžu zastavit na pár hodin, nebo přespat. Jenom, abych se vysprchovala, snědla čerstvé jídlo ne z benzínky – toho už jsem měla dost. To bylo všechno, co jsem potřebovala. Věděla o mém záměru jet do Dánska, ale řekla mi, že až tam nemusím, že mi pomůže vybudovat život tady.

Nejprve jsme se nebavily o vybudování plnohodnotného života, ale nějaké jeho formy, která by byla víc než jen existence. Po čase jsme si sedly a promluvily si, probraly možnosti, které mám v Praze. Já jsem se rozhodla, že se tu chci víc usadit a že tu chci mít i moji mámu.

Vaše máma tedy neodcestovala s vámi, proč v první chvíli nechtěla opustit Ukrajinu?
Odjela asi týden po mně. Ve skutečnosti důvod, proč sem přišla, byl ten, že jsem ji poměrně přímo konfrontovala. Řekla jsem jí, že jestli zůstane na Ukrajině, bude to její zodpovědnost, jestli její dítě ztratí rodiče. Sdělila jsem jí, že chápu obavy o prarodiče, že tam má podnik – ale já jsem tady. A potřebuju mámu.

Rozumím tomu, že to teď může znít hrubě, ale vím, že to byl jediný důvod, který jí donutil sem přijet. Bylo to těžké rozhodování a já to chápu – celý náš život jsme musely nechat na Ukrajině. Ale já pořád věřím, že to je dočasné.

Kde jste se tedy nyní zabydlela?
Zezačátku jsme pro sebe s mámou měly jeden pokoj, ve kterém ale byly všechny potřebné věci. Já teď bydlím jinde. Přestěhovali se sem moji další přátelé a tak sdílíme byt. Ale já se nyní chci vrátit domů.

Budování života od základů

Myslíte na Ukrajinu?
Ano. Nemůžu říct, že by to bylo na zbytek války, ale aktuálně cítím, že se potřebuju vrátit. Jedním z důvodů je ten, že 12. dubna zemřel můj dědeček a já jsem ani nemohla přijet na jeho pohřeb. Také moje prababička, které je 100 let, není v dobré kondici a babička potřebuje pomoci s péčí o ní. Potřebuji se tedy vrátit, abychom vyřešili nějaké věci. A také v souvislosti s tím, jak se na jihu situace vyhrocuje, není tam bezpečno a mně se nechce tam rodinu nechávat samotnou.

A chcete se vrátit a přimět je, aby přijeli s vámi do Česka, nebo zůstanete?
Pokud ruští vojáci nepřijdou až k nám domu, moje babička nebude chtít odejít. Pro starší generaci je nemožné, aby změnila myšlení, zanechala celý dosavadní život, který pracně vybudovala. Co se týče mě, tak upřímně nevím.

Obecně si myslím, že Ukrajinci se jednou chtějí vrátit domů. Ale znovu – všechno záleží na situaci a příležitostech, které budeme mít. Je to těžké vysvětlit a pochopit. Když jste donuceni opustit svou zemi, do zahraničí přicestujete prázdní. Nemáte vůbec představu, jak byste chtěli plánovat svůj život, protože váš dosavadní život a sny byly zničeny. Ale začnete všechno budovat od základů. Máte strach, jste v zemi, kterou neznáte.

Důkaz o válečném zločinu? Ruští vojáci u Kyjeva podle videa zavraždili civilisty a vyrabovali autosalon

Číst článek

A já prožívám ten strach teď znovu – že opět ztratím všechno, když se vrátím na Ukrajinu. Protože zase nevím, jestli budu pryč jeden týden, měsíc nebo půlroku. Každopádně návrat na Ukrajinu současně považuju za nejlepší možné rozhodnutí.

Doba, jak dlouho budu doma, závisí na vývoji situace. Chvíli předtím než jsme se sešly na rozhovor, jsem měla video-hovor s mými přáteli v Oděse a během něj jsem četla o všech explozích a útocích, které v posledních dnech sílí. Jeden z nich mířil na velký obchodní dům, který se nachází jenom čtyři kilometry od domu, ve kterém jsem žila a ve kterém je nyní moje babička. Nemůžu říct, co se stane po našem rozhovoru a už vůbec ne, co bude zítra.

Pracovní příležitosti

Pojďme se teď trochu víc pobavit o vašem životě v Česku. Začala jste tu pracovat v advokátní kanceláři, jak jste se k takové práci dostala?
Vlastně si myslím, že to byl osud. Protože se všechno seběhlo během asi dvou dnů. Nehledala jsem žádnou pracovní pozici. Mám pocit, že všechno v Praze nějak plynulo jako kdyby beze mě. Mám tu kamarádku, která mi pomáhala se vším – a když se její šéf dozvěděl o mně a mém zázemí (Anastasia v Oděse působila jako právnička a také asistentka poslance, pozn. red.), uspořádal setkání s lidmi z právnické kanceláře. Mluvili jsme a oni mě poslouchali, líbilo se jim, že mám vědomosti a cítili, že mohu něco společnosti přinést. Následně mi tedy nabídli práci.

Zezačátku jsme se potýkali s určitými problémy – nebylo úplně jasné, jakou pozici budu vykonávat, jakým jazykem budeme komunikovat, ale protože všichni mluví anglicky, jazyková bariéra se rychle ztratila. Mysleli jsme nejdřív, že budu pracovat v oblasti social networkingu, ale chtěla jsem se nějak angažovat v pomoci našim lidem, kteří prchají z Ukrajiny. V tu chvíli jsem se seznámila s Pavlem Staňkem (poslanec za ODS a právník, pozn. red.) a odstartovali jsme náš projekt.

Zmiňujete „UA desk“ prostřednictvím kterého se snažíte pomáhat Ukrajincům s uplatněním v Česku. Zprostředkováváte jim také cestu k získání úřednických dokumentů jako řidičské průkazy nebo živnostenské listy. Můžete to více přiblížit?
Snažíme se pomoci Ukrajincům a najít jejich místo konkrétně tady v Praze. Myslím si, že firmy, které se opravdu chtějí angažovat v pomoci, je nezbytné pochopit, že doma jsme měli pozici. Myslím tím sociální status, spousta z nás měla byznys a samozřejmě je složitější se k tomu vracet znovu a jinde.

Na mém příkladu je vidět, jakým způsobem do Česka přišla řada Ukrajinců – jenom s pár věcmi, hlavně s dokumenty. Nevěděli jsme, na jak dlouho sem přicházíme a tedy i na jaké pracovní pobídky můžeme odpovídat. Rozumím, že je to těžké pro obě strany. Ale Ukrajinci jsou chytří lidé a určitě mají co nabídnout. Víme, jak najít řešení ve velmi složitých situacích, přestože neznáme češtinu. Umíme říct „díky“ prostřednictvím naší práce.

Čemu tedy slouží váš projekt?
Náš projekt má za cíl pomoci ukrajinským uprchlíkům a má několik rovin. Například porozumění právních dokumentů a obecně legislativě. S tím by měla pomáhat ukrajinská ambasáda, ale ta je kvůli velkému počtu uprchlíků zaneprázdněna a nemá kapacity. Jenže Ukrajinci zde nechtějí mít k dispozici pouze pas, to není zdaleka vše, co potřebují. Nechceme tu pouze přežívat, my tu chceme žít plnohodnotný život. Nedokážu ani vyjádřit tu frustraci – mnoho lidí se teď nachází v nejlepší fázi života a v projektu se snažíme jim zprostředkovat a ukázat možnosti.

Další oblastí, na kterou se soustředíme, je poradenství pro lidi, kteří podnikali a měli na Ukrajině své firmy. Snažíme se je provést cestou od A do Z – veškerým papírováním, kontrakty, otevíráním bankovních účtů.

Zároveň je to také příležitost pro české společnosti. Když válka skončí, mohou efektivně podpořit obnovení nejen infrastruktury Ukrajiny, ale také rychlejšímu začlenění lidí do pracovního procesu. Už nyní víme, že se v oblasti infrastruktury chce angažovat Evropská unie a že některé západní státy přislíbily, že převezmou zodpovědnost za znovuvybudování konkrétních měst. Řecko se zavázalo například postavit Oděsu.

Nyní jsme v bodě, kdy se snažíme vytvořit silné pouto mezi Českem a Ukrajinou, a jak se zdá, tak se nám to daří. Nyní se však soustředíme především na dobré obchodní podmínky pro uprchlíky. Protože někteří Ukrajinci přišli o všechno a nemají čas, ani myšlenky na to, že by si měli všechny náležitosti zjišťovat.

Je v tomto ohledu podaná ruka ze strany českých úřadů dostatečná?
Já si myslím, že je překvapilo množství uprchlíků. To je obrovské a oni nemají kapacity. Nastavení systému není v zásadě špatně. Ale aby ta pomoc byla účinná, chtělo by to mít na každém oddělení nějakého ukrajinského právníka, který by byl schopný identifikovat, alokovat problém a systematicky zacílit pomoc. Pak by to pro ně bylo jednodušší.

Vládní pomoc se ale soustředí na základní potřeby pro přežití uprchlíků. Oproti tomu náš projekt se dívá dál, na věci, na které státní správa postrádá kapacity. Na potřeby, které nejsou primární, ale proto, aby zde lidé mohli žít plnohodnotný život, jsou nutné.

Ať části uprchlíků zůstane dávka od státu. Malý úvazek jim stačit nemůže, doporučuje expert Šimáček

Číst článek

Nicméně jednáme teď o nějaké spolupráci s vládou. Nemohu k tomu teď nyní říct víc, protože jsme teprve na začátku. Ale mohli bychom díky tomu jít naproti intenzivnější pomoci Ukrajincům.

Nepřestávat mluvit

Bavíme se o začlenění válečných uprchlíků do života v cizí zemi. Opakovaně jste ale zmínila, že vy konkrétně byste se chtěla domů vrátit a dá se předpokládat, že v tom nebudete sama. Válečnou realitu ale žijeme přes dva měsíce. Můžeme si na tento stav navyknout?
To je velmi zajímavá otázka a podle mě odpověď je v lidech. Ukrajinci bojují za to, aby se z toho nestala realita, nechtějí se s válkou smířit. Ale to, jakým způsobem se bude válka vyvíjet, závisí také na lidech v Evropě a na Západě.

Podívejte se ven, za chvíli začne léto a lidé budou chtít dělat jiné věci, využívat svůj čas na víc pozitivních aktivit, budou unavení těžkými tématy z Ukrajiny. Ale rozdíl mezi námi je v tom, že my jsme unavení tím samým a navíc ztrátou milovaných lidí.

Jak byste tento prožitek lidem zprostředkovala?
Nyní je důležité nepřestat mluvit. Musíme šířit povědomí o tom, co se děje a mít pořád na mysli to, že se válka může eskalovat. Kolikrát se mi chce křičet na lidi. Někteří si opravdu nedokáží představit, co všechno válka přináší.

Každé ráno, když vstanete, jdete do kuchyně a nalijete si svou kávu, měli byste mít na mysli, že 23. února jsme měli stejné ráno. Ale už takové nebudeme mít nikdy. Toho rána jsem měla plány na další den a na ten následující i na celý další týden. Je to nepopsatelné a smutné.

Měli bychom neustále myslet na to, že každý den mnoho Ukrajinců umírá – nejen pro svou suverenitu, ale také pro tu evropskou. Myslíme si, že Rusko se nezastaví, pokud se mu nevzepřeme. Už jenom když vezmeme v úvahu, jaké informace vypouští v souvislosti s jadernými zbraněmi. Neustále bychom měli mít na paměti, že třetí světová válka může nastat.

Lekce z války

Ukrajinci se zdají být nezlomní ve snaze ubránit svou zem. Je jednota a jakési „posílení národního ducha“ to, co si z války odnesou?
Je pravda, že nyní je ukrajinský duch velmi silný a tvoříme soudržnou komunitu. Je to lekce nejen pro nás, ale i další země – jak může jeden národ stát společně.

Důvodem pro ruskou invazi na Ukrajinu bylo, že rusky mluvící lidé byli údajně perzekuováni a utlačováni. To je šílenost. Třeba já mluvím také rusky a rozhodně jsem nic takového nepociťovala. V podstatě všichni obyvatelé jižní a východní Ukrajiny mluví rusky. My neděláme rozdíly mezi tím, kdo jakým jazykem mluví. Proto je pro nás tak nepochopitelné, za jakým účelem se tato válka rozpoutala.

Zásadním způsobem se změnil náš přistup k Ukrajině. Milovali jsme naši zemi, ale ne tolik. Měli jsme rádi náš život, ale přemýšleli jsme nad tím, že v Evropě by byl možná lepší. Ale ne. Nyní můžu s jistotou říct: neměla bych lepší život jinde než na Ukrajině. I dříve jsem byla pyšná na to, že jsem Ukrajinka, ale neměla jsem potřebu říkat to každému. Teď bych to chtěla sdělit každému. Jsem pyšná na naši zemi, naši armádu, náš charakter a naše lidi. Myslím si, že jsme neskutečně silní a způsob, jakým všichni Ukrajinci myslí, jakým způsobem se vzájemně podporujeme a to kdekoliv jsme.

Myslím si, že toto v nás zůstane i po válce. A řekla bych, že každá země by se z této lekce měla poučit a vzít si z toho tento způsob myšlení. Bez ohledu na válku, lidé by měli milovat svou zemi, být pyšní na svůj národ, i rodný jazyk, historické kořeny – být pyšná na to, kdo jsou a chovat se k sobě vzájemně zdvořile.

Anna Urbanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít