Policie v naší kanceláři provedla razii a nastříkala na zeď velké ‚Z‘, vzpomíná politický uprchlík z Ruska
Ve stínu ukrajinské uprchlické krize zůstává ruská politická emigrace. Na rozdíl od Ukrajinců nedostávají ruští odpůrci Kremlu žádná speciální víza, žádné pracovní povolení, o nějaké státní pomoci ani nemluvě. Týká se to celé Evropy, nejen Česka. Příkladem jsou členové sdružení Memorial, kteří odhalují zločiny sovětského, ale i současného ruského režimu a brání oběti politických represí. Kvůli tomu utekli z Moskvy do Prahy manželé Morozovovi.
„V naší kanceláři Memorialu provedla policie 4. března razii, která vypadala spíš jako nálet. Trvala od rána do pozdní noci, policie neukázala žádné povolení a ani k tomu nepustili advokáty. Odvezli obrovské množství dokumentů, počítač a na zeď nastříkali velké Z, symbol – jak říkají – speciální operace a ještě nápis Konec memoriálu. Takové razie předtím v putinovském Rusku neprobíhaly,“ říká Konstantin Morozov klidným hlasem, a při každé otázce se dlouze zamyslí.
Ľubomír Smatana mluvil s manželi Morozovovými, kteří utekli z Moskvy do Prahy.
Čerstvý šedesátník Morozov je povoláním je historik a specializuje se na období bolševické revoluce, takže velmi dobře ví, co život odpůrců režimu v Rusku obnáší. Přesto hned po zahájení války podepsal několik protestních petic stejně jako jeden a půl tisíce dalších vědců a novinářů. Pár dnů nato ruská Duma schválila zákon, podle kterého každý, kdo lže o „speciální vojenské operaci“, může být odsouzen až k patnácti letům vězení. „Vzhledem k tomu, že už dříve naši organizaci Memorial prohlásili za zahraničního agenta a za každý veřejně projevený názor následuje represe, sedli jsme na autobus do Estonska a nakonec se dostali až do Prahy. Žádný plán jsme neměli.“
Konstantin Morozov popíjí nealkoholické pivo a vzpomíná, jak byli vloni na dovolené v Řecku. Tehdy dostala celá rodina roční turistické vízum a to je také důvod, proč mohl vjet do Evropské unie, a tedy i do Prahy, spolu s dcerou a ženou Allou. I ona je historička a s úsměvem připomíná, že nenásleduje jenom svého manžela, ale že i ona se bude snažit získat nějaké vědecké granty, aby mohla dál pracovat.
23:44
Cirk La Putyka vystupuje se studenty z Kyjeva. ‚Málem jsem se rozbrečela,‘ vypráví jejich vedoucí
Číst článek
„Plně chápu, že veškerá pomoc se směřuje k ukrajinským uprchlíkům, jsou ve velmi těžké situaci a je mi to líto. Jenom nevím, co nás čeká. Dcera dokončí ročník v moskevské škole, kvůli covidu to bylo online, to ještě může, a já ji učím. Musí chodit do školy, ale v jaké zemi se usadíme, to nevím.“
O detailech svého života, o dalších spolupracovnících a o možnostech získat jiný druh víza nechtějí manželé z bezpečnostních důvodů mluvit. Jsou ale ve spojení s českou pobočkou Memorialu, kterou vede Štěpán Černoušek. Ten se jim v některých věcech snaží pomoct.
„Je to tragédie svobodomyslných Rusů, kteří se vždy snažili bojovat s putinským režimem, snažili se tam vnášet z našeho pohledu liberální hodnoty, vedli osvětu o represích v minulosti i současnosti. Do začátku války to nějak šlo. Sice je zatýkali, různě šikanovali, ale s válkou už tu práci dělat nemohou. Takže mnozí odešli do emigrace. Někteří získali v Česku humanitární vízum, ale to platí jen devadesát dnů, tak řeší, co dál.“
Kolik Rusů nebo i Bělorusů požádalo v Česku o humanitární víza, je podle Anety Kovářové z tiskového odboru ministerstva zahraničních věcí tajná informace. „Z bezpečnostních důvodů žádná čísla neuvádíme.“
Azovskému moři hrozí ekologická katastrofa. V bombardovaném Azovstalu jsou tisíce tun sirovodíku
Číst článek
Vousatý intelektuál s brýlemi Konstantin Morozov má s pobytem jiné plány, nechává si je ale pro sebe. Má také výhodu, protože získal vědecký grant ve Francii, který mu umožní studovat archivy, a to i v Česku. Tím pádem má kromě našetřených peněz jistý zdroj obživy. Tisíce odpůrců Kremlu jsou na tom podle něj podstatně hůř.
„Utekli vzdělaní lidé, z univerzit, vědeckých ústavů, IT specialisté, z mezinárodních společností, a netuší, co je čeká. Nevíme, kdy se vrátíme do Ruska, a evropské země by měly najít způsob, jak lidem pomoct. Třeba podobně, jako když před 100 lety váš slavný prezident Masaryk organizoval Ruskou akci.“ (Tehdy utíkali Rusové před bolševiky a měli velkou podporu československé vlády. V republice se jich usadilo několik desítek tisíc – pozn. red.)
Ruská politická emigrace čítá od bolševické revoluce v roce 1917 mnoho vln a manželé Morozovovi kroutí hlavou při otázce, jestli lze všechny současné Rusy na útěku považovat za politické emigranty, jestli za tím nejsou ekonomické příčiny. „V Rusku nemůžete říct svobodně slovo. Děti jsou ve škole neustále indoktrinované režimem, nemáme svobodná média, propaganda se valí ze všech stran. Chtěl byste v takové zemi žít? Většina Rusů doma nechala majetek, myslíte, že dobrovolně?“
Z Ruska uteklo od začátky války podle různých odhadů tři sta až pět set tisíc lidí, většinou do Arménie, Gruzie, do Turecka, také do Kazachstánu a do Evropy. Zatím jsou tady podle zákona jako turisté na dovolené. I manželé Morozovovi věří, že se v dohledné době vrátí domů. Historie ale ukazuje, že političtí emigranti se až na výjimky do Ruska nikdy nevrátili.
