Rusové proti Rusům
Země v nevyhlášené občanské válce

Rusko prošlo v devadesátých letech demografickou krizí srovnatelnou s válečným konfliktem. Za Putinovy vlády se pád do propasti zpomalil, snad i zastavil. To ale nemusí vydržet dlouho: nynější růst stojí na velmi křehkých základech.

Zhroucením Sovětského svazu v zimě 1991 začal v Rusku krvavý konflikt, formálně nevyhlášený. Nešlo o občanskou válku, přestože oběťmi byli hlavně Rusové, a počet mrtvých by ozbrojenému konfliktu odpovídal.

Počet nepřirozených úmrtí vystoupal v polovině devadesátých let na čísla typická pro zemi ve válce. Každá čtvrtá smrt mezi ruskými muži byla předčasná. Nejčastěji šlo o otravu alkoholem nebo předávkování drogami, sebevraždu, násilnou smrt nebo autonehodu.

Chlapci, narození v posledním sovětském roce, se ještě mohli těšit na život dlouhý 63 let; tři roky po rozpadu Sovětského svazu už to bylo jen 56 let. Očekávaná délka života mužů se během chvíle propadla na úroveň roku 1955.

Poznámka: Demografická data čerpáme od ruského statistického úřadu. Je možné, že některá čísla, například sovětské statistiky z osmdesátých let, se můžou lišit od skutečnosti. Základní populační statistiky nicméně odpovídají neruským zdrojům a při porovnání s vývojem jinde ve světě se ukazují podobné trendy. Ani vzájemné porovnání ruských dat neukazuje na anomálie, nekonzistence či úmyslné falšování statistik.

Jednou z hlavních příčin předčasných úmrtí v Rusku byla – a pořád je – vysoká spotřeba alkoholu. Jen samotná otrava alkoholem je zodpovědná za pětinu předčasně zemřelých mužů, u mnoha dalších nehod a nemocí stojí v pozadí. Když sovětský vůdce Gorbačov v roce 1985 vyhlásil protialkoholní kampaň a zakázal prodej alkoholu před druhou odpoledne, prodloužila se očekávaná délka života u mužů o tři roky.

Efekt "suchého zákona" ale nevydržel dlouho. „V Rusku zanedlouho došel cukr,” vysvětluje ruský zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín. „Vykoupily ho domácí palírny, které na černý trh chrlily tvrdý alkohol. Prohibice navíc nikdy nezabrala na Kavkazu, tamních vinic se téměř nedotkla a alkohol tam byl k dostání celou dobu.”

Samotný alkohol nebo drogy ale sedmiletý propad délky života v devadesátých letech nevysvětlí. „Konec Sovětského svazu znamenal krizi pro mnohem větší část společnosti než třeba zhroucení komunistického Československa,” vysvětluje politický geograf FSV UK Michael Romancov. „Počet lidí přímo závislých na státním rozpočtu byl v porovnání s námi mnohem vyšší. Na ty dopadl rozpad socialistické ekonomiky nejhůř,” doplňuje Romancov.

Co následovalo, popisuje etnoložka Michelle Parsonsová v knize Umírání nepotřebných. „Margarita mi s odporem vysvětlovala,” tlumočí Parsonsová vyprávění jedné ze zpovídaných Rusek, „že devadesátá léta jí připomínala zemi těsně po válce. Nedokázala to pochopit, vždyť tentokrát válka nebyla.”

Při rozhovorech etnoložka postupně objevuje, co může být klíčovou příčinou tak vysoké úmrtnosti. „Zpovídaní Rusové hodně mluví o své nepotřebnosti, nemají ostatním co dát. Ukazuje se, jak politická a ekonomická transformace podkopala společenské vztahy. Dřív využívali své pozice ve státní správě, aby ostatním pomohli, to dnes nejde. Pocit 'být nepotřebný' se týká hlavně mužů – ruské ženy mají obvykle rodinu, ale muže často nepotřebuje ani rodina, ani stát,” tvrdí Parsonsová.

Že na ženy dopadl "pocit nepotřebnosti" o poznání slaběji, je vidět i v číslech. Rozdíl mezi délkou života obou pohlaví se výrazně prohloubil; zatímco ženy se mohly v polovině devadesátých let těšit na život dlouhý 71 let, muži před sebou měli jen 57 let. Rozdíl pocítily hlavně Rusky nad čtyřicet let, kterým začali mizet partneři. Ve čtyřiceti letech připadalo na 100 žen 95 mužů, v padesáti 91 mužů, v šedesáti 79 mužů a v sedmdesáti 65 mužů. V důchodovém věku byl poměr 100 žen na 49 mužů.

Graf ukazuje věkovou strukturu ruské společnosti v roce 2010.

Demografický strom odhaluje další závažný problém devadesátých let: přestaly se rodit děti. Slabá jelcinovská generace sice do jisté míry odráží brežněvovské ročníky a ty zase kopírují zub, který do grafu udělala druhá světová válka, to ale vysvětluje jen část křivky.

Za zbytkem propadu stojí nízká plodnost. Od šedesátých let se počet dětí na jednu ženu pohyboval kolem hranice prosté reprodukce, tedy těsně nad 2 dětmi. V devadesátých letech toto číslo prudce kleslo. Mezi lety 1993 a 2006 se rodilo 1,3 dítěte na jednu ženu, ve velkých městech dokonce ještě méně, v Moskvě a Petrohradě jen kolem 1,1 dítěte na ženu.

Oba trendy společně – nízká plodnost a vysoká úmrtnost – způsobily vymírání obyvatelstva pro zemi v mírových dobách neobvyklé. Od rozpadu Sovětského svazu do roku 2010 zmizelo přirozeným úbytkem, tedy rozdílem počtu narozených a zemřelých, přes 13 milionů Rusů. Za dvacet let tak vymřelo devět procent populace.

Hrozivou demografickou díru Rusko zaplňovalo a zaplňuje migranty z bývalých sovětských republik. „Může to vypadat absurdně, ale pro obyvatele většiny zemí bývalého Sovětského svazu je Rusko lákavá představa,” říká Romancov. „Hodně postsovětských zemí je na tom ekonomicky ještě hůř.”

Neustávající příval migrantů ovšem nedokázal vymírající Rusy zcela nahradit. Výpadek dětí byl prostě moc velký, takže i přes příval imigrantů se Rusko začalo vylidňovat. Těsně po rozpadu Sovětského impéria mělo Rusko 148 milionů lidí, v roce 2010 už o pět milionů méně.

Rusko, země ve válce

Také novinářka Masha Gessenová popisuje Rusko v devadesátých letech jako zemi v občanské válce. „Lidi vypadávali nebo vyskakovali z vlaků a z oken. Udusili se v chatách s ucpanými kamny nebo domech se zamčenými dveřmi. Srazilo je auto, které proletělo klidnou ulicí nebo porazilo skupinu lidí na chodníku. Utopili se, když opilí vjeli autem do jezera, ignorovali dopravní značky, nebo prostě jen tak. Otrávili se alkoholem, pančovaným alkoholem, náhražkou alkoholu nebo se předávkovali drogami. Umírali v nesmyslně nízkém věku na infarkt nebo mrtvici.”

„Takhle vypadá občanská válka. To není stav, kdy všichni kolem nosí zbraně. Je to stav, kdy všichni kolem začnou umírat,” myslí si Gessenová.

Chorvatsko občanskou válku zažilo v době balkánského konfliktu na počátku devadesátých let. Mexiko se ocitlo ve víru bojů po vyhlášení války proti drogovým gangům v roce 2006. Strukturou nepřirozených příčin úmrtí Rusku v devadesátých letech neodpovídají. Rusko je na tom, co se týče počtu úmrtí, mnohem hůř.

Celková úmrtnost mužů na externí příčiny dosáhla v Chorvatsku na vrcholu války, v roce 1991, hodnoty 2,4 mrtvých na 1000 mužů. V Mexiku je v dosud nejničivějším roce externí úmrtnost stále překvapivě nízká, pouze 1,1. Pro srovnání, současná česká úmrtnost na externí příčiny je jen o desetinu nižší. Situace v Mexiku se totiž netýká celé dvousetmilionové země, odehrává se téměř výlučně v oblastech u hranic se Spojenými státy. Rusko dosahuje na vrcholu své krize, v roce 1994, čísla 4,2 mrtvých na tisíc obyvatel. To je 2,5× víc než válečné Chorvatsko a téměř 4× víc než Mexiko.

Rusko trápí všechny důležité externí příčiny úmrtí: násilná smrt, války, sebevraždy, otrava alkoholem nebo drogami i dopravní nehody. S výjimkou jediné charakteristiky – počtu padlých ve válce v letech 1991 a 1992 v Chorvatsku – je na tom Rusko ve srovnání s oběma zeměmi po všech stránkách hůř. Rusko tedy bez přehánění skutečně prošlo katastrofou srovnatelnou s občanskou válkou.

Putin spasitel?

V roce 2006, uprostřed druhého funkčního období, označil prezident Vladimir Putin úbytek populace za největší problém Ruska. O rok později zavedl dotaci 250 tisíc rublů (150 tisíc korun) pro matky, které si pořídí alespoň dvě děti.

Na úvod prezidentské kampaně v dubnu 2011 s reformou pokračoval. „Zaprvé věřím, že očekávaná délka života se zvýší na 71 let. Zadruhé chci, aby se porodnost zvedla o 25 až 30 procent v porovnání s rokem 2006,” slíbil Putin ruské Dumě. Populační programy by podle jeho propočtů měly stát 1,5 bilionu rublů (900 miliard korun). Jako termín si stanovil rok 2015.

Očekávaná délka dožití se mezitím vrátila na čísla z „nealko” konce osmdesátých let a začíná je překonávat. Zpomalilo se i vymírání populace, a v posledních dvou letech hlásí ruský statistický úřad dokonce pozitivní bilanci: více dětí než zemřelých. Plodnost překonává průměr Evropské unie. Předčasných úmrtí lehce ubylo.

Data z minulého roku ukazují, že Putin oba sliby téměř jistě splní. To ale neznamená, že obrovské investice do populačních programů fungují.

Zlepšení nemusí být důsledkem dotací. Spíš to vypadá, že jej nese vlna demografické křivky, která teď rezonuje silnými poválečnými ročníky. Během několika let se ovšem vyčerpá. Průměrný věk ruské rodičky je dnes 28,6 roku, což odpovídá ročníku narození 1986. Jak ukazuje demografický strom, jde o druhý nejsilnější ročník v poválečném Rusku. Silná generace dojde svého vrcholu příští rok; další vlna přinese mimořádně slabé ročníky devadesátých let.

„V příštích deseti nebo dvaceti letech dojde k enormnímu poklesu počtu potenciálních rodičů,” vysvětloval loni ruský demograf Sergej Zacharov magazínu Slate. „Máme sice vyšší očekávanou délku života, jenže teď bude prostě statisticky umírat víc lidí. Je jen malá šance, že bychom do poloviny století počet obyvatel udrželi.” Populační prognóza OSN mu dává za pravdu. Rusku předpovídá do roku 2050 pokles ze současných 143 milionů na 116 milionů obyvatel.

Za druhé, Rusko stále straší vysoká úmrtnost. Počty nepřirozených úmrtí sice klesly, ale pořád jsou na trojnásobku Česka. Alkoholismus zůstává jedním z hlavních problémů. S destabilizací Afghánistánu má navíc Rusko nového nepřítele. „Ruská společnost je kromě alkoholu a cigaret hodně náchylná vůči drogám,” říká politický geograf Romancov. „A heroin z Afghánistánu je od začátku tohoto století pro Rusy nový problém.” Jeho zdrojem jsou postsovětské republiky Tádžikistán, Uzbekistán a Turkmenistán, přes které se podle odhadů OSN pašují do Evropy dvě třetiny zakázané látky. Rusko se z tranzitní země pomalu přeměňuje na jednoho z konzumentů.

Reformy, které by ruské společnosti pomohly, jsou navíc často nepopulární a Kreml se do nich zatím nechce pouštět. „Stále častěji jsou slyšet argumenty pro zdražení alkoholu,” vysvětluje Dorazín. „Po konci osmdesátých let, kdy byl alkohol nedostupný, a devadesátých, kdy byl aspoň drahý, se teď situace změnila. Zvedly se mzdy a alkohol je snadno dostupný téměř pro každého, což je problém. Putin se ale nechal slyšet, že přes něj zdražení neprojde.”

Podobně ruský prezident vetuje i další návrh – zvýšení hranice pro odchod do důchodu. Ta by se přiblížila ke křivce očekávané délky života, velká část Rusů by se tak důchodu vůbec nedožila. A to Putin nechce připustit, jeho popularita by utrpěla šrámy.

Třetinu výplaty Rusové projí

„Rusové Putina milují, protože z nich udělal konzumenty. Nepříliš rychle, ale vytrvale jim rostla životní úroveň,” popisuje vývoj v novém století Romancov. „V tom je ovšem i jeho slabina, musí se dál starat, aby se Rusové měli dobře.”

Rusové mají vysokou spotřebu alkoholu. Co dalšího si ale průměrný Rus kupuje za svůj plat? A jak se struktura jeho výdajů podobá nákupu chudého Inda, Čecha nebo bohatého Němce?

Třetinu platu utratí za jídlo, v tom si může podat ruku s Indem. Vysoké náklady na potraviny jsou přitom spíš charakteristikou chudších zemí. Současné ekonomické sankce zvyšují výdaje právě na tyto položky. Dalších šest procent výplaty Rusové utratí za alkohol.

Nízké náklady na bydlení jsou zčásti způsobeny nízkými cenami energií, částečně regulovanými nájmy ještě z dob centrálního plánování.

Stejnou částku jako za alkohol Rusové vydají za nákup aut. Příčinou šestiprocentních nákladů jsou hlavně velké vzdálenosti a řídké osídlení, k tomu se přidává špatně fungující veřejná doprava.

Rusko roste, Rusů ubývá

V roce 1992 bylo Rusko etnicky ruské z 82 procent, zbylých 18 procent obyvatel tvořily neruské menšiny. Oficiálně se poměr za posledních dvacet let téměř nezměnil. V ulicích je ovšem patrná změna. „Příliv imigrantů ze střední Asie a Kavkazu je třeba v Moskvě evidentní,” popisuje Dorazín. „Typický přistěhovalec je z Tádžikistánu, pracuje v pomocných dělnických profesích nebo zametá ulice. Na rozdíl od etnických Rusů má obvykle velkou rodinu.”

"Tavicím kotlem" Ruska je v současnosti dálný Východ. Mísí se tam původní etnika s čínskými imigranty. „Číňani se do Ruska stěhují jednak za obchodem, jednak se zde často žení a vdávají,” popisuje Dorazín. „V Rusku můžou mít na rozdíl od Číny dětí, kolik jen chtějí. Rusové se masově učí čínsky, je tu spousta svatebních agentur, kvete vzájemný obchod.” Zároveň ale nejde o příliš populární politické téma. „Rusové o Číňanech na Sibiři nemluví a ve statistikách je asi nenajdete,” popisuje zpravodaj ČRo Dorazín.

„Ruští komentátoři se shodují, že dřív nebo později se v téhle oblasti rozhoří etnický konflikt; spíš dřív. Zároveň do toho ale nikdo nechce rýpat. Číňani potřebují ruské suroviny a Rusové čínské peníze, takže v tomhle okamžiku jsou vztahy dobré.”

Problémem etnických Rusů je již několikrát zmiňovaná nízká plodnost. Naproti tomu v oblastech, kde jsou etničtí Rusové v menšině, je plodnost z celého Ruska nejvyšší: na Kavkaze, v Altaji, Tuvě nebo Baškortostánu. Většina těchto oblastí je zároveň muslimská, zatímco etničtí Rusové jsou obvykle pravoslavní křesťané.

Rusové jsou ve své zemi druhým nejrychleji vymírajícím etnikem, hůř je na tom jen ruská židovská komunita. Nahrazují je menšiny: Ingušové, Čečenci, Osetinci, Tuvinci, Tataři nebo Baškirové. Severokavkazská etnika mají dvakrát až třikrát vyšší plodnost než etničtí Rusové.

Výsledkem tohoto vývoje je etnické napětí, v poslední době vyhrocené obnoveným ruským nacionalismem. „Typický Rus se ztotožňuje s ruským národem, ruským etnikem a pravoslavnou církví,” říká Romancov. „Muslimů – hlavně z Kavkazu – se bojí.”

Etnické pnutí se ještě navíc zhoršuje v důsledku dlouhotrvající imigrace. Třináctimilionový úbytek dětí v devadesátých letech Rusko nahradilo přílivem pracovníků z okolních zemí. Ti jsou ovšem většinou etnicky neruští.

Výjimkou mezi imigranty jsou etničtí Rusové, kteří v minulosti kolonizovali okolní země a teď se vracejí zpět. Osídlování ruské sféry vlivu probíhalo už za carského Ruska, dlouho se ovšem ruští pionýři nesměli vracet zpět do vlasti. Po pádu sovětského svazu se miliony etnických Rusů z kolonií stěhují zpátky do Ruska. Kreml by je chtěl poslat na další cestu – zabydlet Sibiř nebo dálný Východ. Čerství imigranti by ovšem raději Moskvu nebo Petrohrad.

Další vlna imigrantů teď přichází do Ruska z východní Ukrajiny. Odhady mluví až o milionu ruskojazyčných Ukrajinců. Dva a půl milionu z nich se ani do Ruska nemuselo stěhovat, Rusko se nastěhovalo k nim, na Krym.

Zároveň ale část Rusů proudí opačným směrem. Současná vlna emigrace je podle blogu mladého politologa Vojtěcha Boháče druhou největší emigrační vlnou za posledních sto let. Větší má být jen útěk po bolševické revoluci v roce 1917. „Hlavním problémem je samozřejmě ‘unikání mozků’ z Ruska,” komentoval vlnu emigrantů před dvěma lety sociolog Anatolij Antonov. „Ztrácíme mladé Rusko, které by se mohlo utvářet tady.”

Přijde další propad

Minulou neděli odvysílala ruská státní televize Rossija dvouapůlhodinový dokument o patnácti letech Vladimira Putina u moci. Prezident v ní mluvil o zastavení vymírání Rusů jako o svém největším úspěchu.

V Putinově éře se skutečně podařilo některé sebevražedné trendy devadesátých let přerušit. Délka života překonala čísla z osmdesátých let a Ruskám se znovu začaly rodit děti. Klíčový problém ruské společnosti – alkoholismus – ovšem Putin řešit nechce.

Podle nejpravděpodobnějšího scénáře teď po krátké úlevě čekají Rusko další vážné potíže. Musí se popasovat s tím, že do rodičovského věku dospívají ročníky zdecimované demografickou katastrofou Jelcinovy éry. K tomu se přidává sílící ruský nacionalismus a rostoucí napětí mezi Rusy a ostatními v Rusku žijícími národy a národnostmi.

Nynější zdánlivě neochvějná popularita ruského prezidenta, vystavěná na příběhu o hrůzostrašných devadesátých letech a záchraně národa, se může brzy začít bortit.

„Uvidíme, jak dlouho Putin tento tlak ustojí,” říká geograf Romancov. „Je možné, že docela dlouho. Rusové teď dostali to, na co jsou zvyklí. Nepřítele.”

Zdroje dat: Goskomstat, Goskomstat - Sčítání obyvatel 2010, WHO - Příčiny úmrtí, ČSÚ - Obyvatelstvo, časové řady, OECD - Final consumption expenditure of households, Wikipedia - Demographics of Russia