Bývalý vojenský psycholog: Nejvíce mě překvapuje technická i taktická zaostalost ruské armády

Možná nejviditelnějším problémem války na Ukrajině v posledních dnech je porušování příměří a cílení na civilní obyvatelstvo. „Bombardování civilních cílů je taktika, která se používala už během druhé světové války, a už tehdy nefungovala,“ říká Daniel Štrobl, psychoterapeut a bývalý vojenský psycholog , který 15 let působil na ministerstvu obrany a zaměřoval se na přípravu příslušníků mírových misí.

Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zničené terénní vozidlo Tiger ruské armády v Charkově

Zničené terénní vozidlo Tiger ruské armády v Charkově | Foto: Vitaliy Gnidyi | Zdroj: Reuters

V jaké fázi je teď z vašeho pohledu ruská takzvaná zvláštní vojenská operace po jedenácti dnech?
Ve fázi zamrznutí, kdy ten konflikt měl původně vypadat pochopitelně úplně jinak. Rusům se v podstatě nepovedlo vůbec nic, co si plánovali. A mám z toho takový neodbytný dojem, že je dokonce veden v takovém chaotickém duchu, kdy není úplně zřejmé, že existuje nějaké centrální velení, které ví, co se děje na celém bojišti a dobře rozděluje síly na jednotlivá místa.

Takže mám dojem, že spousta útoků a střetů se děje ad hoc na úrovni řekněme menších vojenských celků, na úrovni praporu nebo roty. Zdá se mi, že Rusům chybí schopnost se zkonsolidovat a změnit taktiku, protože něco předpokládali a vymklo se jim to očividně z rukou.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si rozhovor s bývalým vojenským psychologem Danielem Štroblem

Součástí každé války je i ta psychologická. Když se díváte na záběry z války a podobně, jaké aspekty psychologické války tam můžeme sledovat?
Na straně Ukrajinců je velké zvýznamňování vlasteneckého faktoru, tedy jakési stálé připomínání, že vedeme obrannou válku, že bojujeme za vlast, za svoje rodiny, což samo o sobě v podstatě stačí na to, aby morálka vojáků i lidí byla velmi vysoká.

U Rusů, co bych řekl, je opět velkým selháním a odtržením od reality, kdy se stále popisuje narativ narkomanů a nacistické Ukrajiny, který může zabírat na lidi v Rusku, ale bude velmi kontraproduktivní vůči vojákům. Ti vidí zcela jinou realitu, než jim říká jejich velení a než jim říká jejich vrchnost, a v tu chvíli se pochopitelně bude psychika ptát, kde je vlastně pravda. Na stabilitu a postoje ruských vojáků to bude mít a má spíše demoralizující vliv.

V současných dnech je možná tím nejviditelnějším porušování příměří, které mělo umožnit evakuaci civilním obyvatelům Mariupolu. Dnes by měly humanitární koridory umožnit odchod i dalším obyvatelům velkých měst. Zatím nevíme, jestli fungují. Patří nedodržování příměří a to, že Rusové něco slíbili a pak to nebylo dodrženo, k nějakým nástrojům psychologického boje ve válečném konfliktu?
Může se to tak zdát, ale asi takhle: to, co mě na tom celém konfliktu nejvíce překvapuje, nikoliv jako psychologa, ale jako člověka, který se o armádu, řekl bych, dost opřel, je ta neskutečná zaostalost ruské armády nejen v souvislosti s výzbrojí, ale zároveň i taktiky. A to je to, o čem vlastně hovoříme.

To, že bombardují civilní cíle, to je taktika, která se používala během druhé světové války a už tehdy nefungovala, a dělala se s cílem demoralizovat obyvatelstvo. Nicméně zkušenosti válečné nás v minulých desítkách let znovu a znovu přesvědčily o tom, že tato taktika je naprosto kontraproduktivní a vede k úplnému opaku. Obyvatelstvo bude toho okupanta nenávidět na dalších několik generací, a pro tu okupační moc, i kdyby nakrásně vojensky zvítězila, bude nesmírně těžké, ne-li nemožné, v té zemi vytvořit nějaký smysluplný stát.

Já to vezmu opačně. Už během druhé světové války, když Američané a Britové okupovali západní část Německa, se velmi snažili, aby s civilním obyvatelstvem vycházeli co nejvíce přátelsky, a navzdory tehdy zastaralým zbraním minimalizovali civilní ztráty, když už to místo obsazovali. Protože věděli, že s těmi Němci budou muset spolupracovat. Rusové v podstatě jdou „po nás potopa“ a doufají, že tím bombardováním civilních cílů zlomí morálku, ale to se jim nepovede, protože to se jim nemůže povést. To se nepovedlo nikdy nikomu. Takhle se války vyhrát nedají.

Novinář Moláček přímo z Kyjeva: Odhodlanost je vidět na každém kroku, důležitá je i role Zelenského

Číst článek

Z druhé strany – jaký psychologický dopad může mít na vojáky ruské armády to, že mají rozkazy útočit na civilní cíle? Že tam vidí to, že se jim staví civilní obyvatelstvo na odpor?
To je opět pro mě obrovské překvapení, jak jsou Rusové nepoučitelní, protože oni se pokoušejí a dělají tutéž chybu, kterou dělali v Praze v roce 1968 a v Kábulu v roce 1979. Neboli – řeknou svým vojákům, že je tam někdo bude vítat, a když je tam nikdo nevítá, tak ti vojáci jsou vlastně ztracení.

To, že útočí i na civilisty, je známka bezradnosti a pocitu zoufalství toho vojáka, protože když máte někoho, kdo je opravdu bezmocný a zahnaný do kouta, je už potom schopný dělat i zvěrstva. Prostě proto, že je v obrovském stresu a napětí, tak jako jsme to viděli v Praze v osmašedesátém, tak jako to bylo v Afghánistánu. A Rusové se vlastně z těchto operací vůbec nepoučili a znovu zkoušejí, jestli to tentokrát vyjde. No nevyjde.

Vidíme i videa zajatých vojáků, hlavně tedy videa zajatých ruských vojáků. Mají jejich výpovědi větší hodnotu vzhledem k okolnostem, za jakých byla pořízena? Jak působí na vás vzkazy zajatých ruských vojáků?
Videa zajatých vojáků jsou vždycky cenná. I v době třeba první války v Zálivu v 91. roce bylo vidět, že sestřelení američtí letci před kamerou sice mluví jaksi servilně vůči iráckému režimu, ale dávali určité informace o tom, že jsou k tomu donucení a že to není spontánní. To u těch Rusů tady nevidíme, vidíme opravdu zmatené zlomené lidi. A potom druhá věc, která je zajímavá – ani ne tak, co se vysílá, ale co se nevysílá. Totiž nevidíme videa zajatých ukrajinských vojáků, a nepochybně kdyby Rusové měli zajaté Ukrajince ochotné spolupracovat, ochotné ten režim potopit, tak by to udělali. Je velká otázka, proč se toto neděje.

Dle Štrobla jsou ukrajinští vojáci ve výhodě - pomáhá jim pocit, že brání svou zemi a svou rodinu | Zdroj: Reuters

Mnoho lidí si v tuto chvíli klade otázku, jak je možné, že tolik ruských občanů věří Putinovi a věří tomu, že opravdu Putin brání Rusko před ukrajinskou agresí, nacismem, atd. Jakým způsobem je možné takto zmanipulovat možná i miliony lidí? Jde opravdu jen o dezinformační válku? O to, jaké dostávají informace?
Ne, ne, o to jde určitě až v poslední řadě. Na otázku, kterou jste právě položila, bychom museli hledat odpověď v celých ruských dějinách. A já bych opravdu doporučil každému, ať si přečte nějakého Dostojevského nebo Čechova. Ruská mentalita je nám vzdálená, to opravdu není Evropa v pravém slova smyslu. A je tam kombinace. Na jedné straně odevzdanosti těch lidí, jakéhosi nihilismu, že vlastně nemá smysl se o nic snažit, a někdy až zbožná důvěra k tomu vedení, ať už to je car nebo Stalin, Lenin, případně Putin.

A nám to pořád nedochází, že ti lidé, ačkoliv jsou na tom ekonomicky neskonale hůře než my, toto stále nechápou. Oni prostě uvažují v tomto smyslu jinak a historicky mají zcela jiné zkušenosti, čili i ta představa, že ekonomické sankce je nějak zlomí, no… Ony bolí tu věrchušku, ale běžného Rusa tolik ne, protože ti lidé jsou zvyklí na ekonomický nedostatek. A velikost té země a její prestiž je pro ně do té míry důležitá, že jsou ochotni leccos obětovat. A v tuto chvíli přiznat si, že Putin je vede do pekel, a že jsou světu ne pro smích, ale že svět jimi pohrdá, to by byla tak obrovská existenciální krize pro většinu Rusů, že oni si radši budou tu iluzi, kterou jim nabízejí většinová média, držet. Mluvím o většině Rusů, nepochybně budou v tomto národě existovat výjimky, jako vždycky existovaly, ale budou to opravdu pořád výjimky.

Vojenští analytici se vesměs shodují, že Putinova agrese nejde podle plánu, že narazila na podstatně výraznější odpor, než se kterým Moskva počítala. Jak vážným faktorem může být teď čas a únava? Pro koho bude horší ji snášet?
No určitě pro Rusy, protože prvosledové jednotky, které tam nastoupily toho čtyřiadvacátého února, už jsou dneska velmi vyčerpané, je potřeba je vystřídat, zatímco Ukrajinci mají nové a nové posily. A potom přesně v tom duchu, o čem jsme se bavili – i ten vyčerpaný ukrajinský voják bude schopen zmobilizovat v sobě síly, pokud je nesen tím pocitem, že brání svoji zem, svoji rodinu. Ale vyčerpaný, i často hladový, a to my víme, ruský voják, ten se nemá o co opřít. Čili ten čas hraje spíše ve prospěch Ukrajinců. A to nemluvím o zcela praktických věcech, jako že získávají čas k tomu, aby jim tam Evropa dodala zbraně, oni konsolidovali síly atd. Čili ten faktor času hraje spíše ve prospěch Ukrajinců.

Věra Štechrová, Karolína Machatová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme