Rychetský o Havlovi: Rozdílné názory jsme měli jen na zahraniční intervence
Předseda Ústavního soudu České republiky Pavel Rychetský spolupracoval s Václavem Havlem jak v předlistopadové, tak v porevoluční éře. Podle Rychetského se rozdílnost jejich názorů projevovala výlučně v oblasti zahraničních intervencí.
Vzpomenete si na váš největší spor, který jste s Václavem Havlem vedl?
Sporů bylo relativně dost, ale myslím si, že největší byl v okamžiku, kdy já jsem ve vládě hlasoval proti souhlasu České republiky s bombardováním Jugoslávie, zatímco pan prezident paralelně ve sdělovacích prostředcích toto bombardování obhajoval a podpořil. Musím říct, že rozdílnost našich názorů se projevovala výlučně v oblasti zahraničních intervencí. Později to byl Afghánistán i Irák. To už byl pan prezident nemocný a já jsem jel místo něj na takové zvláštní setkání, bylo to po zahájení bombardování Afghánistánu, do Varšavy, kam byly pozvány všechny hlavy států, dalo by se říci od nás na východ. To znamená nejen Visegrádská čtyřka, ale i řada dalších prezidentů, spíš z východnějších zemí. Každý tam měl schvalovací projev. Já jediný jsem vybočil, pan prezident Clinton byl s námi na dálku v telemostu, říkal jsem, že bombardování samo o sobě nic neřeší, že je třeba hledat i jiné způsoby a náhodou premiér Zeman vzápětí potom jel do Washingtonu a tam měli můj projev na stole a vyčítali mu ho. Jak je vidět, tak nejenom s Václavem Havlem, ale i s premiérem Zemanem a jinými jsem se ohledně zahraničních intervencí dost rozcházel.
Václav Havel neměl právnické vzdělání. Bylo pro vás jako erudovaného právníka přesto inspirativní debatovat s ním o právu?
Já musím říct, že ač neměl právnické vzdělání, tak měl neuvěřitelný cit pro to, co patří do ústavních systémů moderních demokratických právních států. My jsme se tím zabývali už dlouhá léta, před listopadem 1989. On mě inspiroval se žádostí, abych připravoval návrh nové naší ústavy. Já jsem to skutečně začal dělat až nedlouho před listopadem, až v roce 1989 a musím říct, že jsem měl pocit, že dělám něco zbytečné, že to bude jenom gesto. To jsem se velice zmýlil. Pak jsme s Václavem Havlem po víkendech, já jsem jindy čas neměl, sepisovali novou federální ústavu. Protože to bohužel skončilo naprostým fiaskem, federaci se nepodařilo uskutečnit a jako celou ústavu prosadit bylo nemožné. Tak jsme začali psát kousky takové ústavy a úspěšně. Například ústavní zákon o federálním ústavním soudu, který pan prezident předložil do parlamentu, já jsem ho tam jeho jménem obhajoval, byl přijat a ústavní soud byl ještě za federace skutečně zřízen.
Jak významně Václav Havel ovlivnil vznik a podobu ústavních institucí České republiky?
„Myslím si, že ač se to neví, tak jeho naprosto nepochybně největší zásluha byla myšlenka prosadit ústavní soudnictví. O tom se nikde moc nemluvilo. Přitom jak se ukazuje, je to nezastupitelný a nesmírně důležitý článek té soustavy institucí, které společně vytvářejí demokratický právní stát. Samozřejmě že jsme tenkrát měli diskuze i o vymezení ústavních kompetencí prezidenta. Je potřeba si uvědomit, že ty prodělaly zajímavý vývoj. Úplně jiný měly v té listině z roku 1920, kdy prezident byl vysloveně významnou a silnou symbolickou figurou, ale nesměl vůbec nic učinit bez kontrasignace vlády. Proto se v tehdejší ústavní listině objevila věta, že prezident není odpovědný ze svých činů, že za něj odpovídá vláda. Zajímavé je, že tato věta se táhne všemi ústavy všech režimů, které se u nás střídaly, až do současné, ačkoliv to původní vymezení prezidenta bez možnosti vykonat takovou tu samostatnou kompetenci, se úplně vytratilo. Vytratilo se dokonce i z ústav za komunistů. Prezident dostal střídavě zákonodárnou iniciativu, některé výlučné a exkluzivní kompetence, ale pořád byl vlastně neodpovědný.
Jak hodnotíte dosavadní průběh vzpomínkových akcí za Václava Havla? Vše v dostatečně důstojném duchu?
Upřímně řečeno trochu se mi zdálo, jestli to zejména média již nepřehánějí. Myslím si, že Václav by to považoval za trochu komické, protože jakékoli noviny pustí jakoukoli jinou, ať už audiální nebo vizuální scénu a všude kolem dokola Havel a vzpomínky. Na druhé straně to, co je úplně pozoruhodné je masivní spontánnost lidí, kteří ve všech místech republiky sami vytvářejí pietní místa se svíčkami, chodí tam a vzdávají úctu Václavu Havlovi. To je to, co považuji za neuvěřitelné, ohromné a fascinující. Jakoby se probudil do té doby neviditelný moment v lidech, rozhořel se plamínek. Tak to je opravdu ohromné a já chápu, že sdělovací prostředky to nemají ignorovat, tak to neberte jako kritiku. Jen aby nám ty vzpomínky vydržely.
