Experiment: Vyzkoušejte si alternativní volební systémy do Senátu. Který vám sedne?

Agentury Median a STEM/MARK ve výzkumu pro Institute for Democracy 21 v senátních volbách poprvé otestovaly, jak by voliči hlasovali v „chytrých“ jednokolových systémech. Výsledky se příliš neliší od těch skutečných. Změna by přitom ušetřila jednu cestu k volbám.

Účast v druhém kole senátních voleb byla letos druhá nejnižší v historii. Prezident Miloš Zeman v rozhovoru pro Radiožurnál spojil nízkou účast s návrhem na zrušení horní komory, podobně se po druhém kole volby vyjadřoval i premiér Andrej Babiš.

Alternativní systémy přitom umožňují vyjádřit svou vůli během jediné návštěvy u urny. Volební systém do senátu postavený na jednom z nich – takzvaném australském systému – v minulém týdnu horní sněmovně předložil sociálnědemokratický senátor Jiří Dienstbier. Neuspěl, senátoři jeho návrh těsně odmítli.

Pro představu si můžete australský systém a dva další jednokolové volební systémy sami vyzkoušet v aplikaci serveru iROZHLAS.cz. Jako figuranti poslouží kandidáti obvodu Praha 2. Po vyplnění každého virtuálního volebního lístku klikněte na tlačítko Hlasovat.

Nacionalista Kotleba by v alternativním systému neprošel

Nikdo dosud nicméně neotestoval, jak by Češi v takových systémech skutečně volili: jak by se v systému zorientovali, kolik preferencí, plusů nebo minusů by skutečně přidělili, a hlavně jakým kandidátům by nový volební systém vyhovoval.

Alternativní systémy totiž kromě toho, že ušetří cestu, umějí ještě něco: podporují široce přijatelné kandidáty na úkor těch vyhraněných.

„Současný dvoukolový systém by měl bránit vyhraněným kandidátům, ve druhém kole by se proti nim měli spojit umírnění voliči a dát hlas jejich protivníkovi,“ vysvětluje roli volebního systému sociolog Daniel Prokop. „V praxi se to ale neděje. Jen osm kandidátů z padesáti letos získalo v druhém kole víc hlasů než v prvním. Znamená to, že ve druhém kole jdou volit nejangažovanější voliči, hlavně asi voličská jádra těch dvou, kteří postoupili. Pokud extremisté vypadnou, je to většinou už v prvním kole.“

„Na Slovensku uspěl ve stejném volebním systému nacionalista Marian Kotleba,“ pokračuje Prokop. „Prošel prvním kolem a v druhém vyhrál díky malé účasti. Podobně v Česku kontroverzní senátor Doubrava v roce 2010 těsně prošel prvním kolem a v druhém v malé účasti porazil umírněnějšího kandidáta. Oproti tomu třeba v australském systému by se jim to nejspíš nepovedlo, ten fandí přijatelným kandidátům.“

Agentury Median a STEM/MARK proto ve výzkumu pro Institute for Democracy 21 (IfD 21) v senátních volbách poprvé otestovaly, jak se v alternativních systémech voliči skutečně chovají. Během prvního kola si voliči v pěti senátních obvodech – Praha 2, Brno-město, Ostrava-město, Chomutov a Třebíč – vyzkoušeli vedle tří zmíněných metod ještě evaluační hlasování napodobující známkování ve škole.

A výsledek? Vítěz se v žádném systému a žádném obvodě neliší od skutečného vítěze voleb. Průzkum tak ukazuje, že každý ze čtyř alternativních jednokolových systémů vede k podobným výsledkům jako ten současný. Voličům přitom ušetří jednu cestu.

„Současné dvoukolové hlasování podporuje kandidáty, kteří jsou jednak poměrně obecně přijatelní, jednak získají v prvním kole docela silnou podporu,“ dodává Roman Chytilek, politolog z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, který se zaměřuje právě na efekty volebních systémů. „To jsou jeho kladné stránky. Záporná je, že lidé musí volit dvakrát do instituce, kterou subjektivně považují v politickém systému za nejméně významnou a potřebnou.“

„Australský systém tuhle nevýhodu odstraňuje, ale zase po voliči chce, aby toho o kandidátech hodně věděl,“ dodává Chytilek. „Ve variantách, kdy voliči musí povinně seřazovat více kandidátů, může jejich hlas připadnout těm, které příliš neznají, nebo volit nechtějí.“

„Alternativní volební systémy mají silné zastánce mezi významnými akademiky, v praxi se však dosud používají zřídka, například australský systém jen v prezidentských volbách v Irsku a ve volbě horní komory parlamentu v Austrálii,“ upozorňuje Jan Oreský z IfD 21. „Schvalovací hlasování se využívá třeba v amerických matematických a statistických asociacích MAA, AMS.“

Australský systém: napínavý až do konce

Pořadí na dalších místech je už ovšem v každém systému jiné. Každý favorizuje jiný typ kandidátů. Nejnapínavější souboje – a největší rozdíly mezi systémy – ukazuje třebíčský obvod.

Procenta u australského systému vyjadřují maximální podíl hlasů při výpočtu, u schvalujícího hlasování podíl voličů, kteří s kandidátem nemají problém, u Janečkova systému podíl voličů, kteří kandidáta ohodnotili kladně, minus podíl voličů, kteří mu dali záporný hlas. Procenta tedy označují něco jiného než v současném systému a jejich součet nemusí být 100.

Logiku všech systémů ilustruje umístnění Miroslava Michálka z ANO. Ten ve skutečných volbách skončil v prvním kole druhý, ve druhém kole pak v přímém souboji o mandát propadl. Alternativní systémy by ho vyřadily dřív: v Janečkově systému a schvalujícím hlasování by skončil až čtvrtý, známkování by ho posunulo dokonce na páté místo z devíti. Dobré umístění v současném systému mu zajišťuje poměrně silná voličská základna, v alternativních systémech se ale ukazuje, že je pro velkou část voličů nepřijatelný.

„Janečkovy systémy jsou zajímavé v tom, že eliminují velmi kontroverzní kandidáty a zároveň umožňují vzájemnou podporu ideologicky příbuzných kandidátů,“ analyzuje Chytilek. „Zároveň ale ze všech čtyř systémů dávají stranám nejvíc pobídek, jak systém zneužít nebo obejít. Strana třeba může postavit v jednom obvodě dva kandidáty. Nevyzkoušené je také udělování minusové preference, je otázka, co by udělala s volebními kampaněmi, jestli by nebyly ještě negativnější.“

Pokud vím, tak Janeček nyní pro senátní volby místo systému 3+1- prosazuje 2+0-,“ pokračuje Chytilek. „Tahle varianta umožňuje dát hlasy dvěma ideově příbuzným kandidátům a dělá volbu příjemnější pro voliče, pohybující se v ideologickém mainstreamu. Naopak komplikace je to pro voliče extrémních stran, protože ti moc neví, co s druhým hlasem.“

„Schvalování je snazší na pochopení, ale vychází podle mě ze špatné premisy, že lidi má zastupovat někdo, kdo hlavně pokud možno nikomu moc nevadí. Systém eliminuje kandidáty se silným názorem, jeho využití vidím spíše tam, kde zvolená osoba má být mediátor, než v každodenní politice, kde se bezbarvost a šeď příliš neoceňuje.“

Napínavý souboj by kandidáti svedli v australském systému – tedy metodě, kdy voliči seřadí kandidáty od prvního do posledního. U ní se v každém kole sčítání nejprve zjistí, u kolika voličů kandidáti skončili na prvním místě. Ten nejméně úspěšný se vzápětí vyřadí a hlasy se přerozdělí těm, kteří na jeho lístku byli druzí v pořadí.

Kandidáti se vyřazují a jejich hlasy přerozdělují až do okamžiku, kdy jeden kandidát překoná polovinu všech hlasů nebo zbývají pouze dva kandidáti.

Australský systém demonstruje mechanismus, kterým posilují všeobecně přijatelní kandidáti. V posledních dvou kolech sčítání získává Hana Žáková za STAN podstatně víc hlasů od vyřazených protikandidátů než Miroslav Michálek z ANO. Pro většinu voličů je přijatelnější, takže nad kandidátem ANO získá náskok.

Moucha australského systému: voliči jeho možnosti nevyužívají

„I australský systém má svoje nevýhody,“ připouští sociolog Daniel Prokop. „Ve verzi, která se dostala do Senátu, musí volič určit pořadí nejméně tří prvních kandidátů. V našem testu voliči průměrně vybrali asi 3,7 – dost často tedy zůstali na určeném minimu a je větší pravděpodobnost, že jejich hlas propadne.“

„Ukázalo se taky, že informovanější voliči častěji určili více míst pořadí,“ dodává Prokop. „Voliči bez maturity v průměru určili pořadí 3,4 kandidátů, vysokoškoláci takřka 4 kandidáty. Jejich hlas proto nepropadá tak často. To je ale jen dílčí nevýhoda; oproti rozhodování 18 až 20 procent nejangažovanějších voličů v druhém kole současného systému je tenhle efekt docela zanedbatelný.“

Také podle Chytilka systém lépe využívají voliči, kteří se víc zajímají o politiku. To ale není jeho jediná nevýhoda.

„Má ale svoje mouchy v tom, jak se v něm voliči chovají,“ dodává Chytilek. „V Austrálii většina z nich poslechne politickou stranu, které dává první preferenci, v tom, jak má seřadit ty další. Čili systém sice dává větší možnosti volby, ale voliči často ho neumí nebo nechtějí využívat.“

Jan Boček