Nevhodné narážky, ale třeba i fyzické obtěžování. ‚Vidíme, že to není nic neobvyklého,‘ říkají odborníci

České školství v prevenci sexuálního obtěžování a násilí selhává. Na to upozorňují třeba Pavel a Jasmína Houdkovi, experti na sebeobranu a prevenci sexualizovaného násilí. Školy jsou podle nich prostředím, které má k podobnému typu chování předpoklady. „Zásadní je mluvit o tom, že sexuální obtěžování se v jistém prostředí děje kvůli mocenské asymetrii, a nastavovat kulturu tak, aby to přirozené nebylo,“ říkají v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jasmína a Pavel Houdek spolu vedou iniciativu Moderní sebeobrana. Věnují se dlouhodobě prevenci sexualizovaného násilí

Jasmína a Pavel Houdek spolu vedou iniciativu Moderní sebeobrana. Věnují se dlouhodobě prevenci sexualizovaného násilí | Zdroj: Foto archiv Jasmína Houdek

Co je obecně ještě možné si ve školství dovolit, a kde se naopak hranice už láme?
Pavel Houdek:
Je obecně chování, které je v tomto prostřední nepřijatelné. K tomu patří nějaké doteky, narážky, shazování a třeba i sexistické narážky typu – tady jsme na matematické škole a ty jako holka nemáš na matematiku nadání.

12 českých univerzit: případy sexuálního obtěžování přiznává většina z nich, řešit ho však obvykle neumí

Číst článek

Setkáváte se tedy často s těmito případy?
Jasmína Houdek:
Dělali jsme si takovou anketu na našich sociálních sítích, zda a s jakým sexuálním obtěžováním se lidé na školách setkali. A přišly nám stovky reakcí ze základních a středních škol, ale i studentů a studentek vysokých škol. A často se tam právě objevovalo zesměšňování, nevhodné narážky, sexismus a obtěžování. Nejmladší respondentka nám popisovala, že byla v šesté třídě, kdy učitel komentoval, že jí začínají růst prsa. Že si brzo najde kluka a že on pouze lituje toho, že není tím studentem. Že by to s ní rád prožil…

PH: A podobných výpovědí opravdu máme desítky. Vidíme, že to není vůbec nic neobvyklého. Navíc nám přišly stovky reakcí, že podobné chování lidé ve svém okolí viděli. A to pozorujete i na těch už odhalených příkladech z vysokých škol, jako je VŠE, AVU, FAMU, DAMU, AMU, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, Masarykova univerzita... Vždy, když se objeví tyto případy, tak všichni říkají: „Ano, my víme, že ten pedagog se takto ke studentkám choval.“ Je to zkrátka veřejné tajemství.

Proč se to přehlíží?
PH:
Bude tam hrát roli více věcí. A jednou z nich je třeba i mocenská asymetrie. Protože vy, když se proti tomu ozvete – a je jedno, jestli z pozice oběti nebo toho, kdo byl podobného chování pouze svědkem – tak riskujete svou studentskou a pak i následnou profesní kariéru. Protože takový mstící se pedagog vám může ze života na škole udělat peklo. A pak vás i z té školy dostat.

Mluvíte teď o konkrétním případě?
PH:
Viděli jsme to na jedné z těch výpovědí. Sexuální predátor, který toto na škole prováděl, poté, co byl bez jakékoliv veřejné stížnosti slušně odmítnut, začal na oběť útočit, zesměšňovat ji před celým kolektivem. Zkrátka ji začal shazovat a znepříjemňovat celý předmět. A to často úplně stačí, protože ve chvíli, kdy něco máte rádi a najednou se tam objeví pedagog, který vás neustále shazuje, tak vám to může úplně znechutit. A když pak třeba i víte, že vás má z něčeho zkoušet, tak ta hranice mezi dvojkou, trojkou nebo třeba čtyřkou je velmi subjektivní a tenká.

To je důvod, proč to studenti nenahlašují?
PH:
Ano. Nelze se potom divit, že spousta lidí, i když by se ohradit mohla, raději mlčí. Raději si řeknou, že zatnou zuby, protože chtějí diplom, chtějí školu dokončit. Proto se ostatně lidé ozývají až po letech, někteří třeba vůbec.

„V té prvotní pozici je to těžké. Když to nahlásíte, nikdo vás za to nepochválí, nikdo vám za to nezatleská. Většinou se setkáváte spíše s nedůvěrou, se znevažováním, s otázkami, proč to nahlašujete pozdě… a proto je to tak těžké.“

Jasmína Houdek (lektorka sebeobrany)

JH: Potom už totiž máte odstup a dokážete na to nahlížet z úplně jiné perspektivy. Sama jsem byla oběť sexualizovaného násilí a dokážu se do situace těch dívek, které se ozývají až po několika letech, docela dobře vcítit, protože jim rozumím. Pak najednou vidíte situaci jasněji. Pochopíte, že jste se stali cílem nějakého predátora, že jste zkrátka byli obětí. A dnes, když jste dospělí, tak máte teprve sílu říct: ano, tenkrát se mi to stalo. V té prvotní pozici je to ale těžké. Když to nahlásíte, nikdo vás za to nepochválí, nikdo vám za to nezatleská. Většinou se setkáváte spíše s nedůvěrou, se znevažováním, s otázkami, proč to nahlašujete pozdě. A proto je to tak těžké.

Předpokládám, že ten problém prohlubuje i to, že ani ti, co podobnému chování přihlížejí, na to nereagují?
PH:
Ano, právě skutečnost, že v takové situaci všichni ostatní pouze přihlížejí a nic nedělají, přispívá k tomu, že člověk pak nemá motivaci se ozvat. Protože když to zazní na přednášce nebo obecně v tom kolektivu a nikdo ani nehne brvou, tak co si jako oběť v té pozici řeknete? No asi, že je to normální. Protože kdyby to normální nebylo, tak by se někdo ozval. Nebo by za tou obětí přišel a řekl jí: „Je to strašné, pojďme s tím něco dělat.“

Jak na sexuální obtěžování? Zahraniční univerzity mají propracovaný systém přátelský k obětem

Číst článek

Ale vždyť na vysoké škole se o těchto věcech často mluví. Jak je možné, že se v rámci toho kolektivu víc lidí najednou neřekne, že je takové chování špatné?
PH:
Oni si to často řeknou, ale skončí to na úrovni „na tohoto učitele si dej bacha“ nebo „k tomuhle raději vůbec nechoď na zkoušku“. Tohle se opravdu děje. Sám mám čerstvě po škole a z vlastní zkušenosti vím, že některé studentky k určitým pedagogům raději na zkoušky vůbec nechodily. Měl přihlášených dvacet lidí na zkoušku a přišlo pouze pět. To se skutečně děje.

Protože se bály?
PH:
Ano. Protože se říkalo, že je slizký a že k němu raději do kabinetu chodit nemají. To ale přece není jenom o studentech, aby tohle řešili. Má to být zejména na samotné škole, aby si zařídila nějaké konkrétní mechanismy, jak podobnému chování předcházet. Ve chvíli, kdy studenti nemají jak tuto svou situaci řešit, nemají žádného ombudsmana, kam by mohli směřovat svou stížnost, tak to nikdo řešit nebude. Protože když vidí, že ta instituce tomu nepřeje a že to bude spíše tutlat, tak to je tak velká bariéra, že to ti lidé zkrátka neudělají.

JH: Navíc taky bývá často odrazující to, co už se v minulosti několikrát stalo. Že i když se vám podaří dostat ty výpovědi na správná místa, tak vidíte, že učitel, u kterého je prokázané, že někoho obtěžoval, dostane pouze napomenutí. A dál vlastně učí, v jeho kariéře se nic nemění. To je pro mnoho lidí signál, že i když něco udělají, tak se vůbec nic nezmění. Přitom by nemělo být pouze na studentech a studentkách, aby procházeli školeními, jak se ozvat, ale především na těch pedagozích, kteří by měli projít školením, co ještě je vhodné a co už vhodné není. Například navazovat se studentkami vztah mimo profesionální úroveň zkrátka normální není a nemělo by se to stávat. 

Reakce škol

Jasmíno, vy sama jste byla obětí sexualizovaného násilí. Rozlišuje oběť mezi obtěžováním typu fyzického kontaktu a třeba ponižujících frází? Je tam pro oběť nějaký rozdíl, nebo to chápe na stejné či podobné rovině?
JH:
Já si myslím, že to každý chápe jinak. Ale to, co prožijete, je v každém momentu paralýza, zamrznutí. Může k tomu dojít i při zcela běžných situacích. A stejně je to i u těch zesměšňujících komentářů a hloupých vtipů. Když sedíte na přednášce a najednou se na vás obrátí pedagog a řekne: „Tak v tomto tričku tu zkoušku určitě uděláš“, tak právě zamrznete.

Kristýnu zneužíval děda. Po letech se zapojila do restorativního programu, aby mohla ‚všechno říct‘

Číst článek

A protože ta situace je pro vás těžká, tak večer přijdete domů a ptáte se sami sebe: „Proč já jsem se vlastně neozvala? Proč jsem mu neřekla, že si to ke mně nesmí dovolovat?“ No ani nemohla, protože prošla zamrznutím, což se stává až sedmdesáti procentům lidí. Zamrznutí je normální. Není ale normální ptát se, proč oběť nic neudělala nebo proč se ozývá až po x letech.

Takže když třeba i večer přijde do hospody opilý pedagog a začne vás osahávat a říkat, že se s vámi vyspí, tak i v této situaci zažijete to zamrznutí, které jste třeba zažili na těžké zkoušce. Tohle jsou ty situace, které sice váš mozek nerozlišuje, ale reaguje na ně stejně. Situace jsou sice jiné, ale zažíváte při nich velmi podobný druh stresu.

K podobnému chování dochází na školách dlouhodobě? Nebo jde o nový fenomén?
PH:
Když jsme se ptali našich studentů, studentek, fanoušků, tak z toho vyplynulo, že prakticky na každé – nejen vysoké – škole je někdo, kdo takto mezi studentkami „loví“ a kdo každý rok dělá to samé. A není to zdaleka fenomén posledního roku nebo dvou.

„Tady stále panuje narativ, že jde o selhání jednotlivce. Že ten člověk měl zkrátka těžké období. My jsme tuhle černou ovci odhalili, potrestali ho a tím je to vyřešené. Jenže ono to vyřešené není. To školní prostředí tím, že tam jsou studenti a učitelé v mocenské asymetrii, bude vždy nahrávat tomu, že se tam podobné chování bude dít.“

Pavel Houdek (právník specializující se na kriminologii, instruktor sebeobrany)

Pozorujete, že by se tyto případy začaly konečně více dostávat na světlo? Nebo je to stále v rané fázi a dostatečně se ten problém neřeší?
JH:
Teď se zvedá vlna zájmu a vlna naštvanosti a chuti tohle změnit. Myslíme si, že to bude dále pokračovat až na systémovou úroveň, kde budou jasně stanovená pravidla pro všechny školy, co už je za hranou.

PH: Vždy je to efekt sněhové koule nebo lavina, když se najde někdo, kdo o tom začne mluvit. A pokud je ta společnost naladěná, tak to začne rezonovat a začnou se přidávat i ostatní. A teď vidíme, že se ta vlna zvedá i zespoda od studentů a studentek. A logicky proto dojde k tomu, že to začnou řešit i samotné školy. Protože kdyby to ty školy neřešily, tak by tam ti studenti nechtěli chodit.

Jak tomu mohou vlastně ty instituce předcházet? Co mají dělat?
PH:
V prvé řadě by měly budovat nějakou kulturu. Komunikovat s pedagogy a se studenty, co je nepřijatelné a jaké chování se dít nemá. A když k němu dojde, tak se má hlásit a odpovídajícím způsobem řešit. Zadruhé je třeba zavést tuto problematiku do nějakých předpisů a kodexů. Zatřetí je pak nutné zřídit nějakou instituci, řeknu třeba ombudsmanku nebo ombudsmana a řešit přes ně. Tedy zjednodušit to nahlašování těchto událostí.

JH: Škola by měla být těžká kvůli zkouškám, a ne proto, že mě tam bude obtěžovat nějaký pedagog.

Takže lépe nastavit pravidla. Znamená to, že české školství v tomto ohledu zaspalo?
PH:
Když přijdete na školu, tak dostanete velkou nalejvárnu o tom, jak pracovat se studentským systémem, jak je to se zápočty s kredity. Ale o těchto fenoménech, o sexualizovaném obtěžování vám nikdo nic neřekne. A to je podle mě špatně. Protože přece ta škola by tomu měla aktivně předcházet.

Pavel a Jasmína Houdek

  • Pavel Houdek je právník, odborník na kriminologii a prevenci sexualizovaného násilí a lektor sebeobrany.
  • Jasmína Houdek je lektorkou sebeobrany. Věnuje se přednáškové činnosti třeba i se zaměřením na prevenci sexualizovaného násilí.

Tady stále panuje narativ, že jde o selhání jednotlivce. Že ten člověk měl zkrátka těžké období. My jsme tuhle černou ovci odhalili, potrestali ho a tím je to vyřešené. Jenže ono to vyřešeno není. To školní prostředí tím, že tam jsou studenti a učitelé v mocenské asymetrii, bude vždy nahrávat tomu, že se tam podobné chování bude dít. Protože sexualizované obtěžování a násilí je produktem moci. Takže v tom školním prostředí to vždy vyplývá z nastavení té konkrétní instituce.

A jak se tedy má/může ta oběť bránit? Co může dělat?
JH:
Na prvním místě nám pomáhá osvěta – vědět, že se vůbec bránit můžu. A v tom nám pomáhají třeba právě média. Druhý krok je vědět, jak to vypadá. Tedy v jakém případě to už člověk může udělat. Že to není jenom o „znásilnění na školních záchodcích“, ale že tam spadá třeba i zesměšnění. Třeba hodnocení výstřihu nebo žertování, jakou mi dá pedagog známku, když mu neukážu třeba stehno. Třetí krok je vědět, co říct, když se mi to už reálně děje. Může vám to pomoci proti zamrznutí.

Některé studentky mi popisovaly, že když je začal líbat opilý učitel, úplně zamrzly a nebyly schopné nic dělat. Vám v takové situaci pomůže třeba to, že řeknete: „Nechte toho!“ pevným jasným hlasem, protože ta věta, ve chvíli, kdy ji řeknete, vám probourá hradbu paralýzy a pak jste schopní jednat dál. A potom je podstatné si to nenechat sami pro sebe, svěřit se. Protože tohle není chyba oběti.

Takže se někomu svěřit. Kdo to má být?
JH:
Kdokoliv, komu věříte a kdo vás nebude viktimizovat a znevažovat. Někdo, kdo vás podpoří, kdo vás třeba obejme a řekne vám, že je mu to líto. I v tomto musíme vzdělávat lidi kolem nás, aby věděli, jak přistupovat k lidem, kteří se jim svěří. Protože když tady máte někoho, kdo reaguje dobře, tak se zvyšuje výrazně šance, že to ten člověk začne řešit. Že jeto nebude provázet po celý život. A zároveň to budou schopní posunout dál, třeba si i stěžovat a zajistit tak, aby to tento pedagog nikdy neudělal nikomu dalšímu.

Pomoc třetí osoby

Jak to vypadá, když je na to student nebo studentka sama?
PH:
Často, když jste v té pozici člověka, kterého někdo obtěžuje, tak máte tendenci to nějakým způsobem omlouvat, oddalovat. A ten predátor, ten člověk, který vás obtěžuje, vás čím dál více zamotává do své sítě. Takže my máme ten koncept nouzové věty: „Nechte toho“, „Nechtě mě“ nebo jenom „Ne“, čímž jasně položíte tu hranici. A vám zbývá čas vymyslet další postup.

JH: Protože i ten učitel, který může být predátor, hledá někoho, u koho mu to projde. On si pravděpodobně nevybere studentku, u které vycítí, že ho pošle do háje a půjde si stěžovat. Takže tito lidé hledají někoho, kdo je pro ně snadný cíl. A vy tím, že se vymezíte, jim dáváte najevo, že vy ten snadný cíl nejste.

PH: Zároveň tím můžete ovlivnit i to okolí. Protože najednou i ostatní mohou vidět – aha, ono to jde. Tady Jasmína se teď ohradila a on ji nechal na pokoji. Je to takový empowerment, že se i ostatní mohou ohradit.

Máte nějaký konkrétní případ takového „zásahu“?
PH:
Víme o jednom případu ze střední školy, kde učitel sahal na jednu studentku. Jí to bylo samozřejmě nepříjemné, hned po té hodině se svěřila spolužákům. A co udělali? Ti kluci si na příští hodinu sedli po stranách lavic tak, aby se znova k jejich spolužačce ten učitel nedostal.

„Důležité je vědět, jak to (sexualizované násilí, pozn. red.) vypadá. Že to není jenom o „znásilnění na školních záchodcích“, ale že tam spadá třeba i zesměšnění. Třeba hodnocení výstřihu nebo žertování, jakou mi dá pedagog známku, když mu neukážu třeba stehno…“

Jasmína Houdek (lektorka sebeobrany)

Role třetích lidí je naprosto nenahraditelná. Viděli jsme to třeba teď na té lékařské nebo právnické fakultě Univerzity Karlovy. Nemůžeme to všechno házet na oběti, protože ty to všechno zvládnout nemohou. Je to na nás, na tom okolí.

Setkávali jsme se často po vydání článku o dění na lékařské fakultě s komentáři: jde o špatnou studentku, mstí se za to, že jí pedagog řekl, že na to nemá. Setkáváte se i s tímto narativem?
JH:
To je úplně normální snaha relativizovat. A oběť se s tím setkává běžně, když se rozhodne svěřit se svým případem, i když třeba anonymně. Bude se to dít vždycky a nemělo by to nikoho z nás odradit. Když s tím budete počítat, tak se vám s tím bude daleko lépe vyrovnávat a lépe se vám bude proti tomu bojovat.

Na Masarykově univerzitě skončil pedagog kvůli údajnému sexuálnímu obtěžování studentky

Číst článek

PH: Navíc tohle jednání označeného agresora svědčí o tom, že ta oběť má pravděpodobně pravdu. Protože člověk, ten vyučující v tomto případě, který překročí hranice omylem, protože je více taktilní, nebo udělá hloupý vtip, protože je prostě takový. Jeho přirozenou reakcí je omluva té studentce, protože mu zkrátka nedošlo, že by ji to mohlo nějak ranit. Ale zpochybňování typu: „To se nikdy nestalo. To si vymyslela. Ona už je taková.“ Tak to je velký červený vykřičník. A ten člověk se velmi pravděpodobně nechoval slušně.

To je asi vaše osobní zkušenost, předpokládám?
PH:
Ano. Vyplývá to z toho, co nám říkají naše studentky a studenti.

Tomáš Pika Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme