Šikanu na školách často vidí tělocvikáři. Mnohdy ale zavírají oči
Výskyt šikany je epidemický. Jejím terčem se stalo čtyřicet procent českých dětí a devadesát procent pedagogů neumí vyřešit základní diagnostiku šikany. V praxi tak nadále přetrvává nešvar, že učitelé mají tendenci před šikanou zavírat oči a zlehčovat provalené případy.
V tělesné výchově se právě šikana objevuje nejčastěji, protože právě v tomto předmětu děti obnažují jak tělesnou, tak i psychickou odolnost. A právě při hodinách tělesné výchovy mají tělocvikáři větší možnost než jiní učitelé, rozpoznat šikanu u dětí.
„Nenechají mě, vím to. Můžu jim utéct zadem, ale stejně si na mě někde počkají a chytí mě. Když jdeme, tak mě vedou poslepu a cestou se mnou točí.“ Podobný příběh žáka základní školy zprostředkoval psychoterapeut a odborník na šikanu Michal Kolář.
Hovořil o chlapci, kterému spolužáci ubližovali při a po hodině tělesné výchovy. Do bot mu vlévali vodu a ponižovali ho. Učitel v takovém případě může pomoct, ale bohužel i ublížit.
„Tělocvikář si toho všiml. A protože to řeší přímo a netuší, co šikana je, tak řekl, aby jim to vrátil. Takže ten kluk pod jeho dohledem nalil vodu do bot ostatním spolužákům. A druhý den ho odsuď vezli do nemocnice,“ popsal Kolář.
Hranice mezi legrací a šikanou je tenká
V hodinách tělesné výchovy se vždycky najde ten, kdo bude nešikovný, dětmi vysmíván a skončí na posledním místě. Odtud už není k šikaně daleko.
„Hranice, kde je to ještě legrace a kde už je to psychický teror vůči jednotlivci, který nestačí, nevyšplhá, nedoběhne, je velmi tenká. A tělocvikáři často s tezí, že srab musí dostat zabrat, toto prohlubují,“ řekl rektor Vysoké školy tělesné výchovy a sportu Václav Hošek.
„Nemají pro to cit, protože oni, tělocvikáři, jsou jedné krve s talentovanými, s kondičně připravenými. A oni to nevidí očima nemohoucího tlouštíka, který, i kdyby chtěl, tak nevyšplhá tři metry,“ podotkl Hošek.
S tímto ale pochopitelně tělocvikáři nesouhlasí. Učitelka z pražské základní školy k takovým žákům přistupuje prý jinak.
„Jde o rozumný kompromis. Člověk po nich nechce super vysoké výkony, což ale neznamená, že po nich nechce vůbec nic. Nemají to být vrcholoví sportovci. Máme tady chlapce, který vrcholovým sportovcem nikdy nebude. Ale zahraje si s nimi a rád. Získat na základce vztah k určitému předmětu, ať už je to cokoli, je to hlavní,“ řekla učitelka.
Závisí na přístupu tělocvikáře
Také Ladislav Petera z Asociace školních sportovních klubů, která sdružuje stovky tělocvikářů, říká, že hodina závisí právě na učiteli a jeho přístupu.
„Myslím si, že v tělocviku pro šikanu není moc prostoru. Tady je všechno vidět. Je vidět výkon, je vidět, kdo jak se k tomu staví. Pokud kantor vede hodinu dobře a má ji promyšlenou, tak si myslím, že tam ani prostor pro šikanu není,“ domnívá se Petera.
A to je právě podle doktora Koláře ze všeho nejdůležitější. Vést dobře hodinu a naučit se šikanu rozpoznat. A to v jakémkoli předmětu.
„Když trénuji a dělám výcviky a vzdělávání pro celé školy, tak je důležité, aby tam byl celý tým, aby tam byla celá sborovna, aby tam byli tělocvikáři a všichni odborníci z jednotlivých předmětů. Když se potom pracuje společně, tak se dá hodně věcí rozpoznat a hlavně pomoct,“ dodal Kolář.
