Speciální manuál radí úřadům, jak pečovat o lidi zbavené svéprávnosti
Stačí jeden psychiatrický posudek a postižený člověk se může v Česku rychle dostat do péče opatrovníka. Soudy často zbaví hendikepovaného člověka svéprávnosti a ten pak musí dlouhá léta bojovat o to, aby mu byla navrácena svoboda. Národní centrum podpory transformace sociálních služeb proto přišlo se speciálním manuálem, který ukazuje úřadům, jak zacházet s postiženými lidmi.
56letý Jaroslav Červenka z Prahy bojuje sedm let o to, aby mu soud vrátil svéprávnost. Zatím marně. Ani při posledním říjnovém stání nezískal zpět svobodu.
Podobně je na tom více než dvacet tisíc lidí v Česku, o které se starají opatrovníci. Na to, jak by měli o postižené lidi pečovat, aby nedocházelo k omezování jejich svobody, upozorňuje nový speciální manuál.
„Já mám IQ 127, mám to všechno v dokumentaci. Mám deset let Univerzity Karlovy,“ vytahuje Jaroslav Červenka jeden vysokoškolský index za druhým.
O problematiku svéprávnosti a opatrovnictví v Česku se zajímala redaktorka Petra Benešová
Ve svých šestapadesáti letech je ale nesvéprávný a stará se o něj opatrovnice z městského úřadu. A soud mu nedávno opět potvrdil, že se v dalších letech bez veřejné opatrovnice neobejde.
„My se v tuto chvíli snažíme o odvolání. Chceme, aby to řízení pokračovalo, aby došlo k nápravě toho, že jsme tam nemohli dokazovat to, co jsme chtěli. Chceme dokázat jeho schopnosti a dovednosti,“ vysvětluje Barbora Rittichová z Ligy lidských práv, která případ řeší.
Příběh pana Červenky je jedním z ukázkových příkladů, jak soudy mnohdy zbytečně omezují postižené lidi na právech. Navíc ani opatrovníci se často lidí neptají, co by si opravdu přáli. Pan Červenka takto nedobrovolně skončil více než před rokem v uzavřeném ústavu.
Neziskové organizace i ombudsman takové praktiky kritizují. Všechny české úřady by proto teď měly postupovat podle doporučeného manuálu, který vytvořilo Národní centrum podpory transformace sociálních služeb. Zaměřený je hlavně na opatrovníky.
Těmi jsou nejčastěji pracovníci obcí, ale velmi často i třeba pracovníci sociálních služeb a také lidé, kteří jsou opatrovníky své blízké osoby.
„Samozřejmě základním pilířem tohoto přístupu je to, že ačkoli je člověk omezen v možnosti činit právní úkony, tak není omezen v rozhodování o svém vlastním životě,“ říká vedoucí centra Milan Švěřepa a pokračuje:
„Hlavní změna je v přístupu k tomu, jak je to opatrovnictví vykonáváno, jak opatrovník přistupuje k tomu opatrovanci, za kterého vykonává právní úkony. Smysl je v tom, aby je vykonával za něj, protože ten člověk je nemůže činit, ale v souladu s jeho vůli a přáním, aby s ním tyto věci konzultoval.“
Místo opatrovníka má přijít podpůrce
Manuál vychází z dobré praxe odborníků a také z připravovaného občanského zákoníku. Místo opatrovníka by se o postiženého mohl starat takzvaný podpůrce, který mu pomůže s některými právními úkony, aby nemusel být člověk zbaven svéprávnosti.
Navíc opatrovníka by měla lépe hlídat opatrovnická rada. Postižený člověk by také mohl podepsat předběžné prohlášení. „Můžete dopředu uspořádat některé záležitosti svého života, říct, jakou by měl mít podobu. Myslím, že se to bude týkat starších lidí,“ míní Švěřepa.
Soud musí posuzovat zdravotní stav
Odborníci v manuálu také doporučují, aby postižený člověk zůstal v domácí péči a služby si objednával. Soudy by rovněž opakovaně měly posuzovat zdravotní stav postiženého a ne mu formálně prodlužovat status nesvéprávnosti.
„Třeba v oblasti psychiatrické péče jsou tam velké deficity a na člověka, který je omezen ve způsobilosti, se hledí jako na někoho, kdo nemá práva, a podobně se s ním také zachází, to je pořád velký problém,“ tvrdí Barbora Rittichová.
Úplně zbavit člověka svéprávnosti už by nemělo být od roku 2014 podle nového občanského zákoníku možné. Opatrovníky nebo podpůrce by pak mohli vykonávat například odborníci z profesionálních organizací, které by si člověk objednal podobně jako dnes osobního asistenta.
