Stále víc lidí se po rozhodnutí zrušit kojenecké ústavy zajímá o pěstounství
Stále více lidí se v posledních dnech zajímá o to, jak se stát pěstounem. Od chvíle, kdy se stát rozhodl zrušit kojenecké ústavy a děti umisťovat do pěstounských rodin, je na ministerstvu práce a sociálních věcí živo. Lidé se ptají, jak se do systému profesionální péče zapojit. Manželé Dietrichovi z Vysočiny, kteří jsou pěstouny už 18 let, ale říkají, že taková práce není pro každého.
„Pokud jsou lidí zařazeni do tohoto registru, tak to už musí lidé, kteří buďto už mají tohle odžité, mají naplněné své rodičovství a berou to jako službu dětem. Podle mě se tohle nedá brát jenom jako zaměstnání,“ míní pěstounka z Pelhřimovska Monika Dietrichová.
Stát chce po uzavření kojeneckých ústavů vytvořit armádu profesionálních pěstounů, kteří budou schopní ze dne na den dítě přijmout, ale stejně rychle také odevzdat do nové rodiny.
Své zkušenosti s pěstounstvím popsali reportérce Olze Štrejbarové manželé Dietrichovi z Vysočiny
Pěstouni budou od státu pobírat odměny odstupňované podle počtu dětí, o které se starají, a to i v případě, že o žádné aktuálně pečovat nebudou. Mají být zkrátka v pohotovosti ho přijmout.
Tato myšlenka rozdělila společnost na dvě skupiny. Pěstoun Aleš Dietrich to tak ale nevidí. „Nejsem příznivce toho hurá, pojďme zrušit kojenecké ústavy, na druhou stranu je to systémová změna, která říká, že rodina je důležitější než ústav. Doposud to tak nebylo ve smýšlení společnosti,“ říká.
Budoucí pěstouni projdou přísným výběrovým systémem a budou se muset dál školit. Podle Moniky Dietrichové mají přísné nároky smysl.
„Procházíte psychologickým vyšetřením, ptají se vás tam na různé věci a mnozí lidé na tom i skončí. Nechtějí, aby jim viděli do talíře, ale i tohle s sebou pěstounství nese. Jsme 18 let pod dohledem sociálních pracovnic, každého půl roku. Určitě výběr musí být, musíte mít něco navíc,“ popisuje.
Pěstounem pro peníze? Nelze, říká pan Dietrich
Objevuje se také názor, že někteří lidé budou tuto profesi brát jako snadný způsob výdělku. Aleš Dietrich ho ale na základě svých reálných zkušeností nesdílí.
„Úhrada potřeb dítěte je tak vypočtená, že to pokryje základní potřeby. Když chce k moři, když chce kolo, brusle, skateboard nebo počítač, tak to už úhrada neřeší. Je to velice náročná činnost, která si zasluhuje ohodnocení, na druhou stranu kdyby byly peníze jediným motivem, tak to nemůže fungovat. Člověk víc vydá, než přijme,“ zdůrazňuje.
Stát se profesionálním pěstounem znamená velkou trpělivost a obětavost. Děti si s sebou přinášejí svou genetickou výbavu a často také handicapy, ať už fyzické nebo psychické.
„Přijde holčička ve čtyřech letech, která nic neumí, neumí pojmenovat barvy, neumí si zavázat tkaničku a vy s tím dítětem dokážete v postatě zázrak, když po pár letech vidíte, že jezdí na koni, hraje na příčnou flétnu, ve škole má jedničky,“ vysvětluje paní Monika.
Všechno na světě s sebou přináší těžkosti, ale i radosti. Jak je z povídání s manžely Dietrichovými zřejmé, jejich práce je naplňuje. „Třeba jeden chlapeček, když o d nás odcházel, tak mi namaloval obrázek a napsal tam, že je to pro mojí nejmilejší maminku, kterou jsem kdy měl. To jsou takové hezké střípky,“ dodává Monika Dietrichová.
