Stovky lidí v Senátu uctily památku Jiřího Dienstbiera
V pražském Valdštejnském paláci je poslední rozloučení se zesnulým senátorem Jiřím Dienstbierem. První polistopadový ministr zahraničí a bývalý velvyslanec OSN pro země bývalé Jugoslávie zemřel v sobotu ve věku 73 let.
Poslední rozloučení začalo v půl deváté dopoledne. Do historického sálu přicházely stovky lidí, ať už těch, kteří ho osobně znali, nebo zprostředkovaně jako politika.
V čele sálu je umístěna rakev s ostatky, u které drží čestnou stráž Dienstbierovi přátelé a členové Senátu. Po této, veřejnosti přístupné části, se sál v 11 hodin uzavřel a v poledne následuje hodinový pietní akt určený pro rodinu a nejvyšší představitele státu.
Pozvání dostali i prezident Václav Klaus, premiér Petr Nečas nebo bývalý prezident Václav Havel. Na závěr uctí přítomní památku Jiřího Dienstbiera minutou ticha a zazní čestné salvy.
Vzpomínka Jiřího Skalického
Svou osobní vzpomínku uvedl ve vysílání Českého rozhlasu redaktor Radiožurnálu Jaroslav Skalický - přinášíme ji v plném znění:
Vážený pane senátore, připravuji do vysílání příspěvek k 20. výročí podpisu dohody o odsunu sovětských vojsk. Rád bych k tomu s Vámi natočil pár vět. Požádal jsem před necelým rokem Jiřího Dienstbiera o rozhovor, zavzpomínal Skalický. Odpověď přišla za tři dny. Pane kolego, dostal jsem s Vašemu mailu až teď, neb v Senátu je přes víkend zavřeno. Můžete mi zavolat nejspíš zítra, ve středu letím do Madridu. Zdravím JD.
Když jsme se sešli, pohodlně se usadil do křesla a s viditelnou chutí se rozpovídal o událostech, které spoluutvářel. Jako první polistopadový ministr zahraničí začal Jiří Dienstbier jednat o odchodu sovětských vojsk už v prosinci 89.
„To byl obrovský úspěch, na to byla nutná dobová atmosféra – bez toho by to takto rychle nešlo. Ani na Západě nevěděli, co s tím – dokonce nám říkali, abychom byli opatrní a nesvrhli Gorbačova, pokud budeme příliš tlačit. Ale nám se to povedlo. Dvacátého jsem byl u Ševardnadzeho a řekl jsem rovnou, že napřed musíme dojednat odchod sovětských vojsk,“ vzpomínal Jiří Dienstbier ve své senátorské pracovně ve Valdštejnském paláci.
„Ševardnadze to chápal, ale jak tam seděli ti byrokrati, koukali, jak si to dovoluje mluvit, nějaký satelit. Postupně se ukazovalo, že největší problém je v tom, že nevědí, co s těmi vojáky,“ připomněl Dienstbier.
Podpis dohody o odsunu sovětských vojsk na konci únoa 1990 byl pro Jiřího Dienstbiera velkým zadostiučiněním. Vždyť právě srpnová okupace v roce 1968 a následná normalizace, vyhnala nadějného novináře z Československého rozhlasu do kotelny.
„Dvacátého šestého jsme se Ševrdnadzem v malachitové nádheře kremelského paláce podepisovali slmouvu o odchodu sovětských vojsk." Jiří Dienstbier si pamatoval detaily, data i jména a svými postřehy potvrdil, že svou původní novinářskou profesi nezapomněl a provázela ho i při jeho diplomatické činnosti.
„To, co je zatím, je ten pocit. Když jsme třeba na jaře 1991 na zasedání v Budapešti rozpouštěli vojenskou strukturu Varšavské smlouvy, tak maršál Jazov v obrovské čepici říkal – ještě budete litovat, my jsme vás zachránili před Němci - budete litovat, že nás nebudete mít, až budete v ohoření – a tekly mu slzy,“ připomněl Jiří Dienstbier další klíčový okamžik své polistopadové éry a před rozloučením se ještě zeptal, co nového v rozhlase.
Jak na Dienstbiera vzpomínají čeští politici?
Marek Benda vzpomíná na Jiřího Dienstbiera jako na dlouholetého rodinného přítele: „Já ho pamatuji od útlého dětství. Osoba trochu odlišných názorů od našich zejména v polistopadovém vývoji, ale osoba, kterou jsem vždycky ctil jako kamaráda a přítele, kterému jsem od deseti let mohl tykat, ale i osoba, která v životě mnohé dokázala a z celého ‚euroklubu‘ Charty 77 byla suverénně nejstatečnější.“
Na Jiřího Dienstbiera na Rádiu Česko zavzpomínal i vysokoškolský učitel, bývalý senátor a před rokem 1989 disident Daniel Kroupa
„Měl vysokou míru noblesy, kterou dokázal sdělovat i věci, se kterými člověk nemusel souhlasit, tak, že neurážel své protivníky, partnery a kolegy. To je věc, které by se možná všichni dnešní politici měli také učit,“ dodává Benda.
Podobně hodnotí a vzpomíná na tuto osobnost i poslanec za ČSSD Jeroným Tejc: „Jiří Dienstbier byl pro mě symbolem 90. let a změny, která tady proběhla. Tak, jak jsem ho poté poznal osobně, byl pro mě symbolem člověka, který je moudrý a má životní zkušenost, která nebyla vždy příjemná, a zároveň bral život s humorem. Byl to ideální člověk, který mohl ostatním dávat nejen příklad, ale také byl schopen příkladem jít.“
