Celý den v sanitce a bez obědů. Středočeští záchranáři mají kvůli pandemii nejvíce výjezdů v historii

Na sobě jednorázový oblek a respirátor. A veškerý pracovní čas strávený v sanitce. Psychické i fyzické vypětí. Tak vypadá během pandemie práce středočeských záchranářů, kteří mají kvůli pandemii koronaviru historicky nejvíce výjezdů. Minulý rok také narostl počet ošetřených pacientů, a to o 4000 na 125 tisíc.

Kladno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Další prodlení je pak způsobeno v okamžiku, kdy pacienta převáží. Sanitka se totiž musí kompletně vydezinfikovat. K tomu slouží aerosol, tedy jakýsi rozprašovač, který nechají v sanitce zapnutý. Ve výsledku je tak dalších 30 minut sanitka nepojízdná. | Foto: Jaroslav Hroch | Zdroj: Český rozhlas

„Nárůst je teď extrémní. Za leden jsem za deset služeb ošetřila 58 pacientů,“ vypočítává v kladenské centrále záchranářka Jana Perseinová objem práce.

Máme štěstí, protože zrovna není na výjezdu. Teď je v pořadí druhá, takže zbývá čas i na rozhovor.

Za námi jsou v garáži tři sanitní vozy, což je, jak záchranářka s 26letou praxí dodává, výjimečné. Během posledních dvanáctihodinových služeb měla 19 výjezdů. Prý je běžné, že si jeden den objednají oběd, ale dostanou se k němu až druhý den.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celou reportáž z centrály středočeských záchranářů v Kladně

Obvykle středočeští záchranáři míří ke zhruba 350 případům denně. Od vánočních svátků se ale číslo navýšilo o 40 procent. V současnosti mají během čtyřiadvaceti hodin i 500 výjezdů.

„Teď jsme byli u 89leté paní. Měli jsme hlášeno, že je zmatená. Jeli jsme tam s tím, že to asi bude cévní mozková příhoda. Ve výsledku byla covid pozitivní. A zmatená byla z hypoxie, protože jí chyběl kyslík. Měla 68 procent, normální je přitom 100 procent,“ líčí Perseinová pro Český rozhlas Region, s čím se běžně setkávají. Časté jsou také úrazy starších lidí, které ale zapříčinil právě covid.

Záchranáři jako obvoďáci

Za nárůstem stojí vyšší počet lidí, kteří se nakazili nemocí covid-19. Ale podle záchranářky také strach a nevědomost. „Když si zavolá 45letý člověk, stejně starý jako já, že má kvůli covidu asi zápal plic. A my tam přijedeme a on nám řekne: ‚Volal jsem obvodnímu lékaři, že mám třetí den čtyřicítky teploty a ten mi řekl, ať si zavolám záchranku, protože mám zápal plic.‘ Bez toho, aby pacienta viděl,“ popisuje své zkušenosti záchranářka. Nakonec pacienta nechali doma a vysvětlili mu, jak se léčit. Zápal plic neměl.

‚Jediné, co potřebujeme, jsou vakcíny.‘ Praktičtí lékaři jsou na očkování proti koronaviru připraveni

Číst článek

„Závidíme si teď ‚normální‘ výjezdy. Resuscitace jsou samozřejmě pro rodinu a blízké hrozné. Ale pro nás to je práce, kterou máme dělat,“ dodává Perseinová. 

Podle ní tímto způsobem někteří obvodní lékaři přehazují zodpovědnost na záchranáře, kteří pak nestíhají. „V médiích se ukazují čísla, ale chtělo by to vysvětlit, že jakmile se lidem dobře dýchá a mají pouze horečku, střevní potíže, tak mají vyčkat v domácí péči, než se projeví horší příznaky.“

Pro ilustraci: ošetření takového pacienta trvá 45 až 75 minut. K tomu je potřeba započítat i cestu. Záchranáři musí být celou dobu v obleku a důkladně se vydezinfikovat. Oblékáním se do jednorázových obleků také narůstá čas před výjezdem.

Další prodlení je způsobeno v okamžiku, kdy pacienta převáží. Sanitka se poté musí kompletně vydezinfikovat. K tomu slouží aerosol, tedy jakýsi rozprašovač, který nechají ve voze zapnutý. Ve výsledku je tak dalších 30 minut sanitka nepojízdná. „Je to peroxid. Dráždí to oči, dýchací ústrojí. Někdy si dělám srandu, že nebudeme mít covid, ale od dezinfekcí budeme mít všechno možný,“ směje se.

‚Desítky minut čekání‘

Záchranářka stejně jako její kolegyně a kolegové tak urgují veřejnost, aby je volali v opravdu vážných případech. Velký počet výjezdů vytváří další tlak na urgentní příjmy nemocnic. Kdokoli s teplotou musí projít infekčním příjmem. I když se třeba ukáže, že nakonec není covid pozitivní.

„Stává se, že přijedeme do jedné ambulance a tam nám řeknou: ‚Ne, ne, ne, vemte si ho radši jinam, my tady máme deset lidí.‘ Je to prostě celkové přetížení systému,“ potvrzuje zkušenosti i jiných záchranářů.

Server Seznam Zprávy například přinesl svědectví středočeského záchranáře M.: „Byl to pacient s covidem-19 a ještě jedním svým chronickým problémem. Naložili jsme ho, zajeli za roh, aby nás neviděli příbuzní, a 40 minut jsme čekali, až nám najdou místo v nemocnici.“ Podobné zkušenosti serveru popsal i záchranář z Prahy.

Podle krizového manažera středočeských záchranářů Jakuba Vachka k tomu docházelo hlavně na počátku roku. 

„V některých nemocnicích se přes Vánoce omezila covidová lůžka, ale hospitalizovaných pacientů přibývalo. Každý případ se řešil individuálně, operační středisko muselo najít místo pro pacienta a pravda je, že někdy to trvalo i desítky minut,“ popisuje.

Problémem pro středočeské záchranáře taky bylo, že pražské nemocnice nebraly nové pacienty s covidem. Teď už se ale podle něj situace zlepšila.

Neustálý kolotoč

Jak říká záchranářka Perseinová, na psychickou zátěž si už zvykli. Nejhorší je teď ta fyzická. Během směny si neodpočinou. Pořád jsou na výjezdu. V respirátoru, v obleku. V tom také resuscitují. Když jde navíc o těžký případ, tahají takhle oblečení i několik kilogramů. Třeba batoh s nejnutnější výbavou váží asi osm kilogramů, ventilátor je ještě těžší.

„Když jedeme ke covid pozitivnímu člověku a bydlí ve třetím patře bez výtahu, tak to je to samé. Jdete nahoru, dolů, nahoru, dolů. Je to náročný. Občas vypadáme trochu podobně jako pacienti. Jsou dušní a my tam taky přiběhneme zadýchaní,“ říká s úsměvem.

Vládní videa jako propagace očkování, nebo předvolební kampaň? ‚Hranice je křehká,‘ říká Outlý

Číst článek

Krátce nato na Janu Perseinovou přichází řada s výjezdem. Garáží se rozezní alarm. „Tak se jdeme oblékat,“ říká a míří do sanitky. „Výjezd přijat,“ ozve se vzápětí.

„Manžel je pozitivní a paní byla dneska na odběrech. Teď doma omdlela, má kašel, takže bude asi taky covid pozitivní,“ říká ještě v rychlosti s tím, že žena je nyní stabilizovaná.

Během chvilky se už zkušeně nasoukala do jednorázového obleku, na sobě má respirátor a dvoje rukavice. „Nashle,“ loučí se a mizí ve voze.

Neznalost a zatajování příznaků

Přesouvám se k operátorce záchranné služby Patricii Sedláčkové. Ta klidným hlasem potvrzuje vše, co jsem už slyšel předtím. I operátoři mají daleko více práce. „Trošičku nás mrzí, že i teď se najdou volající, kteří nám příznaky zatajují.“

Vzpomíná třeba na jeden z posledních telefonátů: „Volala rodina 90letého seniora s tím, že dědeček je apatický. Cíleně jsem se ptala, jestli má teplotu. Řekli mi, že ne. Nenechala jsem se zviklat a donutila je teplotu změřit. A měl 39,2.“

A hned se ji vybaví další telefonát. „Volal pán, jaké jsou příznaky covidu. Po tři čtvrtě roce, co tady máme pandemii. Tak jsem se ptala, jestli nečte noviny, nekouká na televizi, na internet. A on mi řekl: ‚Já chodím do práce.‘ To bylo takové úsměvné. Tak jsem mu je řekla a byl spokojený.“

I přes psychické a fyzické vypětí to ale středočeští záchranáři zvládají. O tom mě alespoň ujišťuje krizový manažer Jakub Vachek. Podle něj ani nenastala situace, kdy by si už říkal, že to prostě nezvládnou. A štěstím bylo i to, že na rozdíl od středočeských nemocnic se záchranka nepotýkala s větším množstvím nemocných zdravotníků.

„V nejhorším období jsme měli asi 35 lidí mimo službu. Výjezdových zaměstnanců máme necelých 800. Když se to vezme na nějaký poměr, tak to nikdy nebyl významný výpadek. Většinou to bylo soustředěné na jedno, dvě stanoviště. To se podařilo zvládnout,“ popisuje Vachek. Nyní jich je nemocných asi 15.

Jaroslav Hroch Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme