Příběhy 'sudetských dětí:' po roce 1939 skončily v opavském ústavu, nakonec tam zůstaly celý život
Kolem roku 1939 přijížděly do Opavy zvláštní vlaky plné dětí ze Sudet. Mnoho z nich skončilo v tamním ústavu pro postižené. Náš reportér našel dvě dosud žijící takzvané sudetské děti. Tito pánové v ústavu strávili celý život a své rodiče už nikdy neviděli.
Jejich příběhy vyvolávají spoustu otázek, ale bohužel bez jasných odpovědí. Pan Herbert Langer se narodil na Lounsku a do opavského ústavu Marianum se dostal, když mu byly pouhé dva roky. Nezná nikoho ze své rodiny.
O dětech, které na začátku druhé světové války přišly o své rodiče a skončily v opavském ústavu Marianum, natáčel Martin Knitl
„Nevím nic, vlastně jsem je ani neviděl. Přinesla mě sociálka nebo kdo, v košíčku mě tu položili, doklady už v něm byly, ty potom vzaly sestry,“ vypráví pan Herbert.
Díky rodnému listu aspoň věděl, kde se narodil, i když ani tam se nikdy nejel podívat. Stejně by to tam, jak říká, nepoznal.
„Neznám to tam. Objevil jsem se tady na podzim v roce 1939,“ dodává. Od malička bral jako fakt, že jeho domovem je ústav pro choromyslné. I když byl sám zdravý, musel zvládat život s nemocnými. Na to se prý zvykalo těžko: „Smutné to bylo, být mezi dětmi, co přišly z psychiatrie. Bál jsem se jich. Nejhorší to bylo v noci, když někdo dostal záchvat, byli jsme všichni vzhůru. Byl jsem tam 75 let.“
Od rána do večera v ústavu pracoval a pro řádové sestry byl nepostradatelný. Staral se o zahradu, topil, pomáhal se vším možným. Kdyby ústav teď nedávno nezanikl, byl by v něm dodnes. Teď je v domově pro seniory.
Matné vzpomínky
Druhým žijícím sudetským dítětem je pan Robert Pavlorek z obce Loděnice. „Od deseti roků jsem byl v Marianu. Máma mě opustila,“ popisuje.
Na rozdíl od pana Langera znal své bratry a sestry, s některými se viděl. Své rodiče zná ale jen z velmi matných vzpomínek. Matka byla zřejmě odsunutá po válce do Německa. Pan Robert si myslí, že se do ústavu dostal, protože matka v těžkých časech nedokázala děti uživit. Otec musel do války.
„Ona chodila na pole, víte. Od té doby jsem ji neviděl,“ dodává. Dnes žije s rodinou své neteře kousek za Opavou. Má svůj pokoj, své křeslo a pořád se usmívá.
Jak už bylo řečeno, otázek je spousta, odpovědi ale chybí. Přitom tyto příběhy možná více než cokoliv jiného ukazují absurditu a hrůzu války i po 80 letech.
